Oznamovač
Vydáno dne 13. 01. 2013 (4507 přečtení)

Mnohý myslivec považuje za obtíž, nebo není z různých příčin, také i útvaru svého honbiště schopen následovati psa na řemenu sledujícího přes a skrz všechny překážky, kudy raněná zvěř táhla. Takový lovec bude hleděti opatřiti si oznamovače volně pracujícího, nebo hlasiče čili přivolávače.

S návodem se započne, jakmile pes je dobrým přinášečem. Již při výchově musí tomuto býti vykázáno určité místo, kam po rozkazu "na místo", spěchá, aby se tu uložilo. Později se místo to, naznačené nějakou podložkou, mění a pes se rozkazem "na místo", kam zvláště po odbytém cvičení vypuštěn spěchá, posílá. Počne-li cvik oznamovače, položí se před podložku vycpaná srnčí kůže se srstí, čili "srnčina", pes se uváže k dlouhé šňůře a poručí se mu "na místo - ukaž srnečka". Při tom se pes kol kůže dovede k místu a dovolí se mu, aby srnčinu ovětřil a seznámil se s tímto novým předmětem, načež se nechá za kůži lehnouti. Vůdce odstoupí zpět a na celou délku šňůry písknutím psa přivolá k sobě. To se opakuje, doma na různých místech, až pes na rozkaz "na místo - ukaž srnečka", ihned uposlechne, i bez šňůry na místo doběhne, lehne a na písknutí se k cvičiteli vrátí.

Na to počne cvik v lese. kde pomocník kůži pro psa viditelně položí. Cvičitel přivede psa as na 20 kroků ke kůži, dá rozkaz, dbá toho, aby pes u srnčiny lehl a na hvizd ihned k cvičiteli přiběhl, načež ho pomocí nějaké lahůdky k vyskakování proti zdvižené ruce pobízí. Může ho také naučiti, aby vzal za kraj kabátu nebo za rukáv, což u psa spolehlivě nosícího jest snadné, neboť na rozkaz "přines", chopí všechno. Některý pes se lehce naučí kňučeti i vydávati, neobdrží-li hned lahůdku, kterou ho cvičitel dráždí. Častým opakováním se takový pes za rozkazu "hrej", naučí vydávati, což je velmi výhodné.

Tímto skákáním - uchopením kabátu nebo kňučením a vydáváním má pes pánovi „oznámiti", že našel. Někteří cvičitelé počali k oznamování používati t. zv. "přívěsku", kusu to kůže zavěšené psu na obojek tak dlouze, že ji může mordou uchopiti a přinésti, jako znamení, když kus vysledoval. Je to způsob, jakým sanitní psi oznamují, že našli člověka. Pro práci na barvě jsem pomůcky této, dle mého náhledu při sledování v lese psu vadící, nezkusil.

Vzdálenost se prodlužuje, místo mění a rozkaz zkrátí na "ukaž srnečka". Výměnou za písknutí, nejdříve na 20 kroků, pak stále vzdáleněji se psu, jak k srnčině dojde a lehne, kyne rukou, aby šel oznámit. Konečně, opět na 20 kroků se pošle pes se šňůrou k srnčině, načež ho cvičitel, jak ulehne, ihned bez rozkazu a pokynu k sobě přitáhne. To nutno tak dlouho opakovati, až pes ihned po doběhnutí k srnčině se k cvičiteli bez vybízení vrátí.

Oznamuje-li pes k spokojenosti a bez vybídnutí, vyloží se srnčina as 100 kroků daleko, nejlépe pod svah, aby ji pes dobře viděl, načež ho cvičitel vybídne k oznámení. Jak pes odskočí, ihned cvičitel spěchá pryč, vzdaluje se směrem od kůže, při čemž však pozoruje psa, zda až ke kůži doběhl, čehož musí býti vždy přísně dbáno. Jak pes kůži opustí, slyšitelně, ale slabě obvyklým způsobem na psa píská, stále se při tom vzdaluje, což psa nevidícího pána na místě, kde ho opustil, pobádá k rychlému provedení úkolu. Když pes k cvičiteli doběhne a oznámí, rozkáže mu tento "ukaž smečka", a když odskočí as 20 kroků daleko, přivolá ho zpět, nebo ho nechá lehnouti, jda rychle směrem, kam pes odskakuje, což opakuje tak dlouho, až zároveň se psem k srnčině dojde. U některého psa bude nutno, zpočátku k vedení a vrácení se k vůdci zpět, použití šňůry.

Jest to celkem cvičení snadné, a při správném návodu psem lehce chápané. Pokud pes nepracuje spolehlivě na řemenu, nenaučil se srnčí strhnouti a zadáviti, nemá ho býti použito k volnému sledování za zvěří jen poraněnou, o které není cvičitel přesvědčen, že leží zhaslá tak blízko, aby skoro zároveň se psem přišel k zvěři na vzdálenost, kde ho může pozorovati. Naskytne-li se taková příležitost, nebo zůstane-li kus v ráně, vyšle po rozkazu psa, aby oznámil. Ke kusu v ráně zhaslému dojde tak daleko, až ho pes navětří nebo spatří. Pak poručí "ukaž srnečka".

Kdyby pes po doběhnutí ke kusu chtěl tento olizovati, nebo jinak se u něho zdržovati, což pes se měl již při práci na řemenu odnaučiti, odvolá ho cvičitel, odloží, jde ke kusu, kterému na kulovou ránu, světla a větrník, kterážto místa pes nejraději olizuje, nasype jemně tlučený pepř. Je-li kus střelen na měkko a má-li vyraženou část výhozu (střeva) na povrch, tedy cvičitel kousek vyřízne, naplní tlučeným pepřem a položí na ránu, načež vrátiv se k psu poručí, aby oznámil. Dopřeje mu času, aby kus olizoval, případně upravený výhoz spolknul. Postačí obyčejně jedno, nejvýše dvě vytrestání psa tímto způsobem, aby se zhaslé zvěře nedotýkal.

Ke kusu, který odskočil od nástřelu a opodál leží, nechá psa několik kroků na řemenu sledovati, načež ho vypustí a hledí se včas dostati tak blízko, aby mohl pozorovati. Potom jedná, jak již uvedeno. Aby pes měl častější příležitost cvičiti se v oznamování, nechá se kus nějakým pomocníkem do porostu, zpočátku řídkého, přehledného, později do houštiny po zemi odvléci. As po půl hodině pes musí oznamovati. Čas přiložení psa od vleku a vzdálenost se zvětšují. Psi po vleku zvěře srnčí - výstřelní stranou po zemi tažené - velice rádi sledují a vlek se dá rychle provésti, což zapracování oznamovače, hlásiče i hlásícího oznamovače velmi usnadní.

K udržení psa ve cviku, je nutno občas mu zříditi umělou dráhu. Vyložená zvěř, z které byla vzata barva, musí býti zašita a naříznutá místa, rána, světla a větrník pepřem posypány. Pes uvedeným způsobem vycvičený, má prokazovati loveckou službu, která ho se stanoviska lidskosti staví nad spolehlivou práci vodiče na řemenu, a pro kterou i hlásič a hlásící oznamovač je více ceněn. Je to - ač to zní paradoxně - služba samaritánská, kterou pes rychlým vysledováním a zadávením raněného, dosud žijícího kusu vykoná.

Aby úkolu svému dostáti mohl, musí býti, jak již podotknuto, vycvičen ve sledování zvěře a rychlém, jistém zadávení této. Aby i po zadávení rychle oznamoval, je dobře použíti již při cviku na řemenu příležitosti, kde vůdce přijde k sesláblému kusu, který pes dobře již dáví. Tu mezi tím, co pes jest dávením zaměstnán, vůdce rychle spěchá směrem k nástřelu, a kdyby pes brzo nepřiběhl oznámit, ho odvolá, nechávaje se hned vésti ke kusu zpět. Toto rychlé vzdalování je u správně cvičeného se svým pánem takřka srostlého psa, nejlepším prostředkem, pobídnouti ho k rychlým výkonům.

Oznamovače, hlásiče i hlásícího oznamovače dobře připravené, možno založiti k nástřelu dříve než vodiče na řemenu, a jakmile cvičitel shledá, že správně sleduje, vypustí ho a vydává-li pes při sledování nebo štvaní, hledí zpočátku ve směru tom se štvanicí přiblížiti, aby mohl psu býti nápomocen. Mizí-li štvanice v dálce, tu opět jest velice cennou vlastností, hraje-li pes za zvěří. Cvičitel zůstane státi na nástřelu, čekaje na výsledek, který u psa s trpělivostí a správně vedeného bývá dobrý. Vrátí-li se pes a jeví rozpaky místo oznamování, vezme ho cvičitel na řemen a nezbude, než použíti psa za vodiče, aby se zjistilo, jaká překážka zabránila psu svůj úkol dokončiti, nebo zda se nechá během sledování zjistit, že kus není tak raněn, aby ho pes mohl uštvati.

Vrátí-li se pes od zvěře a oznámí, pobízí ho cvičitel "ukaž srnečka", a jde směrem, kam pes vede. Je dobré, když cvičitel již při základním cviku psa, který se mu vzdálí s očí uvykne, aby se na slabý, táhlý polohvizd, v kterém proznívá "vsssst", na dohled přiblížil a na pokyn ruky oznamoval dále. Dovede-li pes takto k prvému srnci, jistě obdrží vedle pochvaly nějaké dobré sousto, což na psa který není zvyklý, za každý malicherný "aportek" býti krmen, velice dobře a trvale působí. Častým cvikem jest pes v tomto výkonu brzo utvrzen.