Kynologické akce

  Anketa
Vzali byste si domů psa z útulku?

Určitě ano 
Anketa img  (14385 hl.)
Spíše ano 
Anketa img  (7464 hl.)
Možná 
Anketa img  (7711 hl.)
Spíše ne 
Anketa img  (6441 hl.)
Určitě ne 
Anketa img  (7241 hl.)
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel 
Anketa img  (6788 hl.)

Celkem hlasovalo: 50030


Jak se pes s člověkem sblížil
Vydáno dne 08. 03. 2009 (3399 přečtení)

Pes žije s člověkem již od nepaměti. Četné památky archeologické dokazují přítomnost psa mezi lidmi již v době rašelinné a bronzové. Psané zmínky o psech zachovaly se nám z dob 500 - 600 let před Kristem.

O tom, jak původní pes vypadal, zaujímal-li v řadách psovitých šelem samostatnou třídu, nebo byl-li plodem křížení vlků, šakalů a jiných šelem psovitých, není dosud vědecké jistoty a názory badatelů se v této otázce mnohdy úplně rozcházejí.

S jistotou dá se usuzovati jenom na to, že lišky mezi prapředky psa nebyly, a to proto, že dodnes na rozdíl od šakala, vlka, ba i samotného psa žijí jednotlivě a nikoliv ve smečkách.

Chci se pokusiti bez ohledu na skutečný původ divokého psa o úvahu, jak se pes s člověkem sešel a proč u něho zdomácněl.

Pračlověk byl kočujícím lovcem, neznajícím národnostních, politických nebo administrativních hranic. Nucen pudem sebevýživy, usazoval se v místech bohatých na lovnou zvěř. Nehledě k jeho pravděpodobně ohromné síle fysické a přirozené chrabrosti divocha, omezoval se jeho lov pouze na zvěř, kterou svým primitivním nářadím loveckým mohl zdolati, tudíž na zvěř menší a slabší. Uvážíme-li, že vedle velikých šelem ničil drobnější zvěř i člověk, pochopíme, že loviště bylo za nějaký čas lovné zvěře zbavené a člověk odcházel, aby se usídlil v kraji jiném, na zvěř bohatším. V původním ležení, roztroušeny kolem lidského tábora a ohniště, zůstaly však po člověku četné kosti a masité odpadky z požité zvěře, které rozkládajíce se, daleko široko šířily pach známý a vítaný všem šelmám, žijícím ze zbytků bohatých hostin silných dravců. Pomalu a opatrně, opisujíce veliké, stále se úžící kruhy, přibližovaly se stíny příživníků k opuštěnému táboru, až vycítivše bezpečí na místě, kde do nedávna přebýval šelma - člověk, vrhly se na zbytky s jeho hojného stolu. Bez práce a nebezpečí nasycovaly tam své hladové žaludky.

Takovéto hostiny zůstaly divokým psům (jejich předkům) jistě v dobré paměti a naučily je poznatku, že v lidském táboře se lze vždy snadno přiživiti. Proto se šakalí drzostí a hyenní chtivosti vyhledávali obydlí člověka a v záloze vyčkávali příležitost zmocniti se zbytků a odpadků. Chvíle krutého hladu dodaly jim časem takové odvahy, že se připlížili do tábora i tehdy, když člověk z něho odešel jenom dočasně, nevyčkávajíce úplného opuštění tábora člověkem. Vyčištění tábořiště od hnijících a páchnoucích odpadků nebylo jistě pravěkému člověku nijak nevítáno a proto se návštěvám příživníků, nad kterými byl ostatně ve fysické i duševní převaze, nijak nebránil. Maje hojný výběr chutné lovné zvěře zaječí, srnčí, jelení, sobí atd., nedbal pračlověk o šakala nebo vlka a tím se časem značně obrousily hrany pojmu nepřátelství a nedůvěry, vrozeného obyvatelům džungle, pralesa a stepi. Osamocený pračlověk byl tvorem opuštěným, vzhledem k primitivní výzbroji poměrně slabým a byl předmětem útoků velkých a silných dravců, ohrožujících stejnou měrou jeho, zvěř, kterou lovil, jako i vlka a šakala, kteří se u něho přiživovali.

A tu snad zrodila se z lidského rozumu po prvé myšlenka spojenectví slabých proti silnějšímu na straně jedné a touha ovládnouti slabší na straně druhé. Člověk hledal společníka, přítele, ochránce, spolubojovníka. Člověk ho potřeboval. Pudově to cítil a pudem ho hledal.

Jeho lidský rozum a praktický život v divočině vedl ho správnou cestou. Věděl, že podkladem spojenectví jest láska, a tato že je výslednicí dobrého zacházení s tím, s kým spojenectví hledám. On však také cítil, že spojenectví, vybudované na pouhé lásce, je vratké a že je potřeba utužiti je také hospodářskou závislostí a pocitem bezpečnosti, aby bylo nerozlučitelným a stálým.

Proto sedaje u táborového ohně a pozoruje v přítmí svítící zelené oči slídících šakalů a divokých psů nevyskočil, aby je kyjem nebo mlatem odháněl, ale naopak hodil jim ze svých zbytků a zásob hojnou večeři, aby jim ukázal, že není potřeba se obávati jeho přítomnosti, že v jeho táboře není potřeba krásti, nýbrž svobodně bráti to, co on - člověk - rád jim, slabým, poskytne.

Čas a trpělivost člověka způsobily, že vrozená nedůvěra mezi ním a psem (divokým) postupně vymizela a vzdálenost, která je dělila, byla stále menší a menší. Jasná měsíční noc byla pak za třeskutého mrazu a krutého hladu zvěře svědkem toho, kdy člověk prvně v záři teplem sálajícího táborového ohně pohladil přátelsky hřbet divokého psa, kdy tento vděčně přijmul z ruky člověka potravu a syt uložil své pružné tělo k odpočinku v teple tábora, netuše, že uzavřeno bylo přátelství, které přetrvá věky věků, aliance, která nemá v dějinách příkladu a která by mohla býti vzorem přátelství nejkulturnějším lidem.

Přimyslíme-li si nyní, že člověk do svého prostředí, dostatku a tepla přinesl též hladové, zbloudilé nebo opuštěné psí mládě, které pak žilo a rostlo pod jeho vlivem, podle jeho vůle, za jeho péče a opatrování, a že pravěká žena, vycítivši svým ženským instinktem nevyspělost a útlost štěněte, věnovala mu péči mateřskou, že člověk měl mnohdy příležitost zasáhnouti do boje divokého psa se silnější šelmou a učinil tak v jeho prospěch, pochopíme, že pouto spojenectví, posvěcené krví a mateřským mlékem, bylo skuto na věčné časy.

Dlouhá doba a lovecká prakse přiučily člověka také ještě něčemu jinému. Naučily ho čísti v nepsaném, avšak přísně dodržovaném zákoně přírody. Člověk poznal, že slabší dravci žijí pospolitě, ve smečkách, aby se snáze ubránili dravcům silným a aby snáze ulovili potřebnou potravu. Poznal také, že kolektivum smečky je vedeno nejsilnějším a nejzkušenějším samcem, který si svůj primát vybojoval a který byl pak absolutní autoritou smečky. Tato ho pak bezpodmínečně poslouchala.

Člověk pochopil, že pes jest k pospolitému životu a poslušnosti pána poután pudem a na tom budoval. Porozuměl, že odloudiv psa přírodě, musí mu smečku a jejího pána nahraditi svou osobou, vytvořiti mu nový domov, vybudovaný na těchto jeho vrozených potřebách. Pračlověk to pochopil. Dnes se na to zapomíná.

Dobrého našel člověk společníka. Věrného a oddaného přítele, schopného žíti, strádati, bojovati i mříti za jeho zájem, dobro a bezpečí. A takovýmto vzácným přítelem zůstal pes člověku až do dnešní doby. Žel, že to nelze říci o člověku. Jeho primitivismus vystřídala kultura, závislost na příteli a pomocníku - psovi - odstranila technika zbraní, a ideální, bezstarostné potulky člověka se psem v pralese vystřídala honba za kusem chleba a mnohdy i hospodářská nenasytnost, ubíjející v člověku jakýkoliv smysl pro přírodu a tím i pro psa. Pes osiřel. Jen málo srdcí zůstalo mu otevřeno, jen málo lidí psa zná a oceňuje jeho služby, které prokazoval našim prapředkům a prokazuje je i nám.

Tisíce a tisíce psů slouží dodnes věrně a poctivě lidem, kteří jim nerozumí a nechápou je. Využívajíce egoisticky jejich schopnosti a věrnosti, odměňují je hladem a ranami. Kolik beztrestného otrokářství ve dvacátém století.

Kultura odcizila psa člověku, který ho odloudil přírodě. Kultura nechť, tedy psa člověku vrátí a tento nechť psa přírodě co nejvíce přiblíží a přizpůsobí.

Jest to úkolem školské a odborné výchovy, aby pes byl chován s láskou, porozuměním a odborně. Chtějme míti krásné a ušlechtilé psy, schopné plniti všechny požadavky, které na ně klade doba, psy hodnotné i z hlediska národohospodářského. Využívejme rozumě všech jejich schopností a vlastností, které mohou sloužiti blahu lidstva, vraťme však psovi to porozumění a lásku, kterou k němu cítil divoký pračlověk. Studujme ho pilně a nechme se jím vésti do tajů přírody, která jediná skytá ve shonu dnešního života duši Člověka potřebné osvěžení a vnáší klid a mír do labyrintu životního zápasu.



Související články:
František Kunce - Pes, jeho přirozenosti a jejich a aplikace pro praktický chov a výcvik (08.03.2009)
Předmluva, Slovo úvodem (08.03.2009)
Okénko do vnitřního života psů (09.03.2009)
Rodina (10.03.2009)
Pravidla chovu (11.03.2009)
Mláďata (12.03.2009)
Životospráva (14.03.2009)
Chrup (14.03.2009)
Hygiena psa (16.03.2009)
Úvahy o výcviku (17.03.2009)
Jakého psa a jakým způsobem si opatřiti (19.03.2009)
Tresty (20.03.2009)
Odměny (20.03.2009)
Jak má uměti každý pes poslouchati - chůze při noze (24.03.2009)
Jak jest nutno postupovati, aby se pes ve všeobecné poslušnosti utvrdil (25.03.2009)
Průprava pro praktickou službu psa - Přinášení předmětů (Aport) (26.03.2009)
Jak si pes zvykne na střelbu (27.03.2009)
Pes jako ochránce majetku (Hlídání) (29.03.2009)
Jak učíme psa, aby si nevšímal zvěře (31.03.2009)
Stopování (31.03.2009)
Hledání ztrát (01.04.2009)
Pes jako pánův obránce (03.04.2009)
Pes vojenský (04.04.2009)
Výcvik válečných psů - Donášení zpráv (depešování) (05.04.2009)
Donášení a dovážení předmětů (09.04.2009)
Pes na stráži (10.04.2009)

( Komentáře: 0 | Přidat komentář | Zaslat upozornění na článek | Tisk článku )

Přidej na:   Del.icio.us | Digg.com | Facebook.com | Google.com | Linkedin.com | Linkuj! | VYBRALI.sme.sk!
Zásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2001 - 2013 [ Cz-pes.cz ]. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1801-920X, E-mail: pes@cz-pes.cz, Web: http://www.cz-pes.cz
RSS kanál,    Mapa stránek
Přidejte si stránky k oblíbeným!
Vyhledávání