| Autor |
Zpráva |
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 18:51
- Nahlásit
...teda dieuočky, že tu jeden ztracený Ramiro, nemocný páneček a holčička s krtečkovýma kalhotama vyvolají spor... to by mě nenapadlo.
|
abby
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 19:58 - Změnil/a: abby
- Nahlásit
Garfield
Neboj,žádnej spor Máš to hezky napsaný.Jen piš dál.
Jen jsem po diskuzi s Aren přemýšlela,co může pomoct víc,jestli krásnej,trochu dojemnej příběh nebo drsnější příběh. Kdybys ho napsala ty,tak si každej řekně,že jsi ujetá,jenže tyhle příběhy píše i život.Tvůj příběh potěší,pohladí po duši,ale někdy je potřeba lidi trknout,aby pochopili,že se někde děje něco špatnýho (což není případ diskutujících na tomto fóru).Je to zvláštní,ale je to fakt.
Je to trochu jako psal Trochelen na jiné diskuzi o útulcích.
|
Sylva
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 20:16
- Nahlásit
Garfield
Pááni, ty máš ale velké srdce!
Taky doufám, že konec příběhu duši pohladí, ne rozesmutní. Musím ale přiznat, že jsem si při prvních větách příběhu byla jistá, že popisuješ chudáka psa, běžícího vedle kola a zvedal se mi tlak. Skoro denně se s tím setkávám a mám tak strašnou chuť ty lidi dát na stahovák a trhat rekordy v rychlosti jízdy na kole..
|
Trotelchen
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 20:18
- Nahlásit
Sylva
Sylvo, pokud máš zájem, najdu Ti více for, kde přispívá Garfield, aby jsi tak měla to vlezdodupkování snažší. Bereš?
|
abby
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 20:20
- Nahlásit
Trotelchen
Ahoj trochelene ráda tě "osobně" poznávám.Spolu jsme se ještě na fóru nepotkali.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 20:23
- Nahlásit
abby
....abby, myslíš si, že bych tomu pejskovi dopřála hezký konec? Né, na to jsem byla sama životem tak moc bita, že na dobré konce nevěřím a věř, že tu sílu, kterou mi to dalo, tu mi nikdo nemůže vzít...
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 20:25
- Nahlásit
Trotelchen
Nech Sylvu být. Útočíš na špatné frontě.
Co myslíš, kdo z nás dvou komu víc leze do zadku?
|
aren
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 20:31
- Nahlásit
Garfield
Ne! to mi neříkej, že sis vymyslela toho opuštěného psa a toho starého nemocného pána, abys je nechala dopadnout špatně!
|
abby
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 20:36
- Nahlásit
Garfield
na to jsem byla sama životem tak moc bita věř mi,že v tomhle nejsi sama.
Chci tím jen říct,že bohužel z vlastní zkušenosti vím,že pokud se člověka nedotkne utrpení samo,tak nepochopí a bude zavírat oči.Polituje,ale netýká se ho to. Je hodně lidí,kteří to takhle nemají,ale je pořád dost těch,kteří jo.
Co se příběhu týče,Nova mi v tomhle bohatě stačí
|
brut
Člen |
# Zasláno: 5 Srp 2006 23:46
- Nahlásit
Garfield
Vážně jsi se minula povoláním........já se nepřimlouvám za šťastný konec ( alre byla bych za něj mooooc ráda ), ale za knižní vydání všech tvých povídek nebo příběhů, jo, ještě jsem zapomněla básniček.
abby, myslíš si, že bych tomu pejskovi dopřála hezký konec? Né, na to jsem byla sama životem tak moc bita, že na dobré konce nevěřím a věř, že tu sílu, kterou mi to dalo, tu mi nikdo nemůže vzít...
Ale hezký konec dokáže pohladit bolavou duši ve chvíli, kdy to nečekáš. Ve chvíli, kdy máš pocit, že už nic pěkného, jasného, usměvavého neexistuje. To hezké Ti dá sílu ještě jednou zatnout zuby a pokusíš se znovu vzchopit a jít dál. Ta síla není jen ze špatných konců, ale i z těch dobrých. 
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Srp 2006 00:18 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Starý muž otevřel oči.
Byla tma. Bělost nemocničního ložního prádla působila ve svitu měsíce ještě chladněji než ve dne. S vypětím všech sil se posadil na posteli. Točila se mu hlava. Rukou hmatal po směru, kde předpokládal noční stolek. Místností se rozléhal těžký nemocný dech starého člověka. V plechové skříňce páchnoucí kovem a desinfekcí ucítil malou koženou tašku. Popaměti šmátral až narazil na peněženku. Otevřel ji a nastavil co nejblíže stříbřitému měsíčnímu svitu. Vytáhl fotografii. Z malého obrázku se tajemně usmívala žena. Měla vlídnou tvář, bílé vlasy sepnuté do malého culíčku a přívětivé posmutnělé oči. Pohladil fotografii a zpoza ní vysunul další obrázek. Ruka se mu roztřásla. Z fotografie koukala veliká psí hlava s obrovskýma tmavýma očima, byly hluboké a jejich pohled vyzařoval oddanost a klid. Hlavu zvýrazňovaly velké stojaté uši souměrně natočené vpřed. V rozesmáté psí tlamě byly lehce znatelné zuby a výrazný růžový jazyk. Muž zamrkal. Měl pocit, že cítí psí vůni. Pohladil fotografii a krátce poté na ni dopadla horká slza. Cinkla o voskovaný papír a rozstříkla se přes obrázek psa.
"Kde jsi kamaráde?
Jestli můžeš, odpusť mi, nikdy bych tě neopustil. Počkáš na mě?"
Bylo ráno. Nebe bylo zatažené a těžké mraky se valily nad krajinou. Ptáci létaly nízko nad zemí. Vzduch byl hustý, v lesním porostu prostupovala mléčná mlha.
Dívka vyběhla z pokoje. Tiše po špičkách proťapkala okolo ložnice rodičů a vyšla z domu ven. Zamířila ke kůlně. Dveře byla zavřené na petlici. Nestihla je ani otevřít a už se do nich vedrala velká psí hlava. Pes kňučel a tlačil se k dívce. Pohladila jej, chytla za řemen okolo krku a dovedla k sudu s vodou. Pes bez vybídnutí vyskočil a dlouze žíznivě pil. Dívka si ho prohlížela. Byl velký, silný a mohutný. Veliké tlapy opírající se o hrany sudu však byly poraněné a rány zanícené. Zpod svetru vytáhla sáček a z něj vyskládala před psa rohlík, kousek čokolády, sýr, pár koleček salámu, piškoty a jogurt. Postupně psovi podávala jídlo a on velmi spěšně chmatal po malé dětské ručičce a bez jakéhokoliv kousání polykal vše, co dostal.
"Máš ještě hlad pejsku viď?
My jsme měli Abraháma, to byl taky pes, víš pejsku?
Ale on nebyl jako ty, to byl hlídací pes, víš? On hlídal náš dům, maminku i tatínka a na slepičky byl hodný, to ty nejsi, proto by tě tatínek neměl rád.
Ale Abrahám už tady není, je v psím nebi. Věděls, že psi mají taky nebe?" pohlédla překvapeně na psa.
Pes ji čichal k rukám a pod svetřík, odkud vytáhla jídlo.
Pohladila ho. Zdálo se jí, že je mu psí nebe lhostejné.
"No, tak psi mají úplně stejné nebe jako lidi, jen je psí. A tatínek říkal, že tam jednou Abraháma potkám a zase se budeme moct honit a bude mi nosit míček. Máš rád míčky pejsku?" znovu zaujatě pohlédla psovi do očí.
"Ale zatím je tam Abrahám s babičkou a dědečkem, on teď musí hlídat je. A oni hlídají nás." Holčička se zarazila.
"Pejsku a kdo hlídá Tebe? Pejsky musí přece někdo hlídat, protože nechodí do školy a neumějí psát a číst a neumějí nakupovat. Proto se přidali k člověku, aby jim mohl koupit jídlo a pelíšek a měl je rád. První pejsek byla Dášenka. Znáš Dášenku? Její páneček se jmenoval pan Čapek, ale ten už je taky v psím nebi. Jsou tam spolu i s Dášenkou. Asi si hrají s babičkou a Abrahámem."
Holčička si utřela ušpiněné ruce do svetru a pohlédla na psa.
Spal. Velkou měkkou hlavu měl položenu v jejím klíně a spokojeně tiše oddechoval.
Pohladila jej, pootočila se v pase a položila se trupem na psí hruď. Uvnitř slyšela tlukot srdce. Odsunula si vlasy z uší a se zatajeným dechem poslouchala.
|
brut
Člen |
# Zasláno: 6 Srp 2006 00:29
- Nahlásit
Garfield
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Srp 2006 01:37
- Nahlásit
"Dobré ráno Vám přeji!" zdravotní sestra v modrobílé uniformě vešla do pokoje. Rázným krokem přikročila k posteli muže.
"Jak se cítíte? Vyspal jste se trošku?"
"Našli jste Ramira?" vydechl muž.
"Ramira?" podívala se tázavě sestra.
"Ramiro je můj pes, jedna sestřička mi slíbila, že ho najdou. Ztratil se."
"Ale pane Müllere, sestřičky nemohou hledat pacientům psy, ty mají úplně jiné starosti, však Vaše rodina Vám pejska ohlídá, než se vrátíte domů." Sestra vytáhla z plastové nádobky teploměr a vsunula jej muži pod paži.
Muž uhnul a odsunul ženinu ruku. "Prosím Vás zavolejte mi tu sestru, ten pes je někde sám, já ho měl s sebou než jsem upadnul. Pak už nic nevím. On zůstal venku. Rozumíte mi!" z jeho očí vyzařoval hněv a křivda.
Sestra překvapením ztuhla a zpříma hleděla muži do očí. "Jaká sestra? Pane Müllere já nemám na takové móresy čas. Víte, kolik je tu sester?" znovu natáhla ruku s teploměrem, tentokrát jej nabízela.
Stařec pokynul rukou odmítavým pohybem: "Blondýnka, menší, drobná, měla delší vlasy asi po lopatky. Příjemný hlas. Neznám její jméno." muž si vzal teploměr.
"Podívám se, zeptám se pane Müllere, ale nic Vám neslibuji. Nechte si ten teploměr, za chvíli si pro něj přijdu. Pokusím se něco zjistit."
Muž se díval za odcházející sestrou. Cítil, jak mu tluče srdce. Měl orosené čelo a třásla se mu ruka, v níž držel teploměr. Pohlédl z okna. Počasí bylo nevlídné, stejně nevlídné jako odmítavý domýšlivý sestřin hlas.
Po chvíli se vrátila. V rukou nesla klíče.
"Měl jste pravdu pane Müllere, tady Vám vracím Vaše klíče. Dával jste souhlas policii k otevření bytu. Pamatujete si na to? Váš byt byl prázdný, žádný pes tam nebyl. Mluvila jsem s policistou, mám zjistit jméno, rasu a věk Vašeho psa, zavolají do útulku, bude jistě tam, zdravý a v bezpečí."
Muž se napřímil. Vytáhl fotografii z nočního stolku.
"To je on, jmenuje se Ramiro, je mu 11 let, je starý a potřebuje péči. Je velký světle béžový s černým pálením na hřbetě a má téměř černé zadní nohy. Je hodný, ale nemocný. Nikdo mu nesmí ublížit." podal fotografii sestře.
"Dobře, předám ji policii." sestra vzala fotografii a zmizela ve dveřích.
Muž si uvědomil, že ztratil jedinou vzpomínku na svého psího přítele. Přepadl jej stísněný pocit, že noční pohled do očí psa na fotce byl poslední okamžik, kdy jej viděl. Zmocňovala se jej bezmoc, tíživý pocit samoty a naprosté opuštěnosti, zlého neporozumění.
"Markéto, umyj si ruce a pojď jíst, oběd je na stole." žena s hustými rezavými vlasy v květovaných šatech položila na stůl mísu s polévkou. Holčička vešla do kuchyně a chvíli zůstala stát zaraženě ve dveřích. Hleděla pátravě na ženu.
"Běž si umýt ty ruce a nekoukej! Celý den lítáš kdesi po venku, táta se zlobí. Nemůžeš si jen tak odejít. Kde jsi vlastně byla?"
Holčička se postavila těsně k ženě, objala ji rukama kolem pasu:
"Ale mamííí, já byla na zahradě, po dešti vylezly žížaly, tak jsem chytala žížaly." jukla na ženu šibalskýma očima.
"No to vidím, jsi jak čuně." žena přejela pohledem dívčiny šaty.
"Markéto, pojď sem!" chytla dívku za ruku a silou ji přitáhla k sobě. Pohlédla jí na svetr.
"Co to je?"
Dívka mlčela koukala na svetr, ženinu ruku a ženě do očí. Sklopila oči zpět na svetr.
"Žížaly." sklonila hlavu.
"Markéto, co to máš na tom svetru? Neříkej mi, že žížaly nebo se nazlobím." žena zvýšila hlas a napřímila se nad dítě.
"Jo, to jsou žížaly. Teda stopy od žížal, jak po mě lezly." dívenka tvrdošíjně stála za svým a šla se posadit ke stolu.
"Žížaly, jo? My máme na zahradě chlupatý žížaly? Od kdy lezou po zahradě chlupatý šedočerný žížaly? To my vysvětli." rozzlobeně přiskočila k dívce a vzala jí lžíci z rukou.
"Mami, to jsou žížaly, asi jim po dešti rychleji rostou štětiny." holčička se natáhla po lžíci.
"Markéto, já jsem ti stokrát říkala, že si cizí psy nebudeš hladit! Chceš, aby Tě nějakej pokousal? Myslíš si, že všichni jsou jak Abrahám? Nejsou! Jsou i zlí nebezpeční psi. Až to zjistí táta, zmaluje tě jak nezralý žito." žena podala dívce lžíci a vrátila se k lince.
"Mami..." prosebně zaškemralo dítě.
"Řeknu mu to, řeknu mu to, protože jsi mi lhala a ještě si hloupě vymýšlíš, že po dešti rostou žížalám štětiny. Markéto, já ti tu nejsem pro srandu a když neposloucháš mě, poslechneš tátu. Řeknu mu to, aby sis příště rozmyslela to lhaní. A teď jez, máš to už studené."
|
aren
Člen |
# Zasláno: 6 Srp 2006 08:34
- Nahlásit
brut
Ale hezký konec dokáže pohladit bolavou duši ve chvíli, kdy to nečekáš. Ve chvíli, kdy máš pocit, že už nic pěkného, jasného, usměvavého neexistuje. To hezké Ti dá sílu ještě jednou zatnout zuby a pokusíš se znovu vzchopit a jít dál. Ta síla není jen ze špatných konců, ale i z těch dobrých.
Brute, díky.
|
aren
Člen |
# Zasláno: 6 Srp 2006 08:37
- Nahlásit
Garfielde, já nevím, jestli se Ti podařilo udělat taky tu práci, cos měla v sobotu udělat, doufám, že ano.
A tohle, to je moc krásné.
|
abby
Člen |
# Zasláno: 6 Srp 2006 10:51
- Nahlásit
brut
Líp bych to říct nedokázala
myslíš si, že bych tomu pejskovi dopřála hezký konec myslím,protože si hodnej a dobrej člověk.Pro starého nemocného psa může být těch dobrých konců vícTy určitě vybereš ten nejlepší
|
Sylva
Člen |
# Zasláno: 6 Srp 2006 11:27
- Nahlásit
brut
Za 1 s *
Garfield
Ty ale umíš vehnat slzy do očí! Málokdy zapínám bednu s takovou lačností po tom, co v ní přečtu. Doufám, že nás časem pozveš na autogramiádu
|
brut
Člen |
# Zasláno: 6 Srp 2006 13:14
- Nahlásit
Garfield
Díky za pochopení a další pokračování.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 09:14 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
isdpch
Je to zcela prosté. Ramiro sežere holčičku, tatínek to uvidí, zastřelí Ramira flusbrokem, pan Müller vzteky urdousí tatínka a maminku z toho všeho trefí šlak. To by bylo docela realistický, ne?
Novodobý Shakespeare a víš, že já pro něj mám sakra slabost.
|
michalm
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 09:20
- Nahlásit
Garfield
Novodobý Shakespeare a víš, že já pro něj mám sakra slabost.
hlavne z toho ale neudelej Oscara Wilda! ale jinak je to vazne nadherny
|
aren
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 09:25
- Nahlásit
isdpch
pěkné kocouřice, ale já tě varuju, jestli se Mulerrovi, Ramirovi nebo té holce něco stane, tak tě zabiju
|
fromeli
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 09:30
- Nahlásit
Já chci happy konec
|
Hafina
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 10:04
- Nahlásit
Garfield
Taky se přimlouvám za happy end. Vždyť už tu slzím teď. A kdy bude pokračování?
|
brut
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 12:11
- Nahlásit
Garfield
Je to zcela prosté. Ramiro sežere holčičku, tatínek to uvidí, zastřelí Ramira flusbrokem, pan Müller vzteky urdousí tatínka a maminku z toho všeho trefí šlak. To by bylo docela realistický, ne?
Novodobý Shakespeare a víš, že já pro něj mám sakra slabost.
spíš vysílání tv Nova ....totálně by to zničilo příběh.....vymysli jiný závěr
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 12:41
- Nahlásit
V kůlně byla tma. Kapky deště bubnovaly do dřevěných stěn a pes začal tiše kňučet. Obcházel po obvodu kůlny, čuchal k sukům v prknech a hrabal v betonové podlaze. Venku bylo ticho, dění celého světa tlumočil jen ten déšť. Zvíře se postavilo na zadní, předníma se opřelo o stěnu a se stále hlasitějším vytím přecházejícím v štěkot drápal tlapami snažíce se osvobodit ze zajetí. Po chvíli se psí volání rozléhalo okolím.
Dívka s sebou trhla. Pohlédla na oba rodiče. Spokojeně hověli v sedačce a sledovali nějaký pořad v televizi. Vytí nezpozorovali.
„Mamííí, já jdu k Terezce jo? Budeme si malovat, když venku prší.“ proběhla halou a začala se obouvat.
„Tak ať přijde Terezka k nám, zavolej jí ať to hlavně řekne mamince, že bude u nás.“ ozvala se matka.
„Ale nééé, ona má nový barvičky takový jiný, tak musíme malovat u ní....“
Maminka vstala: „Barvičky si snad může donést ne?“ došla k dceři a zkoumavě si ji prohlížela. „Dobře, tak běž, budete u Terezky a nikam ven nepůjdete, pokud ano, přijdeš mi to říct, jasné?“
„Jo mamuško, dík!“ postavila se na špičkách a políbila mámu na tvář.
Vyběhla z domu a bezmyšlenkovitě zamířila rovnou ke kůlně, vytí ustalo. Otevřela dvířka, vzala psa za řemen a rychlým krokem zamířila k brance. Na ulici se jí pes vysmekl. Poodběhl dál a čuchal si v trávě.
„Pejsku pojď, půjdeme za Terezkou, musím jí tě ukázat. Pojď.“ a rozešla se dál. Pes ji ledabyle následoval.
Došli k plotu domu. Zazvonila. Z domu vyběhlo děvčátko o něco starší než byla ona sama.
„Ahoj, tak to je von.“ řekla Markéta a pyšně ukázala na psa.
Pes se nahrnul do branky a začal očichávat druhou dívku.
„Jééé, ten je krásnej, ale co s ním budeš dělat? Tvůj taťka to přece zjistí, že vám chybí jedna slepice a jak to pak vysvětlíš?“
Z okna domu vykoukla tmavovlasá žena. „Ahoj Markétko, jdeš k nám?“, žena zacouvala z prostoru okna, ale ihned se vyklonila znovu: „Co to máš za psa? Vy jste si pořídili novýho hlídače? Ten je ale krásnej. Jdete dovnitř?“
„Dobrý den paní Jirásková!
No, to je můj, teda náš novej pes. Můžeme k vám?“ usmála se Markéta.
„Jistě, pojďte, přinesu vám holky buchtu s meruňkama. A moc nekřičte, na terase spí v kočárku Vojtíšek.“
Děvčata na sebe mrkla a vběhla do zahrady. Pes se radostně rozběhl za nimi. Po chvíli vyšla Terezina máma z domu.
„Ukaž se pejsků, jak se jmenuje Markéto?“ prohlížela si psa a hladila si jeho huňatou hlavu.
„No, on, on se jmenuje, totiž... Jmenuje se taky Abrahám. Je to Abrahám II.“ spokojená se svou vlastní odpovědí objala psa: „Viď Abraháme druhý, z boží vůle králi?“
Žena přejela rukou přes krk psa a zastavila se na starém popraskaném koženém obojku. Všimla si známky.
„Markéto, proč má na známce Ramiro? Copak tvůj tatínek si vzal na hlídání starého psa?“.
Markéta znejistěla. Úsměv na tváři její kamarádky zmizel. Maminka rychle prolomila bariéru ticha: „No nic, tady máte ty buchty, pejskovi jsem donesla misku s vodou a nějaké granule, náš Barney je stejně nebaští. Tak ať si dá, je nějaký hubený. A plstnatý.“ usmála se a zmizela v domě.
V domě Markétiných rodičů zazvonil telefon.
„Prosím?“ ozval se příjemný hlas Markétiny matky.
„Ahoj Anno, je u nás Markéta a dovedla si vašeho nového psa.“ hlas Tereziny mámy zněl tázavě.
„Ahoj Evo, cože si dovedla? Psa? Jakého psa proboha! Já tu holku jednou přetrhnu.“ bylo slyšet vzdálený hlas jak volá na manžela.
„Hezké odpoledne Evo, tady Jan. Prosím Tě nepouštěj holky pryč, hned tam přijedu. Já věděl, že ty barvičky nejsou nic pro naši Markétu....“ pronesl Markétin otec nazlobeným tónem.
„Jaký barvičky?“ tázavě podotkla Terezina matka.
Sluchátko si vzala opět Janova žena: „No Markéta chtěla za každou cenu k Vám, hrát si s novými barvičkami co dostala Terezka. Honza tušil, že je nějaká zrada v království dánském, ale že ta zrada štěká... To už je moc. Za chvíli jsme u Vás.“
Terezina matka položila telefon a postavila se k oknu. Pozorovala obě děvčata. Hrála schovávanou. Jedna se ukrývala, druhá se psem na vodítku čekala na povel a vydala se ukrytou dívku hledat. Pes radostně vrtěl ocasem, olizoval děvčatům tváře, vítavě po nich skákal při každém nalezení.
„Ramiro, hm... Ramiro, ten už musí být zatraceně starý. Bůh ví, kdo se o něj teď strachuje.“ šeptala pro sebe polohlasem.
|
Kalliope
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 12:48
- Nahlásit
Garfield
si boží! Já to hltám pořád čekám na konec...... .)
|
fromeli
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 12:49
- Nahlásit
Garfield
už to dokonči, za chvilku jdu dom a doma mám chcíplej poč, tak prosííííííííííííííííím
|
Hafina
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 12:55
- Nahlásit
Garfield
Paráda, pokračuj, furt to tu problikávám, jestli se objeví další kousek
|
aren
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 12:59
- Nahlásit
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 7 Srp 2006 13:10
- Nahlásit
...tak a právě jsem vymyslela závěr. Ještě ho napsat, což teď momentálně bohužel nestíhám, ale krásně opravdu krásně si tu všichni ciťouši svorně poplačeme. Já to budu psát trošku dýl, protože přes ty slzy se blbě čte z monitoru...
|
