Kynologické akce

  Anketa
Vzali byste si domů psa z útulku?

Určitě ano 
Anketa img  (14078 hl.)
Spíše ano 
Anketa img  (7217 hl.)
Možná 
Anketa img  (7601 hl.)
Spíše ne 
Anketa img  (6344 hl.)
Určitě ne 
Anketa img  (7125 hl.)
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel 
Anketa img  (6555 hl.)

Celkem hlasovalo: 48920


Práce na barvě zvěře nízké
Vydáno dne 10. 01. 2013 (1996 přečtení)

Pes pečlivě v přinášení vycvičený nabývá národohospodářského významu a vysoké morální ceny teprve tehdy, když je schopen poraněnou, i daleko prchající zvěř v brzku dostihnouti, pánu svému donésti a tak ji jednak před ztrátou a také mnohdy dlouhým, kolikadenním utrpením zachrániti.

K tomu je nutno míti schopné, zdravé, vytrvanlivé a správně zapracované psy. Jestliže cvik v přinášení se dá prováděti jaksi šablonovitě, ač i tu je dbáti různosti povahy jednotlivých psů, musí cvičitel při práci na barvě býti obezřetné dbalým zvláštností každého jednotlivce, hleděti si získat jeho úplnou důvěru, a tu tak milou psí přítulnost, ničeho neukvapiti, vše podnikati po zralé úvaze a s nekonečnou trpělivostí.

Dovedu psa přinutili - ač to nečiním - aby přinesl ježka, nepřinutím ho však nikdy a nemá k tomu ani jiný prostředků, aby honil zajíce nebo vedl po stopě, když nechce. Nedovedl-li psa k této práci málo nakloněného cvičitel zpracovati, zkazil ho a zradil od ruky a řemenu, vyžaduje náprava tolik námahy, že je lépe začít se psem jiným od počátku. Vím z bohaté zkušenosti, že při všech odrůdách, ať anglických nebo německých psů, jsou jednotlivci, kteří vykonají i nejtěžší práci na barvě, ano jsem toho přesvědčení, že k práci lehčí lze příměti každého psa ze všech plemen, ale z rodů k honbě užívaných, jenže práce s jednotlivci je mnohdy tak obtížná a vyžaduje tolik času a příležitostí k honbě, že málokomu je umožněna. Měl jsem pointery, irské settery a foxteriery, kteří konali do dvanácti hodin po nástřelu práci rovnající se oné zkušeného barváře, za zvěří barvící. Dnes máme v našich psech pocházejících z rodin po generace všestranně používaných, dostatečný výběr schopných pracovníků, a protože příležitosti k honbě stále ubývá, zvěře je čím dál tím méně, musí býti vybíráni ti nejschopnější, kterých lze zpracovati. Nebude na škodu chovu, bude-li s těmito vyvolenci rozumně dále pěstováno.

Při koroptvích honech poznal pes poprvé práci za postřelenou zvěří, když hledal odběhlé, křídlované koroptve. Protože tyto se schovají většinou v úkrytu, zanechávají na rostlinstvu hojně větření, což psu vedle stopek, sem tam nějakého pírka a nepatrných krapiček barvy, usnadňuje nalezení koroptví. Pes jemnonosý tu pracuje vždy s hlavou více méně zdviženou, pokud hledá proti vetru, což při koroptvím honu jdoucím vždy tímto směrem, a při kterém pes bývá po uprchnutí sestřelené koroptvičky brzo k vyhledání pobídnut, jest pravidlem. Z důvodu toho také většina psů anglických, jen na pernatou zapracovaných, tuto zvěř postřelenou proti větru rychle najde. Jinak to dopadá, vyvstala-li koroptev za zády myslivce, a sestřelena prchla po větru. Zkušení koroptváři ovětří místo dopadu a jdou si rychle pro vítr, načež s vysokým nosem koroptev najdou. Mladého psa všestranného zavedeme však jinak. Na místě dopadu musí šrumovat, pak ho pobízíme ke sledování stopy, kterou při ležení na zemi navětřil. Protože proud vzduchový nese větření směrem od psího nosu, je pes nucen skloniti hlavu blízko k zemi, aby zachytil zbytky větření na zemi a rostlinstvu uchycené a tu pes nadaný, přišed snad na krupičku barvy, jistě ji byť jen okamžikem ovětří, načež s větší chutí stopičky sleduje. Při tom musí cvičitel psa občas napomínati, aby práci tu zpočatku konal pomalu, popřípadě ho nechati na chvíli lehnouti, až se uklidní.

K přinesení zhaslé zvěře, kterou pes vyhledává bez sledování stop, zní rozkaz "Hledej, přines". Kde se jedná o sledování postřelené zvěře pernaté: "Ztratil, přines!". Do polou září nebo není-li pes v prvém poli se nacházející do té doby zapracován úplně na koroptve, do počátku října nechá ho cvičitel vypracovati i postřelené koroptve s vysokým hledáním a dobrým větrem, načež hledí psa, jak výše uvedeno zavést v přinášení se špatným větrem na stopách. Většina psů koroptvích správně vedených, po výstřelech rozkazu svého pána vyčkávajících, dostojí bez průtahu svému úkolu.

Nemůže-li některý pes pochopiti, co od něho cvičitel žádá, počne se s vlečkou. Psu neznámý pomocník, uváže čerstvě střelenou koroptev za stojáček as na metr dlouhý motouz, který připevní na 2 - 3 m dlouhý lískový nebo jiný pružný prut, načež zanechav na počátku vlečky několik pírek z koroptve, tuto po jedné straně, vždy té s které vane vítr, co možno souběžně s chůzi vleče tak, aby koroptev zůstala v stalém styku se zemí nebo spodní částí rostlinstva. Nejlepším místem pro tento cvik je urostlé strniskové jeteliště, protože cvičitel může zrakem stopy vleku sledovati a psa, jde-li správně po vleku, kontrolovati. Psu se protáhne měkkým obojkem as 3 m dlouhý řemínek, který cvičitel za oba konce drží. Pes se přivede k založené vlečce, pobídne: "Ztratil - přines!", a navětří-li pírka a vlek, jistě po něm potáhne. Cvičitel bedliv toho, aby řemenem netrhl a psa nesrazil, jak sezná, že tento vlečku drží, pustí jeden konec řemínku z ruky, načež pes volně pracuje, až koroptev navětří a přinese.

Druhá vlečka se udělá po větru, s pravoúhlou odchylkou s dvacet kroků od založení učiněnou a pes se na řemínku nechá sledovati až k této. Nechá-li odchylku nepovšimnutou a počne blouditi, následuje rozkaz "šrum", opatrně se upozorní na změněný směr, a věc se opakuje tak často, až pes i více pravých úhlů v jedné vlečce bez rozpaků vypracuje. Jakmile vypracuje sám odchylku, pustí se nepozorovaně z řemínku. K tažení těchto vleček, později i na holé půdě, může postupně býti použito každého lovného ptáka a stává-li se pes příliš náruživým, vran a dravců, vždy však s mírou a nejeví-li pes proti nim odporu. Vždy musí býti toho dbáno, aby na barvě nebyl pes znechucen, docela snad zrazen. Zde při této práci se nachází pes teprve v počátcích, a je důležito udržeti ho při určité chtivosti.

S ptačími vlečkami na holé půdě počneme cvičiti i ostatní psy, kteří za postřelenými koroptvemi bez zvláštního návodu pracovali. Pochopil-li pes, co od něho cvičitel žádá, a ukáže-li dostatečný výkon, následuje návod k vlastní práci barvářské, vlečce se zvěří srstnatou. Ohař, který má býti dobrým koroptvářem a vystavovačem, nesmí býti touto prací dříve zaměstnáván, pokud neprošel jednou koroptví dobou při hojném a odborném vedení. Kdo má psa pouze pro les, nezáleží mu u něho na pevném vystavování a hledání zvěře zdviženým nosem, může počiti, jak pes se stal jistým přinášečem. Pro myslivce takové doporučuje se německý křepelák, který však bývá pro přinesení lišky mnohdy slabý a drátosrstí ohaři, tito však jen z některých rodů.

K návodu a cviku je potřeba aspoň 2 1/2 m dlouhého řemenu, a popsaného už měkkého obojku s obrtlíkem.
Vlečku táhne psu cizí osoba bud s divokým králíkem nebo slabým zajíce, zpočátku čerstvě střeleným. Zvěř k vlečení upraví se tím způsobem, že pomocník podrží ji za jeden, cvičitel za druhý přední běh, načež do předhrudí několikráte vrazí nůž, tak aby zasáhl a rozřízl plíce a srdce. Zvěři se upevní na zadní běh, as 2 m dlouhá šňůra a pomocník odnese za přední běhy, aby barva nekapala z králíka nebo zajíce na místo předem určené, kde ho položí na zem, vytrhne něco vlny a nakape barvy - naznačiv tím místo nástřelu - pak táhne z tohoto místa zvěř pomocí šňůry se špatným větrem po zemi, vždy po několika krocích ji nadzdvihuje, při čemž značnější množství vykapané barvy učiní vlečku psu lákavější. Vlečku zřídí rovným směrem as 80 - 100 kroků dlouhou, kol předem určených stromů, připevněnými papírky, pomocí napínacích hřebíčků, poznačených. K tomu se nejlépe hodí řídký les, nízkou travou, řídce vřesem nebo borůvčím porostlý a zpočátku doba ranního nebo podvečerního chladu.

Pes jest odložen stranou, aby celou přípravu vlečky pozorovati nemohl. Pomocník položiv, po sejmutí šňůry, použitou zvěř na konci vlečky hřbetem k této obrácenou, odejde v pravém úhlu pod vítr, aspoň 50 kroků daleko, kde se schová. Je zbytečno vykládali jiný kus zvěře než onen, kterým byla vlečka tažena; pes uvedeným způsobem v přinášení cvičený, přinese každou i utahanou zvěř. Pes, který tak neučiní, nemůže býti oceněn jako dobrý přinášeč. Cvičitel znamením pomocníka upozorněný, že vlečka jest tažena a on ukrytý, jde pro psa, odebere mu předmět, u kterého byl odložen a poručí psu pokynem ruky, aby sedl, načež mu do půlkruhu v měkkém obojku zašitém, zapne řemen.

Zde je nutno upozorniti, že pes než počne pracovali na barvě, musí býti úplně čistě ovoděn, to jest, musí jíti uvázaný u levé nohy svého pána bez upomínání za všech okolností tak, aby za vázadlo netáhl, ani vůdce nepředbíhal, ani nezůstával pozadu. To jest předpoklad pro čistou práci na barvě a řemenu. Tiše, jaksi nápadně, připne cvičitel sedícímu psu řemen k obojku, pokynutím ruky dá znamení, aby šel k levé noze a přistoupí k "nástřelu", při čemž pes stále u nohy cvičitele pomalu jde s sebou, aniž by na poněkud povoleném řemenu táhl. Na samém "nástřelu" pokynem ruky poručí psu, aby šrumoval tak, aby ležel nosem píď od nástřelu a rozkročiv se přes něho, nechá psa, větřícího barvu i vlnu "umělý nástřel" "vyšetřiti", a když zpozoruje, že pes jeví o věc zájem stoupne na levou stranu psa, pobídne ho tichým hlasem: "Po barvě" "dá psu vůli", to jest, povolí as 1 1/2 m řemene a jde takovým krokem za sledujícím psem, aby řemen byl mírně napnutý, dbá toho, aby pes nedivočil, a sleduje vlečku, pomalu postupoval po této. Chce-li pes přejiti v běh, tiše cvičitel poručí "šrum", postaví se rozkročeně nad psa, po chvíli stoupne na levou jeho stranu, pobídne ho "po barvě, pó-ma-lú".

Odchýlí-li se pes od vlečky, což vůdce pomocí papírků na stromech připevněných pozoruje, promluví tiše na psa: "Co to, vari!" stáhne pomalu, maje psa od sebe na pravo, řemen až k obojku, "odtrhne" nebo "odtáhne" psa ke své levé noze, poručí: "Zpět" a jde obloukem k nástřelu, kde začne znovu. Pozoruje-li vůdce, že pes pracuje správně a ne překotně, dá psu více vůle na řemenu, a když se dopracují as na 20 kroků k vlečené zvěři, nechá psa lehnouti, nenápadně vypne řemen a "po barvě, přines", pobídne ho k další práci, sam spěchaje zpět k nástřelu, kde psu za pochvaly přinesenou zvěř odebere. Odstoupnutím na levou stranu psa schváleno je jeho počínání, sebráním řemene a odtáhnutím psa k levé noze mu dáno věděti, že bloudí. Jednání toto má důležitost pro další barvářskou práci, u které má býti vždy co největší ticho.

Vlečky přímé používá cvičitel vždy jen tak dlouho, pokud pes jeví rozpaky, načež, nechá táhnouti vlečku as 50 kroků rovně,potom uhnouti v pravém úhlu as 50 kroků a opět v pravém úhlu dalších 50 kroků. Pes správně vedený s dostatečnými vlohami pro stopaření, naučil se zatím lehnouti do řemenu a pomalu sledovati vlečku. V úchylkách pomocník zanechá něco vlny a více barvy vlečné zvěře a táhne tuto tak, aby měl vítr za sebou. Na konci vlečky zvěř ukryje do trávy, za keř nebo podobně. Vypracuje-li pes správně pravý úhel. nechá ho cvičitel as po 10 krocích za odchylkou lehnouti, odepne a pobídne k přinesení. Nepovšimne-li se odchylky, odtáhne ho cvičitel, zavede k nástřelu, nechá sledovati, před odchylkou lehnouti, tuto vyšetřiti, a pokračuje až k druhé odchylce, před kterou tichým "po barvě, pó-má-lú",. psa upozorní, načež po správné práci psa pustí. Nabyl-li pes na těchto lehkých vlečkách jistoty, čím dříve tím lépe, nechá cvičitel k nástřelu jíti psa bez řemene, který má jiný, důležitý účel a zde posloužil jen jako výpomoc, u nástřelu lehnouti,. tento vyšetřiti a z místa ho pro zvěř pošle, domluvou ho k pomalému sledování vybízeje.

Pokud pes nepoznal živé, poraněné nízké zvěře srstnaté, bude se leckterý držeti přesně vlečky jako na řemenu; jistě se jí bude držeti pes se slabým nosem. Pes nadaný, jemným čichem obdařený, jakož i pes, který již měl příležitost za zvěří raněnou pracovati, sleduje vedle vlečky, s nosem více nebo méně zdviženým, mnohdy několik kroků od této vzdálen; má-li dobrý vítr, přeráží úzké kličky a navětří v zimní době za příznivých okolností někdy zvěř na úžasnou dálku, přímo. Jenom tehdy, když z jakékoliv příčiny mu vlečka, později přirozená stopa, neskýtá dostatek větření, nemá-li příznivého větru, anebo v odchylkách, přistrčí nos k stopě blíže, případně i do ní, aby vyšetřil, sleduje-li dobře. Psi takto si počínající, budou nejen dobrými přinášeči poraněné zvěře, ale i slibnými barváři.

Je nyní důležito, aby pes jednotvárnou prací někdy znechucený, byl občasně přiveden k vypracování zvěře raněné, k honění, štvaní a uchvácení této. Sledováním vlečky nabyl pes přesvědčení, že na konci této je vždy kus zvěře. Bylo by chybou, mařící dosavadní námahu, kdyby hned na poprvé sledování přirozené stopy zůstalo bez výsledku. Není-li cvičitel sám jistým střelcem, učiní dobře, pozve-li si řádně přistřeleného známého. Někde v podrůstkách, nebo pro střelce přehledné mlazině, hledí postřelili brokem koroptvím na zadek zajíce a zapamatuje si dobře nástřel. Po výstřelu, úplně uklidněného psa přivede k nástřelu, nechá lehnouti a vyšetřiti, pak několik kroků na řemenu sledovati. a je-li přesvědčen o správnosti, tedy ho na rozkaz "Po barvě, přines" a upomínce "pó-má-lú", vypustí, to však jen tehdy, když může předpokládat, že zajíc jest dostatečně raněn, aby v brzku pes vystopoval a uštval, jinak učiní dobře, když zajíce druhou ranou zastřelí.

Doporučuje se míti s sebou pro každý případ utvrzeného ohaře, který mladým psem učiněné chyby nebo nedostatky téhož, rychle napraví. Divokých králíků není radno k tomuto zavádění použiti, protože poranění zmizí v noře, což psa uvede do omylu, ano může i úplně pokaziti, jako vůbec častá práce mladého, nehotového psa na divoké králíky. Stane se, že některý obyčejně trochu moc přísně v koroptvích vedený pes, se na poprvé neosmělí živého zajíce dostatečně pevně zmáčknouti, aby ho mohl sebrali a přinésti. To není nijak na škodu, ani chybou a při druhém nebo třetím zajíci si pes ví jistě rady. Cvičitel přispěchá a pobídne psa „přines", popřípadě holí klepne zajíce za slechy, aby ho omráčil nebo zabil, načež rychle se vrátí k nástřelu, kam pes se zajícem obyčejně zároveň s ním doběhne.

Pes schopný brzo pozná, co stopy od nástřelu slibují a pracuje na delších a složitěji tažených vlečkách s lepší chuti i jistým porozuměním. Vlečky se táhnou houštím, přes holiny, vysokým vřesem a borůvčím, příkopy i přes ně, přes úzké pruhy pole, zase do lesa, v listnatém lese, konečně v poli přes oranici, za deště, v zimě pak po sněhu a po zmrzlé holé půdě. Pomocník dovleče zajíce k potoku někde, kde je brod, přejde tento a založí vlečku na proti zakončení, na břehu druhém. Pes, který již při hledání ztracených předmětů podobné překážky v přírodě poznal, brzo pochopí, jak si má počínati. Vždy, kdykoliv selže, použije cvičitel návodu na řemenu, aby chybu psa opravil a na správnou stopu jej uvedl. Proto musí pomocník buď pomocí zalomených větévek, kousků papírů, rozšlapání trávy i jinak obtížné body ve vlečce poznamenati.

Některý pes po vypracování 20 - 25 vleček, pracuje s plnou jistotou, jiná potřebuje 100 i 200 vleček ano i více, než se stane spolehlivým přinášečem raněné zvěře. Cvičitel tu musí míti vedle trpělivosti i určitých zkušenosti, honitbu s dostatkem zvěře k disposici. Vypracování vleček ztěžuje postupně dle prospěchu cvičence tím, že přiloží psa k nástřelu po delší době, kterou prodlouží i na hodiny, že vlečky nechá sledovati za slunečného dne v poledne, vede je přes čerstvé stopy vypíchnuté zvěře, vystřelí mezi tím, co pes sleduje, zkrátka nechá psa vypracovávati nejrůznější v přírodě možné případy. Jako při přinášení ztracených předmětů, schová se cvičitel zapracovanému psu, než tento s přinesenou zvěří se vrátí, a když je pes jistý, odejde cvičitel od nástřelu vůbec, nutě tak psa, aby s kořistí v mordě pána po stopách vyhledal. Je-li pes trpělivě, správně zaváděn a z rodu k práci této používaného, počne obzvláště po vypracování několika postřelených zajíců, které po vystopování uštval, se zálibou na vlečkách pracovati.

Nedoporučuji dříve psa nutiti, aby sledoval vlečku srstnaté zvěře škodné, dokud se zálibou nejde po vlečce zajíce nebo králíka. U psa, který není v prvém poli velmi ostrým na kočku nebo lišku, je lépe odložili vlečky se škodnou do druhého pole, což zachrání mnohého mladíka od těžko napravitelného zrazení z této práce. Podaří-li se psu chytiti a zadáviti kočku, není radno tuto použiti hned k vlečce. Teprve tehdy, jeví-li pes proti škodné takovou nenávist, že se bez zdržení na ni vrhá, je čas k tažení vleček, ale s kočkou čerstvě střelenou. Prvé vlečky se táhnou krátké, proti větru, bez odchylky a pes pracuje na řemenu, až do blízkosti kočky, načež když ji navětří nebo uvidí, je vypuštěn. Později se škodná na konci vlečky uschová, aby ji nebylo viděti a pokračuje se jako při vlečkách se zajícem nebo králíkem. Nejvíce psů se zradí od práce na vlečkách, při vlečení koček a lišek, obzvláště těchto, a musí býti pes, i když spolehlivě na rozkaz viditelně položenou lišku přinese, na vlečce pečlivě a opatrně zapracován.

Vleček se srstnatou škodnou nutno používati ku cviku opatrně, při tom dbáti individuality psa a často musí býti zaměněny s vlečkami zvěře užitkové a prací na postřelenou zvěř. Cvičil jsem drsnosrstého psa, který na kočky byl dosti ostrý, ale vlečku kočičí nechtěl pracovati, lezl po ní kus, pak se uchýlil stranou a dělal, jako by vlečku nevětřil. Honil jsem na koroptve, při čemž pes vypíchl z řepy kočku, která zahřadovala na švestku. Zuřivě na ni vydával. Na to jsem požádal kamaráda, aby psa odvedl od švestky kus dále. Pes se vzpouzel a stále vydával. Kočku jsem sestřelil, při čemž pes, kterého přítel ještě dráždil, byl přímo zuřivý. Hochovi, který nosil koroptve jsem nařídil, aby hned pomocí vodidla udělal vlečku přes řepoviště za kopec a kočku dobře schoval. Pes ztichl a pokud hocha viděl, byl tich, jak hoch zmizel za vrchem, spustil zase. Když jsem se domníval, že hoch od vlečky je dostatečně vzdálen, přivedl jsem psa na řemínku k nástřelu, který dychtivě ovětřil, kus stopoval vlečku a po vypuštění ve chvíli, jak byl při zaječí vlečce naučen, s kocourem přiběhl. Druhý den s tímže kocourem složitě taženou vlečku s chutí vypracoval a stal se brzo jistým přinášečem poraněné zvěře.

Jistý pes krátkosrstý, vypracoval každou i s velkou vynalézavostí taženou vlečku zaječí, při vlečce se škodnou zatáhl prut mezi běhy, uhnul stranou a nedal se ničím, ani výše popsaným způsobem přiměli k tomu, aby sledoval, ač byl na škodnou "ostrý jako břitva". Postřelil jsem na přeskoku lišáka na kýtu, a protože nebyl spolehlivý pes na honu přítomen, vypustil jsem po leči, abych ho nezradil, již před nástřelem mého neochotu, bez nejmenší naděje na výsledek. Pes nástřel navětřil, vzal stopu a ve chvíli jsme slyšeli psa vydávati, načež jsem mu spěchal do houštiny na pomoc. Přišel mně však na půl cestě se zadáveným lišákem, právně jak se učil neseným, radostně vstříc, a ač i nadále vlečku škodnou, ke které jsem ho během doby přece přiučil, obzvláště nemiloval, přinesl několik postřelených lišek a zadávil mnoho koček, které po stopách brzo ráno a v noci sledoval.

Měl-li výr hlad, stačilo vzíti s sebou za pěkného počasí v noci psa toho do pole za město a netrvalo dlouho, byl tu s kočičkou. Jedna má fena teprve po důkladné práci na vlečkách se škodnou tažených, počala se o škodnou zajímati a stala se docela potřebnou k přinášení veškeré poraněné zvěře, arci až ve třetím poli.

Nejlepší fena, kterou jsem měl, a dosud mám, prodělala jen tři vlečky, prvou vraní, druhou liščetem a třetí zaječí, pak vlek (nepobarvenou dráhu) se srncem a pracovala, což by byla as i bez (ěchto vleček konala, s úžasnou jistotou na stopách přírodních. Z toho vylíčení jest patrno, jak různě jsou psi nadáni a ochotni ku práci stopařské a jak je prospěšno vypozorovati před a mezi cvikem schopnosti a náklonnost každého jednotlivce, čímž leckdy polovice práce a námahy pro cvičitele i cvičence se dá ušetřiti.

Pes vlečkami k stopování cvičený, musí býti při vykonávání myslivosti obezřetně veden, aby naučené ku prospěchu zvěře a svého pána uplatnil a na přírodních sledech a stopách se zdokonalil. Důležito je, psa nechati pracovati zpočátku jen za postřelenou zvěří, která daleko již prchati nemůže, a kterou pes brzo dostihne. Nikdy nesmí býti pes dokud není utvrzen, za zvěří posílán nebo štván na viděnou. Honí-li vůdce sám, nechá psa, není-li již tento na stanovišti odložen, lehnouti po výstřelu a vyčká, až je úplně uklidněn. Pak ho zavede uvázaného k nástřelu a jedná, jak již uvedeno. Kdyby se stalo, že pes bez zvěře se vrátil, ač vůdce je dobrou ranou jist, vezme psa na řemen a nechá po domluvě sledovat, až pozoruje, že pes stopu dobře drží, načež ho vypustí, což se i opakuje. Mnohdy pes chybu, obyčejné prchala-li zvěř přes cesty, příkopy, udělanou na poprvé, opraví jsa potom veden na řemenu.

Při společných honech jest velké opatrnosti třeba. V lese nesmi pes býti, až na určité výjimky k vykonávání honitby, ne však ku cviku psů náležející, mezi leči nikdy vypuštěn. Po leči pak jen se svolením honbuvedoucího. Tu je důležito, aby se cvičitel nedal oblomiti střelcem ukazujícím, mu mnoho vlny na nástřelu, ta je jistě odstřelená a zajíc za horami. Může však uvěřili známému myslivci poznavšímu nástřel několika bílými vločkami, zcelenými; ty vyrazily broky vniklé do života. Tak zasaženou zvěř uprchlou, má pes přinésti. Je směšné počínání, u nás bohužel velmi často na honech se vyskytující, když střelec (myslivcem ho nelze nazvali) zastřeli na 20 kroků zajíce, k tomu ještě v sedě a hlučným rozkazem mezi lečí poručí svému psu: "Milord - aportek, kš, kš - kš!" nechá psem napolovic oškubaného zajíce k sobě přitáhnouti a za dalšího rozkazu "pustíš bestie", hledí ho z mordy vyrvati. Tací zajíci slouží k tomu, aby se náš pes naučil klidu, a po leči je seberou honci nebo střelec sám.

Při kruhových honech a naháňkách v poli bývá nejvíce psů zkaženo. Stačí tu několikrát dobře vycvičeného, ale ještě neutvrzeného psa, hned po ráně pustiti za zajícem na viděnou a tuhá práce jednoho i půldruhého roku je ztracena; pes musí co nejdříve cvičiteli zpět do ruky - ku korekci. Na velké hony, kde vůdce chce mnoho střeliti, nemá v prvém poli se nacházejícího psa vůbec bráti. Při menších polních honech pak se musí podříditi úplně pravidlům, k výcviku psů nevyhnutelným, a považovati úlovek jen za prostředek ku zdokonalení psa. Na zvěř smí střeliti jen tehdy, zůstal-li pes pozorující zvěř, úplně klidný a tichý. Zastřelená zvěř zůstane nepovšimnuta. Postřelená zvěř se pozoruje kam prchá, při čemž pes musí zůstati zcela klidný.

Zapamatuje se keř, stromek, rozhraní pole nebo jiný význačný předmět, kolem kterého zvěř prchala, a je-li možnost po dotažení leče postřelenou zvěř pronásledovati, přiloží se pes v zapamatovaném místu k stopě, načež je nucen sledovati, použiti svého neomylného nosu a nespoléhali se na zrak. který ho může svésti za zvěří zdravou, jinou než na kterou bylo střeleno. Pes tímto způsobem vedený, nepodlehne velké chybě, pískání, kňučení, ano i vydávání, pak neklidu, konečně zaskakování do vázadla, kteréžto nezhojitelné nectnosti učiní psa pro společné hony úplně nepotřebným, zahání zvěř, kazí tak náběh i sousedům a znemožňuje jistý výstřel, ano ohrožuje i okolí následkem stržení výstřelu směrem nepředvídaným.

Tyto nectnosti psů, zaviněné jejich vůdcem, jsou příčinou, proč na újmu správného provozováni myslivosti jest při společných honech viděti tak málo psů. Pes, který během několika honů nabyl přesvědčení, že mezi lečí musí zůstati za všech okolností klidný, že práce pro něho není, až po ukončení střelby, stane se velice brzo užitečným a příjemným společníkem svého pána, dovede ho po nabyté zkušenosti sám k místu, kde zajíc broky chytil, a nevšímaje si jiné zvěře, zajíce poraněného vysleduje, je-li poranění dostatečné, uštve a přinese. V sledování a přinášení zvěře se zdokonalí pes nejlépe při provozování polního hledání zajíců samotného cvičitele se psem, při slídění čili křovaření a nahánění v lese. Hledání zajíců v poli jest náležitý způsob provozování myslivosti, neboť tvrzení, že se při honu tom odstřelí všechny nebo většina zaječic, jest pouhou domněnkou a prakse každého přesvědčí o něčem jiném.

Co při hledačce je nemyslivecké, je nenasytnost, vybíjení zajíců hned v počátku období do posledního, časté polováni, při kterém chtivý střelec a nezvedený pes z revíru vypudí mnohého, leckdy ještě na dálku poraněného zajíce. Hledání zajíců se provádí koncem října a během listopadu tam, kde to poměry dovolují, pokud jsou pole měkká a holá a pečlivě se dbá toho, aby zůstal potřebný stav zajíců chovných nedotknutý. Pro křovaření nebo slídění hodí se nejlépe říjen, kdy tu jsou sluky a pro naháňku se psem pozdní podzim a zima. K naháňce v lese ku konci prvého pole lze použiti pouze vyspělého psa, ale je lépe ponechati práci tuto do pole druhého.

Častá, správně provedená práce na vlečkách přispěje též k utužení apelu, takže cvičitel u psa dobře zapracovaného, který ví, co od něho je žádáno, při selhání nebo zjevném odporu může si mírného donucovacího prostředku ku příkladu lezení po vlečce nebo lehkého úderu psa proutkem, dovoliti. Někdy takovýto nezvyklý trest při zjevném odporu účinkuje neobyčejně. Nikdy nesmí však býti škubáno na řemenu nebo pes řemenem udeřen, a při každém trestu musí vůdce býti jist, že pes pochopil a ví, zač je trestán. Trest má býti přiměřený povaze psa. U některého postačí ostré slovo, jiný snese slabý úder, žádný však v tomto případu bití nebo jiné surovosti. Psa, který jeví nechuť k vlečkám na škodné, je dobře cvičiti v ohrazeném prostoru, kde brzo pozná, že uniknouti nemůže. Uteče-li pes při cviku z lesa nebo pole z jakékoliv příčiny pryč, dobře vychovaný vždy domů, má býti ihned domácími lidmi bez domluvy nebo trestu uvázán, cvičitel pro něho dojde a donutí ho bez trestu k vykonání započatého úkolu na řemenu a zakončí potom ihned, aniž by psa více vypustil. Doma ho na hodinu nebo dvě uváže a cvik, při kterém uprchl, s ním teprve za dva, tři dny opět a to opatrně probere. Tento postup musí býti dodržen, nemá-li pes i bez bití býti zrazen od ruky.

Psi řádně na vlečkách a přirozených stopách poraněné zvěře nízké zapracovaní, sledují, když poznali po správném návodu stopy raněné zvěře spárnaté, obzvláště oblíbené zvěře srnčí, s jistotou i tyto stopy.



Související články:
Karel Podhajský - Ohař všestranný jako zachránce zvěře (08.01.2013)
Úvod (08.01.2013)
Výcvik psů v přinášení (08.01.2013)
Návod a cvik (09.01.2013)
Práce na barvě zvěře srnčí (10.01.2013)
Vodič na řemenu (12.01.2013)
Oznamovač (13.01.2013)
Hlasič či přivolávač (13.01.2013)
Hlásící oznamovač (13.01.2013)
Služba vodní (13.01.2013)
Dodatek (13.01.2013)

( Komentáře: 0 | Přidat komentář | Zaslat upozornění na článek | Tisk článku )

Přidej na:   Del.icio.us | Digg.com | Facebook.com | Google.com | Linkedin.com | Linkuj! | VYBRALI.sme.sk!
Zásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2001 - 2013 [ Cz-pes.cz ]. Všechna práva vyhrazena.
ISSN 1801-920X, E-mail: pes@cz-pes.cz, Web: http://www.cz-pes.cz
RSS kanál,    Mapa stránek
Přidejte si stránky k oblíbeným!
Vyhledávání