| Autor |
Zpráva |
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 08:55 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Naposled
Pamatuješ si to? Asi ne, to si asi pamatovat nemůžeš. Byl jsi malinký hlupoučký, mé plyšové štěňátko nadšené mnou, nadšené vlnícím se mraveništěm, nadšené koulejícím se jablkem, nadšené celým světem.
I já byla malá, víš? Smutná vystrašená nedůvěřivá holka, s velkýma modrýma očima a zlatavými vlasy sepnutými do dvou srandovních culíků.
A naše první setkání? Stála jsem vyjeveně na ulici po dalším z mnoha návratů z nemocnic a proti mně můj táta. Hýbala se mu kapsa. Svou velkou rukou do ní sáhl a vytáhl Tebe, mé malé štěstí a položil Tě, hopkající kuličku s černýma očkama a mokrým studeným čenichem na trávu. Rozběhl jsi se ke mně, sevřela jsem Tě v náručí a prvně cítila lechtavý štěněčí dech svého nejlepšího přítele. Nejlepšího přítele na spoustu dlouhých let. Byla jsem sice malá, ale ne tak malá, aby tento čas nezůstal uložen v mých vzpomínkách.
Ani si nemyslím, že by se mě mohl mít tak rád, jako já Tebe. Nikdy sis neuvědomil tu vzácnost okamžiku, když jsi za mnou ráno vyskočil do postele a olízal mi celou tvář a dlaně a uši a já se k Tobě přitulila a přitiskla tak silně, jak k nikomu nikdy před tím. Jak na videonahrávce jsou v mé duši uloženy obrazy Tvé rozesmáté psí tváře běžící rozkvetlou letní loukou, otisky pacek vtisknutých do čerstvě napadaných sněhových peřin. Jak dnes si pamatuji hebkost Tvé srsti a bezednou hloubku Tvých věrných očí. Byl jsi všude, kde jsem byla já. Vše v mém životě začínalo slovem "můj pes". Mé kroky směly jen tam, kudy prošly Tvé packy, mé srdce se otevřelo jen těm, jež jsi i Ty přijal za své přátele. Mé myšlenky a starost a obavy a nadšení a radost se vždy upínaly k Tvému jménu. První dětská obava o zdraví a bezpečí někoho jiného. První pocit hrdé odpovědnosti. První pocit z toho, že se svět jiných netočí kolem mě, nýbrž můj kolem Tebe.
A pak jsem musela odejít. Velká dospělá panička, vyučená životem, zbavena strachu a nejistoty vylétla z rodného hnízda a opustila Tvou misku, Tvůj pelíšek, opustila jsem Tebe.
Né, nikdy bych Tě nemohla zavrhnout. Byl jsi mi jediným důvodem proč se vracet domů, domů pro svého psa, který byl stejně věrný a oddaný jako dřív. Ukázala jsem Ti svůj nový svět, líbil se Ti a všichni Tě měli rádi, ale vždy jsi musel zpět a mě se strašně stýskalo. Byli jsme spolu tak strašně málo. Chyběl jsi mi a smutek mě sžíral, vracela bych se za Tebou vždy a odkudkoliv.
A pak jednoho dne jsi mi nepřišel naproti. Strašně jsem se bála, protože jsi to nikdy před tím neudělal. Ležel jsi v křesle. Stála jsem proti Tobě s mobilním telefonem v jedné ruce, klíčky od auta v druhé, panička obestřená divným pachem luxusních parfémů, v drahém obleku, se složkou lejster v podpaží. Mladá, odhodlaná a sebevědomá.
Ležel jsi tam, Ty můj pes. Starý unavený a klidným moudrým pohledem jsi si mě prohlížel, jen ťukání ocasu o sedačku mi bylo znamením, že mě zase rád vidíš. Zvedl jsi hlavu a vzduchem mi posílal vlahé psí polibky. Vše jsem pustila a běžela Tě obejmout. Znovu jsi mi lízal celou tvář jak tenkrát ráno na posteli. Jen ty culíčky tu chyběly a Tvá štěněčí neutěšenost. Znovu jsem Tě svírala v náručí a schovávala si tvář do tvé srsti, jako nejlepšího úkrytu před ostatním světem.
Byl to náš poslední společný den.
Toho večera jsem odevzdala Tvůj osud do rukou pána v bílém s červeným diplomem a malou injekcí v rukou. Držela jsem Tě zase v náručí stejně jak tenkrát, když jsi opustil tátovu kapsu a rozběhl se ke mě. Jen už mi teď Tvé tělo neodpovídalo. Ani ocásek mi nedal znát, že jsi tu ještě se mnou. Jen ztišující dech a poslední ozvy tlukotu srdce, prozrazovaly, že tu jsi ještě se mnou. Ale to už si Ty nepamatuješ. Tohle už né. Tam už jsem stála totiž sama. Vystrašená, ubrečená holka s modrýma očima...
|
viky
|
# Zasláno: 6 Led 2006 09:17
- Nahlásit
tak a ted tady sedim, brecim a vybavuju si ten posledni den pred dvouma rokama.....
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 09:18
- Nahlásit
viky
Jo jo vikuško, já když to teď psala, tak jsem si nestíhala vůbec utírat oči, jak jsem řvala a jenom si říkám, že jsem úplný debil a magor, že jsem se k tomu odsoudila teď znovu a pak to udělám zas a celej život se budu pořád trápit tím, že to budu muset zas jednou zopakovat...
|
birma
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 09:20
- Nahlásit
Garfield
Hele nech si toho jo? Já nechci celej den probulet....
|
viky
|
# Zasláno: 6 Led 2006 09:24
- Nahlásit
Garfield
ja jsem tenkrat rekla, ze dalsiho psa uz NIKDY. Mela jsem ( a jeste mam ) v te dobe jeste jednoho a tomu asi rok na to zjistily nador ( uz je to v poradku ), to uz jsem si byla uplne jista, ze NIKDY. No a uz ho mam doma 3 mesice, potvurku se bez ktere by to proste neslo. Je to snad horsi nez drogy.
|
fromeli
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 09:41
- Nahlásit
Garfield
to se dělá? Takhle při pátku?
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 09:44
- Nahlásit
Víte jaká je to úleva nebo útěcha, když člověk ví, že tenhle pocit nezná sám... Že tomu i jiní až nehezky dobře rozumí...
|
monika
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 09:48
- Nahlásit
Já mám doma 14 letou kokřici, která stárne před očima rychleji a rychleji.Každé ráno k ní chodím a budím ji se strachem, že se mi to nepovede.Je hluchá a na volání nereaguje.Pokaždé spí doma někde jinde a tak ji musím hledat.Poslední dobou je taková nějaká umazlená a pořád za mnou chodí a sotva někde sednu, tak mi lehne na nohy.Nikdy to nedělala a já teď najednou vidím spoustu věcí kolem ní a strašně se bojím dne, kdy to příjde.Mám ještě doma doginu, ale ta Aneta se mnou prošla kus života a je mi z toho nanic.Ted tu sedím a brečím.Radši plácej Garfi nesmysly a dělej legrandy než tohle.I tohle patří sice k životu, ale člověk raději řeší věci až to příjde.
|
bord
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 09:49
- Nahlásit
Měla bys na ty svoje příběhy dávat výstrahu - pozor smutné!
Teď se mi bulení vůbec nehodí do krámu,už mi tady jeden poradil,ať z tý práce nejsem tak smutná..
Akorát se mi vybavilo jak jsem se strašně snažila přivolat si Besinu aspoň ve snu(zdají se mi různý blbiny skoro pořád a stačí úplně malej impuls),ale snad celej rok vůbec nic.Prostě mozek odmítal spolupracovat.Až celkem nedávno jsem ji viděla,jak na mě čeká na cestě u lesa,sluníčko,pohoda,potom začala couvat,tak ji volám,ale nic.
Koukám,že jsem sama,když zašustilo křoví a objevil se Bord.
Tak jsem ji viděla aspoň zdálky.
|
wami
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 09:51
- Nahlásit
Garfield
Jo jo, rozumime...
Ja vyuzila virtualniho psiho hrbitova na www.memoria.mysteria.cz
|
viky
|
# Zasláno: 6 Led 2006 09:55
- Nahlásit
wami
Garfield
holky nechte toho nebo se budu muset dneska vypit do nemoty abych ten smutek zahnala
|
wami
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:01
- Nahlásit
viky
Me to dneska dostava obzvlast... V brnenskem utulku ted totiz maji vlastne skoro dvojce moji Blesky a ja i kdybych se na halvu stavela, tak k sobe nemuzu vzit ani tu fenku a ani to stene... A jsem z toho dneska uplne hotova... 
|
viky
|
# Zasláno: 6 Led 2006 10:05
- Nahlásit
wami
jo ja vim hned rano jsem prohlizela stranky MPB. To je mi lito, ze si nemuzes zadneho z nich vzit. Jenom nechapu, jak muzou byt lidi tak hnusni a vyhodit je na ulici.
|
wensday
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:11
- Nahlásit
Ježíši holky, co to provádíte při pátku, jak já tady vypadám před svejma podřízenejma, když tu slzím u PC ??????
|
evina
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:18
- Nahlásit
jéééžiš Garfield já mám celou mokrou klávesnici.Dávej upozornění-"nevhodné pro citlivé povahy".
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:22
- Nahlásit
... taky jsem dnes paní pošťačce, když vešla do kanceláře se slovy: "Dobrý den Lenko, kdepak máte Gárfílda???" a já se na ni podívala uřvaná, rudá a oteklá, těžko vysvětlovala, že se fakt nic neděje, že "Gárfíííld" si spokojeně chrumká doma a já jen se jen smutně rozvzpomínala...
Asi mi nevěřila (spíš si myslí, že jsem ho snědla a nechci to přiznat).
|
viky
|
# Zasláno: 6 Led 2006 10:25
- Nahlásit
wensday
no podrizenym muzes rict, ze placet pro to ze jejich pracovni vykony jsou hluboce podprumerne
|
Petra
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:25
- Nahlásit
teda holky já se přiznám že jsem to ještě celé nedočetla pořád řvu a nevidím na to
|
haha
|
# Zasláno: 6 Led 2006 10:26
- Nahlásit
Garfield
teda ,proč mě nutíš brečet v pátek když se mám radovat že končí pracovní týden,no;ještě že jsem tady sama
mě se zase téměř nepřetržitě zdá o mých už mrtvých psech a o živých taky ,ale když tohle čtu tak vždycky vidím stůl našeho veterináře a na něm toho co jsme dávala utratit jako posledního ,přesto že byl mrtvej byl pořád strašně krásnej,jenom jako když spí,tak jsem tam líbala ten mrtvej čumák a pokaždý když do tý místnosti vejdu tak je mi hrozně divně
|
viky
|
# Zasláno: 6 Led 2006 10:30
- Nahlásit
haha
proboha lidicky nechte toho uz. Ja mam za chvilku nejakej meeting a takhle tam jit nemuzu.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:31
- Nahlásit
Tak to vám závidím. Ty sny. Mně se o něm prostě nezdá vůbec. Jenom asi 3x zezačátku a vždy to bylo o tom, že se někde objevil a já si říkala: Kdepak jsi byl, vždyť musíš brát léky jina umřeš?! A on byl spokojenej, veselej a krásnej a já měla takovej uklidňující pocit, že je to fajn, že už je v pořádku a že vet kecal, protože je zdravej i bez prášků... a pak to vždy skončilo. Co bych za hezký sny o psovi dala. Ale nemůžu si pomoct, nejde to.
|
Syska
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:32
- Nahlásit
Tohle si troufnu napsat za mého manžela, který vloni musel taky nechat uspat svoji milovanou fenku irského setra...Určitě to ale nebude tak pěkně napsané jako od Garfielda...
Moje milá Bytunko,
ze všech těch batolících rezatých kuliček pobíhajících po dvorku jsem si vybral právě Tebe. Byl jsem malý kluk, sotva dvanáctiletý, docela rozmazlený a fracek, který zlobil mámu, samoživitelku. Tebe jsem si vykřičel, vyvztekal. Přiběhla si ke mě, hupsla mi do náruče a mně bylo hned jasné, že mou přítelkyní na dalších pěkných pár let budeš právě Ty. Nechoval jsem se k Tobě vždy fér, byla jsi malé zlobivé štěně a za pár blbůstek jsi byla ode mě pěkně zřezaná. Rostl jsem a dospíval a se mnou jsi rostla Ty. Zklidňovala jsi se Ty, zklidňoval jsem se i já. Když jsi na mě upřela ty svoje krásně hnědé oči, rázem byla špatná nálada tatam. Pak v pěti letech přišel Tvůj první záchvat. Nikdy nezapomenu na ten pocit bezmocnosti a strachu o Tebe, když jsi se přede mnou kroutila v křečích a já nevěděl, co Ti je...veterinářka bydlela hned vedle, ale v té době měla po ordinačních hodinách...nepřišla, nepomohla. Po čase záchvat odezněl, byla jsi ale celý den ustrašená, plachá, bála si se všeho a všech. Další den veterinář (jiný a ochotný), odborné vyšetření a pak ten ortel...cukrovka. Najednou jsi musela začít papat 2x denně v pravidelných intervalech, nechápala jsi, proč každý den v tu samou dobu dostáváš ten bolestivý píchanec? Proč pokaždé, když jsme šli ven, měla jsem pro jistotu v kapse tatranku nebo kostky cukru. Po dalším roce další šok...vlivem nemoci jsi ztratila zrak. Další beznaděj, zoufalství, strach...Tebe to nijak netrápilo, naučila jsi se doma pohybovat, nikdy se nesměl v bytě měnit nábytek. Začala jsi se i venku chovat normálně, jenom jsme museli dávat větší pozor na předměty stojící v cestě. Zvládli jsme to....nikdo by do Tebe nikdy neřekl, že jsi takhle nemocná a slepá. Byla jsi hravá a běhala jsi i bez vodítka. Naučila jsi mě zodpovědnosti, v té době mladý kluk, osmnáctiletý, musel jsem vždy být do čtyř do rána doma, aby jsi dostal svou injekci. Když Ti bylo deset, přivedl jsem Ti novou kamarádku, tehdy jsem ještě netušil že mou budoucí ženu. Velmi sis jí oblíbila, byly jste najednou dvě, pro které jsem žil. Naučila se o Tebe také starat, milovala Tě tak jako jsi milovala i Ty ji. Našel jsem si potom práci, dost náročnou a už jsem na Tebe neměl tolik času. S ženou jsme se museli odstěhovat do města, do malého bytu a Ty jsi byla zvyklá na svůj byteček, svá místa, na venkov a přírodu. Zůstala jsi s mou mámou. Často jsme Tě navštěvovali a brali Tě na dlouhé vycházky i výlety. Kolikrát jsem viděl v Tvých očích otázku, proč mě zase opouštíš, proč si mě nevezmeš s sebou? Vždy jsem se raději tomu pohledu vyhnul a rychle zavřel dveře. Pak jednou telefon, máma. Je ti zle, pláčeš bolestí. Nastal konec....nemoc už Ti pomalu brala všechny životně důležité orgány. Bylo rozhodnuto. Poslední ráno, přišel jsem za Tebou, nevítala jsi mě jako dřív, tušila jsi to. Máma Tě na Tvou poslední cestu pořádně vykartáčovala, načanačala, hladila Tě a říkala, ať se ničeho nebojíš, že za chvíli bude dobře...přitom jí po tváři tekly slzy jako hrachy. Byla jsi celou dobu tak strašně klidná a odhodlaná mě opustit, já vůbec nebyl odhodlaný opustit Tebe. Ale nešlo jinak...nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsi se mi najednou uvolněně svezla do náruče, ztěžkla jsi, zavřela jsi oči. Bylo po všem. Najednou jsi nebyla tím krásným, magagonovým, velkým setrem. Byla jsi bezvládný rezavý uzlíček. Ale najednou ti bylo dobře, tam v tom psím nebíčku, kde sis jistě našla spoustu kamarádů. Pochovaná jsi v lese, pod borovicí, na Tvém oblíbeném místě, kde jsi se vždy tak radostně proháněla. Nikdy na Tebe nezapomenu za to, jak jsi pro mě byla důležitá, jak jsi mě naučila sebeovládání a lásce a za to, že jsi vždy stála při mém boku, když mi bylo nejhůř a chtělo se mi umřít...Milá Bytunko, máme teď jiného pejska, malého raplíka, takového, ze kterých Ty jsi vždycky byla na větvi a vím jistě, že by se Ti moc líbila. Odpusť mi, že jsem Ti někdy svou lásku dával příliš málo najevo a odpusť mi, že jsem Tě v posledním roce Tvého života opustil a nenechal Tě u sebe. Teď vím, že by to šlo a nic by se nemuselo měnit. Navždy zůstaneš v mém srdci...
|
evina
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:32
- Nahlásit
Garfield říště musíš říct,že brečíš při pohledu na výplatní pásku Já taky často vzpomínám.Na zdi mám fotečky a vždycky večer mám nostalgické chvilky.Naštěstí teď stačí juknout k zemi,kde spokojeně chrní mladší,trošku větší napodobenina
|
pigie
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:48
- Nahlásit
Garfield!!!
Vies aku som mala dobru naladu, ked som si sadla ku kompu? A teraz mi pes olizuje slzy a este aj ked pisem toto tak placem...
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:50
- Nahlásit
pigie
 Kdyby mi fungovala galerie, tak Ti teď bliknu svoje angoráčí obrovský rudý nafouklý bulvy a hodím je sem... Obrázek apokalypsy.
|
pigie
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:53
- Nahlásit
Syska
A ty tiez! Baby jedny nepodarene. Na dusicky to sem piste, nie teraz 
|
Syska
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:58
- Nahlásit
Omlouvám se...ale když jsem si přečetla ten Garfieldův příběh, tak mi to nedalo, samy my ty věty skákaly do hlavy...
|
bord
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 10:59
- Nahlásit
Garfield
Syska
Sice nevím jestli jste se jako baby nepodařily ,ale asi něco na tom bude,že jsou pejskaři mírně ujetí (sebe nevyjímaje),
je zajímavá představa,jak po otevření tohoto téma někde bulí dalších 120 stejně postižených..co dokáže pár dobře napsaných vět.
|
Syska
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 11:02
- Nahlásit
bord
Myslím, že jsem normální a docela vydařená...
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 6 Led 2006 11:04
- Nahlásit
...aha, tak teď mi do toho začali hrát takovou moc smutnou a krásnou písničku od J. Nohavici, kterou jsem zrovna poslouchala, když mi volala máma, že mám přijet domů, že je to s ním špatný...
|
