| Autor |
Zpráva |
Garfield
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 15:12 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
...vysušené popraskané polštářky psích tlapek ťapaly s tichým klapáním drápků po rozpálené asfaltové silnici. Vytrvalost psího klusu udávala srdci takt a z široce rozevřené tlamy vycházel horký unavený dech. Hluboký přemýšlivý pohled mandlových očí sledoval soustředěně bílou čáru na silnici, jako by na jejím konci měla být očekávaná náruč. V černých zorničkách se míhaly ony bílé směrovky k bezpečí a jejich kmih zrychloval a zpomaloval stejně jako bolavé staré nohy.
Plyšově jemné uši se vzpřímily a pes zbystřil. Zezadu slyšel zvuk motoru dlouho před tím, než šedivé vousy a horké tělo zaznamenaly míjející tlakovou vlnu.
Zvedl se prach.
Pes uhnul více na stranu, ale nezpomaloval. Částečky prachu dráždily plicní sklípky a jen marně jazykem olizoval teplý suchý čenich a snažil se polknout sliny, které se ne a ne vytvořit. Rozkašlal se.
V zaprášené plstnaté srsti se v horkém letním slunci blyštila mosazná psí známka. Za 11 let se do rytých písmen usadil prach a špína, o stáří nápisu vypovídaly rýhy a škrábance po celé ploše známky. Přesto bylo stále dobře čitelné: "Ramiro".
Jak dlouho tohle slovo neslyšel.
Stále mu sloužil výborně sluch i čich, stále jeho duše obohacená šestým nepojmenovaným smyslem věděla najisto, co hledá. Koho hledá. Jen bez toho magického slova, bez notoricky známého "Ramiro", jako by se ztrácel. Jako by ztrácel jistotu svých kroků. Jako by jediné slovo vyřčené tím správným hlasem mohlo nahradit všechny jeho zvířecí instinkty po staletí se rozvíjející.
Byl unavený. Byl starý unavený a za horkých dnů a tmavých nocí propadal nejistotě, zvláštnímu pachu psí beznaděje. Uhnul ze silnice a z pravidelného klusu přešel do zběsilého cvalu. Opustil rozpálenou vozovku a po trávě utíkal k prázdnému rozestavěnému domu. Dům byl opuštěný, tichý a hlavně chladný, uspokojivě chladný. Lehl si do nejchladnějšího rohu cihlového labyrintu a zavřel oči. I pod zavřenými víčky se oči stále hýbaly. Dech zrychloval a zase se ztišil a rozbité tlapky s sebou cukaly tempem pominuvšího cvalu. Nemohl přestat utíkat. Ani spánek mu nedopřál klidného odpočinku.
Za dlouhými řasami šedivých víček viděl ruku. Lidskou ruku starého muže. Ruka byla vrásčitá, teplá a suchá. Hladila jej po hlavě a on konečně mohl zastavit. Ustanul ve svém útěku, dech polevil a veškeré napětí z tlap zmizelo.
"Ramiro, můj malý Ramiro, Ramiro..." slyšel stejně jako každý den ve svých psích snech.
|
kočlík
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 15:18
- Nahlásit
Garfield
to je krásně napsaný a jak to pokračuje? doufám že to bude mít nějaký happy end
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 15:20
- Nahlásit
kočlík
...se uvidí, teď mi to vylétlo z klávesnice... Mám ho před sebou a odejít ho jen tak nenechám.
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 15:21
- Nahlásit
Garfield
hele kocko, nemas nahodou v praci spis makat??
|
Petra
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 15:22
- Nahlásit
Garfield
je to krásný mám husí kůži
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 15:42 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
"Ramiro, můj malý Ramiro, Ramiro..." slyšel stejně jako každý den ve svých psích snech.
"Ramiro! Ramiro!"
"Pšššt, uklidněte se pane Müllere, to byl jenom zlý sen, už to bude v pořádku." Sestra pohladila starého muže po tváři. Cítil vůni jejích dlaní. Byly měkké, studené a jejich hebkost tišila tiky ve starcových tvářích.
Otevřel oči. Seděla vedle něj na posteli, zamyšleně mu hleděla do očí a neustávala v hlazení.
"Kde je Ramiro?" zeptal se chraplavým ztrhaným hlasem.
"Kdo je Ramiro? Nevím o kom mluvíte?" optala se a přestala jej hladit.
"Ramiro je můj pes a kde to jsem, co tady vlastně dělám?" snažil se posadit.
Položila jej tlakem na ramena a naklonila se k němu. "Jste v nemocnici, dovezli Vás sanitkou. Omdlel jste v obchodním domě, a tak Vám přivolali rychlou lékařskou pomoc. Vy máte pejska? Máte ho doma? Je tam s ním někdo? Jste tu už pátý den, měl jste silné léky na spaní." sestra zvážněla.
Muž se pokoušel posadit. Nabídla mu svou pomoc a upravila mu lůžko.
"Já nevím, nepamatuji se, kde byl naposledy. Žijeme spolu sami dva. Žena mi umřela na rakovinu před třemi lety. Prosím Vás, musíte ho najít. Je starý. Je nemocný a nemá se kam vrátit." muži vhrkly slzy do očí. Prosebně se díval na sestru.
Sestra se upřeně dívala do očí starého zoufalého muže. Ač jeho tvář byla zbrázděná léty, vlasy řídké a bílé jak padlý sníh, stále bylo možno v jeho očích a na rtech poznat, že za mlada musel být velmi pohledný. Měl přísné rysy obličeje, klenuté lícní kosti a kočičí výraznou spodní čelist. Jeho tvrdá jistá tvář zcela odporovala slovům a smutku v hlase.
"Zeptám se. Když dovolíte, policie použije Vaše klíče od bytu a půjde se podívat k Vám domů. O pejska se postarají. Nemusíte mít strach. Teď si ale odpočněte, Váš psí kamarád Vás bude potřebovat silného a zdravého. Musíte spát."
Muž se bezmocně rozhlížel. Celý svůj život jej provázelo pevné zdraví. Nikdy nebyl odkázán na něčí vůli a pomoc. Nyní cítil, že bez upraveného lůžka by nebyl schopen ani sedět. Bolavá páteř se hroutila jak domeček z karet. Zmocňovala se jej panika.
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 16:05
- Nahlásit
Garfield
hele, sepisovatelko, jak jsi prisla na jmeno Mülerr??? Tuhle podobu tradicniho nemeckeho jmena vidim prvne ... holt originalita kazdym coulem .... 
|
michalm
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 16:15
- Nahlásit
Jirikovo
nech ji rejpale, vzdyt nema korekturu
Garfield
ale je to krasny, jen to pokracovani....
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 16:17
- Nahlásit
Jirikovo
Měla jsem kamarádku Müllerovou. Byla hrozně krásná. Stejně krásná jako to příjmení a ještě hezčí měla křestní jméno. Jen jsem ji chudinku trošku zkomolila. No neva.
|
abby
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 16:18
- Nahlásit
Garfield
Holka,tebe je na tu pravnicinu skoda.
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 16:24 - Změnil/a: Jirikovo
- Nahlásit
Garfield
no mne prave slo o tu zkomoleninu ... jsem si rikal, ze nekde bude chyba ....  a neblbni s povidkama, jsou sice hezky, ale uvedom si, ze ten cas, ktery travis jejich psanim pak budes v sobotu travit praci ....
|
aren
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 17:28
- Nahlásit
Garfielde, fakt moc pěkný. Ráda bych se taky přimluvila za dobrý konec.
|
Kamca
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 17:41
- Nahlásit
moc se mi to líbí...
|
Kalliope
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 17:42
- Nahlásit
Garfield
POKRAČOVÁNÍ !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! sím sím
|
pajisek
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 17:46
- Nahlásit
Garfield
Je to moc peknee...
|
aren
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 21:06
- Nahlásit
Bojím o pejska...
|
Klárča
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 21:12
- Nahlásit
 Símesíme pokračování s happy andem . Je to moc krásné .
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 21:54 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Bylo ráno. Sluneční paprsky ještě chladné a rozespalé sahaly po krajině a pomalu kousek po kousku odkrývaly lesy a louky od temnoty. Vzduch byl příjemně vlahý, voněl ranní rosou a nesl se jím hlaholivý zpěv ptáků.
Pohnul čenichem. Měl hlad. Ukrutný hlad a žízeň. Oblízl si čumák a tlamu. Pomalu se zvedl a opatrně, našlapujíce jako kočka, s hřbetem protaženým a hlavou vysunutou za příčky staveniště vykoukl ven.
Všude byl klid.
Znovu se olízl, vzepřel se na zadních tlapách, vytrčil záď a s předsunutím předních tlap se protáhl. Tlapky stále bolely, očichal si popraskané rány, rychlým krátkým přecvakáváním čelistí vykousal zatvrdlý asfalt a olízal nabíhající krev. Znovu se ohlédl po svém příbytku a rozhodně vyrazil vpřed za svým cílem. Na silnici bylo prázdno. Vzduch dosud řídký a vlhký měnil svou hustotu. Psí čenich zavětřil. Kolem něj probíhal známý pach benzinu, pach drůbeže a králíkáren z blízkých stavení. Přimhouřil oči, zvedl hlavu a nastavil uši. Olízl se a vyrazil plným cvalem vpřed.
Když dorazil k nejbližšímu stavení, zpomalil u pletivového plotu a přikrčil se. Za plotem kráčela vážně a hloupě slepice. Dívala se na něj povýšeně s pootočením hlavy jedním okem a tiše kvokala.
Pes si lehl. Do čenichu jej praštil psí pach. Rozhlížel se a se zvednutou hlavou nasával směr, odkud psa cítí. Neviděl jej. Pomalu se zvedl a kráčel podél plotu prostrkujíce čenich skrz pletivová oka snažíce se co nejvíce přiblížit k troufalé drůbeži. Slepice kvokala nervózně a byla stále hlasitější.
Pes zrychlil, ale stále ještě přikrčený se přiblížil k hromadě posečené trávy, vedle stál plechový kontejner. Pes bezmyšlenkovitě vyskočil a mohutným odrazem od kontejneru přeskočil zrezivělé potrhané pletivo a zaútočil na slepici. Její vřískavé zakvokání se neslo jen krátce. Pak nastalo ticho.
Dveře domu se otevřely.
Pes znejistěl. Zůstal stát, tlamu plnou peří, zalknutou slepici přišláplou přední tlapou a zíral na vycházející postavu.
Malá holčička v modrých kalhotách jak krteček z pohádky stála před domem, hlavu mírně stranou a s úšklebkem si zakrývala oči prudce oslněné ostrým slunečním svitem. Třela si oči malýma rukama a vymlouvavě se kroutila, ústa roztažená ve spravedlivé zívnutí. Náhle se zarazila. Narovnala hlavu a koukala na psa, ústa stále otevřená. Prudce se otočila s tichým výsknutím vběhla do domu, na prahu se však zastavila.
Pes se lekl a prudce se otočil rozhodnutý vrátit se týž cestou, jíž přišel. Chyběla mu však plechová bedna. Znejistěl a ohlédl se po dítěti.
Dítě stálo tělem schovaným za zdí domu, hlavu vystrčenou ven a velké modré oči zíraly zvědavým pohledem na nového spolubydlícího. Znovu si dodala odvahy a vykročila před dům. Dřepla si. Natáhla ruku a zvědavě koukala, co na to pes.
"Pejskůůů! Pejsku pojď za mnou. Pojď! Nááá!" a natáhla ruku co nejdále před sebe.
Pes zavětřil. Zavrtěl ocasem a plíživým krokem se posunul o kus k dívce.
"No nebóój pejsků, pojď za mnou."
Dítě ztišilo hlas až téměř šeptalo: "Pejskůůů! Musíš se schovat, tatínek by se zlobil, že jsi zabil Rozárku. Pojď za mnou pejsku."
Pes natáhl hlavu co nejvíce dopředu mohl a větřil mírně otáčejíce hlavou směrem k děvčátku. Kladl opatrně přední tlapy před sebe.
"Markétko! Co máš na nohách? Jak to, že jsi venku a botičky máš uvnitř?"
Z domu se ozval těžký dupot. Dívka s sebou trhla a rozběhla s kočičí mrštností za dům.
Pes okamžitě vyrazil za ní. Když dvojice minula boční stěny domu, ze vchodu vyšel vysoký muž. Byl silnější, měl hustý plnovous a ve velkých rukou třímal malé dětské botky.
"Markéto! Kde jsi? Kolikrát ti mám říkat, že v bačkůrkách ven chodit nemůžeš, pojď se okamžitě přezout." Položil botky na verandu, hlasitě si odkašlal a zmizel ve tmě domu.
Dívka byla přikrčená u velkého sudu s dešťovou vodou, pes stál u ní, čichal jí k vlasům a olizoval tvář. Holčička bez váhání objala psa kolem krku, přitulila svou malou bledou tvář k velké silné psí hlavě a šeptala: "Tak jsi hodný pejsek, no vidíš, tatínek by nám dal, pojď musíme se schovat." Natáhla ruku po červeném švihadle odhozeném na trávníku, ovázala je psovi kolem krku a tajemným krokem malého zločince kráčela směrem do kůlny. Z bidélka sundala uzenou klobásku a hodila ji psovi. Pes je bez překousnutí polknul, olízl se a netrpělivě předsednul před dívku. Koukal jí zpříma do očí, nebyla o moc větší než on v sedě. Vrtěl ocasem.
|
sarax
Člen |
# Zasláno: 4 Srp 2006 22:13
- Nahlásit
Garfield
hele krom toho že asi budeš pracovat nonstop,ti to taky pochválím seš holka šikovná...
|
michalm
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 09:46
- Nahlásit
kam na to chodis kocourice? opravdu nemas v umyslu zmenit povolani? nadhera, vazne.
|
abby
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 10:02 - Změnil/a: abby
- Nahlásit
Garfield
Pěkný A co takhle trochu Tv reality
|
aren
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 10:26
- Nahlásit
abby
Jaké reality? Tohle jako není realita? Ztracený pes, nemocný člověk? Je takových málo?
|
abby
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 10:36 - Změnil/a: abby
- Nahlásit
aren
Když se podívám na zprávy na Nově,tak tenhle příběh by končil asi takto: pejsek by schlamstnul hočičku,tatínek by postřelil psa a pak by ho nechali utratit.My bysme se tady potom na foru rozčilovali,že se něco takového může stát a vždycky na to doplatí pes.Starý pán by se nikdy s největší pravděpodobností nedozvěděl,co se s jeho pejskem stalo a umřel by úplně sám,opuštěný.
|
aren
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 10:52 - Změnil/a: aren
- Nahlásit
abby
Já myslím, že to, co popisuješ ty, není v pořádku, i když se to dějě. Že je to choré a ujeté. Dějí-li se takové věci, je chorá a ujetá ta společnost, kde se to děje. Lidé jako Garfield to léčí. Jsem jim obrovsky vděčná, že vnášejí soucit a touhu po dobru znovu do lidských srdcí.
Cynizmus to nevyléčí, Abby.
Navíc si myslím, že žádný normální pes, který žil v dobrém vztahu a v lásce se svým pánem, nezblajzne holčičku na potkání.
|
abby
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 11:23 - Změnil/a: abby
- Nahlásit
Neříkala jsem,že to co napsala je choré a ujeté.Nijak jsem její dílko nechtěla snižovat.
|
aren
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 11:39
- Nahlásit
abby
Abby, vyléčí. Když si člověk přečte takovou věc, jeho srdce se změní. K lepšímu.
Zatímco když si člověk přečte cynickou poznámku, jeho srdce zahořkne a uzavře se.
Mám vždy radost, když se setkám s tím prvním.
|
abby
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 11:46 - Změnil/a: abby
- Nahlásit
|
aren
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 11:49
- Nahlásit
Ale realitu dělají zas jen lidi, Abby.
Smazat? Bych se tady smázla taky. Ale asi to neumím. Zůstane přece prázdný příspěvek.
|
abby
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 11:58 - Změnil/a: abby
- Nahlásit
aren
Jasně,že lidi.Jen si vem některý příspěvky lidí,co sem psali (viz. skákání psa na okno,výchova labradora),prostě mám asi dneska blbej den,tak mě to naštvalo (myslím cynismus dnešní doby).
A jestli jsem zkazila deni tobě, tak se omlouvám
|
Klárča
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 12:37
- Nahlásit
Garfield
 Už ses rozhodla skoncovat s povoláním a jít na dráhu spisovatelky ?
Je to moc krásné
|
