Kynologické akce

  Anketa
Vzali byste si domů psa z útulku?

Určitě ano 
Anketa img  (14406 hl.)
Spíše ano 
Anketa img  (7481 hl.)
Možná 
Anketa img  (7719 hl.)
Spíše ne 
Anketa img  (6447 hl.)
Určitě ne 
Anketa img  (7249 hl.)
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel 
Anketa img  (6803 hl.)

Celkem hlasovalo: 50105


Práce na barvě zvěře srnčí
Vydáno dne 10. 01. 2013 (2492 přečtení)

Ještě v létech sedmdesátých nesměl se ohař zvěře srnčí dotknouti, tím méně ji štváti a dávili. Neodpovídalo to správnému provozování myslivosti.

Teprve po roce 1880 počali myslivci ohaře, po způsobu barvářů, na stopách raněné zvěře zaváděti a dospěli k takovým výsledkům, že ohař v některých revírech barváře zatlačil, ač ho dnes ještě plně nahraditi nemůže.

Protože však stav vysoké zvěře nepříznivou dobou byl ztenčen do té míry, že specialista barvář najde již málokde dostatečného zaměstnání, používají myslivci většinou k práci barvářské psa všestranného, po celý rok k různé službě upotřebitelného. Jestliže ohař dnes úspěšně v revírech s malým stavem vysoké zastane barváře, je pro revíry se zvěří srnčí přímo nepostradatelným.

Aby ohař úkolu tomu dostáti mohl. musí býti cvičen ve sledování poraněné zvěře srnčí v způsobu, jakým cvičitele o uštvané, vysledované nebo i nalezené zvěři uvědomí. K dosažení poraněné zvěře používáme dnes ohaře na čtverý způsob:

a) Ohaře jako vodiče na řemenu,

b) oznamovače,

c) hlásiče nebo přivolávače,

d) hlásícího oznamovače.

Sledování barevné stopní dráhy, vedoucí psa pomocí neomylného jeho nosu s určitostí k raněnému, buď ještě živému nebo i zhaslému kusu zvěře, cvičí se pomocí uměle pořízených drah. Nehledě k tomu, že příležitost k sledování přirozených barevných stop bývá dosti vzácná, k výcviku psa rozhodně nepostačující, skýtá umělá dráha veliké výhody, že cvičitel, znaje přesně její běh, může psa kontrolovali a opravili, jakož i vždy s naprostou určitostí ke kusu se psem se dopracovati, což vnutí ve psa přesvědčení, že na konci dráhy, ku které byl založen, jest vždy kořist. Pes se naučí od počátku vytrvalosti v práci na barvě a postupem cvičení neochabující pilnosti, spojené se snahou i za obtížných okolností stopní dráhu vypracovati ku konci.

K pořízení umělých stopních, zabarvených drah používá se různého náčiní a pomůcek. Poprvé předvedl nadlesní Merrem v červnu 1895 veřejně svůj vynález k cvičení barvářů v lázních Harzburku. Bylo to tak zvané stopní kolo, v jehož loukotích zapuštěny byly čtyři jelení běhy, které při otáčení kola se otíraly o houbu napuštěnou barvou. Nadlesního Merrema možno považovati za vynálezce umělých barevných stopních drah. Před tím bylo používáno drátěného koše nebo i provázkové síťky, obsahující části vývrhu zvěře, věc to zcela pochybená, svádějící psa k sbírání následkem vlečení odtržených a vypadlých součástek vývrhu. pročež oboje bylo zavrženo, jekož i vlečení osrdí motouzem svázaného.

Po způsobu Merremova kola, pořídili později Zeitz i Mühe malá, lehká kola, na která se připevní srnčí běhy. Místo houby je na vidlici před ojí připevněná jednoduchá, hřebíkem proražená pechůvka od čaje nebo kakaa k pojmutí barvy. Za kolo může sloužiti starý ráf od bicyklu nebo kolečko od dětského kočárku, s dřevěnou osou, vidlicí a ostávkem nebo holí místo oje.

Dalším vynálezem byly Dörflovy duté barvářské střevíce k připnutí na nohy, jeden s kohoutkem k vypuštění barvy, druhý s drátěnou síťkou v "podešvu" (střevíce jsou celé ze dřeva) a dřevěnou klapkou, pod kterou zpočátku dávána část vývrhu. Později síťku i klapku (Haller - Mnichov) nahradily do levého střevíce zapuštěné srnčí spáry (s malým kouskem běhu). Používání střevíců velmi se rozšířilo v domněnce, že psa neruší větření osoby na střevících jdoucí. To je arci omyl, neboť přejemně organisovaný nos psa vnímá i větření osoby na chůdách jdoucí, větření k zemi padlé, jak zkouškami zjištěno bylo, a to hlavně na půdě vegetací kryté.

Další vynález učinil V. Herb, sestrojiv dutou hůl barvářskou k naplnění barvou, na jejíž kování se našroubuje část srnčího běhu. Nad kováním má hůl zářezy, kterými pomalu vytéká z dutiny hole barva. Výtok barvy se dá říditi gumovým, přes otvory navlečeným prstencem. Sám, přezkoušev všechny možné přístroje, používám nyní části srnčího běháku, uvázaného k obyčejné holi, spáry srnčí se vždy po otisknutí několika stop do umělé dráhy, omočí srnčí barvou v úzké, vysoké plechůvce nalité. U nás bylo tohoto způsobu pořízení barevné stopní dráhy poprvé s velmi dobrým úspěchem použito při prvém zkoušeni všestranných ohařů, pořádaným v září r. 1922 "Ústředním spolkem pro ochranu honby a chov loveckých psů v Čechách" v revírech u Plzně. Běhák i barva byly z jelena siky. K pořizování stopních barevných drah musí býti vzat běhák čerstvě uloveného kusu.

Odchylně od uvedeného pořizování barevných drah, používají někteří cvičitelé Oberländerova drátěného válce, obsahujícího části osrdí, plíce, srdce a jater zvěře, a ve zvláštní, k válci tomu připojené plechovici, barvu, jejíž výtok se dá šroubovou matkou co do množství lehce říditi. Válec ten je pomoci šňůry po zemi vlečen a zanechává více větření než-li uměle pořízené stopní dráhy, pročež je dobré použiti ho při psech majících méně vloh nebo chuti k sledování drah.

K zdokonalení a udržení psa na výši schopnosti, považuji za nezbytné pořizování umělých barevných drah pomocí čerstvého srnčího běhu, občas barvou potřísněného. Psy dobře již zapracované možno za účelem cviku při nahodilé příležitosti nechati sledovat stopy na šňůře po zemi tažené, barvou napité houby, nebo barvy stříkané z lahve zátkou uzavřené, která je trubičkou nebo oboustraně uříznutým a pročištěným silným husím brkem protažena. Tohoto způsobu používal náš kynolog Minařík z Pardubic výhradně, a to i při zkušebním hledání.

Barva srnčí nebo jiné zvěře vysoké, musí býti získána z kusu co nejdříve po zastřelení. Je-li kus vyvrhován doma a má-li býti použito barvy po vychladnutí týž den, kdy kus byl uloven, zachytí se do široké mísy z které pomocí nálevky se sleje do láhve nebo přímo do nádoby, k pořizování umělé dráhy použité. Za 2 hodiny postaví se barva z čerstvého kusu s nádobou do studené místnosti nebo do vody; je "vychladlá" a možno jí použíti. Aby zůstala řídkou, je dobře dáti do neplné láhve několik skleněných kuliček nebo střípků tlustšího skla a as 1/4 hodiny lahví třepati.

Má-li zůstali barva potřebnou po 2 - 3 dny, musí býti toho dbáno, aby neobsahovala žádných slitin, obsahu střev a žaludku, přidáno do litrové láhve as 5 gr jemně práškované kyseliny borové, načež se obsah důkladně protřepe a láhev ve studenu uschová. Byl-li kus vyvrhnul pro vzdálenost od domova venku v revíru, a má-li býti barva zachycena, což je vždy s obtížemi spojeno, je dobře poříditi si gumovou skládací nálevku, jak ji popisuje Mérey (Hegendorf) a nositi s sebou láhev k uschování barvy. Při použití náčiní, nutno dohlédnouti, aby barva pravidelně odkapovala.

U barvářských střevíců i hole, bývají výtoky snadno ucpány, čímž dráha se stává k sledování nezpůsobilou, což psu znechutí práci, ano může ho i na delší dobu zraditi. Proto je výhodno, pořizuje-li dráhu osoba věci znalá. Jaké pomůcky se použije, záleží na schopnostech, také na počáteční chuti, jakou pes umělou dráhu sleduje, jakož i na zkušenostech, které cvičitel s různým náčiním nabude.

Podobně jako při vlečkách, jsou počáteční dráhy krátké, rovné a barvou znatelně potřísněné. Nejvíce větřeni zanechává Oberländerův drátěný válec, plněný osrdím i barvou. Osrdí se vyjme z kusu, pověsí na 1/4 hodiny k vychladnuti a vloží do kusu zpět, kde zůstane do upotřebení.

Přírodě nejpodobnější barevné stopy k sledování nejtěžší zanechá čerstvý srnčí, v barvě omáčený běhák, zpočátku as po 30 cm, později až po75 cm, vždy dvakrát, pak pouze jednou otištěný a nejdříve po každém druhém, potom po několika otiscích do barvy namáčený.

Počátkem umělé barevné stopní dráhy je nástřel, t.j. několik kapek barvy a něco srsti, případně i zápora, čerstvým během udělaná, na konci leží střelený kus zvěře srnčí, dopravený vždy na místo tak, aby po cestě se nedotýkal země a barva z něho nekapala.

Pro psa zapracovaného, během klikatě založené dráhy, udělají se 2 - 3 barevná lože, barvou znatelně potřísněná, taktéž se naznačí místa, "kde zvěř postála", několika kapkami barvy. Barevná dráha musí směřovati vždy jako vlečky, od nástřelu k zvěři, nikdy opačně. Při pohybu ku předu zanechává zvěř dotekem o rostlinstvo větření, skýtající psu možnosti sledování, za sebou. Proto i jen poněkud zkušený pes najde vždy správně směr, kam zvěř táhla nebo prchala, neboť síla větření ve směru pohybu zvěře převládá.

Počáteční cvičení se koná v řídkém lese, po větru, místy s půlvětrem, a zvěř musí býti ukryta, aby jí pes nespatřil před navětřením. Stopy i barva musí před zvěří končiti, pomocník s náčiním zmizeti z dozoru pod vítr, aby nebyl psem navětřen. Dráha nesmí býti nikde přerušena, čímž pes je nucen hledáním na široko pokračování stop nalézti.

Lovecký spisovatel, který k přerušení dráhy a novému založení po 10 - 50 krocích radí, zapomněl, že zásadou barvářské práce je sledování zabarvených stop až ku shaslému nebo zalomenému kusu, nikoli hledání a obzvláště ne dohledávání tohoto. Okamžikem, kdy pes nedovede z jakékoliv příčiny sledovali dráhy nebo stopy, ani na řemenu za pomocí vůdce, pokračování těchto nenavětří, přestává práce barvářská, jedině spolehlivě ku kusu vedoucí, nastává hledání a nenajde-li se týž den poraněná zvěř, tedy příští dny dohledávání. Přerušováním dráhy je pes, který má svou celou čichovou schopnost upnouti k stopám a učiti se tyto, za žádných okolností je neopouštěje, sledovati, přímo vybízen ku bloudění a hledání, při čemž lehce zapomene své povinnosti, dá se svésti větřením náhodou se naskytnuvší jiné zvěře. Jak známo, má mnoho psů i bez návodu k bloudění náklonnost, a pilná práce na zabarvené dráze má psa ve sledování utvrditi do té míry, že za žádných okolností neopustí stopy poraněné zvěře, ku které byl přiložen.

Táhne-li poraněná zvěř místy, kde větření se neudrží nebo brzo vyprchá, má myslivec v barvářském řemenu nejlepší pomoc k vypátrání pokračování stop na půdě příznivější. Místa pro sledování nepříznivá jsou v našich revírech celkem vzácná, ano v mnohých honbišlích cvičitel ani míst takových nenajde, a chce-li psa v tomto oboru zavésti, musí vyhledávati příležitost k tomu u známých. Místa taková jsou širší vody a močály a návod k překonání těchto překážek usnadní práce se psem k barvářskému řemenu připnutým.

Než-li počne cvičitel zaváděti psa ve způsob, kterým ho má k zvěři dovésti nebo přivolati, musí se rozhodnouti, zda chce vycvičiti pouhého vodiče na řemenu, hlásiče, tichého nebo hlásícího oznamovače. Jako o cvik v přinášení, tak i o způsob zajištění zvěře byl, jest a bude veden tuhý spor, většinou založený na různých schopnostech jak cvičitele, tak psa a rozmanitosti revírů, pro které má býti pes použit, a který odpůrcům jednoho nebo druhého způsobu není znám, pročež za nevýhodný, nebo i nemožný považován.

Nejvíce, obzvláště při zkoušení psů, bývá ceněn hlásič, což se vysvětluje malebností výjevu. Vycvičení psa na hlásiče nebo vydávače jest nejobtížnější a účelným pouze u psů nadaných od přírody silným, lehce vyvolatelným hlasem. Pes, nemající od přírody náklonnosti k hlášení, přísnými, mnohdy i krutými tresty k vydávání vycvičený, selže v přírodě brzo, po těžké štvanici pravidelně, po vyčerpání temperamentu vždy. Následky mohou býti zlé, jsou to načínání zvěře a zrazení od ruky i řemenu. Hlásiče nebo přivolávače lze použít jen v rozsáhlých revírech, aby pes nevyštval kus za hranici, nepřivolal nepovolaného, který by ho mohl usmrtiti, jak se často již stalo. Revíry pro hlásiče musí býti na rovině, bez roklí a rozsáhlých houštin. A i tu při velkém sněhovém závěsu nebo větru nastanou případy, které myslivce uvedou do trapného stavu, neboť vycvičený hlásič nesmí kus za žádných podmínek opustiti, ač se stanou případy, že sice pes pánovo pobízení k hlášení po větru slyší, ale pán proti větru nic o přivolávání psa. Případy tyto bývají sice u myslivců vyspělých, tedy i dobrých střelců, používajících moderních, zvěři přizpůsobených zbraní kulových dosti vzácné, poněvadž však myslivců těchto jest mizivé procento, nutno se o tom zmíniti a mohou se konečně i jim přihoditi.

Oznamovače považuje většina myslivců za nejvýhodnějšího pro naše poměry. Největší spor jest veden o vodiče na řemenu. Jedni tvrdí, že je k dosažení poraněné dosud žijící zvěře neschopný, kdežto jiní dokazují pravý opak, a sice, že dobrý vodič rozluští i nejtěžší případy, u kterých psi volně sledující, dále nemohou.

Zajímavo je, že k přívržencům práce na řemenu náleží snad nejlepší dnes žijící myslivec barvářský, který se svými ohaři, ač byli a jsou vycvičeni buď jako hlásiči nebo oznamovači, s mnoha set sledování různé vysoké zvěře, nejobtížnější případy rozluštil vždy se psem na řemenu. Obsáhlá zkušenost známých myslivců a vlastní má prakse mne přesvědčily o správnosti tohoto způsobu sledování zvěře, při které vůdce pracuje společně se psem. Tam, kde se jedná o sledování druhý den po nástřelu, nebo o pokračování nedokončené práce dne předešlého počaté, což poslední při srnčí zvěří se zřídka přihodí, je jedinou záchranou řemen. Jsou známy případy, kde ku př. ohař na třikrát k zabarvené stopě jelena přiložený, tohoto i po 36-hodinné době od nástřelu počítaje, stavěl, že mohl býti konečně dostřelen.

Je proto důležito psa na řemenu důkladně zapracovati, pročež počínám s návodem k této práci.



Související články:
Karel Podhajský - Ohař všestranný jako zachránce zvěře (08.01.2013)
Úvod (08.01.2013)
Výcvik psů v přinášení (08.01.2013)
Návod a cvik (09.01.2013)
Práce na barvě zvěře nízké (10.01.2013)
Vodič na řemenu (12.01.2013)
Oznamovač (13.01.2013)
Hlasič či přivolávač (13.01.2013)
Hlásící oznamovač (13.01.2013)
Služba vodní (13.01.2013)
Dodatek (13.01.2013)

( Komentáře: 20 | Přidat komentář | Zaslat upozornění na článek | Tisk článku )

Přidej na:   Del.icio.us | Digg.com | Facebook.com | Google.com | Linkedin.com | Linkuj! | VYBRALI.sme.sk!
Zásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2001 - 2013 [ Cz-pes.cz ]. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1801-920X, E-mail: pes@cz-pes.cz, Web: http://www.cz-pes.cz
RSS kanál,    Mapa stránek
Přidejte si stránky k oblíbeným!
Vyhledávání