J. Suchý - časopis Bezpečnostní služba č. 9/1934

V reminiscenci na Petara nemohu se nezmíniti o tom, že Petar vzbuzoval respekt nejen svou atletickou postavou, nýbrž i svým děsivým zjevem, jejž mu propůjčovalo elektrické osvětlení, které nosíval na zádech.

To pozůstávalo z koženého sedla, v jehož stranách byly dvě přihrádky pro baterie. Od baterie vedly kozí isolované drátky k vypínači a od něho k hlavě, kde byla umístěna žárovka se zvětšovací čočkou. Tímto světlem vyzbrojený Petar kradl se neslyšně nocí jako pohádková příšera. V blízkosti stohů, v nichž jsme rušívali nahodilé nocležníky, rozsvěcovali jsme žárovku a vysílali Petara k neohlášeným přehlídkám. Sami jsme zůstali opodál, kryti nahodilým stínem nebo šerem noci. Nevynechal jediné díry ve stohu a se škodolibou radostí se kochával na překvapení těch, jež ve stohu našel. Svým energickým tanečním krokem labužnicky se prohýbal v bocích jako subreta za aplausu obecenstva.

Jindy za tmavých nocí přepínali jsme žárovku dozadu, aby nám světlem značil cestu. Petar, ač byl proti třídní nenávisti, neměl rád venkovských psů, kteří nás za obchůzek oštěkávali, a nejednou použil výchovné metody tělesných trestů, aby poučil plebejskou rasu o povinné úctě k čistokrevnému rodokmenu. A při takových výkonech byl Petar prost sentimentality - neznal Kristova učení o odpouštění a Tolstého lásky k bratřím - bil nemilosrdně!

Kolem našich kasáren jezdil před lety pravidelně o deváté hodině pekař s vozíkem, ve kterémž měl zapraženy dva silné psy. Jednoho dne jsme zmíněný potah při návratu ze služby potkali a nevím co to jednoho z těch psů napadlo, podnikl i s vozíkem útok na Petara. Petar, jsa ve službě a vida nutnost zachování klidu, jen s přísným pohledem se za míjejícím potahem ohlédl. Ale toto hrubé porušení osobní bezpečnosti Petar pekařskému psu nezapomněl.

Za krátký čas udalo se pod našimi okny takové divadlo, které tomu, kdo je pozoroval, nevymizí hned tak z paměti. Petar byl doma v dobré náladě a nevěděl, že jsem ve světnici. Aby se zbavil obtížného olizování a jiných dotěrností, jež jako oblíbený předmět a idol naší dorůstající psí generace musil z důvodů popularity od svých malých psích obdivovatelů snášeti, vyskočil na střechu psince, kam žádný jiný pes nemohl, a tam odpočíval.

Pojednou slyšel štěkot pekařských psů a proto se ihned rozhodl, že si to s nimi dnes bez jakékoli výměny diplomatických not vypořádá. Nevysvětlitelným způsobem skočil se střechy psince na vysokou zed', pak na ulici a hned přikročil k útočným operacím. Spoléhaje na svou zápasnickou rutinu, zaútočil na oba psy s takovou vehemencí, že pekař uznal za vhodno nechati v poli jen válčící strany a uchýliti se s patřičným spěchem do povzdálí.

Zatím co pekařští psi vykazovali převahu zbraní, majíce v poli dva psí chrupy proti jednomu chrupu armády Petarovy, nahrazoval Petar menší počet bojových prostředků strategií, rychlými přesuny bojových sil a válečným duchem. Petar dostal totiž v našich službách předvojenskou výchovu v nejhlubším slova smyslu. Zatím co pekařští psi útočili po jakémkoliv místě, kde se objevila srst Petarova, Petar útočil výhradně na hrdlo a slabiny. Když během válečné vřavy byl jeden z pekařských psů ze svého postroje vypřažen, uznal za nejmoudřejší kousek své válečné strategie, spasit se útěkem.

Po tomto citelném oslabení nepřítelovy fronty, vrhl se Petar se zvýšenou energii na zbývajícího psa. Brzy válel se nešťastný pes i s vozíkem na silnici ve stavu, který mu dával nejlepší vyhlídky na invalidní rentu.

Ryk válečné vřavy spěšně nás vylákal na ulici. Když jsme místo porušených mírových smluv viděli dekorováno rozházeným pekařským zbožím, domnívali jsme se v prvém okamžiku, že došlo ke srážce s autem. Teprve když přiběhl ustrašený pekař a udýchaným hlasem nám válečnou zápletku vysvětlil, odvolali jsme našeho frontového hrdinu z bitvy a krátkým vyjednáváním s pekařem o náhrady válečných škod byl mírový stav obnoven.

Petar, ač válečným vítězem, byl stranou vázanou těžkými reparačními závazky. Ještě dnes rád vzpomínám na to vytí druhých psů na dvoře, kteří dobře věděli, že jejich "komandeur" se bije před kasárnami, aby ztrestal nadutost domýšlivých povýšenců. Petar pak jako obyčejně zachránil se útěkem do bytu paní choti p. pplk. Rottra, která již v tehdejší době hrála pro Petara úlohu malé společnosti národů, vždy jej brala v ochranu, škodu zapravila a teprve po obměkčující domluvě jej vydala.

Ta vítězná pýcha triumfátorova, jež zářila Petarovi z očí, a sebevědomí, s nímž přijímal hold, který mu celý psí nárůdek olizováním přinášel, nám nedovolila, abychom na něj vztáhli platnost našich trestajících sankcí. V poledne pak celá psí rodina pochutnávala si na loupáčcích, bandůrkách a jiné té válečné l kořisti, již nám druhá strana za výhody tíživých reparačních platů zanechala.

Od této události jsem byl na Petara ještě opatrnější a proto jsem ho bral přes den do světnice, vzdor tomu, že to bývalý pan okresní strážmistr K. nerad viděl. Ani tato opatrnost neuchránila nás však od dalších nepříjemností. Stařešinové našeho cechu jistě se upamatují na dobu, kdy přišel "befehl", že přehlížející páni důstojníci byli poukázáni z vyšších míst, aby pilně dbali pořádku ve známých "šrajbkastlíkách", které byly našimi psacími stoly, v jejich spodní části jsme měli uloženy oděv a prádlo. Do našeho okresu zavítal na některé vesnické stanice bývalý pan pplk. Szolgiňa. Že jsme o jeho praxi dostávali denně podrobné zprávy, je při dobře organisované soukromo-zpravodajské službě venkovských stanic samozřejmé. Když přišlo aviso, že následujícího dne má pan pplk. přijeti na naši stanici, byla veškerá pravidelná práce zastavena, oblékli jsme se do bílých, plátěných kalhot, o nichž jsme tehdy byli přesvědčeni, že v nich vypadáme neobyčejně "štramácky a svátečně" - a hurá na kastlíky!

Pan okresní strážmistr s uspokojením přihlížel naší úklidové práci, zatím co Petar spokojeně ležel u postele, pohřížen do hloubky své psí filosofie. Pojednou zařinčí venku šavle, rozlétnou se dveře a p. okresní strážmistr v rozčilení nad nenadálým příchodem p. pplk. Szolginy volá burácejícím hlasem: "Habtacht!" Všichni se rázem stavíme do služebního postoje, jen Petar vyděšeně skáče na mne, podráží mně nohy, a já, padaje, zachycuji se dvířek spodního "kastlíku". Ty se vytrhnou, a já sedím před svým vysokým představeným na zemi jako vyprodaný bílý týden. Petar skokem sedí v otevřeném kastlíku mezi uloženým prádlem a znervosněn během událostí chystá se k útoku na pana pplk. Szolgiňu.

Jen stěží jsem ho uchlácholil, a pak se tichá idyla naší světnice proměnila v dům božího dopuštění. Za tyto nepříjemnosti odškodnil nás však Petar při hledání v té době velmi známého lupiče M., který našim kamarádům na strakonickém okrese působil nemalé starosti. Jeho dopadení nebylo snadné, neboť tento ostřílený lupič chodil, jak se u nás říká "na ostro". Hovor na četnických stanicích točil se jen kolem tohoto výtečníka, a i my očekávali, že poctí náš okres svou návštěvou. Když jsme tušili, že jeho činnost uzrála již pro naše trestající ruce, vydali jsme se jedné neděle večer na obchůzku.

Noc byla tichá, plná poesie, a tak jsme došli až na konec píseckých lesů směrem k Táboru. Času bylo dosti, proto jsme usedli na kraji lesa do vonícího vřesu a naslouchali tlumeným zvukům venkovské hudby, které nám závany větru z nedaleké vesnice přinášely. Měsíc plul hlubokou nocí, hvězdy důvěrně zářily, a noc se ptala tajemství života. Ticho ukolébalo nás do sladkého polosněni, a naše bezpečnost byla jen v moci ostražitého Petara, který byl uvázán řemenem k mé ruce. Hudba již dávno umlkla, spánek oloupil nás o vědomí času, když jsem byl rázem probuzen prudkým škubnutím v mé ruce. Petar stál v bojovném střehu a jeho pozornost byla upoutána na blízké houští. Rychle probudil jsem spícího kamaráda a zatím co jsme zůstali tiše ležeti ve vřesu lesního příkopu, vyslal jsem Petara do houštiny na obhlídku. - Pojednou bylo ticho lesa rozťato hlubokým řvaním Petara a sténajícím lidským hlasem, který volal o pomoc. Prudce jsme se rozběhli k místu, kde Petar řval, ale jaké bylo naše překvapení, když jsme tam doběhli. Petar tiskl neznámého gentlemana k zemi. Skočil jsem, abych Petara odpoutal a uvážal, zatím co K. s bodákem v ruce neznámého spoutal a odzbrojil. Rozčileni nenadálým nočním příběhem, prodrali jsme se zpět na lesní okraj, kde jsme k svému nemalému překvapení v neznámém zjistili dlouho hledaného a obávaného M.

M. spal v této houštině již od večera a ani netušil, že v jeho blízkosti té noci již vyčkává trestající spravedlnost. Podle jeho líčení vynořil se Petar neslyšně z krytu větévek, a dříve než se M. vzpamatoval, napadl jej s takovou neobvyklou prudkostí, že jej v okamžiku odzbrojil. Po odevzdání lupiče soudu byl Petar u nás na stanici slavnostně vítán, neboť bez jeho pomoci nebyli bychom se nikdy zločince M. tak snadno zmocnili. Tímto kouskem udobřil si Petar. také opět pana okresního strážmistra, který mu za to intermezo s panem pplk. Szolgiňou odpustil. Toho dne byl Petar pozván chotí pana pplk. Rottra k rodinnému obědu. Za slavnostní nálady došlo pak ke smíření pana okresního strážmistra s Petarem. Tehdy pan okresní strážmistr poklepal zase Petara po hlavě a se slovy: "Ty jsi přece jen náš starý, dobrý Petar," jej pohladil.