| Autor |
Zpráva |
Lucie od Arta
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 10:49
- Nahlásit
jana33
věděla bych...
|
jana33
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 11:24
- Nahlásit
Lucie od Arta
Radka?
|
vlk
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 12:03
- Nahlásit
U nás v rodině byli psi odjakživa. Bábina už před 40ti lety měla chovku na bernardýny a tatík coby zanícený kynolog cvičil ve Svazarmu s našima ovčounama.... služebáci mě provázeli docela dlouho, NO, boxer, velký knír a zase ovčouni procházeli naší rodinou. Taky jsem od mala slýchávala názor, že pořádný pes je velikosti ovčáka a vejš..... takže jsem se toho držela do té doby než jsem asi před 15ti lety viděla v Ostravě na výstavě šibu. Láska na první pohled a prostě to byl pes co ho musím mít.... manžel (teď už bejvalej) se chytal za hlavu. Deset tisíc za čokla, víš co by to bylo piv !!!!! Pak mě vyměnil za mladší a krásnější ženu a já léčila splín nad jakýmsi časopisem, kde líčili jak začít nový život po odchodu partnera... vyhodit všechno co ho připomíná a udělat si radost něčím, co vám nepopřál.... rozjasnil se mi zrak, vyplenila jsem účty a šla si koupit šibu.... dneska mám dvě a toužebně čekám, až se v mé oblíbené chovce narodí další....
|
brezen2008
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 12:07
- Nahlásit
jo a babča měla tenkrát foxteriéra - chodil tátu vždy do školy vyprovázet,pak nastoupil do tramvaje a vystoupil na zastávce,tenkrát byli hlavní dveře votevřené a pak zaškrábal na domovní dveře,pak když děda umřel,tak nežral nepil...,tak ho babička dal známemjm,kde žil do své smrti
|
Xena
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 12:09
- Nahlásit
Tak s troškou do mlýna.-) už jako malej spratek jsem chtěla hafana, zajímalo mě vše okolo nich. Jenže jsme bydleli v baráku s dědou( barák byl jeho) a byl to trošku despota, měl svého psa, takže jsem si nebrnkla. Zuzana byla foxík a parkrát mě pěkně hryzla do ksichtu. Když odešla a na mě lezla puberta, zamluvila jsem si štěndo ovčouna od policajtů, štěnda se narodila a než jsem si stačila přivézt psa dom, nějaký kripl uvázal u hřbitova velšteriéra a spratci ho trápili tím, že mu píchali špendlíky do čumáku, tak skončil u nás.. Takže dědek druhého psa rezolutně zamítl. Car byl expert na hubení sousedovic slepic a okolních koček, ale jako kámo byl bezva. Naučila jsem ho pár blbostí a dožil se úctyhodného věku.Ven jsem ho vodit nesměla, tak jsem to kompenzovala péčí o pesany okolních sousedů (procházky, dovolené). Pak jsem se vdala, odstěhovala do města a vzhledem k mé práci jsem hafa mít nemohla, byl by chudák. Hlatala jsem vše okolo psů alespoň z literatury a všech časáků(což dělám dodnes). Pak jsem se vrátila zpět domů na barák a první co bylo, hledala jaké plemeno. Totálně jsem zblbla do dobroušů a fintou, že mají jen 15 kg a výšku 40 cm jsem domů přivezla prvního Bóbika.-) Byl bez PP, ale byla jsem tak šťastná a bohužel slepá, že jsem si naběhla na množitele. Malej byl začervenej jak prase, takže okamžitě k vetovi a pak začla anabáze nemocí, včetně zápalu plic a poslední završení bylo v 6 ti měsících, kdy ač byl chráněn a venčen v přírodě, očkován, kvalitně krmen, slízl parvu.Vet špatně diagnostikoval, ač jsem mu říkala že je to parva a léčil, takže mi po 3 dnech odešel. Byl to můj první vlastní pes a takovýhle konec. Když jsem se z toho sebrala, začla anabáze úklidu: škrábání a malování stěn chlorování domu včetně zahrady(samozřejmě vše zelené chcíplo) a za půl roku jsem jela už do chovky pro dalšího malého spratka.-), samozřejmě dobrouše. Nerouš byl pan pes, dominantní, závislák. Občas jsme spolu válčili, ale ta jeho povaha mě dokonala vyškolila a díky jemu pracuji se psy dodnes.Dorozumívali jsme se jen očima a měl krásný život.Nerouš mi letos v červenci odešel ve 13 a půl letech za duhový most. Protože bez dobrouše nemůžu existovat , 14 září jsem si jela do chovky zamluvit štěndo a rovnou jsem domů přijela se 4 a půl měsíčním miminkem. Odchod Nerouše nikdy nepřestane bolet, ale mám zas pro co žít. Mimišek je pěknej spratek, vyčůranej jak mraky, je to jiná povaha než starý Nero. Dělá ale uplně stejné blbiny, jako dělal on, občas říkám, že dědek jen shodil starý kožich a navlíkl si nový. Mimiškovi bylo 6 měsíců, má přes 30 kilo, takže to bude pěkný kus. Doufám, že mě bude hodně let provázet mým životem.
|
Dáška
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 13:51 - Změnil/a: Dáška
- Nahlásit
To je super téma
Tak já jsem přesně ten případ- odjakživa jsem chtěla jakéhokoliv psa, hlavně aby to byl pes a naši byli rezolutně proti. Dostávala jsem myšky, rybičky, morčata, křečky, andulky atd., ale pořád to nebyl pes. Takže jsem co si vzpomínám venčila psy lidem v širokém okolí, s jejich souhlasem i bez něho :-D Vzpomínám si na kříženečka, kterého jsem brala občas ven, jinak byl celoživotně na řetězu, majitelka asi 80letá babka. Pak jozefčík naší učitelky ve třetí třídě, ten mi pokousal nohu (to jsem samo nikomu neřekla, aby mi ho nezatrhli). Pak kříženec knírače, k němu jsem pak brávala ještě tety psa. Pak bílý špic Beník, s tím jsem chodívala ven snad pět let, koupala, krmila, jezdil s náma na výlety. Pak u nás v baráku Daisy bassetka. Určitě jsem na nějaké zapomněla... Pak jsem začala chodit venčit do útulku, to mi vydrželo tři roky. Odtamtud jsem jednoho dne vzala dva psy, přivedla je k babi a řekla dědovi, ať si vybere, kterého mi nechá. No a tak mám Molíse, tohleto způsobilo málem rozklad rodiny, v roce jsem jí "musela" hledat nový domov, tak jsem vše odkývala a bylo ticho po pěšině, Molís zůstala. Než jsem udělala gympl, bydlela u nich, teď ji mám v podnájmu a přibyla k ní Enýna, kterou si pořídil přítel (řádně zpracován ). No Molinka má dnes 10 let a je pro mně nej pes (tatík i po 10 letech s ní ma problém, bohužel, ale přes víkendy tu trpí oba psy, apč ví, že jinak bych nepřijela ani já).
Jinak zde jsou mé kynologické začátky (já jsem ta s apartním šátkem na hlavě)
To je babičky NO Brit, PAN pes...
|
Lucie od Arta
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 14:17
- Nahlásit
jana33
tak torchu - Fleret Moravia...lovecky vedený, ostrý jak břitva, přitom doma pohoda - a hodně slušnej exteriér.
|
Falco
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 16:46
- Nahlásit
Lucie od Arta
Moc pěknej článek a fotky v PPČ!
|
Falco
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 17:07
- Nahlásit
Já budu trochu vyčnívat.
Jako dítě jsem nikdy psa nechtěla. Byla jsem těžkej dětskej intelektuál , čtenář, klavír, violoncello, pěvecký sbor, balet a tak. Lásku ke zvířatům u nás reprezentovala moje mladší sestra - dotáhla domů vše, co se jen tvářilo trochu opuštěně (pak to musela chodit vracet). Vyškemrala aspoň různé obojživelníky, ryby, hlodavce a kočky. Naši jí řekli, že až jí bude 18, může si koupit psa.
Byl to NO, značně přerostlý, hrozně hodný a díky mé sestře skvěle vycvičený. Složila s ním hromadu zkoušek a protože jsme bydleli společně, pes mě provázel na těhotenských procházkách i na výletech s kočárkem, hlídal mého syna a a ten se s ním typicky naučil chodit.
Pak jsme se rozdělily. Sestra měla (a má) posléze malé knírače a labroušku na předvýchovu, já žila v rodině mého muže, kde nikdy žádné zvíře nebylo. A pořád jsem psa nechtěla.
Pak začal otravovat manžel a syn se přidal. Chtěli psa - kokršpaněla! Docela dlouho jsem vzdorovala, protože jako jediná z rodiny jsem si dokázala představit, co to znamená a na kom bude většina práce a povinností. Pak přijala na návštěv kamarádka se zlatým americkým kokrem, dala tip na chovku a bylo rozhodnuto. Stále jsem ještě nebyla žádný zapálený kynolog. Se sestřinou pomocí a díky skvělé povaze našeho prvního psa jsme měli moc hodného a klidného psa, kterého ani nenapadlo, že by mohl utéct, dělal společnost nemocné babičce a nejraději lenošil.
Když vážně onemocněl, bojovali jsme jako lvi za každý týden navíc. A když odešel, bylo jasné že musíme mít okamžitě jiného psa nebo se zblázníme.
A příchodem Barda se náš a hlavně můj život naprosto změnil. Hyperaktivní pes (americký kokršpaněl) se silným loveckým pudem a slušným exteriérem nás připravil o veškerý volný čas a udělal z nás psí nadšence. Najednou chodím na cvičák (minulý týden jsme dali první zkoušku - ZOP), cvičím prvky z dogdancingu, běhám se psem, jezdíme na výstavy, připravujeme stopy .... (Podotýkám, že můj muž už má za sebou padesátku a já se k ní blížím)
A díky Bardovi letos před prázdninami začala fungovat také naše Psí školička, která už má 36 žáků Myslím, že mě v tom manžel podporuje proto, abych přestala otravovat tím, že dva psi jsou lepší než jeden.
|
jana33
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 19:28
- Nahlásit
Lucie od Arta
Hele,když tak mi napiš. Ty je přímo znáš? U těch psů maj většinou jen vlohy a noru,sem tam barvářky
|
wami
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 22:43
- Nahlásit
Tak přemejšlím...
Pes u nás byl odjakživa. Nejprve dědova dalmatinka Ata, pamatuji si ji jen velmi matně, a z těch matných dojmů trčí moje projížďka po břiše naším polem s konečnou stanicí blátivá škarpa...
Když děda umřel, Ata to dlouho nevydržela a steskem umřela. To mi byly asi tak 2.
Pak přišel voříšek Čert. Černohnědej typickej podvraťák, můj miláček. S ním jsme kousíček poporostla, bohužel i na vesnici už tou dobou začala jezdit auta a setkání s jedním z nich se stalo Čertovi osudným. To mi bylo 5.
Pak nám přinesli štěňátko voříška, původně jakože jednomu z bráchů. Máma nikdy nechtěla fenku, tak ji nenapadlo, že by jí někdo fenku dal... Jméno jsem vybírala já, a tak byla černobílá kulička pojmenována Blesk. Po pár týdnech (a návštěvě pratety) jsme jméno doladili, a fenka se jmenovala Bleska. A stejně to byl celej život milovanej Blešoun... Můj životní a osudový pejsek, sestřička, co se mnou žila 14 let. Lassie proti ní byla hadr - Bleska si mě chodila vyzvedávat o velké přestávce do školy, tak 3x týdně jsem ji vodívala zpět domů. Chodila se mnou do knihovny, každou sobotu jsme spolu roznášely noviny... a když byla starší a celou trať už nemohla, vozívala jsem ji na nosiči kola, ležela tam, ani se nehnula... Kdyby tehdy bývalo něco jako agility, byla by špičková, můj gumídek. Já jí stavěla jen na dvoře překážkovou trať ze židlí, dvířek boudy, prken a smetáků... Cvičená asi nikdy nebyla, ale uměla se chovat vždy a všude, nechyběla při žádné akci naší dětské party... prostě moje dvojče. A největší poučení mi dala v závěru svého života...
Jinak jsem taky vždycky byla introvert, neustále jsem četla, a od dob, co jsem uměla rozum brát, nejraději cokoliv o zvířatech, zejména koních... můj sen byl stát se pracovním jezdcem, no sny o koních narážely na rodiče... Co se psů týká, sen jsem neměla, ale když už, milovala jsem Jacka Londona a - a to především! - Jamese Curwooda a jeho vlčáka Kazana. Když už pes, tak vlčí kříženec, jako Bílý Tesák nebo Kazan. Když po smrti Blesky k nám přišel dospívající vořech Deny, nejspíš tady ten pes je dodneška jen díky mé naivitě a přesvědčení, že co zvládali majitelé vlčáka Kazana zvládnu taky...  Jen chvilku po Denym a mých začátcích objevování velkého světa kynologie a výcviku jsem objevila čévéčka a srdeční záležitost byla na světě
No, takže "dětskej sen" jsem si v realitě splnila jen napůl. Mám tedy doma půl československého vlčáka... A i když dědek je Pan Pes a tolik, co mi dal k pejskařině on, mi už nikdy nikdo nedá... tak stejně to největší, co mi kdy dal, je Lump. S Denym jsem se naučila řeči psů, s Lumpem jsem se naučila řeči psovodů  Zkusili jsme toho spolu spousty a pořád a pořád se učím nové věci nejprve s ním...
Dál už to šlo tak nějak hopem. Voříška Bánší, ze slovenského útulku, původně na tahání, což tak docela naplno nikdy dělat nemohla, v současné době vysmátý gaučák. A jako (zatím ) poslední útulková špilonka Meluzínka - moje reinkarnovaná Bleska (i když tedy úplně jiná, ale přece v mnoha ohledech podobná). Každý z nich mi do života něco přinesl a každý z nich mě nakopne kus dál... A ať už mým životem projde cokoliv, vořechoidi útulkáči a "něco jako čévéčka" tu nejspíš budou vždycky...
|
Neessi
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 23:32 - Změnil/a: Neessi
- Nahlásit
Fakt hezký téma ,jen se bojím,že když se rozepíšu,že to bude na několik stran.Zkusím stručně 
První ovčanda,která mě zahřívala ve své boudě i se svými štěňaty (moje sklerotická babička mě v zimě zapoměla v kočárku venku a naší ovčandě se povedlo mě vytáhnout z fusaku a dovlíct do boudy ke štěňatům.Když mě pološílená máma našla v boudě,měla jsem plnou pusu psích chlupů ) asi předurčila můj vztah k NO.V dětství po přestěhování se do města to chvíli vypadalo beznadějně a tak jsem vodila každý den domů cizího psa.Nejlíp se lákali na svačiny.Po tom,co jsem přivedla bernardýna ,tak to máma vzdala a sehnala štěně JRT čubinu a pak už to šlo samo. Čubina měla štěňata,jeden kluk zůstal doma ,pár let to vydrželo -do 13 a pak jsem začala v sobotu roznášet noviny a šetřila a šetřila a konečně byl první NO s PP a vytoužený cvičákJenže přišla doba studií na vejšce a já ho musela nechat na krku mámě -to byla ta blbá strana mince.Dalšího psa jsem si dovolila až po letech,když konečně byly podmínky a od té doby jich opravdu bylo v mém životě "pár" a nejen NO.Někteří byli jen tuláci,některé mi sem lidi strkali za plot v domění,že mám útulek,některé mi sem na přechodnou dobu nacpal můj vet,abych je dala trochu dohromady.V posledních cca 15 letech se snažím (je to hodně těžké někdy) udržet stav na dvou čubinách NO ,abych měla aspoň čas na výcvik.Už asi fakt stárnu a nějak nestíhám
|
Neessi
Člen |
# Zasláno: 21 Lis 2009 23:39
- Nahlásit
a dovlíct do boudy
vůbec nechápu,jak se do toho dostala ta reklama na Barona ??????To je nějaký nový trik tady?
|
Dines
Člen |
# Zasláno: 22 Lis 2009 07:14
- Nahlásit
Neessi
a dovlíct do boudy
vůbec nechápu,jak se do toho dostala ta reklama na Barona ??????To je nějaký nový trik tady?
JJ, už to pozoruju asi týden - holt asi vydělávat se musí
|
cilka
Člen |
# Zasláno: 22 Lis 2009 07:22
- Nahlásit
Fakt pěkný čtení tak mi to nedá a přidám svůj sen a realitu , když už tedy nemůžu v neděli spát do desíti ....
U nás v rodině taky vždycky byli psi - NO . No , jednou se mámě zřelelo štěněte křížence , který měl skončit svůj krátký život v Botiči .Přivezla ho domů a od první chvíle to byl můj pes , partˇák , " brácha " , to mi byly tři roky . Byla sem magnet na psy , čím větší tím líp , nevím proč ale snad každý toulavec se na mě vždycky nalepil . Ani jeden z nich ovšem nemohl zůstat , Borek tu byl prostě první ... Někdo toužil po Lassii , Kazanovi , Tesákovi , Belle můj sen byl od 75tých let " FINN " - Irčák Finn taky sem četla všechno co se točilo kolem zvířat no )
Do splnění snu mi ale často vstoupil pes úplně jiného plemene , atˇuž to byl NO Rex ( to bylo ale v době kdy se seriálový Rex ještě ani nenarodil ) , NO Julie ( dnes už to snad můžu napsat - ukradla sem jí z ateliérů v Hostiku kde byla zavřená a nikdo jí nedával jíst , pít , nevyklízel ten pruh 1x2 co měla přivázaná na řetězu snad vod traktoru a zarostlého do krku , vztek mám ještě po víc jak 20letech ! ) , pudl Rony ( toho sem vykoupila ,já blbka , týrali ho tak že se o tom nedá psát a blbka proto že si vzápětí pořídili jinou obětˇ, také pudla ) pak nechtěný a agresivní neapol Garp a další většinou odloženci , tuláci ....někteří zůstali a dožili u nás v rodině , někteří byli přemístěni . Byla to dobrá psí škola ...
Až v roce 94 sem si svoje dětské přání splnila díky manželovi poprvé fenkou Tarou , byla pro mě vším čím jen vytoužený pes může být a ještě mnohem mnohem víc . Pak sem si ten sen splnila ještě třikrát Atrey ( zemřel brzy po Taře ) , Agáta ( šla do jiné rodiny ) a aktuálně Charlotta ( právě kvůli ní nemůžu spát ) a myslím , že sem dospěla do fáze kdy vím že snění o IW skončilo . Realita dnes je tedy taková vlkodav , deerhound , čechouní holka a smečka jorkšírů ....
|
Walda
Člen |
# Zasláno: 22 Lis 2009 11:56
- Nahlásit
Některý lidi se toho fstahu ke psům už asi v životě nezbaví. Holt, co se vmládí naučíš:
|
baruska
Člen |
# Zasláno: 22 Lis 2009 12:27
- Nahlásit
Múžu se zeptat co je čechouní holka ? Dík
|
jablunka
Člen |
# Zasláno: 22 Lis 2009 12:42
- Nahlásit
baruska
Český teriér.....jsou to super pejsci.
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 22 Lis 2009 13:12
- Nahlásit
Walda
Některý lidi se toho fstahu ke psům už asi v životě nezbaví
zřejmě to maj fchovaný
Dáška
Jinak zde jsou mé kynologické začátky (já jsem ta s apartním šátkem na hlavě
já sem bohužel své kynologické začátky a foto z nich umístit nemůžu bo tehdy asi eště neexistovaly fotáky
|
Gigi
Člen |
# Zasláno: 23 Lis 2009 12:54
- Nahlásit
U mě to byla taky klasika:
Psa jsem chtěla mít odjakživa, jak jsem zjistila, že psi existují. Tenkrát bych brala jakoukoliv rasu.
+
Naši byli jako skála, pes neeeeeee!
Neukecala jsem je ani na pitomýho hlodavce. Moje kamarádka z lavice ovšem byla úspěšnější, pořídili si kavalíra.
A můj osud byl zpečetěn.
Na svého jsem si musela počkat pěkných pár let. Teď, když mi do toho nemá kdo kecat, si psovou nehorázně užívám, všude ji s sebou tahám a zkoušíme, co se v pejskařském světě dá - holt dlouholetej absťák. ;)
A když přijdu navštívit rodinku, tak nejvíc vítaný je vrtichvost... Maj smůlu, já ji nepučim!
|
Mathea
Člen |
# Zasláno: 23 Lis 2009 13:13
- Nahlásit
No...
Jako pomerne tezce nemocny dite (hnusna alergie, tezky astma, atopickej ekzem apod.) jsem nemohla mit doma nic..Jenze o to vic jsem chtela nejakou zivou chlupatou kulicku..Babicka mela krizence Zeryka. Milovala jsem ho, jenze diky nemocem a uzkostny mamine (teda ja se ji nedivim, kazdej den me musela mazat hnusnejma palivejma a smradlavejma mastickama, kazdou noc ke mne musela vstavat, protoze sem se dusila..), sem Zeryka mohla hladit jen v rukavich. Coz pro me bylo naprosto sileny..
Tady doma jsem zase neustale vodila domu zdrhaciho kokra od sousedu V zime na sale, v lete treba na rizek z obeda, kterej sem nesla domu z jidelny nemocnymu brachovi (mel jenom suchy brambory ). Necekane sem po pejsovi desne touzila a necekane po kokrovi
Ale doma byli neuprosni a kdykoli me videli hnat se k nejakymu zvireti, byl ohen na strese. Meli jsme za cely moje detstvi (az nekdy do cca 11let) jen jednu kocku, ktera byla striktne venkovni. Pak ji prejelo auto. Ja snila o tom, jak mam na zahrade slona, v bazenu (kterej nemame) kosatku a tak..
Posleze jsme s brachou domu dotahli aspon bilou mysku, pak krecka, morce...kocku.. (na kocky mi tezka alergie zustala do ted), ale pef furt nikde.
Asi ve 12 jsem zacala chodit ke konim, kde jsem se alergie brutalne zbavovala praci se slamou, cistenim koniku, kydanim hnoje a tak. Bylo to super, jen skoda ze vetsina konaku, co jsem kdy poznala, jsou fakt divny lidi, takze asi ve 14 jsem tam s tim flakla, protoze posledni pulrok jsem si na kone sedla asi tak dohromady jednou a jinak tam byla kazdej den, kazdou volnou minutu a makala.
Kdyz jsem uz kolem sebe kazdy den nemela ty uzasny zvirata (a vedle nich taky dobrmanku Britu), zacala sem doma zase desne prudit Porad to neprochazelo, bratr domu natahal nejaky kocky, ale mamina moc zvireci clovek neni, takze ji obcas vysvetlit, ze kote musi byt prvnich par tydnu jen doma a nesmi mit pristup ven o samote, byl docela velkej problem. Pak se oba moji brachove odstehovali a mamina mi v mejch 16 o prazdninach rekla, ze pristi rok na prazdniny mi dovoli psa...Ja zajasala a okamzite letela vybirat zlataka, do kterejch sem se mezitim udesne zblaznila Puvodne jsem si domu po roce mela privest nejakeho kratkosrsteho maleho pejska, za zadnou cenu fenu. Na konci rijna jsem si jela vybrat stenatko, mamina uz byla smirena s tim, ze to bude opak toho, co chtela- pomerne velikej a chlupatej pes
Vezl me tam bracha a ja mu v aute rekla, ze si desne chci vzit fenku...a vzhledem k tomu, ze jsme jeli pres pulku republiky, braska prohlasil, ze si mam vybrat fenuli, ze nas mama stejne zpatky nepozene...a taky ze ne... Takze jsem si domu privezla moji chlupatici Bublinku, ktera je se mnou uz pres 6 let.
Pred 3roky k ni pribyl jeji potomek Baloon, strelenej magor, keryho zboznuju Zatim mi jeste situace nedovolila mit dalsiho psa, ale...
Dokonce jsme se vratili ke cviceni a to diky Fifi, kterou povazuju za svoji kynologickou matku a timto ji verejne dekuji za to, ze me nakopla a neustale mi pomaha se sportovnim vycvikem Za rok jsme udelali dohromady 6 zkousek a pristi rok se zas na neco vypravime Obcas se Fifine divim, ze ma takovou trpelivost s polenem, jako jsem ja, ale je fakt sikovna, pac mi to dycky dokaze vysvetlit
|
jbat
Člen |
# Zasláno: 23 Lis 2009 13:26
- Nahlásit
Taky se přidám.
Vyrostla jsem u koní, v klubu, kde bylo psů stejně jako koní. Možná proto jsem až tak absťákerm po vlastním čoklidovi netrpěla...
Jenže pak se po vsi začal toulat ON. Voříšek bílé barvy. Nikomu nepatřil, možná se zatoulal z Polska. Začala jsem ho ládovat svačinama, granulema pro psa mého bráchy (debilní dalmatin Brit, hnědoflekatej mentál, co sežral i porcelánovej hrnek...), ošetřila jsem mu packu, co si někde pořezal a bylo to. Každý den mě čekal před školou, dostal sváču, šel se mnou až na začátek aleje, na jejímž konci jsme bydleli, tady se otočil a šel si po svých. Doma o Brokovi nechtěli ani slyšet, jako že dva psy prostě mít nebudem a tečka.
Jenže na mě si nepřišli. měli jsme za barákem starou králíkárnu. Uřezala jsem jí nožičky, vybourala pár příček a byla bouda jak malovaná. Nastlala jsem slámou a dekama, koupila za kapesný misky a pletivo a udělala mu kotec. Broček tam bivakoval týden, než mě práskla sousedka. Máma byla naštvaná, ale začaly mrazy, tak se na zimu slitovala s tím, že po zimě půjde do útulku.
Broček tahal boby s panenkama, dělal jim koníka, nechal si líbit naprosto všechno. Zakoupila jsem knížky a podle nich ho naučila všechny základní povely. Byl to už dospělý pes, ale tak strašně chytrý, že mu to stačilo jen jednou vysvětlit a už to nikdy nezapomněl. Byl zdravý jak řípa, nebyl vybíravý, neštěkal, nikdy nekousl, ani při hře.
Ta zima byla hodně krutá, mrazy byly šílený, tak máma rozhodla, že psy zavřem doma. Brit do jedné místnosti (máma tam měla kancl) a Broček do druhé, holé, aby něco neroztrhal a nepochcal.
Ráno to vypadalo následovně - kancl vzhůru nohama, teda minimálně stůl byl fakt naopak. Faktury posrané, rozkousané, výše zmíněný hrnek ten debil fakt snědl a kakal pak archeologicky cenné bobky.
V druhé místnosti Broček na dece, na zádech a chrápal jak starý chlap. Nikde ani loužička. Nikdy se doma ani nevyčůral...
A bylo rozhodnuto - Brit do kotce, Broček doma.
Skončila zima... Máma naložila Bročka a mně a jely jsme hledat útulek. Asi není těžký pochopit, jak mi bylo, vnímala jsem to jako nespravedlnost a křivdu a nenáviděla jsem mámu z celého srdce. Útulek jsme našli. Ty oči, když jsme odcházely, ty mě děsí ve snech doteď.
Byl v tom útulku přesně tři a půl hodiny. Máma se doma rozhlídla po bytě, vzdychla, naložila mě a zpátky už jsme jeli tři.
Byl se mnou denodenně 12 let. Vydržel i mé dva roky v GB, to jsem mu povídala přes mobil, jak ho mám ráda a on žral jen když jsem zavolala. Ke konci ho schvátila epilepsie, s práškama to sice nějaký čas šlo, ale pak už prostě nebyla cesta dál. On sám mi řekl, že už nemůže, že dobojoval a že mě teď už musí chránit někdo jiný... Umřel mi v náručí po injekci, doma v kuchyni, kde nejraději lehával. Odpočívá na zahrádce, táta mu udělal pomníček, často za ním chodím. I Tobíšek už se tam byl podívat, v létě lehává těsně u pomníčku a spí, určitě si v duchu povídají.
Můj život teď rozjasňuje JRT Tobiáš, Blbís, Ňuňu. Je úplně jiný než Broček, ale přes to máma říká, že v něm Bročánka vidí. Minimálně vychcanost mají stejnou, to je fakt.
|
miisha
Člen |
# Zasláno: 28 Lis 2009 11:56
- Nahlásit
to já jednou na pohlednici uviděla kernteriéra...tak toho jsem chtěla když jsem byla malá. Teď jsem šťastná majitelka štěnda ovčandy, tak jí třeba někdy pořídím kamaráda - chlupatýho rošťáka
|
kachna_
Člen |
# Zasláno: 29 Lis 2009 11:56
- Nahlásit
Já se taky přidám. Jako dítě jsem chtěla jakýkoliv zvíře, ale směla jsem mít jen rybičky a ještě k tomu pouze některý druhy (péče tomu odpovídala, nebyly to moje oblíbené druhy) a velký úspěch bylo povolení pakobylek a strašilek. Takže pes byl opravdu nedostižným snem.
Jedním takovým snem byla kolie, kterou jsem viděla jednou na sídlišti a tím druhým, podle knížky jménem tuším "Lucie a zázraky", byl malý veselý strakatý pejsek.
A do třetice, to mi bylo asi 12, umřel babičce kříženec ovčáka a my jsme stáli před otázkou, jakého psa pořídit. Babička chtěla německého ovčáka, ale nebyli jsme si jisti, že by babička zvládla. Prohledali jsme atlasy a našim požadavkům vyhovoval nejlépe vlčí špic. V létě jsme sklidili broskve a za utržené peníze koupili vlkošpičku, kterou jsme o dva roky později zdědili.
Později jsem se stěhovala a v baráčku už pes byl - pitbul. Když jsem potom zůstala sama, bylo mi tam se starou, byť skvělou pitbulou smutno a rozhodla jsem se splnit si dětský sen. Místo kolie jsem si ale pořídila šeltii, protože jsem se bála, že bych kolii neuživila. Mám co jsem chtěla, jen jsem netrefila povahu a šeltička je na mě moc klidná, nicméně mamča od té doby strašně chce šeltičku .
S nynějším partnerem přišel i jeho německý ovčák a rok na to jsem si splnila i druhý sen - pořídila jsem si veselého strakatého pejska z útulku.
Později přibyl ještě jeden kříženec, ale pokud i tenhle byl sen z dětství, tak spíš noční můra .
Kromě toho jsem zjistila, že špicové jsou láska na celý život, takže příští rok v létě přibude vlkošpička
|
impact
Člen |
# Zasláno: 29 Lis 2009 13:15
- Nahlásit
wami
Jamese Curwooda a jeho vlčáka Kazana
Boha jeho, vlčák Kazan. To jsem jako děcko četla asi milionstopadesátkrát.
|
LucieS
Člen |
# Zasláno: 29 Lis 2009 19:38
- Nahlásit
Tak se taky přidám .
Já chtěla psa odjakživa, ale začali jsme doma rybičkami, křečky, měla jsem barevné myši a papoušky, jen pes pořád nic. Líbila se mi různá plemena, ale nejvíc jsem chtěla kokra. Zlatého. Ve 14ti mi ho naši konečně povolili a jeli jsme si pro štěně do známé CHS - byl nakonec černobílý, zlatí tou dobou prostě nikde nebyli. Dostali jsme štěně zablešené, plné tasemnic, později se z něj vyklubal ještě kryptorchid, pořád měl nějaké zdravotní problémy. A protože jsem měla načteno x knížek, začala jsem s výchovou podle nich - takže praštit psa jako trest mi přišlo bohužel normální. No, zkazili jsme co se dalo, takže jsme byli brzy pokousaná celá rodina, pes se navíc choval často nevyzpytatelně (dle veta i genetické zatížení), takže prostě průšvih. Časem jsem se naučila s ním zacházet tak, aby to jakž takž fungovalo, a i rodiče kupodivu vydrželi a nenechali ho uspat... Dožil se 11 let a musím říct, že mě chudák hodně naučil.
Mezitím jsem na výstavě viděla středoasiaty, začala se pídit po informacích, přečetla Sehnerovou a došla k tomu, že toto je můj vysněný pes, na kterého si ale netroufám.
Jednou v létě jsem se byla podívat u jedné známé na asiatí štěňata, která mě totálně nadchla, ale protože kokr ještě žil, nešla jsem do toho.
Na podzim umřel (to už jsem bydlela sama v baráčku) a já hledala, co si pořídím. Nakonec jsem si zamluvila zase kokra v jedné CHS, ale došlo k problémům a štěňata se nenarodila.
Když jsem mámě řekla, že chci kokra, řekla že jen přes její mrtvolu. Tak asiata - to prý ano. Pak si našla, co je asiat, a taky prý ani náhodou...
Na konci roku jsme na stejné místo jely na dovolenou s kamarádkami a vyrazily jsme na kukandu k téhle známé. V telefonu říkala - mám tu sedmiměsíční fenku, vzala jsem si ji zpět od majitele, který ji týral. Nechcete ji? Já na to - určitě ne, ale přijedeme se podívat. Dopadlo to tak, že jsem z dovolené odjela i s fenou... Přebírání fenky trvalo skoro 4 hodiny, protože jsme hltaly fotky a vyprávění přímo z Asie od člověka, který tam jezdil za prací. Třetí kamarádka se mezitím klepala strachy sama na chalupě, už byla tma a do toho bouřka.. my přijely pozdě a ještě se psem.
Rodičům jsem ji pro jistotu představila až po týdnu...
První měsíc dva jsem myslela, že to se Cindy nezvládnu, že ji snad vrátím. Měla úplně jiné uvažování než "kulturní" psi, jiné chování, všechno jiné, bála se i vlastního stínu... Pak se to otočilo a najednou to bylo lepší a lepší... Teď je Cindy sedmiletá dáma. Pořád jsem od ní chtěla štěně, ale odkládala jsem to a odkládala (bála jsem se, že zájemci o štěně bez PP budou samí magoři...), až bylo Cindy pět a bylo pozdě. Tak jsem si bez nějakého rozmýšlení (chyba) pořídila dalšího asiata, Almaze. Štěně s PP, později jsme si "užili" s DLK, prostě zase nemocný pes. Ale povahově skvělý. Teď mu budou tři. Tím nastal stop stav, protože zahrádka je malá a další pes by se už nevešel. Ani bych to nestíhala.
Máma je z obou nadšená, často je hlídá, když potřebuju odjet. Říkala, že narozdíl od Kira to jsou konečně psi, kterým může věřit.
Takže můj sen se splnil. I když vidím, že být sama na velké psy je makačka, zvlášť když marodí. Zvednout na stůl 65 kg psa v narkoze je prostě nad moje síly... Ale povahově jsou skvělí a vím, že jsem našla plemeno, které mi naprosto vyhovuje.
|
kiwikik
Člen |
# Zasláno: 29 Lis 2009 20:04
- Nahlásit
pes mých snů - dlouhosrstý německý ovčák.
jak to tak bývá rodiče antipejskaři - "pes jen přes mou mrtvolu!", "opovaž se nějakýho dotáhnout, poletíš i s ním!"
v 15 se to zlomilo - a pejsek byl povolen ale jen malej. hledalo se bišonek, maltézák, westík..kříženec nepřipadal v úvahu. no dopadlo to krásně teď mám chlupatýho číňana - naštěstí nic z číňana nepochytil a je to normální pes. a přítel má dlouhosrstýho vlčáka ;) - sen splněn
|
ennieska
Člen |
# Zasláno: 25 Úno 2010 15:46
- Nahlásit
tak se taky přidám
psa jsem chtěla už snad od chvíle, kdy mě moji rodiče počali odjakživa, co si pamatuju, jsem po psovi toužila, ale přestože jsme bydleli v rodinnym domě na vsi, rodiče mi tohle přání odmítali splnit. Báli se, že se na něho za pár týdnů vykašlu, a kdesi cosi. Můj sen byl dekatý Německý ovčák, byla jsem odkojená seriálem Komisař Rex.... ale byl to hodně vzdálený sen.
A tak jsem mazlila alespoň ty kočky, co jsme měli doma, popřípadě králíky, slepice.... Když mi bylo asi osm let, chodila po vsi, a venčila sousedčina nevychovaného jezevčíka, sousedoveho obrovitého a dobráckého českohoráka, a bůhví co všecko, až se divím, že mi ty psiska lidé půjčovali
Avšak vlastní pes pořád nikde...v sedmnácti jsem začala chodit s teď už-naštěstí- bývalým přítelem, jehož rodiče měli osmiletou dekatou ovčandu Bellu a černobílou roční kříženku českohoráka a čuvačky Astu, zvanou Ačí... byly to nádherné feny, a postupem času jsem byla jediná, kterou poslechly...zažila jsem s nimi nádherné chvíle, spoustu procházek, výcviku....bohužel, za rok a půl poté Ačí i Bellinku nakryl místní vořech. pBella orodila čtyři štěňata, ze kterých přežilo jen jedno, Astě se narodila štěnda tři, ale nezkušeností feny a bezohledností, nezájmem a ignorací majitelů všechna umrzla vlednových mrazech...bylo mi hrozně, ale ať jsem se snažila jak jsem chtěla, moji psi to nebyli a bývalý přítel nebyl pejskař, prostě to pro něho byli "jen psi"...U Bellči se však začaly projevovat zdravotní problémy, a když konečně po třech dnech "majitel"! došel k tomu, že přivolal veterináře, zjistil, že fenka neporodila zbylé jedno štěně. Píchl jí injekci, s tím, že když mrtvé štěně z ní do dvou hodin nevyjde, ať s fenkou okamžitě přijede, že musí na operaci, jinak zemře na sepsi.
"majitel"-otčím bývalého ale prostě neměl zájem. I když věděl, že na operaci s fenou by nejel, neřekl veterináři, aby jí píchl injekci...fenčin stav se rychle zhoršoval, a ten, který si říkal majitel, ji nechal dlouho v bolestech umírat venku na dvoře, na mrazu... Bellinku jsem horko těžko odnesla do tepla, a byla u ní až do její poslední chvíle, kdy mi v náručí zemřela.
Krátce na to jsem se s bývalým rozešla a jeho otčímovi nabídla, že si Astinu od něho odkoupím. Nesouhlasil, i když jsem byla ochotna ji zaplatit čímkoli. Dnes Ačí žije na dva krát dva a půl metrech čtverečních kotce, ze kterého ji jednou za dlouhý čas pustí, popřípadě uteče. Párkrát jsem ji od té doby viděla, pravda, není podvyživená, ale jistě trpí. Zuby a dásně má v žalostném stavu, a o psychice ani nemluvě...
Dlouho jsem se z toho vzpamatovávala...
V osmnácti jsem se odstěhovala od rodičů a ve dvaceti si pořídila svého prvního psa.
V té době jsem ale od Německého ovčáka už upustila. Sice se mi strašně moc líbil a dodnes líbí Kavkazský ovčák, či Šarplaninec, díky svojí povaze, psychice a vzhledu. Ale psa jsem si vybírala hlavně podle toho, čemu se s ním chci věnovat, hledala plemeno, které bude vhodné ke koním, na dlouhé procházky a výlety, na běh, zkrátka nějakého aktivního, lehčího psa. Volba nakonec skončila u Australského ovčáka. Jsem spokojená, neměnila bych, ale když jsem se s ním začla věnovat sportovní kynologii, záhy mi došlo, že to na nějaké větší výsledky nebude. Sice perfektně stopuje, poslušnost má rychlou, když chce, i přesnou , ochotnou, veselou, radostnou...
Je to moc šikovný pes, rád a rychle se učí, je pro každou srandu, co baví mě, baví jeho... jen na ty obrany není. Přesto ho nikdy nepřestanu milovat, nepřestanu s ním pracovat, je to můj přítel, člen rodiny, a i kdyby mu nešlo vůbec nic, nezavrhnu ho...
Ale protože jsem mezitím zjistila, že mě sportovka chytla a už nepustila, příští rok na jaře očekávám nový přírůstek do rodiny, a to vlkošedého Německého ovčáka z pracovní krve Kromě mého dvouletého Australáčka patří do naší rodiny ještě devítiměsíční Rottweiler, takže budeme hodně velká smečka
Rodiče už ví, že kdo se stímhle "postižením" narodí, tak mu zůstává navěky, a naši psi se stali jejich velkými mazlíky. Je pravda, že nám ty zvířátka občas pěkně romazlují, ale milují je, a to je hlavní.
Vím moc dobře, že život si dokážu představit bez spousty věcí, ale bez psa ne.
Vím moc dobře, že tahleta nejkrásnější stvoření, nejlepší přátelé člověka, mě budou doprovázet až do mé smrti.
Vím moc dobře, že oni jsou součást mě.
A jiné už to nebude
|
pupulu
Člen |
# Zasláno: 25 Úno 2010 18:01
- Nahlásit
Hezké téma.Když mi bylo cca 5 let táta pomáhal stavět ZKO,chodil tam pán s luxusně vycvičeným Briardem.Strašně jsem ho chtěla,lítala snim po překážkách...Čekala jsem skoro 3 roky.A za trhání mandlí jsem dostala fenu NO.Koupenou za 300 v hospodě. Táta slíbil,že jí bude cvičit.uměla jen sedni na procházkách mi hodně zdrhala.Pak jsem dostala v 11 trochu rozum a naučila jí lehni.Pak jsem si pořídila cca ve 13 druhou fenu NO.Ta byla s PP,od známé.skvěle poslouchala,měla ZVV 1,účastnili jsme se závodů v okolí.Když jí bylo 16l.Přišla k nám hluchá bullterierka a stařičká krysařice.NO zemřela ve skoro 17l.(krátce na to i stařičká krysařice).Dostala se ke mě papilonka maličká fena.A já začla přemýšlet s čím půjdu na cvičák.V té době jsem oběvila adopce chrtů a obklikou jsem se dostala k barzojovi.A nakonec přišla mimi A.buldoka.Už neřeším,že není ským cvičit.Mám 4 magorky (bullterierka,papillonka,buldočka,barzoj)a ty choděj na cvičák furt,ale lítat a blbnout s pesanama.Ale ten červík hlodá a myšlenka na Briarda tak nějak zůstala,taky touha s někým opět udělat zkoušky....Uvidíme co bude dál.
|
Stafbulinka
Člen |
# Zasláno: 26 Úno 2010 12:58 - Změnil/a: Stafbulinka
- Nahlásit
Já ani nevím jak a kdy, ale psa jsem měla doma co jsem vylezla na tento svě, prvního kterýho si pamatuju byl kříženec kolie s terierem (neví se s jakým) Byl to už starší pán a asi bafík na kterýho v životě nezapomenu. Pes velikosti -pro mě tehdy koně, se nechal od 3letýho špunta oblíkat a vozit v kočárku (dneska bych si za to naliskala). Pak přišla toulavá fenečka a kocour, silná trojka. Bohužel o fenečku jsme tragicky přišli, pak chvíli na to o kocoura a nakonec i o Bobika, to mi bylo 6let. Pak se rodičové rozhodli, že pes nebude - jenže já otravovala tak dlouho, že stejně do dvou let byl, opět kříženec - trpasličí špic s bůhvíčím Filipina, ale máma měla PP , vypadala jak liška, a byla to úžasná obobnost. Dožila se nádhrených 14 a půl roku i přesto, že byla po těžké havárii a měla RAKA. Mezi tím jsem dostala od strejdy krásnou belgickou dogu jménem charlie, a jelikož Andy umřela při porodu, tak jsem si opravdu vychutnala piplání mimča včetně krmení z láhve, pak taky první cvičák. Bohužel se mi popral se sousedovic NO - agresivní zmetek - a odnesl to prokousnutým krkem. No naštěstí NO byl utracen protože my nebyli jediní a hlavně pokousal i lidi.
Jak Filipina stárla koupili jsme kokřici - teda taky mix, Beruška byla číslo, ale bohužel měla nejen problémy s nemocemi - alergie atd....ale i psychické problémy, ovšem doma byla úplný zlatíčko. No a po svatbě už to šlo rychle - nejdřív nás opustila Filipinka a rok na to Beruška (nějaký hodný člověk ji otrávil), a jelo se pro štěně tentokrát čistokrevný kokr Sunny a necelý rok na to pro naši Stafbulinu.
Mezitím prošlo domem ještě asi 4 nebo 5 koček.
Příští rok se jede pro druhou Kokřici a snad bude i druhá SBT.
Osobně si nedovedu představit život bez chlupatého přítele.
Mamča mi vždycky říkala, že jsem psí mám, když já ty křížence prostě sbírala na ulici nikdo je nechtěl a u nás se měli dobře. Tak nějak nemůžu vidět opuštený zvíře a je mi fuk jestli je to pes nebo kočka, stějně to donesu domů
|
