Čeho je třeba dbáti, pátráme-li se psem na místě činu?
Vydáno dne 02. 01. 2013 (3826 přečtení)

Dnes stává se módou, zvláště na venkově, ke každé krádeži volati policejního psa a tu jest třeba, aby si vůdce byl vědom, kdy a za jakých okolností může doufati, že se mu práce podaří.

Nelze pracovati nazdařbůh. Nejsou-li podmínky příznivé, týráme psa, týráme lidi, a konečné si neúspěchem, stržíme jen posměch. Kdykoli nás požádá někdo o přispění našeho psa, dobře věc Uvážíme. Především kdo nás vyzývá k zákroku! Právní podklad bude míti pátrání psa jen tehdy, děje-li se na rozkaz, úřední. V tom připadle víme také, že výlohy, za transport psa atd. ponese úřad. Mohou-li služební psi pátrati i na vyzvání soukromníků, není u nás dosud rozřešeno, protože vůbec je celá tato otázka ještě ve stadiu vývoje. Jsme-li požádáni o přispění, informujeme se předem, co se kde stalo, jak tomu je dlouho, jaké je místo činu, byly-li nalezeny na něm stopy pachatelovy nebo nějaký předmět, jejž tam zanechal. Zjistíme, jaké bylo počasí před činem, při není i po něm! Podrobně se vyptáme, jaké je nejbližší železniční připojení, eventuelně zamluvíme si předem použití povozu.

Předem také žádáme o přesné vyjádření, kdo nám zaplatí útraty. Nikdy se nezapomeneme optati, je-li místo činu veřejné, po němž se mnoho chodilo - nebo dokonce dosud chodí, zdali bylo místo ohrazeno před diváky a eventuelně přikryto prkny, aby pach nevyprchal. Jde-li o pátrání úřední, poptáme se, kde se máme se svým psem hlásiti. Konečně neškodí vyzvěděti, zda už byl volán ku pomoci jiný pes či fenka a s jakým úspěchem. Z odpovědí poznáme, s jakými asi potížemi bude nám zápasiti a vidíme-li předem, že bychom nepořídili, odřekneme svou pomoc.

Vyhovuje-li nám vše, a rozhodli-li jsme se přispěti, nebo byli-li jsme úřadem se psem někam odesláni, připravíme se nejprve důkladně na cestu. Zde platí pravidlo „pomalu, ale jistě". Spěchem jenom uškodíme. Především dbáme, aby pes dosáhl místa činu v takovém stavu, aby mohl se svým úkolem hned začíti. Jinými slovy: jeho čich, jeho chápavost a řekl bych i „duševní vyrovnanost" nesmí utrpěti cestou úhony, Je-li místo činu docela blízko, odejdeme tam se psem pěšky.

Nikdy však si nesedneme na kolo a nenecháme psa běžeti za sebou. Jedeme-li autem nebo povozem, neposadíme psa pod lavici nebo na zem, kde by byl obtěžován spoustou výparů,, nýbrž vezmeme ho k sobě na sedadlo. A jedeme-li drahou, vyjednáme si předem s dopravními úředníky způsob transportu. Policejní pes, vedený četníkem nebo jinou úřední osobou k úřednímu zjištění činu resp. pachatele najde i se svým pánem místa dosti ve služebním voze. Není-li to možno, žádejme důrazně, aby nám bylo dáno k disposici nekuřácké oddělení. Nikdy však nedáme psa do psího oddělení a nebo s ním dokonce nestojíme na chodbičce nebo na plošině vagónu. Pes by dojel na místo tak otupen a nebo, tak rozčilen, že by nebyl k potřebě. Dá-li nám dráha k disposici nekuřácké oddělení, otevřeme po jedné straně okno a posadíme psa vedle sebe na sedadlo. Je-li jízda delší, nezapomeneme vzíti s sebou do vagónu láhev s vodou a misku.

Nejen pes, také my se musíme připraviti na cestu a upřímně každému radím, chce-li zůstati čilý a pracovati s úspěchem, aby si nebral s sebou ničeho „na posilněnou" v podobě koňaku, kořalky. atd!!

Dojedeme-li šťastně místa činu, nejprve psa mírně nasytíme, tak, aby zahnal největší hlad. Nedáme mu však najísti úplně do sytá. Žral-li pes už dříve mléko, dáme mu je nyní zase a nalámeme doň housku nebo chleba. Žere-li raději psi suchary, nezapomeneme vzíti jich s sebou dostatečný počet. Psu dáme dosti času, aby si odpočinul, aby se vyprázdnil a aby se trochu zotavil z posledních dojmů. Pak se klidně odebereme k místu činu. Nejprve odstraníme všecky diváky a nedovolíme ani, aby přihlíželi z dálky. Na místo činu nepustíme nikoho, leč je nezbytně, nutno a zapamatujeme si nebo poznamenáme ty, kdož naň vstoupili. Tam, kde jsou si vědomi, čeho je nám zapotřebí, zajisté už sami předem ohradili místo a nepustili k němu ani bezpečnostní stráž. Význam těchto opatření je ostatně zřejmý. Krom toho je vždy ještě třeba, aby se nikdo nedotýkal zanechaných předmětů! Stopy, jež pachatel zanechal, mají se zlehka přikrýti čistými emailovými talíři. Hrozí-li déšť, sníh, prudký vítr atd., má se místo činu překrýti prkennou střechou ve výši 1 m.

Jsme-li telefonicky nebo telegraficky žádáni o přispění, odpovíme tímže způsobem ihned, aby se okamžitě provedla svrchu zmíněná opatření a zároveň žádáme, aby nikdo krom úřadů nezvěděl o našem přispění! Kdy se psem dorazíme, oznámíme jen těm instancím, jež to nezbytně musí vědět (četnické stanici atd.). Jinak zachováme svou cestu v tajnosti.

Než začneme pátrati na místu samém, vyžádáme si předem od úředníka, jemuž jsme přiděleni, podrobných informací o činu, o době kdy se stal atd. Ptáme se dále, kdo čin objevil, kdo první vstoupil na místo činu a co se s mrtvolou i nebo s předmětem atd. dálo. Vyzvíme též, je-li proti někomu už oprávněné podezření, nebo soudí-li se, kterým směrem pachatel uprchl. Neméně důležito je zvědět, které předměty zanechal pachatel na místě, nebo kterých předmětů se dotekl, eventuelně kdo je měl po něm ještě v ruce. Přeptáme se rovněž, zda byly nalezeny stopy a jaká opatření se stala, aby nezvětraly.

Všecky otázky i odpovědi si poznamenáme, zároveň si všimneme všech okolností, jež nám práci ulehčí nebo ztíží a rovněž to poznamenáme. Tak na př. si zapíšeme, kolik času uběhlo od doby činu, zda bylo větrno, mrzlo-li, padal-li sníh nebo zda pršelo. Máme-li pátrati po nezarostlých výšinách, po silnicích nebo ulicích, v polích a lukách, na nichž roste mnoho aromatických bylin nebo naopak v písku a prachu. Zda se nashromáždilo kol místa činu mnoho lidí. Naději na úspěch máme, stal-li se čin teprve nedávno, je-li chladné, ale stálé počasí, máme-li pátrati v lese, kde se málo chodí, a začneme-li s prací brzy z rána nebo až na večer. Nikdy nezačínáme v horkých poledních hodinách!

Nežli se pustíme do práce, ještě jednou si vše rozvážíme, hlavně vezmeme v úvahu všecky směry, jimiž mohl pachatel prchnouti. Pak dáme psu volnost, aby se mohl proběhnout a vyčistit, ale nedovolíme, aby se při tom setkal s jinými psy, jakož vůbec dbáme, aby v okolí nebyli psi, kteří by ho rušili v práci. I když pátrá několik policejních psů, zařídíme to tak, aby neviděli a nerušili toho, jenž je právě v práci. V tom případě dbáme, aby nejprve pátrali psi, pak teprve fenky.

I jiné věci, jež psa ruší, odstraníme z jeho okolí. Tak na př. automobily, motory, benzin, oleje atd. Když jsme pečlivě vyšetřili místo (při čemž jsme psu rozkázali aby si lehl v patřičné vzdálenosti), pustíme se se psem do vlastní práce, a požádáme úřední komisi, aby nás sledovala, a to mimo stopu, po které pes jde, ve vzdálenosti asi 50 kroků úplně mlčky. Každý vůdce zajisté že ví, jak si má při sledování stopy počínati, přece však podáme ještě několik pokynů.

Psu dejme dosti času, aby mohl stopu důkladně navětřiti, zvláště je-li stará. Je-li to možno, poručíme při větření psu lehnout (daun). Ke zvětření se výborně hodí věci, jež nosil pachatel nějakou dobu při sobě, tak na př. klobouk, kapesník a pod. Je-li dosti zřejmých stop, uvážeme psa (na hřbetě) na dlouhou šňůru, je-li stop málo, necháme ho pracovati volně. Není-li vůbec stop nebo památek po pachateli, zavřeme psa po nějakou dobu na místo, na němž se pachatel zdržoval.

Při práci samé všímáme si větru i půdy. Jde-li pes správně po stopě, snažíme se odstraniti a zadržeti vše, co by ho rušilo. Ztratí-li stopu, je-li neklidný, tápe-li, ukonejšíme ho a obloukem ho odvedeme znovu zpět na stopu. Ztratí-li pes na některém místě stopu, uvážíme si důkladně, proč ji ztratil právě na tomto místě! Nezapomeneme nikdy vzíti si s sebou též předmět, z něhož pes větřil, a je-li třeba, dáti psu znovu zvětřiti. Nezapomeňme na čerstvou vodu, trvá-li hledání příliš dlouho!

Dejme tomu, že pes zaštěká někoho, a přítomný úředník si přeje, abychom na důkaz schopností psa provedli nějaký pokus. Vyhovíme vždy ochotně, předem dáme potřebné vysvětlení, ale ovšem hned předem odmítneme a dobře odůvodníme, žádá-li se na psu něco, seč není.

Jakmile je naše úloha skončena, ihned si poznamenáme zevrubně průběh, a nezapomeneme na žádnou maličkost! Ať už se pachatel přizná nebo nikoliv, vždy požádáme vyšetřujícího úředníka, aby nám po ukončení řízení podal zprávu. Jen tak poznáme, jak náš pes pracoval.

Konečně žádáme všecky, jichž pes získal si o spravedlnost jakýchkoli zásluh, aby neopomenuli podati o tom zevrubnou zprávu našim odborným časopisům, neboť důvěra k výkonům policejních psů bude míti jen tenkrát pevný základ, budeme-li moci vykázati se mnoha úspěchy.