J. Suchý - časopis Bezpečnostní služba č. 9/1934
 
V reminiscenci na Petara nemohu se nezmíniti o tom, že Petar 
vzbuzoval respekt nejen svou atletickou postavou, nýbrž i svým děsivým zjevem, jejž mu propůjčovalo elektrické osvětlení, které nosíval na zádech.
To pozůstávalo z koženého sedla, v jehož stranách byly dvě
        přihrádky pro baterie. Od baterie vedly kozí isolované drátky k vypínači 
        a od něho k hlavě, kde byla umístěna žárovka se zvětšovací čočkou.
        Tímto světlem vyzbrojený Petar kradl se neslyšně nocí jako pohádková 
        příšera. V blízkosti stohů, v nichž jsme rušívali nahodilé nocležníky, 
        rozsvěcovali jsme žárovku a vysílali Petara k neohlášeným přehlídkám. 
        Sami jsme zůstali opodál, kryti nahodilým stínem nebo šerem noci. 
        Nevynechal jediné díry ve stohu a se škodolibou radostí se kochával na 
        překvapení těch, jež ve stohu našel. Svým energickým tanečním krokem 
        labužnicky se prohýbal v bocích jako subreta za aplausu obecenstva.
        Jindy za tmavých nocí přepínali jsme žárovku dozadu, aby nám světlem
        značil cestu.
        Petar, ač byl proti třídní nenávisti, neměl rád venkovských psů, kteří 
        nás za obchůzek oštěkávali, a nejednou použil výchovné metody tělesných trestů, aby poučil plebejskou rasu o povinné úctě k 
        čistokrevnému rodokmenu. A při takových výkonech byl Petar prost 
        sentimentality - neznal Kristova učení o odpouštění a Tolstého lásky k 
        bratřím - bil nemilosrdně!
        Kolem našich kasáren jezdil před lety pravidelně o deváté hodině pekař
        s vozíkem, ve kterémž měl zapraženy dva silné psy. Jednoho dne jsme 
        zmíněný potah při návratu ze služby potkali a nevím co to jednoho z těch 
        psů napadlo, podnikl i s vozíkem útok na Petara. Petar, jsa ve 
        službě a vida nutnost zachování klidu, jen s přísným pohledem se za 
        míjejícím potahem ohlédl. Ale toto hrubé porušení osobní bezpečnosti 
        Petar pekařskému psu nezapomněl.
        Za krátký čas udalo se pod našimi okny takové divadlo, které tomu, kdo
        je pozoroval, nevymizí hned tak z paměti. Petar byl doma v dobré 
        náladě a nevěděl, že jsem ve světnici. Aby se zbavil obtížného olizování 
        a jiných dotěrností, jež jako oblíbený předmět a idol naší dorůstající 
        psí generace musil z důvodů popularity od svých malých psích 
        obdivovatelů snášeti, vyskočil na střechu psince, kam žádný jiný pes 
        nemohl, a tam odpočíval.
        Pojednou slyšel štěkot pekařských psů a proto se ihned rozhodl, že si to
        s nimi dnes bez jakékoli výměny diplomatických not vypořádá. Nevysvětlitelným 
        způsobem skočil se střechy psince na vysokou zed', pak 
        na ulici a hned přikročil k útočným operacím. Spoléhaje na svou zápasnickou rutinu, zaútočil na oba psy s takovou vehemencí, že pekař 
        uznal za vhodno nechati v poli jen válčící strany a uchýliti se s patřičným spěchem do 
        povzdálí.
        Zatím co pekařští psi vykazovali převahu
        zbraní, majíce v poli dva psí chrupy proti jednomu chrupu armády Petarovy, nahrazoval Petar menší 
        počet bojových prostředků strategií, rychlými přesuny bojových sil a 
        válečným duchem. Petar dostal totiž v našich službách předvojenskou 
        výchovu v nejhlubším slova smyslu. Zatím co pekařští psi útočili po 
        jakémkoliv místě, kde se objevila srst Petarova, Petar útočil výhradně 
        na hrdlo a slabiny. Když během válečné vřavy byl jeden z pekařských psů ze svého postroje 
        vypřažen, uznal za nejmoudřejší kousek své válečné strategie, spasit 
        se útěkem.
        
        Po tomto citelném oslabení nepřítelovy fronty, vrhl se Petar se 
        zvýšenou energii na zbývajícího psa. Brzy válel se nešťastný pes i s 
        vozíkem na silnici ve stavu, který mu dával nejlepší vyhlídky na 
        invalidní rentu.
        Ryk válečné vřavy spěšně nás vylákal na ulici. Když jsme místo
        porušených mírových smluv viděli dekorováno rozházeným pekařským 
        zbožím, domnívali jsme se v prvém okamžiku, že došlo ke srážce s autem. 
        Teprve když přiběhl ustrašený pekař a udýchaným hlasem nám válečnou 
        zápletku vysvětlil, odvolali jsme našeho frontového hrdinu z bitvy a 
        krátkým vyjednáváním s pekařem o náhrady válečných škod byl mírový 
        stav obnoven.
        Petar, ač válečným vítězem, byl stranou
        vázanou těžkými reparačními 
        závazky. Ještě dnes rád vzpomínám na to vytí druhých psů na dvoře, kteří 
        dobře věděli, že jejich "komandeur" se bije před kasárnami, aby ztrestal
        nadutost domýšlivých povýšenců.
        Petar pak jako obyčejně zachránil se útěkem do bytu paní choti p. pplk. 
        Rottra, která již v tehdejší době hrála pro Petara úlohu malé 
        společnosti národů, vždy jej brala v ochranu, škodu zapravila a teprve 
        po obměkčující domluvě jej vydala.
        Ta vítězná pýcha triumfátorova, jež zářila Petarovi z očí, a
        sebevědomí, s nímž přijímal hold, který mu celý psí nárůdek olizováním 
        přinášel, nám nedovolila, abychom na něj vztáhli platnost našich 
        trestajících sankcí.
        V poledne pak celá psí rodina pochutnávala si na loupáčcích, bandůrkách a jiné té válečné l kořisti, již nám druhá strana za výhody 
        tíživých reparačních platů zanechala.
        Od této události jsem byl na Petara
        ještě opatrnější a proto jsem ho 
        bral přes den do světnice, vzdor tomu, že to bývalý pan okresní 
        strážmistr K. nerad viděl. Ani tato opatrnost neuchránila nás však od 
        dalších nepříjemností. Stařešinové našeho cechu jistě se upamatují na 
        dobu, kdy přišel "befehl", že přehlížející páni důstojníci byli
        poukázáni z vyšších míst, aby pilně dbali pořádku ve známých "šrajbkastlíkách", které byly našimi psacími stoly, v jejich
        spodní části jsme měli uloženy oděv a prádlo. Do našeho okresu zavítal 
        na některé vesnické stanice bývalý pan pplk. Szolgiňa. Že jsme o jeho praxi 
        dostávali denně podrobné zprávy, je při dobře organisované soukromo-zpravodajské službě venkovských stanic samozřejmé. Když přišlo aviso, že 
        následujícího dne má pan pplk. přijeti na naši stanici, byla veškerá 
        pravidelná práce zastavena, oblékli jsme se do bílých, plátěných 
        kalhot, o nichž jsme tehdy byli přesvědčeni, že v nich vypadáme 
        neobyčejně "štramácky a svátečně" - a hurá na kastlíky!
        Pan okresní strážmistr s uspokojením přihlížel naší úklidové práci,
        zatím co Petar spokojeně ležel u postele, pohřížen do hloubky své psí filosofie.
        Pojednou zařinčí venku šavle, rozlétnou se dveře a p. okresní strážmistr 
        v rozčilení nad nenadálým příchodem p. pplk. Szolginy volá burácejícím 
        hlasem: "Habtacht!"
        Všichni se rázem stavíme do služebního postoje, jen Petar vyděšeně 
        skáče na mne, podráží mně nohy, a já, padaje, zachycuji se dvířek 
        spodního "kastlíku". Ty se vytrhnou, a já sedím před svým vysokým
        představeným na zemi jako vyprodaný bílý týden. Petar skokem sedí v 
        otevřeném kastlíku mezi uloženým prádlem a znervosněn během událostí 
        chystá se k útoku na pana pplk. Szolgiňu.
        Jen stěží jsem ho uchlácholil, a pak se tichá idyla naší světnice
        proměnila v dům božího dopuštění.
        Za tyto nepříjemnosti odškodnil nás však Petar při hledání v té době 
        velmi známého lupiče M., který našim kamarádům na strakonickém okrese 
        působil nemalé starosti. Jeho dopadení nebylo snadné, neboť tento 
        ostřílený lupič chodil, jak se u nás říká "na ostro".
        Hovor na četnických stanicích točil se jen kolem tohoto výtečníka, a i 
        my očekávali, že poctí náš okres svou návštěvou. Když jsme tušili, že 
        jeho činnost uzrála již pro naše trestající ruce, vydali jsme se jedné 
        neděle večer na obchůzku.
        Noc byla tichá, plná poesie, a tak jsme došli až na konec píseckých lesů
        směrem k Táboru. Času bylo dosti, proto jsme usedli na kraji lesa do 
        vonícího vřesu a naslouchali tlumeným zvukům venkovské hudby, které nám závany větru z 
        nedaleké vesnice přinášely. Měsíc plul hlubokou nocí, hvězdy důvěrně 
        zářily, a noc se ptala tajemství života.
        Ticho ukolébalo nás do sladkého polosněni, a naše bezpečnost byla jen v 
        moci ostražitého Petara, který byl uvázán řemenem k mé ruce.
        Hudba již dávno umlkla, spánek oloupil nás o vědomí času, když jsem byl 
        rázem probuzen prudkým škubnutím v mé ruce. Petar stál v bojovném 
        střehu a jeho pozornost byla upoutána na blízké houští. Rychle probudil 
        jsem spícího kamaráda a zatím co jsme zůstali tiše ležeti ve vřesu 
        lesního příkopu, vyslal jsem Petara do houštiny na obhlídku. - Pojednou 
        bylo ticho lesa rozťato hlubokým řvaním Petara a sténajícím lidským 
        hlasem, který volal o pomoc. Prudce jsme se rozběhli k místu, kde Petar 
        řval, ale jaké bylo naše překvapení, když jsme tam doběhli. Petar tiskl 
        neznámého gentlemana k zemi. Skočil jsem, abych Petara odpoutal a uvážal, zatím co K. s bodákem v ruce neznámého spoutal a odzbrojil.
        Rozčileni nenadálým nočním příběhem, prodrali jsme se zpět na lesní 
        okraj, kde jsme k svému nemalému překvapení v neznámém zjistili dlouho 
        hledaného a obávaného M.
        M. spal v této houštině již od večera a ani netušil,
        že v jeho blízkosti té noci již vyčkává trestající spravedlnost.
        Podle jeho líčení vynořil se Petar neslyšně z krytu větévek, a dříve než 
        se M. vzpamatoval, napadl jej s takovou neobvyklou prudkostí, že jej v 
        okamžiku odzbrojil.
        Po odevzdání lupiče soudu byl Petar u nás na stanici slavnostně vítán, 
        neboť bez jeho pomoci nebyli bychom se nikdy zločince M. tak snadno 
        zmocnili. Tímto kouskem udobřil si Petar. také opět pana okresního 
        strážmistra, který mu za to intermezo s panem pplk. Szolgiňou 
        odpustil. Toho dne byl Petar pozván chotí pana pplk. Rottra k rodinnému 
        obědu. Za slavnostní nálady došlo pak ke smíření pana okresního 
        strážmistra s Petarem. Tehdy pan okresní strážmistr poklepal zase Petara po hlavě a se slovy: "Ty jsi přece jen náš starý, dobrý Petar," 
        jej pohladil.