Kynologické akce

  Anketa
Vzali byste si domů psa z útulku?

Určitě ano 
Anketa img  (29685 hl.)
Spíše ano 
Anketa img  (20149 hl.)
Možná 
Anketa img  (10828 hl.)
Spíše ne 
Anketa img  (8686 hl.)
Určitě ne 
Anketa img  (12508 hl.)
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel 
Anketa img  (19443 hl.)

Celkem hlasovalo: 101299


Nejvěrnější psi - přepis rozhlasového pořadu
Vydáno dne 17. 06. 2004 (5215 přečtení)

Mnoho psů - zajícova smrt a mnoho štěkajících psů okolo mikrofonu - přehlučený mikrofon. A to všechno jen proto, že jsme si nedovedli představit, jaký hluk dovede způsobit 29 psů, štěkajících na povel a najednou.

Na štěstí to nebylo nic, co by se nedalo napravit a na nový povel štěkali psi s toutéž chutí, jako při prvním pokusu, jen mikrofon se uklidil do uctivější a opatrnější vzdáleností. V Pyšelích není o psy nouze a o psí štěkot teprve ne. Četníci, kteří psy cvičí v ústavu pro chov a výcvik psů, nám názorně dokázali, že pes dovede na povel štěknout a  opět na povel umlknouťi, že se na rozkaz rozběhne za člověkem a napadne jej. Na pouhý rozkaz se vzdá kořisti a ulehne k četníkově noze. Dovede člověka proti člověku bránit a ubránit, dovede jít po stopě neomylně až k cíli, je věrny, poslušný a rozumný.

Psi v Pyšelích mají svá obydlí, své jídelní misky a svůj denní rozvrh. V poledne jsme postavili mikrofon doprostřed rozestavených jídelních misek a dívali jak se, jak se psi pustili do jídla.

Věrný mikrofon nám pečlivě zapsal na zvukový pásek rychlý pohyb psích jazyků, ale nikdo nám asi neuvěří, že na snímku jsou psi při krmení. Zvukový obrázek zní jako idylický splávek někde na Sázavě anebo na Lužnici. S tímto snímkem se nedá již nic dělat, posluchači budou musit uvěřit, že jde opravdu o psy.

Reportáž z ústavu pro chov a výcvik psů v Pyšelích zapsal Český rozhlas na zvukový pás pro pořad "Z reportérova mikrofonu".

Dipl. Ing. Josef Cincibus a Ing. C. Alfred Technik - přepis rozhlasového pořadu "Z reportérova mikrofonu" - Český Rozhlas 1940


Výcvik obranyZločinec: Sakra práce, tak už jsem zase v tom, hergot, už je tu Četník.
Četník: Jménem zákona stůjte! Jménem zákona stůjte! Jménem zákona stůjte!
Zločinec: To je mi pěkný nadělení.
Četník: Vy jste Hykora, stíhaný zatykačem. Ruce vzhůru. Kde máte doklady?
(Přepadne četníka.)
Četník: Braň ! Dejte ruce vzhůru! - K noze!
Zločinec: Takový cirkus, copak se mám nechat roztrhat?
Četník: Dejte ruce vzhůru!
Zločinec: Vemte ho pryč. Safra, vždyť já mám po ruce! Vemte si ho na pásek!
Četník: Hykoro, jménem zákona vás zatýkám. Jděte kupředu.
Zločinec: Ani mi nenapadne.
Četník: Půjdete se mnou! Půjdeme k soudu! A upozorňuji vás: jak nepůjdete, pomůže mi proti vám pes!
Zločinec: A sakra!
(Studio.)

Reportér: Tak takhle to asi vypadá v praksi, viďte, pane podplukovniku?
Pinkas: Ano. Jenže to bývá ve skutečností i horší. Zatýkání bývá někdy provázeno i střelbou útočníka. Proto, jak jste měl příležitost vidět, otužujeme psa j proti střelbě. Ovšem, přepadení, které jsme vám teď předvedli, se musí ještě poněkud probrousit, jsme ve výcviku.
Reportér: Rozumím. Ale promiňte, pane podplukovníku, že vám zasáhnu do řeči:
Pinkas: Prosím.
Reportér: Chybí mi při tom hlas psa, který by tam snad měl být. Vždyť ten pes se při tom, až na nějaké to zavrčení skoro ani neozval!
Pinkas: Tak vidíte. A to právě má být. To bylo na tom nejsprávnější. Pes má pracovat tiše. A je-li potřeba aby štěkal, zaštěká. K tomu je cvičen a vystihne, kdy má štěkat.
Reportér: Abych se přiznal, pane podplukovníku, měl jsem k těmto vašim slovům před třemi měsíci, to jest na začátku kursu, promiňte mi to: trošku nedůvěry.
Pinkas: Rád věřím.
Reportér: Připadalo mi to skoro nemožné. Všichni psi byli přece jen mladí, snad měli někteří z nich rok, či půldruhého roku... Připadali mi jako štěňata, nevědomá, s velikým úkolem před sebou. - Jsem rád pane podplukovníku, že jste mi dovolil sledovat po celé tři měsíce výcvik psovodů i služebních psů.
Pinkas: ...Rádo se stalo.
Reportér: Jen bych se vás rád ještě na něco zeptal.
Pinkas: Prosím. Slíbili jsme si přece, že vám rád doplním, na co se budete ptát. Máte k tomu právo - a je to také vaše povinnost. Byl jste pozorovatelem až dosud tichým a proto tím příjemnějším.
Reportér: Nechtěl jsem ani na chvilku zdržovat, nebo být někde rušivým živlem. Dověděl jsem se, pravda, hodně podrobností, ale teď přeď pokládejte, prosím, že jsem to všechno, co jsem tu v kursu viděl, rázem zapomněl.
Pinkas: A to by bylo pěkné!
Reportér: Předpokládejte, že nevím o výcviku docela nic, že jsem o služebních psech četl jen tu a tam něco, nějakou chválu a proto budou některé mé otázky úmyslně trochu naivní.
Pinkas: Prosím, rád vám odpovím, co se mne, jako velitele kursu bude dotýkat, a zde, pan vrchní strážmistr Horák, vedoucí cvičitel našeho ústavu v Pyšelích, vám také jistě rád něco poví.
Horák: Ano, pane podplukovníku.
Reportér: Víte, pánové, je mi ještě teď dost nepochopitelné, jak se může člověk se zvířetem
takřka domluvit.
Pinkas: To rád věřím. Nejste první, kdo takto vyjádřil svůj podiv. Ale jak víte, dali jsme si to do štítu, které vlastnosti musí míti každý psovod; naprostý klid a bezmeznou trpělivost.
Reportér: Ano. Především to obojí jsem obdivoval nejvíc.
Pinkas: Ti, které jste viděl při práci, nebyli v našem ústavu první. Měli už stovky a stovky předchůdců. Mánie už tedy zkušenosti.
Reportér: Tento kurs je prý třicátý pátý.
Pinkas: Ano. Je to pro četníky zvláštní obor služby, připravit psy pro službu bezpečnostní. Důležitým činitelem tu je ovšem dobrovolné rozhodnutí každého psovoda, věnovat se tomuto služebnímu odvětví. Jak dnes už jistě víte, je dobrovolnost při výcviku psa okolností velmi důležitou.
Reportér: Ano, rozumím vám, pane podplukovníku. Ale tady rozhoduje, myslím, zájem o psa a láska k němu. Výcvik sám není přece nic lehkého a klade velmi vysoké požadavky na psa i na jeho pána.
Pinkas: Požadavky jsou úměrné době výcviku. Dvanáct týdnů je doba nejvýše nutná. Náklad na ústav je veliký. Tady platí dvojnásob, že čas jsou peníze. - Na základě, který si odtud psovod i jeho pes odnášejí, se už dá něco vybudovat. To nám potvrzuje dobrá zkušenost. Oba však musí umět bezpodmínečně vše, čemu se tu naučili, využít ve službě. Pes musí být kromě toho cvičen stále na stanici.
Reportér: A to budou jistě umět. Vždyť ani jednu chvilku nepromeškali. Zdraví psů, a to je také důležité, měli, jak se tak říká: v ruce. Zraněné ošetřovali, nebezpečné předpoklady odstraňovali už předem, bránili každému styku psů s cizími mimo ústav, aby od nich po případě nepřišla nákaza. A pracovali od rána do večera. Vzpomínám, že jeden z psovodů si při výcviku poranil nohu v kotníku tak, že nemohl po nějaký čas dobře chodit. Ale ve cvičení nepřestali. Sedl si u překážek a díval se, jak kamarádi nedopřáli jeho psu ani chviličky klidu. Výcvik pokračoval. - Ale všechnu tu namáhavost výcviku prostupuje jako zlatá nit vzájemná příchylnost mezi oběma. Je to opravdu blahovolně přísné vedení, jak vy, pane podplukovníku, kursistům tak často zdůrazňujete.
Pinkas: Abyste rozuměl: my na tom totiž stavíme. Pes musí poslechnout: na rozkaz hlasem, na pokyn ruky, šepot, na zahvízdání. Vycvičit psa k naprosté poslušnosti je základ k výcviku dalšímu

Ústav pro výcvik a chov četnických služebních psů v Pyšelích u Benešova
Ústav pro výcvik a chov četnických služebních psů v Pyšelích u Benešova

Reportér: Dovolíte mi, prosím, pane podplukovníku, několik slov o té poslušnosti?
Pinkas: Prosím.
Reportér: Nebudu se šířit o tom, jak se k výsledkům došlo. To by bylo povídání poněkud dlouhé. Stačí jen říci, že to byla práce vyčerpávající, která opravdu vyžadovala bezpříkladného klidu a bezmezné trpělivosti. Povězme si však, jak vypadají výsledky. Máme před očima docela hezký jejich obrázek. Na sportovním hřišti v Pyšelích, které leží před budovou ústavu, stojí dlouhá řada četníků. Je jich dvacetdevět a každému sedí u nohy pes. Četníci stojí dosud v pozoru a cvičitel, pan vrchní velitel Šálek, čeká na pokyn pana podplukovníka Pinkase, aby nám ukázal, oč psi pokročili ve cvicích poslušnosti.
Připomeňme, že tu nechybí ani diváci, protože hlas lidu v Pyšelích dnes je: „přijeli nějací páni, to zase něco uvidíme" - a přišli se proto podívat. Pan podplukovník dal už však tichým pokynem rozkaz a cvičení začalo. Stojíme v uctivé vzdálenosti, abychom nerušili. Teď dal cvičitel nějaký rozkaz, který platil jen pro psovody, protože dlouhá řada četníků přechází hřiště a právě tak dlouhá řada psů sedí a čeká. Četníci se však už vracejí - dostali rozkaz: čelem vzad. A už byl dán povel: na svá místa. Četnici se plácají dlaní na levý bok a psi poslouchají. Sedají si k levé noze. Vyplňují poslušně i rozkaz: volné sledování. Každý psovod odepjal psu řemínek a pes jde volně vedle něho. Který pes ztrácí zájem, je ihned pokárán dlouhým fůůůůj, jinak ostatní své psy neustále chválí. Na povel vpravo vbok staví se pes ihned u levé nohy psovoda.
Pinkas: Teď se řadí k cvikům tichým.
Reportér: Ano. - Tak zvané tiché cviky jsou cviky na dálku, při nichž pes poslouchá jenom na pokyn ruky. Má-li splnit pes rozkaz: zastav, nebo zůstaň, - dává četník ruku před sebe dlaní ke psu. Na pokyn rukou vztyčenou si pes lehá. Jeden z četníků dává ruku na prsa, dlaní kolmo ke hrudi a jeho pes si sedá. Za každý dobře splněný rozkaz četník psa, jak jsme již řekli, chválí. Každému psovi to dělá, jak vidět, moc dobře. - A teď slyšíte, jak pes na pouhý tichý pokyn štěká. Jiný zas na pokyn palcem vzhůru vstává. Ale už se asi ozval rozkaz "dokončit,psy na řemen" a „odchod do ústavu". - Lehko se to dnes říká, ale co to dalo práce, to by musil každý, kdo to chce ocenit, vidět. - Jak se zdá, přijdou psi k nám.
Pinkas: Všichni ještě ne. Až k obědu je zavoláme všechny. Vedoucí cvičitel je teď ještě rozdělí do skupin. Někteří budou cvičit obranu, jiní odmítání potravy, revírování a my se podíváme na skok přes překážky, a tuhle uvidíte skupinu, která bude cvičit šplh spojený s přenášením předmětu, "Tak můžete začít."

Reportér: Psovod hází přes překážku dva metry vysokou dřevěnou činku a pes ji má přinést zpátky.
Pinkas: Tak to vidíte, jak jim to pěkně jde.
Reportér: Jeden je lepší než druhý. - Mohl byste nám, pane podplukovníku, zavolat některého psovoda?
Pinkas: Ale prosím. Pane vrchní strážmistře Horáku, zavolejte sem pana strážmistra Hlaváčka.
Horák: Prosím, pane podplukovníku. - Pane strážmistře Hlaváčku, pojďte sem!
Reportér: Dáme mu, s vaším dovolením, pane podplukovníku, nějaké otázky.
Hlaváček: Pane podplukovníku, strážmistr Hlaváček hlásí příchod.
Pinkas: Děkuji. Pan inženýr se vás na něco zeptá.
Reportér: Z které četnické stanice jste?
Hlaváček: Z četnické stanice Klatovy.
Reportér: A jak se jmenuje váš pes?
Hlaváček: Blanka.
Reportér: Hezké jméno.- Jaká ostatní jména tu máte, pane strážmistře?
Hlaváček: Magnus, Boy, Astra, Radix...
Horák: Gipsi, Rekl, Ambra...
Hlaváček: Darka. Erich, Bojar, Don . . .
Horák: Rilka, Max...
Hlaváček: Greta...
Reportér: Nemusíte mi je vyjmenovat všechny, děkuji. Ale teď nám povězte, jak jste učil skákat psa přes překážky.
Hlaváček: Nejprve přes jednu, a potom jsem ho vodil přes dvě i tři, až pochopil, co vlastně na něm chci. Potom už chodil na rozkaz sám, jenom jsem za ním někdy zadupal, aby myslil, že za ním chodím.
Reportér: A co byste nám řekl o výcviku? Jen tak něco všeobecného.
Hlaváček: Snad jen to, že se psovi musí neustále vpravovat: já jsem hodný na tebe, ty musíš poslechnout, - protože pes vycítí, jestli si ho všímáte. Ovšem, k tomu je třeba mít po celý kurs jenom jeden zájem: zdárný výcvik. Vždyť si člověk připravuje psa pro sebe.
Reportér: No a co ještě byste nám řekl?
Hlaváček: To jste už všechno viděl. Jak jsme si to, co nám cvičitel ukázal, musili opakovat, abych tak řekl: realisovat v praksi. Já myslím, že je to věcí psovoda, vycvičit psa nejen mechanicky, ale naučit ho i pozorovat.
Reportér: A proč to zvíře neustále chválíte?
Hlaváček: Pes je zvíře ješitné. A to se musí podchytit. Za poklepání po hřbetě či na plecích za vás skočí třeba do ohně. Nesmíme ho však bít, pracujeme proto jen s pochvalou.
Reportér: Prostě, pes musí cítit ve všem jednání laskavého pána, viďte. - Ale přece jen je třeba někdy ho pokárat.
Hlaváček: To stačí „říci fůůůj, trhnout obojkem a nepochválit. Ješitnost psa je podkladem úspěchu: nikdy ho však nebít, nehrozit mu a hlavně: nebít ho šňůrou, protože by potom na ní nikdy bezpečně nešel.
Reportér: Váš pes hlídá dobře předměty, jak ho znám.
Hlaváček: To musí hlídat každý náš pes dobře.
Reportér: Uhlídal by náš mikrofon?
Hlaváček: To jistě.
Reportér: Tak to zkusíme.
Hlaváček: Ale jděte od něho dál.
Reportér: Prosím.
Hlaváček: Hlídej! - Tak a teď se pokuste mu ho vzít.
Pinkas: Ruku tam nedávejte!
Hlaváček: Já ho držím.
Reportér: No, asi to nepůjde. Raději ho odveďte. Děkuji vám.
Pinkas: Můžete odejít. .
Horák: Pane podplukovníku, hlásím, že je připraveno krmení psů.
Pinkas: Pravda - můžete je zavolat.
(Zvonec a folie.)

Reportér: Kolik tu máte psů, pane vrchní strážmistře?
Horák: Dvacet devět psů je v kursu. A kolikrát je krmíte?
Horák: Dvakrát. Ráno a večer.
Reportér: Čím je krmíte?
Horák: Různými šroty a masem, které semeleme na stroji. Potravu jim střídáme. Jednou uzené, jindy solené, ale také syrové maso a k němu se přidává zelenina.
Reportér: Hladu mají dost, viďte.
Horák: To víte, vyběhají se.
Reportér: U každé nádoby je pes. Všichni se ponořili s hladem do mís. - Ale máte tu různé druhy psů, jací to jsou, prosím vás?
Horák: Nejvíc tu máme německých ovčáků, ale bývá tu i dost airedale-terriérů. cvičíme i dobrmanské pinče, boxery, obrovské knírače, rotweillery a tatranské ovčáky.
Reportér: Jak dlouho trvá krmení?
Horák: Tak asi 5 minut. Potom jde pes na výběh, aby byl v kleci čistý. Kdo nakrmil, na výběh! A kníráčům očistit vous!
Pinkas: Ještě byste se měl podívat na stopování. To je myslím nejzajímavější, když pes sleduje s hlubokým nosem stopu jako had a tak dlouho, až hledaného najde a vyštěká.
Reportér: To je už ovšem elitní výkon psa, viďte?
Pinkas: Ano. Ale abyste rozuměl: Všechny složky jsou rovnocenné. Především cviky poslušnosti a obratnosti. Za druhé obrana, protože nás pes provází při eskortách. A chrání náš život Tady jsem vám už říkal, že otužujeme psa i proti střelbě.
Reportér: Prostě: pes chrání život svého pána a nahrazuje mu to, na co člověk nestačí: pes je prostě živým nástrojem.
Pinkas: To jste řekl opravdu dobře, pes je nástrojem ...
Horák: Dovolte, pane podplukovníku...
Pinkas: Prosím.
Horák: Dokud jsou psi ještě pohromadě, mohli bychom předvést štěkání všech na povel.
Pinkas: Správně. Psi budou totiž na rozkaz štěkat a na povel zase přestanou.
Reportér: Výborně.
Pinkas: Tak prosím pane vrchní strážmistře...
Horák: Připravit k štěkání na povel. - Štěkej!
(Folie: štěká 29 psů.)
Reportér: Vlastního slova není slyšet.
(Píšťala.)
Reportér: Úplná bouře to byla.
Horák: Rozchod! Psi na výběh!
Pinkas: Ale to jsme odbočili od něčeho, k čemu bych se chtěl vrátit.
Reportér: Prosím, pane podplukovníku.
Pinkas: Řekl jste dobře, že pes je nástrojem, že, je pomůckou bezpečnostního orgánu. Ale musímě k tomu dodat, že to ho nikterak nesnižuje. Aby však byl pomůckou dobrou, je třeba ho vycvičit. Každý z těch, kdož přišli sem, do Pyšel do kursu, bude mít takového psa, jak si ho připraví a jak ho bude umět užívat. Ovšem, je třeba mít na paměti i okolnosti, aby mohl pes pomoci. Někdy najde pachatele přímo. Jindy četníkovi stačí, ukáže-li mu cestu kudy má pátrat, někdy dokonce pes začal a přestal. To nevadí, jen když jde četnická hlídka dál. Pes jí ukázal směr. Hodnota služebního psa je tedy vážná. Užívá-li psa četník na obranu a na zadržení zločince, vybičovává jeho přirozené pudy. A je-li pes nástrojem, musí ho umět i ovládat. Pes nemá udělat při pomocí víc než jenom pomoci. Má zločince zadržet, podlomit jeho útočnou sílu, ale víc ne. Pes nesmi škodit!
Reportér: To je právě to nejzvláštnější, pane podplukovníku, že tady člověk na nejvyšší míru štve, ale zároveň krotí jeho pudy. Při takové obraně je podivuhodné, že si pes nechá na rozkaz zajít chuť na zločince. Nedovedu představiti člověka na místě figuranta. Ten váš figurant je na to připraven. Je to jakýsi model zločince. Má silný ochranný oděv, ale člověk na jeho místě, pane podplukovníku...
Pinkas: Může to být někdy tuhý boj se zločincem na vše odhodlaným. Tu je služební pes svému psovodu nad jiné cenným, ba může být i jeho zachráncem. Pes nebojí se ani střelby a proto dvojice četník a pes takřka srostla a prožívá společně dobré i zlé. A musí mít i v tak vážných případech převahu. Jeden druhého neopustí, jeden druhému pomáhá.
Reportér: Ideálem je tedy dokonalá souhra?
Pinkas: Ano. Četník se musí neustále učit být dobrým psovodem, ale k tomu také patří, vycvičit si psa.
Reportér: Čili to, co se naučil tady v kursu, musí umět uplatnit ve službě. Musí doplňovat teorii praksí, zjišťovat, jak se co dělá a sám to dělat. Ale to byl, pane podplukovníku, jak jsem se přesvědčil, duch celého kursu. Tady bylo nemožné jenom napodobovat. A to je, myslím, na té práci nejpoctivější, že se musí dostat do krve.
Pinkas: Správně.
Reportér: My tu však mluvíme, pane podplukovníku, neustále jen o černících a zdůrazňujeme, jak četník musí být na svou práci řádně připraven, ale o veřejnosti jsme neřekli dosud ani slova. Vím, že bude pro vás možná dost těžké, říci několika slovy všechno, co byste veřejnosti říci chtěl, ale snad byste tu mohl říci aspoň v hlavních rysech.

Památník v Pyšelích
Památník v Pyšelích
(dnes je památník umístěn ve Výcvikovém středisku psovodů a služebních psů Policie ČR v Býchorech u Kolína)

Pinkas: Jsem vám povděčen, že jste zabočil na tuto cestu, velmi rád bych naši širší veřejnost požádal aby nám v boji proti zločinnosti pomáhala. Přesvědčil jste se sám, co práce a námahy je spojeno s výcvikem psa, ale také jak zajímavý je tento výcvik a jaké služby může vycvičený pes četníku prokázat.
Naše veřejnost nám může při dobré vůli mnoho pomoci, nebudou-li ze zvědavosti rušeny stopy, podle kterých může pes najít pachatele trestného činu. Ať je to stopa nohy, nějaký předmět na místě činu, ztracená čepice neb cokoli jiného, vše nám může při práci se psem pomoci, bylo-li to zajištěno a nebylo-li to porušeno. Nejlepší je, takových věcí se nedotýkat, naopak přikrýt je tím, co samo nepáchne a to tak aby krycí předmět neležel přímo na stopě. Nejvíce škodí zvědavci, kteří si ani neuvědomují dosah své škodlivé činnosti. Kdyby jen v tomto směru nám veřejnost pomáhala, zasloužila by se o mnoho.
Reportér: Děkuji vám, pane podplukovníku. - Přál bych každému, aby se mohl přijít podívat do Pyšel, když už ne na práci s četnickými služebními psy, pak aspoň na památník, který stojí před ústavem pro chov a výcvik služebních psů četnictva. Myslím totiž, že kdo se podívá na ten žulový balvan trochu blíž a jenom maličko se zamyslí, vtiskne si nesmazatelně do paměti jeho podobu. V levém horním rohu je bronzový reliéf hlavy německého ovčáka a pod ním je do šedivé žuly vtesán zlatými písmeny nápis: Na paměť věrných služeb psa Arca, zastřeleného při poskytování pomoci svému pánovi v Koterově 2. srpna r. 1931. - Tento památník lidského vděku za věrnost zvířete postavily: Sportovní klub pro policejní a ušlechtilé psy v Praze a Spolek k ochraně zvířat. - Nikdy nezapomenu na slova: „Lidský vděk za věrnost zvířete.".



Související články:
Něco o služebním psu... (06.03.2004)
Služební psi četnictva (06.03.2004)
Cvičte psy pro službu policejní! (05.04.2004)
Užití vycvičeného psa ve službě bezpečnostní s hlediska našeho zákonodárství ve srovnání se zákonodárstvím států sousedních. (05.04.2004)
Čeho je třeba dbáti, pátráme-li se psem na místě činu? (05.04.2004)
Náš starý, dobrý Petar... (27.08.2004)
Něco o služebním psu II. (06.12.2005)
Příspěvek k diskusi o policejních psech (09.04.2006)
První zkušební předvádění policejních psů čsl. četnictva v Praze (22.01.2013)

( Komentáře: 0 | Přidat komentář | Zaslat upozornění na článek | Tisk článku )

Přidej na:   Del.icio.us | Digg.com | Facebook.com | Google.com | Linkedin.com | Linkuj! | VYBRALI.sme.sk!
Zásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2001 - 2013 [ Cz-pes.cz ]. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1801-920X, E-mail: pes@cz-pes.cz, Web: http://www.cz-pes.cz
RSS kanál,    Mapa stránek
Přidejte si stránky k oblíbeným!
Vyhledávání