Jak se pes s člověkem sblížil

Autor: Roman (pes@cz-pes.cz), Téma: Kynologická historie
Vydáno dne 08. 03. 2009 (3375 přečtení)




Pes žije s člověkem již od nepaměti. Četné památky archeologické dokazují přítomnost psa mezi lidmi již v době rašelinné a bronzové. Psané zmínky o psech zachovaly se nám z dob 500 - 600 let před Kristem.



O tom, jak původní pes vypadal, zaujímal-li v řadách psovitých šelem samostatnou třídu, nebo byl-li plodem křížení vlků, šakalů a jiných šelem psovitých, není dosud vědecké jistoty a názory badatelů se v této otázce mnohdy úplně rozcházejí.

S jistotou dá se usuzovati jenom na to, že lišky mezi prapředky psa nebyly, a to proto, že dodnes na rozdíl od šakala, vlka, ba i samotného psa žijí jednotlivě a nikoliv ve smečkách.

Chci se pokusiti bez ohledu na skutečný původ divokého psa o úvahu, jak se pes s člověkem sešel a proč u něho zdomácněl.

Pračlověk byl kočujícím lovcem, neznajícím národnostních, politických nebo administrativních hranic. Nucen pudem sebevýživy, usazoval se v místech bohatých na lovnou zvěř. Nehledě k jeho pravděpodobně ohromné síle fysické a přirozené chrabrosti divocha, omezoval se jeho lov pouze na zvěř, kterou svým primitivním nářadím loveckým mohl zdolati, tudíž na zvěř menší a slabší. Uvážíme-li, že vedle velikých šelem ničil drobnější zvěř i člověk, pochopíme, že loviště bylo za nějaký čas lovné zvěře zbavené a člověk odcházel, aby se usídlil v kraji jiném, na zvěř bohatším. V původním ležení, roztroušeny kolem lidského tábora a ohniště, zůstaly však po člověku četné kosti a masité odpadky z požité zvěře, které rozkládajíce se, daleko široko šířily pach známý a vítaný všem šelmám, žijícím ze zbytků bohatých hostin silných dravců. Pomalu a opatrně, opisujíce veliké, stále se úžící kruhy, přibližovaly se stíny příživníků k opuštěnému táboru, až vycítivše bezpečí na místě, kde do nedávna přebýval šelma - člověk, vrhly se na zbytky s jeho hojného stolu. Bez práce a nebezpečí nasycovaly tam své hladové žaludky.

Takovéto hostiny zůstaly divokým psům (jejich předkům) jistě v dobré paměti a naučily je poznatku, že v lidském táboře se lze vždy snadno přiživiti. Proto se šakalí drzostí a hyenní chtivosti vyhledávali obydlí člověka a v záloze vyčkávali příležitost zmocniti se zbytků a odpadků. Chvíle krutého hladu dodaly jim časem takové odvahy, že se připlížili do tábora i tehdy, když člověk z něho odešel jenom dočasně, nevyčkávajíce úplného opuštění tábora člověkem. Vyčištění tábořiště od hnijících a páchnoucích odpadků nebylo jistě pravěkému člověku nijak nevítáno a proto se návštěvám příživníků, nad kterými byl ostatně ve fysické i duševní převaze, nijak nebránil. Maje hojný výběr chutné lovné zvěře zaječí, srnčí, jelení, sobí atd., nedbal pračlověk o šakala nebo vlka a tím se časem značně obrousily hrany pojmu nepřátelství a nedůvěry, vrozeného obyvatelům džungle, pralesa a stepi. Osamocený pračlověk byl tvorem opuštěným, vzhledem k primitivní výzbroji poměrně slabým a byl předmětem útoků velkých a silných dravců, ohrožujících stejnou měrou jeho, zvěř, kterou lovil, jako i vlka a šakala, kteří se u něho přiživovali.

A tu snad zrodila se z lidského rozumu po prvé myšlenka spojenectví slabých proti silnějšímu na straně jedné a touha ovládnouti slabší na straně druhé. Člověk hledal společníka, přítele, ochránce, spolubojovníka. Člověk ho potřeboval. Pudově to cítil a pudem ho hledal.

Jeho lidský rozum a praktický život v divočině vedl ho správnou cestou. Věděl, že podkladem spojenectví jest láska, a tato že je výslednicí dobrého zacházení s tím, s kým spojenectví hledám. On však také cítil, že spojenectví, vybudované na pouhé lásce, je vratké a že je potřeba utužiti je také hospodářskou závislostí a pocitem bezpečnosti, aby bylo nerozlučitelným a stálým.

Proto sedaje u táborového ohně a pozoruje v přítmí svítící zelené oči slídících šakalů a divokých psů nevyskočil, aby je kyjem nebo mlatem odháněl, ale naopak hodil jim ze svých zbytků a zásob hojnou večeři, aby jim ukázal, že není potřeba se obávati jeho přítomnosti, že v jeho táboře není potřeba krásti, nýbrž svobodně bráti to, co on - člověk - rád jim, slabým, poskytne.

Čas a trpělivost člověka způsobily, že vrozená nedůvěra mezi ním a psem (divokým) postupně vymizela a vzdálenost, která je dělila, byla stále menší a menší. Jasná měsíční noc byla pak za třeskutého mrazu a krutého hladu zvěře svědkem toho, kdy člověk prvně v záři teplem sálajícího táborového ohně pohladil přátelsky hřbet divokého psa, kdy tento vděčně přijmul z ruky člověka potravu a syt uložil své pružné tělo k odpočinku v teple tábora, netuše, že uzavřeno bylo přátelství, které přetrvá věky věků, aliance, která nemá v dějinách příkladu a která by mohla býti vzorem přátelství nejkulturnějším lidem.

Přimyslíme-li si nyní, že člověk do svého prostředí, dostatku a tepla přinesl též hladové, zbloudilé nebo opuštěné psí mládě, které pak žilo a rostlo pod jeho vlivem, podle jeho vůle, za jeho péče a opatrování, a že pravěká žena, vycítivši svým ženským instinktem nevyspělost a útlost štěněte, věnovala mu péči mateřskou, že člověk měl mnohdy příležitost zasáhnouti do boje divokého psa se silnější šelmou a učinil tak v jeho prospěch, pochopíme, že pouto spojenectví, posvěcené krví a mateřským mlékem, bylo skuto na věčné časy.

Dlouhá doba a lovecká prakse přiučily člověka také ještě něčemu jinému. Naučily ho čísti v nepsaném, avšak přísně dodržovaném zákoně přírody. Člověk poznal, že slabší dravci žijí pospolitě, ve smečkách, aby se snáze ubránili dravcům silným a aby snáze ulovili potřebnou potravu. Poznal také, že kolektivum smečky je vedeno nejsilnějším a nejzkušenějším samcem, který si svůj primát vybojoval a který byl pak absolutní autoritou smečky. Tato ho pak bezpodmínečně poslouchala.

Člověk pochopil, že pes jest k pospolitému životu a poslušnosti pána poután pudem a na tom budoval. Porozuměl, že odloudiv psa přírodě, musí mu smečku a jejího pána nahraditi svou osobou, vytvořiti mu nový domov, vybudovaný na těchto jeho vrozených potřebách. Pračlověk to pochopil. Dnes se na to zapomíná.

Dobrého našel člověk společníka. Věrného a oddaného přítele, schopného žíti, strádati, bojovati i mříti za jeho zájem, dobro a bezpečí. A takovýmto vzácným přítelem zůstal pes člověku až do dnešní doby. Žel, že to nelze říci o člověku. Jeho primitivismus vystřídala kultura, závislost na příteli a pomocníku - psovi - odstranila technika zbraní, a ideální, bezstarostné potulky člověka se psem v pralese vystřídala honba za kusem chleba a mnohdy i hospodářská nenasytnost, ubíjející v člověku jakýkoliv smysl pro přírodu a tím i pro psa. Pes osiřel. Jen málo srdcí zůstalo mu otevřeno, jen málo lidí psa zná a oceňuje jeho služby, které prokazoval našim prapředkům a prokazuje je i nám.

Tisíce a tisíce psů slouží dodnes věrně a poctivě lidem, kteří jim nerozumí a nechápou je. Využívajíce egoisticky jejich schopnosti a věrnosti, odměňují je hladem a ranami. Kolik beztrestného otrokářství ve dvacátém století.

Kultura odcizila psa člověku, který ho odloudil přírodě. Kultura nechť, tedy psa člověku vrátí a tento nechť psa přírodě co nejvíce přiblíží a přizpůsobí.

Jest to úkolem školské a odborné výchovy, aby pes byl chován s láskou, porozuměním a odborně. Chtějme míti krásné a ušlechtilé psy, schopné plniti všechny požadavky, které na ně klade doba, psy hodnotné i z hlediska národohospodářského. Využívejme rozumě všech jejich schopností a vlastností, které mohou sloužiti blahu lidstva, vraťme však psovi to porozumění a lásku, kterou k němu cítil divoký pračlověk. Studujme ho pilně a nechme se jím vésti do tajů přírody, která jediná skytá ve shonu dnešního života duši Člověka potřebné osvěžení a vnáší klid a mír do labyrintu životního zápasu.