Výcvik psa pro ochranu
Vydáno dne 26. 12. 2012 (5733 přečtení)

Nelze-li mnohého psa upotřebiti jako psa k ochraně, bývá to obyčejně zaviněno jeho nesprávnou výchovou v mládí. Každý, kdo se již zabýval chovem a výcvikem psů jistě nejednou zažil, jak mladí psi z hravosti nebo z klukovství často rvou a rafají po šatech svého chovatele.

Je to jejich největší potěšení, mohou-li s kňučením i vrčením uchopiti se něčích kalhot a nepovoliti za žádnou cenu. Každý nedá si ovšem líbiti tyto žertíky, neboť zoubky jsou až příliš špičaté a velmi snadno zanechají v oděvu stopy. Několik lehkých ran přivede pejska k názoru, že jeho rafalství nedochází ani u dam ani u pánů obliby a z něho stane se brzy způsobný pes. Je-li mu pak 1 rok, má se učiti, jak se stane obráncem svého pána. Když jsme však psa popsaným způsobem učili ctnosti a je-li pes k tomu ještě sám o sobě dobré povahy, pak ovšem je velmi těžké, ba dokonce nemožno pohnouti ho k útoku. Mladému psu nechme raději úplnou volnost, dovolme mu, ať nám rafá po šatstvu a raději si oblecme starý oděv, kterému jeho zoubky neuškodí. Hrajme si s mladými psy, nastavme jim ruku, drážděme je, aby se do ní zakousli. Při tom opakujeme neustále povel „chyť ho" a za nedlouho mladý pes pochopí, že na povel „chyť ho" má kousati. A pranic se nebojme, že si vychováme kousavé psy! Odborným výcvikem zpracujeme psa ve znamenitého a spolehlivého obránce, který přesně ví, kdy má upotřebiti svých zubů. Spíše vychováme ze zuřivého útočníka rozumného strážného psa, než ze psa - bačkory, který nedovede upotřebiti svých zubů leda při žrádle.

S výchovou psa k obraně možno začíti brzy. Jakmile je mu 5 měsíců, začneme s tím, že mu vštípíme, že na určitý povel musí od svého počínání ustati. Necháme ho, aby se zakousl do rukávu a dle svého potěšení jej rval. Ale pak uchopíme opatrně, ukazováčkem a palcem volné ruky psa za spodní čelist, pomalu ji odtáhneme dolů a při tom vyřkneme povel „pusť". Nepomůže-li to a pes se kořisti nepustí, vsuneme mu ukazovák co nejdále do chřtánu; pak povolí docela určitě každý pes. Svou volnou rukou bráníme pak psu sice přátelsky, ale sem a tam a cloumáme tak psem. Jakmile však vyřkneme povel „pusť", necháme uchopenou ruku v klidu. Velmi brzy pak pes pochopí, že má povoliti a pustit, jakmile je ruka v klidu. Když jsme psa dostali tak daleko, že vykonává popsané cviky, když si s námi hraje, je na čase, abychom k dalšímu výcviku použili cizího člověka. Jak se nyní postupuje, popsáno je v kapitole následující.

Cvičení 7. Hájení vůdce

K tomuto cvičení potřebujeme pomocníka, jehož pes nezná. Při tom záležívá velmi mnoho na zručnosti pomocníkově, pročež přečteme mu před započetím práce důkladně tuto kapitolu několikráte za sebou.

Psu nedáme ani ostnatý ani svíravý obojek. Přivážeme ho na šňůru a vůdce probere s ním nejprve asi na 5 minut cvičení 1. a 2.

Pomocník náš postaví se zatím někam do úkrytu a připraví si ne příliš těžký pytel, jejž svine pevně po délce. Do jednoho jeho konce zavine asi 30 - 40 cm dlouhé, pevné dřevo, tlouštky asi prstu a pak sváže konce svinutého pytle pevně provazem. Aby se dal pytel lépe držeti, sváže ho na jednom nebo dvou místech také v prostředku. Pytel nebudiž delší než 1 m; uchopí se tam, kde je zavinuto dřevo. Na znamení cvičitelovo vykročí pomocník proti němu; tu i tam se zastaví, a vůbec chová se tak, jako by se cvičitele a jeho psa bál. Cvičitel stojí zatím bez hnutí a pozoruje, jak se jeho pes chová vůči pomocníku, který ho zvolna obchází a obloukem se k němu blíží. Podle chování svého psa (který mimochodem řečeno jest při tomto cvičení uvázán na šňůře) posoudí, jakou cestou má se ve výcviku nadále bráti.

Při tomto cvičení zpozorujeme totiž, že se psi napoprvé zachovají dle své povahy různě. Můžeme rozeznávati tři druhy psů: Jeden zůstane klidně stati, lhostejně dovolí cizinci, aby se přiblížil a klidně ho nechá přejít. Ani jednou se neozve, ale nedá na jevo také nijakého strachu.

Druhý pes, jakmile spatří pomocníka, zaštěká, a čím více se cizí osoba blíží, tím je rozčilenější, poskakuje sem tam, běhá kolem pána a konečně, když se pomocník přiblíží, uteče k svému pánu. Má strach.

Třetí druh psů jsou psi „nadaní"; na blížícího se cizince mocně štěkají a i když se přímo neodváží napadnouti ho, přece jen jejich chování dokazuje, že se nebojí.

Jelikož v dalších článcích bude nám často jedna-ti o tom, jak tyto rozličné druhy psů vychovávati, označíme si je stálými jmény a nazveme prvý druh „psy lhostejnými"; druzí jsou „bázliví", třetí psi „nadaní".

Když jsme si takto vyzkoušeli vlohy svého psa, začneme s vlastním cvičením.

Náš pomocník se k nám opět bude přibližovat a my na něho upozorníme psa povelem „pozor". Pomocník dráždí po té psa tím, že po něm bije svým pytlem, aniž by ho však zasáhl. Vůči psu nechť se vždy chová bázlivě, naprosto nesmí na něho útočiti do opravdy. Couvne-li pes, couvne i pomocník a my psa pobídneme ku předu. Rozčilí-li počínání pomocníkovo psa za krátkou chvíli tak, že začne štěkati a pokusí se o útok, pochválíme ho živě „tó-ibrá". Jakmile pes vyrazí, dá se pomocník na útěk a my ho těsně následujeme, při čemž psa neustále povzbuzujeme živými posuňky a povelem „chyť ho".

Pomocník může nyní tu i tam psa lehce zasáhnouti pytlem, ale nikdy příliš prudce a ne na hlavu. Zvolna před námi prchá, jednou udeří prudce s hora dolů vedle psa do země, podruhé pokusí se ho lehce zasáhnouti, při čemž mu dovolí, aby se do pytle zakousl. Zakousne-li se pes skutečně do pytle a rve ho, necháme mu v tom volnost a pomocník podporuje nás tím, že mu klade lehký odpor. Při tom neustále psa povzbuzujeme a štveme slovy „chyť ho", „tó-ibrá" atd.

Přejeme-li si, aby pes pustil svou kořist, nakážeme pomocníkovi, aby nechal odporu. Zároveň vezmeme psa na šňůře tak na krátko, že mu zamezíme další rvaní. Obyčejně ztichne-li pomocník, uklidní se i pes a povolí, aniž bychom potřebovali nějak zakročiti. Po té vzdálí se pomocník úplně klidně, my zavoláme na psa „sem" a odejdeme opačným směrem.

Nepustí-li však pes pytle, poručíme mu „fuj, sem!" a eventuelně trhnutím šňůry uplatníme svůj rozkaz.

To, co vylíčeno, platí pro psa nadaného. Lhostejného psa však dráždění pomocníkovo se netkne, pročež třeba v tom případě postupovati jinak, ostřeji, abychom vzbudili v něm zájem o útočníka. Pomocník nás obchází opět obloukem, při čemž držíme psa klidně na šňůře. Pojednou udeří ho pytlem přes zadek a ihned uskočí zpět. Rozumí se samo sebou, že pomocník neuskočí snad proto, aby se chránil před event. útokem!, nýbrž proto, že tento uskok obyčejně rozdráždí psa, povzbudí jeho sebevědomí a pohne ho spíše k útoku. Dosáhli-li jsme toho hned při prvém pokusu, pak jsme probudili psa z jeho netečnosti. Zpozorujeme-li, že se točí, aby zabránil novému útoku neznámého kazimíra, pak okamžitě psu povolíme a obrátíme se s ním za škůdcem. Při tom ho štveme slovy „chyť ho" a následujeme pomocníka. Tak to opakujeme, a konečně postupujeme tak, jako u psa nadaného.

Je však dosti psů, kteří se dají klidně tlouci a pranic je to nedráždí. V tom případě pokusíme se vzbuditi zájem psův o útočníka tím, že se dáme „přepadnouti" svým pomocníkem. V levé ruce držíme psa, na pravé straně nás pomocník napadne, rve a tahá nás za rameno a pokouší se nás udeřiti pytlem. Jakmile dá pes na jevo, že je odhodlán hájiti svého pána, uskočí pomocník rychle zpět a my psa pochválíme. Pak se vše opakuje a konečně postupujeme opět tak jako u psa nadaného.

Dobrých výsledků docílil jsem také tímto pokusem: položil jsem se na zem, povolil jsem psu značně šňůru a pak dal jsem se přepadnouti svým pomocníkem t. j. dorážeti na sebe pytlem. To nestrpěli ani psi, kteří byli lhostejni ke všemu a ihned vyrazili proti útočníkovi. Opakovalo-li se to několikráte, docílil jsem tím už toho, že na prosté upozornění slovem „pozor" nedovolil pes, aby se mi pomocník přiblížil ani když jsem stál. Pak jsem pokračoval jako u psa nadaného.

Selže-li pes při všech těchto pokusech a zůstane-li netečným, pak je nejlépe ušetřit si další námahy, neboť nehodí se za psa k obraně.

Máme-li psa bázlivého, snažíme se dodati mu mysli a hlavně pomocník nechť se snaží, aby při svých útocích nedopustil se chyby. Zacházíme se psem tak, jako s nadaným, jedině nedovolíme, aby pomocník psa, i když už přemohl počáteční bázeň a pronásleduje ho, tloukl, nýbrž poskytneme mu za to tím častěji a déle příležitost k zakousnutí se do pytle. Teprve po celé řadě cvičení, když pes téměř úplně přemohl svou bázlivost, zkusíme to také s lehkými údery, neboť pak již se nemusíme báti, že bychom ho zkazili.

Nesmíme se ovšem domnívati, že z takového psa učiníme během 4 - 6 neděl dobrého strážce bez bázně a hany. Tito psi nepozbudou úplně své bázně nikdy, přece však s přibývajícím věkem při odborném výcviku ztratí téměř veškerou svou bázlivost, takže se na ně v daném okamžiku můžeme spolehnouti až do jisté míry.

Ti psi, kteří zalezou příliš bázlivě před pomocníkem pod naše nohy a které za živou moc nepřivedeme ani tak daleko, aby vycenili na protivníka aspoň zuby, se také za psy k obraně naprosto nehodí.

Cvičení zdokonalíme tím, obalí-li si náš přítel ruce silnými pytli. Ostatně je-li jen trochu obratný, nepotřebuje ani pytlů, neboť většina psů, zvláště štěňat a začátečníků, raději rafne po oděné části těla než po holé ruce. Pomocník nenapadne nyní psa, nýbrž již nás. Pes ovšem útočí a protivník brání se mu rukama tím, že mu obratně nastaví chráněné rámě. Nesmí však přidržeti ruku psu přímo před čenichem a čekati až se zakousne, nýbrž musí ho odstrkovati svou rukou a jí pohybovati sem tam před jeho očima, psem cloumati a vrážeti do něho. To psa rozdráždí tak, že se zakousne. Jakmile to učiní, popřejeme mu chvíli, aby si mohl pořádně porvati rukáv, při čemž se pomocník neustále pohybuje tak, jakoby se psem zápasil. Přejeme-li si, aby pes povolil, nakážeme pomocníkovi, aby ustal ve svých pohybech a choval se naprosto klidně, zároveň pak poručíme psu „sem" a odejdeme. Dbejme vždy toho, aby pomocník při útoku psa a když je pes zakousnut do rukávu se choval vždy živě a bouřlivě, kdežto na znamení aby okamžitě úplně ztichl. Tím docílíme, že pes bude velmi přesně rozeznávati, že nesmí napadnouti, leč muže, jenž se brání nebo útočí, jakmile však ustane v pohybech, že ho má okamžitě nechati na pokoji. Máme-li k disposici „ochranný oděv", cvičíme stejně jak popsáno, ale psa můžeme odvázati od šňůry. Jakmile dokázal, jak umí svého pána hájiti, odvoláme ho, uvážeme na šňůru a několikrát s ním promenujeme kolem pomocníka.

Cvičení 8. Jak cvičiti psa, aby se nebál holi

Většina psů, jinak svého pána dobře bránících, útočí jen ztísněně. a zdrženlivě proti někomu, kdo je ozbrojen holí nebo nějakým jiným předmětem. Se zuřivým štěkotem obíhají sice pomocníka, ale téměř všichni okamžitě úzkostně uhnou, napřáhne-li na ně holí k ráně. Kdyby šlo do tuhého, zaženete takového psa holí, jak daleko chcete. Přece však lze odborným výcvikem zbaviti psa aspoň do jisté míry jeho bázně .před holí a učiniti ho i vůči této ráně necitlivým a otrlým. Při tom však není naším úkolem vychovati ze psa zuřivce, jenž by se na protivníka vrhl bez ohledu na jeho hůl a rány (což by se mu ostatně dřív nebo později stalo osudným!), nýbrž vychováváme ho, aby se dovedl vyhnouti každé ráně a při tom ihned využitkovati protivníkovy slabiny nebo nechráněného místa k rychlému protiútoku. Pes ostatně pochopí sám brzy, že nebezpečí pro něho hrozí hlavně v blízkosti protivníkově. Jakmile náš pomocník po něm udeří, uhne se pes ráně, a v tom okamžiku, kdy protivník rozpřáhne se k ráně druhé, pes vyrazí, a nejčastěji zahryzne se do ruky, připravené k úderu.

Nemáme-li po ruce ochranného oděvu, obalí si pomocník obě ruce pytli a ozbrojí se pytlem upraveným jak svrchu uvedeno. Psa máme na šňůře, obojek jako v cvičení 7. Pomocník postaví se asi 5 m před vůdce a začne kol sebe mlátit z leva do prava. Vůdce upoutá psovu pozornost na vetřelce slovy „pozor" a poštve ho povelem „chyť ho" na bránícího se pomocníka. Pes ví ze zkušenosti z předešlých cvičení (cvičení 7.), že údery pytlem nebolí, i nebude se zdráhati pomocníka - třeba že se brání - napadnouti. Pomocník nechť zprvu bije tak, aby psa udeřil do nohou, nikoli do hlavy. Jeví-li pes ještě trochu strachu, nechť zvolna couvá. Zakousl-li se pes buď do pytle nebo do ruky, nechme ho chvíli zápasiti, pak ho odvolejme jako v cvičení 7. Může se však státi, že pes nechce se zakousnout! ani do ruky, ani do pytle, nýbrž na prsou nebo na těle pomocníkově. Není-li pomocník opatřen ochranným oděvem, musili bychom dosti často prudce psa strhouti zpět, a to by mu nikterak neprospívalo. Je proto radno, zhotoviti aspoň provisorní ochranný oděv podle tohoto návodu: Vezmeme silný, rýžový pytel, do středu dna prořízneme otvor, odpovídající asi objemu lidského hrdla, otvor pak na jedné straně prodloužíme po hraně až k rohu. Rozstřižená partie se ovroubí, aby se netřepila, jedna strana opatří se několika řemínky, druhá tolikéž otvory nebo řemínky, tak aby se vše dalo po obléknutí zapnout. V rozích prořízneme otvory pro ruce. Takto upravený pytel vyhlíží pak jako košile k zapínání na jednom rameni. Je-li náš pomocník takto chráněn, není závady, aby ho pes nemohl popadnouti též na prsou nebo na těle. Nohou není třeba si chrániti, neboť psi touto methodou cvičení zakusují se téměř bez výjimky vysoko na těle nebo na rukou. Po několika dalších cvičeních zařiďme to tak, aby pes nerafal po pytli, nýbrž aby se zakousl do ruky. Docílíme toho tím, že pomocník náš nebude již biti kolem sebe pytlem, nýbrž napadne psa chráněnou levou rukou.

Teprve zakousne-li se pes, udeří ho pytlem, jejž drží v pravici, lehce přes zadek. Úder je různě silný, podle toho, jak je pes citlivý. Povolí-li hned při první lehké ráně a jeví-li ještě bázeň před úderem, musí pomocník první čas jen předstírat údery a bití pytlem vedle psa, jenž zatím rve rukáv, do země. Vydrží-li to pes a nehne se, dotkne se ho po nějaké době pytlem, a hned zas bije dál do země, což se opakuje, a konečně znenáhla sešili dotyky pytlem až k lehké ráně. Když se jí pes nebojí, možno pak údery zvolna sesilovat. Při tom vůdce nechť neustále psa chválí a povzbuzuje. Při tomto cvičení nesmíme ho ani plísniti ani trestati. Jakmile však zpozorujeme, že přestává míti chuť k dalšímu cvičení, raději toho nechrne, neboť za žádných okolností nesmíme ho unaviti.

Takovouto výchovou vštípili jsme psu přesvědčení, že se rány pytlem nemusí obávati, jelikož mu neuškodí. Tím vzroste sebedůvěra našeho žáka tak, že se pak nelekne už ani rány holí a napadne pomocníka i když má hůl. Při výcviku holí musíme si ovšem počínati z počátku velmi opatrně, zvláště u psů bojácných. Nejlépe poslouží dlouhý ohebný prut, na konci slabý, nebo bičiště (bez provázku). Pomocník švihá jím z leva do prava a zpět, pokud možno při zemi, aby v nejhorším zasáhl jen psovy nohy. Cvičitel povzbuzuje psa pokynem „chyť ho", pomocník současně zvolna couvá. Je-li pes zasažen prutem (což ovšem smí býti jen lehký úder!), nedejme mu času k couvnutí, nýbrž postupme prudce proti pomocníkovi a důrazně povzbuďme psa k odvetnému útoku. Jakmile protivníka chytne, dopřejeme mu času, aby se s ním chvíli tahal; pak se protivník uklidní, a my psa odvoláme tak, jak je to už svrchu popsáno. Pamatovati si dlužno, že napadený nesmí oháněti se prutem nebo bičištěm příliš rychle, neboť nutno vždy poskytnouti psu času, aby mohl využiti okamžiku mezi dvěma údery k provedení svého útoku. Tím naučí se pes využitkovati každé protivníkovy slabiny. Cvičení podaří se vůbec nejlépe, opatříme-li svého pomocníka ochranným oděvem a pustíme na něho psa se šňůry.

Cvičení zdokonalíme tím, že pomocník, jakmile se mu pes zakousl do ruky, bije ho krátkým tenkým prutem. Jak daleko smíme až zajiti, to závisí na citlivosti psa a volné úvaze vůdcově, který ostatně nejen při tomto cvičení, nýbrž u všech cviků vždy má pomýšleti na to, jaký vliv bude míti ten který výkon na psa, jak se který úkol má specielně provésti. Obzvláště dlužno se zamysliti, zdráhá-li se pojednou pes provésti cvik, který před tím už delší dobu prováděl. Nutno pak ihned zjistit a odstraniti příčinu, jež tu zabraňuje provedení úkolu.

Ke konci důtklivě připomínám, abychom hned z počátku a na poprvé dbali, aby pes lapal jen po ruce! Pozoroval jsem totiž, že pes vytrvale a s obzvláštní oblibou lapá později tam, kam se mu podařilo hned na poprvé se zakousnouti. Dá nám to později velmi mnoho práce, chceme-li psa odvyknouti, aby nelapal po druhé na př. po kalhotách nebo vzadu po těle. podařilo-li se mu to poprvé. Rafání po nohou a jiných částech těla mohlo by nám způsobiti mnoho nepříjemností na oděvu i na zdraví.

Cvičení 9. Jak se seznamuje pes se střelnou zbraní

Nejprve se přesvědčíme, není-li pes už od přírody choulostivý na střelnou zbraň. Tuto obavu chováme hlavně ovšem jen u psů bázlivých. Pokus provedeme takto:

Přivážeme psu jednoduchý obojek a nakážeme svému pomocníku, aby ve vzdálenosti asi 60 - 70 kroků vypálil několik ran z revolveru v kratších pausách. To však nesmí se nikdy díti v uzavřené místnosti, nýbrž vždy na volném prostranství. Jeví-li pes bázeň, přátelsky mu domluvíme i povzbudíme ho, a opakujeme zkoušku tak dlouho, až se při střelbě chová klidně. Pak nám opět pomocník vypomůže v dalším výcviku. Postaví se asi na 50 kroků od nás, v levici nabitý revolver, v pravici popsaný už pytel. Upozorníme psa na vetřelce slovy „pozor", na to začne se pomocník živě pohybovati a šermovati pytlem ve vzduchu. Psa ovšem ihned poštveme slovy „chyť ho", ale ještě ho zdržujeme šňůrou. Snaží-li se pes zuřivě dosíci pomocníka, dáme mu znamení, aby vypálil ránu a hned pak na něho poštveme psa a zařídíme to tak, aby ho pes popadl. Po chvíli se pomocník uklidní, my psa odvoláme a odejdeme s ním. Tento pokus se několikráte opakuje. Cvičení zdokonalíme tím, že v okamžiku, kdy přecházíme se psem k útoku, pomocník vystřelí podruhé, nejpozději však, když jsme od něho ve vzdálenosti 15 kroků, blíže nikoli. Po výstřelu pokaždé znovu a znovu povzbuzujeme psa k útoku. Jsme-li už s učením tak daleko, že se pes nelekne střelby a útočí, pak dovolíme pomocníkovi, aby vystřelil, když ho pes.už popadl. Pomocník musí si to zařídit tak, aby levou ruku měl volnou, kdežto za pravici, v níž drží pytel, dá se popadnouti psem. Jakmile zakousl se pes do ruky nebo do pytle, vystřelí jednou do vzduchu, podruhé i do země a natočí se tak, aby pes přišel do kouře po střelném prachu, který při klidnějším počasí vrství se u země. Může se stati, že pes, jakmile přijde do nezvyklého ovzduší, ve svém stisku povolí a bude si hledět neznámého zápachu; v tom případě nesmí mu náš pomocník nechati ani chvilku času ke zkoumání interessantního nového pachu a musí ho okamžitě vydráždit k novému útoku a zakousnutí, k čemuž ostatně psa sami neustále štveme. Nevšímá-li si již ran, střílí se čím dál tím hustěji vedle něho, nad i pod, ovšem vždy tak, aby se neporanil nebo dokonce nepopálil.

Jest věcí vůdcovou, aby sám uznal, jak daleko může pokročiti při jednotlivých cvičeních. Bázlivé psy nutno vycvičovati pomaleji. Ostatně jsou také psi, kterých vůbec nelze přivyknout střelným ranám a kteří přes veškerou naši námahu nikdy nepozbudou před výstřelem strachu a bázně. S výhodou můžeme použiti ke cvičení také t. zv. „žabek". Jsou upraveny různě, buď na doutnák nebo na pouhé škrtnutí. Naházíme je psu do boudy, nebo ho uvážeme a žabky pohodíme kolem něho. Vybuchují několikrát za sebou, rány jsou dosti silné a vyvíjí se při tom hojně kouře.

Cvičení 10. Hlídání předmětů

Psu dáme pohodlný, pokud možno široký a neškrtící obojek, přivážeme ho k 1 1/2 metrové šňůře nebo řetězu a poručíme lehnout (daun!). Doporučuje se přivázati psa k těžkému kameni asi třiceti kilovému, neboť pes nepociťuje pak tak nepříjemně zpáteční náraz při skocích proti fingovanému nepříteli jako když je přivázán ke kolíku nebo ke stromu. Abychom náraz ještě více zmírnili, připevníme šňůru na kámen pomocí silného spirálového pera. Předmět hlídaný budiž co možno nápadný - na př. velký kapesník, nebo starý klobouk. Psa uvážeme ke kameni a poručíme mu lehnout tak daleko od kamene, aby šňůra byla napjata téměř úplně. Jinak by totiž přes všecka naše opatření pociťoval při skocích prudké trhnutí. Pak položíme psu předmět těsně před nohy s hezky nápadným gestem a poručíme mu „pozor". Pomocník, jenž až dosud byl vzdálen, přiblíží se volným krokem; asi metr před psem se zastaví a vztahuje po předmětu ruku. Nechť se při tom tváří bázlivě, aby psa povzbudil, kdežto vůdce nechť zůstane zatím u psa a vyzve . ho k pozoru. Jakmile nyní pomocník vztáhne po věci ruku, vyzveme psa ke skoku proti němu slovy „chyť ho".

V tom okamžiku, kdy se pes vrhne na něho, pomocník rychle uskočí a odejde. Po několika pokusech bude se pes snažiti, aby potrestal svého protivníka hned jak se objeví a dříve ještě, než vztáhne po předmětu ruku. Toho ovšem nestrpíme. Jakmile pes vyskočí dříve, než má, zastaví se okamžitě pomocník, my pak, aniž bychom psa trestali, poručíme mu znovu „lehnout" a znovu upozorníme ho na předmět hlídaný slovy „pozor". Při tom mu ještě jednou předmět uvedeme lna oči a přistrčíme před nos. Pak ve své práci pokračujeme. Ježto si přejeme, aby pes útočil jen tenkráte, když se mu bere hlídaný předmět, ulehčíme mu pochopení celé záležitosti tím, že poručíme pomocníku, aby chvíli promenoval před ležícím psem la nikterak si ho nevšímal. Při třetí či čtvrté pochůzce sáhne z nenadání po předmětu, ihned však uskočí, jakmile pes vyrazí. Konečně musíme psu též poskytnouti příležitost, aby mohl zloděje popadnout a pocuchat. Pomocník se ozbrojí pytlem, uchopí ho do pravice a levicí sahá po předmětu. Jakmile nes vyrazí, neuskočí pomocník tak 'rychle, jako před tím, nýbrž pytlem čelí psovu útoku tak, aby se do něho mohl zahryznouti. Psu dovolíme nějakou chvíli, aby si porval po libosti, avšak dbáme, aby řetěz nebyl příliš napjat, protože by jinak psa tuze škrtil obojek. To má na starosti náš pomocník, který klade právě takový odpor, jakého je třeba, aby se řetěz příliš nenapínal. Po chvíli se pomocník náhle uklidní a ztichne, pes pustí kořist a odebere se k hlídanému předmětu.

Vůdce nechť vždycky dbá, aby pes nikdy neopomenul vrátiti se ke své věci. Je proto nutno, abychom mu udělili vždy příslušný rozkaz a v tomto případě rozkážeme mu vždy „k věci". Při hájení hlídaného předmětu obyčejně pes se vzdálí od svého místa. Jakmile pomocník odejde a je po cvičení, zavoláme psa rozkazem „sem k věci" a ukážeme mu současně na předmět. Nelehne-li si sám, tiše mu rozkážeme „daun" a jakmile si lehl, pochválíme ho: „tó ibra - k věci". Pak celou věc opakujeme. Ukončujeme-li cvičení, musíme vždy ukončiti tím, že po obhájení předmětu zavoláme psa ještě k předmětu samému a poručíme mu lehnouti u něho a necháme ho po několik minut ležet a hlídat. Pak teprve zakončíme.

V této fási výcvikové neřídíme již práci svého cvičence z blízka, nýbrž stojíme opodál ve vzdálenosti 20 - 50 m. Je-li toho zapotřebí, pak ovšem vypomůžeme z blízka, ihned však se zase vzdálíme. Psa tak zvykáme samostatné práci, protože jinak by se celý cvik minul účelem.

Cvičení ztíží se tím, obalí-li si náš pomocník dobře levou ruku, vztáhne ji po hlídaném předmětu a nechá se za ni popadnouti psem, při čemž pytlem, jejž drží v pravici odráží útok. Na citlivosti psa pak záleží, má-li ho vůbec udeřit, event. jak silně. To určí vůdce. Při tomto cviku pozoruje vůdce celý výjev zdáli a vypomůže jen, je-li ho zapotřebí.

Pak přejdeme k hlídání předmětů bez uvázání. Psa umístíme neuvázaného k hlídanému předmětu, pomocníka oblečeme do ochranného oděvu. Pomocník nejprve přejde dvakrát či třikrát klidně kolem psi a my dbáme, aby pes nevstal předčasně. Pokusil-li se pak pomocník předmět uzmouti a pes ho při tom popadl, dovolíme mu, aby nějakou chvilku s ním zápasil. Pak pomocník pojednou ztichne a jakmile ho pes pustil, klidně odejde. My pak dbáme o to, jakmile se pomocník vydá na zpáteční pochod, aby se pes okamžitě odebral na své místo.