| Autor |
Zpráva |
fromeli
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 13:12
- Nahlásit
krásně si tu všichni ciťouši svorně poplačeme
to zase budou v kanclu blbě čumět 
|
Kalliope
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 14:00
- Nahlásit
Garfield
héééj co to tady na nás chystáš !!!! 
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 14:04
- Nahlásit
Garfield
ja to vedel ... jsem to dneska psal Mel, at si to ani necte, ze jak te znam, tak tomu udelas smutnej konec ... a nemylil jsem se ... 
|
Janiii
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 14:08
- Nahlásit
ok, díky za info o breku předem - nechám si to až na doma, v kanclu to číst nebudu ...
|
Petra
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 14:46
- Nahlásit
Garfield
je to super fakt, ale néé aby to bylo smutný moc já to čtu v práci a nechci tady vypadat jako blázen
|
Klárča
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 14:46
- Nahlásit
No už se těšim jak budu řvat a celá rodina se na mě bude čumět,jestli mi náhodou nepřeskočilo .... Ať Ramiro přežijééééééééé .
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 14:59
- Nahlásit
Když Markétiny rodiče dorazili k brance domu Jiráskových, pes se štěkotem doběhl k brance. Dvakrát bafl a začal vrtět ocasem. Markéta zbledla. Posadila se na lavičku a začala tiše vzlykat. Na půl úst špitala: „Maminko, maminko, já chtěla jen pejskovi pomoct.“ a sotva její slova opustila hrdlo, to se opět stáhlo v dušený pláč.
Z domu vyšli Tereziny rodiče a šli jim naproti.
„Kde jsi toho čokla vzala?“ křičel tatínek a vzal Markétu za ruku. Stáhl ji z lavičky a dovláčel ji ke psovi. „Cooo? Na něco se tě ptám? Ten pes má možná pána, který na něj čeká a ty ho zavřeš jak morče do akvárka a čekáš, že tím někomu pomůžeš?“
Markéta plakala. Hleděla do země, třela si tvář a srdceryvně vzlykala.
„Jak dlouho ho máš? Kdy a kde jsi ho našla?“ ptala se mírněji máma.
„On...“ vzlykala a nemohla pláčem popadnout dech.
„On byl u nás na zahradě a....“ rozplakala se usedavě a nekonečně.
„Co ON?“ vyděsila se matka.
„On asi poranil Rozárku a ona pak umřela.“ zalýkalo se dítě.
Otec pohlédl do nebe. „Já to děcko přetrhnu jak hada!!! Poranil Rozárku jo? No já tu Rozárku zahrabanou v kompostu našel a moc poraněná mi nepřišla. Sice byla mrtvá, v tom jediném máš pravdu, ale chyběla jí pomalu celá hlava a obě nohy!!!“
Tereziny rodiče dusily smích.
Oběma děvčatům však bylo mizerně. Malá dětská dušička nedokázala pochopit hněv rodičů na jejich skutky. Malé dětské srdce překypující láskou ke zvířeti, ve snaze pomoci němé tváři teď svádělo svůj urputný boj s nepochopením světa dospělých. Cítila obrovskou křivdu. „Tohle bych své dcerušce nikdy neudělala“ říkala si v duchu a s jistým despektem koukala koutkem oka po otci.
Otec odešel s Terezinými rodiči do domu. Vrátili se všichni společně s náhubkem a klíčky od auta.
„Budete tady s mamkou, já s panem Jiráskem jedu do útulku odvézt toho čokla. Bůh ví, co má za nemoci, vypadá špatně.“ řekl úsečně Markétin otec. Nasadil psovi náhubek, omotal si vodítko kolem ruky a dal se na odchod.
Pes se chůzi mírně bránil, ohlížel se zpět po děvčatech a v jednu chvíli se zastavil úplně. Zkoušel se vyvléci z obojku, ale byl příliš těsný. Muž zastavil, povolil tah a zavelel: „Pojď k noze, pojď, neboj se.“ Pes se s přirozeným respektem k vyřčenému povelu rozešel.
Markéta utekla do domu. Tereza se za ní smutně ohlédla, ale zůstala na zahradě se svou matkou a tetou.
Ramiro seděl v kufru auta. Kovovým košem narážel do skla oken při každé změně rychlosti vozu a míhal očima po ubíhající krajině. Markétin otec se po něm díval ve zpětném zrcátku.
“S těma dětma je kříž, můžeš tomu nadávat jak chceš, tlouct je a do zblbnutí opakovat, nehladit cizí psy, nemluvit s cizími lidmi, od nikoho si nic nebrat a stejně je všechno zbytečné. Ještě se na tebe dívá jak na vraha, že jí vyčiníš. Já nevím, co dělám špatně...“
Znovu pohledl do zrcátka. Veliká psí hlava byla opřená na opěradle zadních sedadel a smutné oddané oči hleděly vpřed očekávajíce další psí osud.
Paní v bílém plášti s modrými proužky na klopách se ohnula k psovi. Dívala se mu zpříma do očí, prohlížela si zraněné tlapy a plstnatou slepenou srst.
„Je to ovčák, už bude hodně starý, ale nemůže být dlouho opuštěný, je sice pohublý, ale je znát, že měl donedávna dobrou péči.“ uchopila do prstů známku. Bílé gumové rukavice mlaskly o mosaznou placku.
„Ramiro. Ramiro, ten už tu myslím byl.“ vstala o zmizela ve dveřích kanceláře.
Za chvíli se vrátila s radostným úsměvem.
„No vida, spáchali jste dobrý skutek a budete proto po zásluze potrestáni. Po pejskovi je vyhlášeno „celostátní pátrání“. Jeho majitel jej ztratil při mozkové příhodě. Probral se v nemocnici až po několika dnech a ihned se ptal po psovi, po němž se v tu chvíli slehla zem. Kde jste ho našli pánové?“
Oba muži vykládali ženě příběh nezbedných dcer. Žena se smála. Vytáhla předávací protokol ze slohy. Na krku si otevřela foťák a vzala psa za vodítko. Popošla dva kroky dopředu, pes za ní.
“To je hodný, pes, tak hezky zůstaň, stůj bafíku, stůj“ ozvalo se cvaknutí.
„Teď půjde pejsek na veterinární vyšetření, ošetříme mu rány, dostane napít, najíst, nějaká antiparazitika a bude tu muset čekat na uzdravení pána. Ještě počkejte.“ odešla zpět do kanceláře.
Muži se na sebe s oddychem podívali. Oba cítili uspokojení nad během událostí. Pohlédli na psa.
Ležel tam na bílých dlaždicích, hlavu položenou mezi přední tlapy a těžce oddychoval. Tiše kňučel. Byl pokleslý, smutný a bez zájmu. Stále větřil pach psů smísený s vtíravým závanem desinfekčních prostředků.
„Jiří Müller. Už jsem volala do nemocnice. Pánovi sdělí, že má pejska tady. Pánové, když již činíte takové dobrodiní, mohli byste dovézt tomu pánovi tuto fotografii? Bude se mu lépe uzdravovat tělo i duše, když bude mít jistotu bezpečí svého psa. Buďte tak laskaví, prosím?! Zdravotní sestra říkala, že je na tom psychicky velmi špatně. Pes je jediná živá bytost, která mu v neradostném stáři zůstala.“ podala mužům čerstvě pořízenou fotografii.
Muži podepsali potřebná lejstra, poděkovali ošetřovatelce, pohladili naposled Ramira a odešli.
Ležel v kotci s betonovou mírně svážnou podlahou. Před čumákem misku s vodou a granule. Okolo ustavičný štěkot a vytí psů. Psí pachy. Bílá sterilita karanténního prostředí. Čenichem si postrkoval bílý obvaz na obou předních tlapách. Obvaz byl pevný. Hlavu opět položil mezi přední nohy a jen očima těkal po místnosti. Kňučel. Tiše, žalostně a vytrvale. Vody ani granulí se netknul. Pod obvazy tlačila a štípala malá kanyla přichystaná na další dávku léků. Zlehka usínal. Ztrácel se od řinčivého zvuku psího štěkotu, chvílemi ztrácel v tlamě pachuť páchnoucí desinfekce a zase viděl blížící se ruku starého pána. Zase slyšel ta slova, své jméno, zase jej po duši hladil známý hlas a dobrosrdečnost, jakou pozná psí duše jen z lidského srdce. Usnul.
Oba muži seděli v čekárně před hospitalizačním oddělením. Byli nervózní a cítili se podivně. Ze dveří vyšel muž v modrém županu pro pacienty. Šel pomalu, šoural bačkorama po dlažbě, byl shrbený, ztrhané rysy v tváři. V jedné ruce třímal chodící hůl, druhou rukou se držel blonďatě usměvavé sestry. Bílé vlasy mu padaly do tváře. Tvář, ač sešlá, unavená a s propadnuvšími líci stále nesla známky přirozené mužské hrdosti. Ani mocné stáří nevymazalo z mužovi tváře jeho urputnou sílu svádět neustálý boj s životními útrapami.
„Dobrý den pánové, představuji Vám pana Müllera, chtěl Vám osobně poděkovat za záchranu pejska.“ usmála se sestra. Pohladila starého muže po ramenou a pomohla mu posadit se.
Markétin otec podal starci ruku. Zarazil jej pevný suchý stisk. Nečekal to. Podal starci fotografii: „Pane Müllere, přeji Vám brzké uzdravení a snad Vám mohu trochu pomoci čerstvě pořízeným obrázkem Vašeho Ramira, tedy pevně doufám, že je to Váš pejsek.“
Pan Müller uchopil fotografii. Usmál se a pohladil ji druhou rukou.
„Zhubl chudáček. Je vidět, že je můj, upadáme spolu.“ zvedl oči k oběma mužům a dobrácky je pohladil po hřbetu rukou.
„Vůbec nevíte, jakou radost jste mi udělali. Nevím jak Vám mám poděkovat pánové. Nemám slov, já už to začínal vzdávat. Už jsem chtěl umřít. Bez něj bych už dál jít tímhle světem nechtěl. Opravdu. Jsem příliš starý na to, abych ten smutek musel nosit na svých bedrech sám.“ znovu pohladil Markétina otce po ruce.
Chvíli si ještě povídali a pak se oba muži zvedli k odchodu. Sestra je zarazila. Poodstoupila s nimi o kousek dál: „Já vím, že je to pro Vás cizí člověk, jistě máte svých starostí dost a už tak si moc cením toho, co jste pro toho člověka udělali. Přesto jedna má osobní prosba. Buďte tak hodní, zítra je neděle, celý den jsou návštěvní dny. Můžete prosím Vás, kolem jedné hodiny odpolední přijít do nemocničního parku? První lavička u vstupní brány. Pana Müllera vezmu na vozíčku na čerství vzduch. Bude šťastný, když tam jako překvapení uvidí svého psa.“ sestra vzala ruku pana Jiráska do svých dlaní a podívala se mu do očí. Její pohled byl upřímný, vřelý a hluboký. Nebylo třeba slov.
„My se pokusíme, ale pes je v karanténě a opravdu je naivní doufat, že by nám jej půjčili, zkusíme, co se dá dělat. Zítra je neděle a pro naše dcery bude odměnou, když uvidí dobro svého skutku, už tak to od nás schytaly nepatřičným způsobem.“ odpověděl pan Jirásek.
Markéta stála před zrcadlem a prohlížela si nové šaty. Ohlédla se do druhé místnosti po otci: „A myslíš si, tati, že ho Ramiro pozná? Koukej, můžu si oblíct tyhle šatky? Já nikdy v nemocnici nebyla.“ točila se před zrcadlem.
„Samozřejmě, že pes pozná svého jediného pána. Markétko já ani nevím, jestli bude raději pan Müller nebo ten pes. A nezlob se, že jsem na tebe tak křičel, ale moc dobře víš jak je to se zákazy a porušováním našich pravidel.“ vzal dceru do náručí, políbil ji na tvář a pohladil jemné lesklé vlasy. „Jsi moje malá holčička a i když bych ti občas nejraději utrhl hlavu, mám tě moc rád a ty to víš, viď.“ znovu ji políbil.
Dívenka otáčela opakovaně hlavou a hladila otce po tvářích malými culíky s červenou mašlí. Smála se.
Markéta s oběma rodiči přicházela k nemocniční bráně. Konec vodítka držel v ruce její otec a ona stála někde v prostřed a rukou se ho přidržovala. Pes před nimi kráčel, co noha nohu míjí. Nikam nespěchal. Byl vykoupaný, vyčesaný, obvazy z předních tlap měl odmotané. Na krku se ve svitu polojasného nebe mihl nápis: Ramiro.
Sestra seděla na lavičce a naproti sobě měla otočený invalidní vozík, na němž muž seděl vykládali si. Pak se ohlédla k bráně. Usmála se a zamávala. Pohlédla na pana Müllera, pohladila jej po tváři stejně jako když poprvé otevřel oči a pootočila invalidní vozík směrem k bráně. Muž pohlédl týmž směrem.
Rozklepaly se mu ruce. Bledá čerstvě oholená brada se začala třást. Zhluboka dýchal. Na spodních víčkách světle modrých očí se objevila slaná linie slz. Naklonil se dopředu.
„Pane bože, Ramiro!!!“
Markétin otec odepnul vodítko. Pes se rozběhl k pánovi. Doběhl s naříkavým pláčem k vozíku. Svíjel se a kňučel, vyskakoval předními tlapami na klín svého pána a zase dopadal zpět na zem. Uši měl stažené podél hlavy, tlamu mírně pootevřenu a stále kňučel a vyl, poštěkával a točil se okolo vozíku. Jeho psí duše v několika vteřinách sdělila svému lidskému kamarádovi všechny útrapy a bolesti, které jej za dobu strastiplné samoty potkaly. Olizoval starcovu tvář, krk i staré unavené ruce.
Zdr
|
michalm
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:07
- Nahlásit
nadherny, vazne nadherny
|
Petra
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:10
- Nahlásit
teda je to krásný, jak si to mám vytisknout? poraďte mi
a přeci jenom řvu
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:11 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Zdravotní sestra se se smíchem rozhlížela. „Jestli to někdo uvidí, tak mě snad vyhodí, porušuji snad všechna pravidla, jaká pro hospitalizované pacienty platí.“
Starý muž objímal svého psa, popraskanými rty líbal jeho měkkou hlavu, uši, čenich, staré velké ruce svíraly mohutné tlapy a z pomněnkových očích se řinuly slzy. Napětí v obličeji polevilo, vzlykal a stále opakoval psovo jméno.
Pak Markéta vyprávěla muži, jak našla jeho psa, jak ukryla Rozárku, vyprávěla mu i o Abrahámovi, Dášence a panu Čapkovi. Přitom se spiklenecky usmívala na Ramira, který již tato její tajemství znal. Cítila v něm spojence. Uvnitř dětské duše hryzala malá dávka žárlivosti, když viděla, jak se Ramiro ke svému pánovi má. Nic jiné jej nezajímalo a ona vnímala zvláštně nahořklý pocit nevděku a současně byla šťastná. Byla hrdinkou svého vlastního příběhu.
Asi po hodině se všichni rozloučili. Markétin otec odvezl Ramira zpět do útulku. Pes potřeboval veterinární péči a i přes značný psychický tlak na zvíře znovu odtržené od svého pána nebylo zbytí. V následujících dnech volala ošetřovatelka z útulku zdravotní sestře a informovala ji o zlepšujícím se stavu psa. Sestra pak každý den získané informace tlumočila starému pánovi. Měl radost, ale nikdy nepokládal žádné otázky. Jen mlčky poslouchal a vždy přitom upřeně hleděl na fotografii Ramira. Sestra byla velmi vlídná a starého pána si oblíbila. Připomínal jí jejího vlastního otce, který bydlel daleko od ní. Vídala se s ním málo a v panu Müllerovi spatřovala tutéž vlídnost a smíření jako u něj.
Před svým odjezdem na dovolenou sdělila sestra kolegyním jméno ošetřovatelky z útulku a poprosila je, aby v komunikaci s ním nadále pokračovaly. Vysvětlila jim, že pan Müller je více živ z informací o psovi, než-li z léků, které jsou mu podávány.
Ramiro opustil karanténní oddělení. Byl přemístěn do venkovních kotců s dekou a malou jednoduchou boudou. Přibral na váze poté, co si zvykl na prostředí útulku a začal znovu žrát. Stal se útulkovým oblíbencem pro svou dobrou povahu, klid a vyrovnanost. Po nocích často kňučel, ale přes den byl tichý a jen velmi nenásilně se dožadoval pozornosti ošetřovatelek. Jako jeden z mála psů byl venčen individuálně s ošetřovatelkou, nikoliv ve společných psích výbězích.
Ošetřovatelka vrátila psa zpět do kotce a šla do kanceláře. Vytočila číslo a naslouchala pravidelnému tónu. Vyžádala si patřičné oddělení a jméno sestry ošetřující pana Müllera. Na druhém konci se ozvalo: „Kantorová u telefonu, prosím.“
„Hezký den, tady Janíčková z obecního útulku, chci Vám říct, že Ramiro už opustil karanténu a je připraven k předání zpět majiteli. Vy jste byla na dovolené, že? Měla jste se? Už jste si taky zasloužila odpočinek. Jéžiši, co já bych dala za pár dni oddechu.“ řekla zaměstnankyně útulku.
„Ano, hezký den Vám přeji, byla jsem na dovolené. To je dobře, že se Ramirovi daří lépe, ale bohužel tuto informaci panu Müllerovi nesdělím. Po dobu mé dovolené zemřel. Je mi to moc líto.“ zdravotní sestra se odmlčela a bylo slyšet tiché smrkání.
Ošetřovatelka pohlédla směrem ke kotcům. Ramiro seděl u mřížových vrátek, hleděl na ni, měl uši našpicované a poslouchal její hlas, na nějž si již dobře zvykl. Rozloučila se, poděkovala a položila sluchátko.
Došla ke psovi. Vytáhla jej z kotce, posadila se na zem, přitáhla si jej do náručí a tiše šeptala: „Ještě chvíli musíš Ramiro vydržet. Ještě chvíli tu zůstaneš bez svého pána. Ale neboj se, setkáš se s ním. On na tebe teď kouká, určitě je tu s námi a věř mi, že je mu lépe. Teď už ho nic nebolí, teď už je s tvojí paničkou a oba budou bedlivě střežit tvé kroky, aby ti mohli jít naproti hned, jak se za nimi sám vydáš. Ještě chvíli to tu vydrž....“, po broskvově jemné ženské tváři se koulela slza. Ruka se zlatým snubním prstenem hladila huňatý psí kožich.
Ramiro si lehl a hluboce těžce vydechl. Vzhledl k ní, olízl jí tvář a tiše zakňučel. Pohlédl někam do prázdna. Dlouho zůstal ve stejné pozici hledíce do neurčitá a malinko po psím způsobu vzlykal...
|
michalm
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:13
- Nahlásit
nezklamala
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:16
- Nahlásit
Tak až teď je konec. ...se mi to tam celé prvně nevlezlo a z dalšího odstavce zůstalo jen to "Zdr"...
HOWGH
|
Hafina
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:17
- Nahlásit
Garfield
Fakt nádhera, ještě že už tu nikdo není a doufám, že si nevytopím klávesnici.
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:18
- Nahlásit
Garfield
no priznam se, ze jsem na konci cekal vic umrti nez jen stareho pana .... holka, nejak asi starnes a meknes a zacinas byt citlivejsi ....
|
Petra
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:19
- Nahlásit
tak mně už ta klávesnice odplavala a všichni čučí co blbnu. Jak to vytisknout???
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:21
- Nahlásit
s vytistenim vam poradim, ale nejdriv vam k tomu musi dat souhlas autorka dila. jinak to proste vzdycky oznacte, zkopirujte a postupne za sebe vkladejte treba do wordu a pak to na konci cely vytisknete. ale upozornuju znovu, ze sireni tohoto dila bez svoleni autorky je trestne .....
|
Petra
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:24
- Nahlásit
Jirikovo
díky zkusím to a klidně se za to nechám potrestat poněvadž je to super čtení
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:25
- Nahlásit
Petra
nejde o trest, ale o pristup ke Garfieldovi. ona ma proste pravo to tady klidne smazat a zakazat sireni, je to proste jeji dilo ....
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:28
- Nahlásit
Jirikovo
Správně, to je můj hodný daňový poradce, tady máš kokinko.
Samozřejmě že toto duševní vlastnictví není jen tak. Za každé rozkliknutí tohoto tématu každým z Vás je Vám strženo z Vašeho mobilního telefonu 500,- Kč ve prospěch mého bankovního konta. Mám to s Víťou domluvené.
Takže děkuji, až si na sraz přivedu papírového pracáka NO z prestižní chovné stanice, tak budete vědět, za co ho mám
|
Mel
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:30
- Nahlásit
Jirikovo
taky si to vytisknu, ať mám na cestu domů nějaký čtení... zapomněla jsem si dneska doma svýho rozečtenýho Herriota, tak tohle se hodí... akorát už vidím, ty soucitný pohledy v metru, si zase budou lidi myslet, jaký neštěstí se mi přihodilo..
s vytistenim vam poradim, ale nejdriv vam k tomu musi dat souhlas autorka dila.
kdepak, chlapče, autorka nemusí dát souhlas s vytištěním díla (dokonce ani stahování není trestné - kromě SW), to klidně můžeš, jen to nesmíš dál šířit... doufám, že si to pamatuju dobře z toho semináře
|
Petra
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:31
- Nahlásit
Jirikovo
moc ti děkuji za radu jsem neznalá VĚCI
Garfield
PROSÍM můžu si vytisknout TVůJ KRÁSNÝ příbjeh, slibuji že si ho nechám jen prosebe
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 15:44
- Nahlásit
Garfield
zapomnela jsi dodat,ze vzhledem k memu zamestnavateli obstaravam krome danovych a ucetnich sluzeb i tuto cast tveho podnikani, tudiz si budu uctovat nemalou provizi, takze jen si klidne vsichni klikejte ....
Mel
nejsem si jist. pokud to autor umisti pro stazeni, neni stazeni trestne. pokud to ale jen tak zverejni a jeste k tomu uvede, ze zdarma neni mozno stahovat, tak si myslim, ze uz by se na tom dala postavit uspesna zaloba. samozrejme dalsi sireni je bez diskuzi tak jako tak ....
|
brut
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 17:19
- Nahlásit
Garfield
Přesně konec, který se k tobě hodí. Povídka je nádherná. Díky za pohlazení po dušičce.
Prosím, vydej už konečně svoje dílka. Odbyt máš minimálně od lidí, kteří sem chodí zajištěn
A ještě něco, prosím, nemaž to.......
|
aren
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 18:36 - Změnil/a: aren
- Nahlásit
Teda, já nevím. Teď jsem se vrátila domů a přečetla si to. Brečím. Začínalo to krásně. Ale pročs nechala toho starého pána umřít, mělas to ve své moci, proč nemohli být ještě spolu pár let. Mně to teda nepohladilo. Mimoto v útulku když se přihlásí původní majitel, pejsek tam už nemusí zůstat v karanténě.
Já nevím, možná to budu zítra vidět jinak, ale dnes už to nechci číst znovu, mám úplně sevřené hrdlo a je mi to moc líto.
|
Sylva
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 19:13
- Nahlásit
Prej i pláč je zdravej, tak teda díky za ozdravnou kůru, ale aspoň nějakou vzdálenou příbuznou, kterou si Ramiro kdysi oblíbil a ta se ho teď ujme, tam Garfielde přidej! Jak si starej pes chudák bude zvykat na nové prostředí, pána, nebo ho za pár týdnů utratí..!? Přece to tak nenecháš!? Tak šup! 
Haf
|
moll
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 19:43
- Nahlásit
možné pokračování: ramiro pochopí, co mu ošetřovatelka říkala, ví, kde na něho jeho pán čeká a brzo se vzdá za ním .....
|
aren
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 19:53
- Nahlásit
moll
Stejně, já myslím, že to musí být pro psa hrozný. Ještě třeba k tomu to, že i pána našel a on ho zase nechal odvést. Nevím, jestli to pes pochopí, proč ho pán zase opustil. A klec v útulku se všemi těmi opuštěnými psy kolem... Jinak taky myslím, že ten pes opravdu brzy umře, ale smutkem.
|
moll
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 20:00
- Nahlásit
aren
myslím, že to musí být pro psa hrozný. Ještě třeba k tomu to, že i pána našel a on ho zase nechal odvést.
pro psa určitě a dovedu si představit, co by se mi honilo hlavou, kdybych byla sotva dýchající na vozejku, zcela neschopná se postarat o sebe natož o psa, a musela se dívat, jak je pes znovu odváděn do útulku - myslím, že je to situace těžká pro obě strany. ale někdy je osud opravdu tvrdý
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 20:01
- Nahlásit
Musím se usmívat nad Vaší snahou to nějak změnit. Je to v podstatě roztomile srandovní, jak se lidi nechají vtáhnout do děje smyšleného příběhu a stůj co stůj chtěji změnu, i když je to úplně jedno, samozřejmě. Každopádně konec je naprosto realistický a současně otevřený.
Pes mohl uhynout steskem.
Mohl zůstat v útulku a dál se dít cokoliv.
Mohla si ho Markétina rodina vzít na dožití domů.
To už je na fantazii každého člověka, jak s ním naloží.
|
moll
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 20:07
- Nahlásit
já se nesnažím změnit, ale domyslet podle reality života. a mám tu smůlu, že podobné příběhy - i když vím, že jsou vymyšlené - mě hodně vtahují do děje. a taky vím, že podobná situace může potkat v realitě každého. a že to pak není ani na jedné straně žádná legrace......
|
