| Autor |
Zpráva |
dejavu
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 09:12
- Nahlásit
První pes, po kterém jsem zatoužila, byl zlatý kokr, viděla jsem ho v knížce 100+1 rád pre milovníkov psov, možná mne nakazil bratranec, který si tehdy koupil hřeben na psa, takže to vypadalo nadějně, ale ke psu už nikdy nepřikročil.
Druhým zbožňovaným domácím plemenem, na které jsem si dělala zuby, byl německý ovčák, tátův legendární miláček, o kterém šly pověsti a často se vypravovalo v rodině, co vše uměl. Protože byl perfektně vycvičený, zabavili ho za protektorátu tátovi Němci a šel do války.
Pak jsme se přestěhovali do baráčku a já pošilhávala po sousedovic malé kníračce, líbilo se mi, jak o ni soused pečuje a pečlivě jí zastřihuje kníra a koupe ji, ale byla to mrcha záludná, vrtěla celým tělem u plotu a kničela, jako by ji mělo trefit, jestli jí okamžitě nepohladíte a když tam někdo strčil ruku, okamžitě rafla, no a taky šňábala celý den.
Rokovali jsme pak na atlasem psů, matka chtěla erdela, protože má hubu jako cihlu, já řvala po kokrovi nebo ovčákovi a hádejte, co nám nakonec přistálo doma jako první pes?
Ano, německá doga, psinkové štěně, které kolega z práce patrně nemohl prodat a dal ho naší matce.
Jaké byly vaše dětské sny o psu a dostali jste, co jste si vysnili nebo čára od chtění k realitě byla klikatá a křivolaká?
|
viky
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 09:40
- Nahlásit
No u me to byl jednoznacne NO uz od mala. Pamatuju si, ze tusim ve studiu kamarad bezel kdysi ceskej serial o ovcakovi jmenem Velz nebo tak nak a to byl muj favorit.
Ovsem doma jsme meli kralovskyho pudla a muj prvni psik byla krizenecka Betina, kterou jsme nasli zbidacenou kdesi venku. Pak se Betina tak trosku spustila s Bobikem od znamych z ulice a byl z toho Beda  a k ovcakovi jsme se dostala, kdyz mi bylo 13 a vybrecela jsem si na nasich tyranyho psa od sousedu. Zadna slast to snim nebyla, ale jsem vdecna za to, ze jsem ho mela. Ronny vlastne nastartoval mou drahu kynologa
|
Pavlina Moravcova
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 09:41
- Nahlásit
Já již jako malá chtěla ovčáka, ale první pejsek, byl nějaký kříženeček. Bohužel asi po měsíci zahynul tragickou smrtí, a tak jsme hned druhý den jeli pro křížence špice, měli tam dva, a tak jsme si je z bráchou odvezli oba. Bydleli jsme na vesnici a dva malí psíci moc nehlídali, více je zajímali háravé feny a věčně nebyli doma. V tu chvíli přišla má chvíle a jeli jsme si pro černou fenku ovčáka. S fenkou jsem zažila své první kynologické chvilky. Po té, co nás fenka předčastně opustila, jsme se přestěhovali a na velkého psa už nebyl prostor a tak mi naši koupili kokřici, kterou máme sice už jako starší dámu dodnes.
Po pár letech, mě začala zajímat jiná plemena, nejvíce jsem však obdivovala rotvíky, pro jejich sílu a věrnost. tak teď mám dva a už bych jiné plemeno ani nechtěla.
|
Lola1
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 09:45
- Nahlásit
dejavu
si tehdy koupil hřeben na psa, takže to vypadalo nadějně, ale ke psu už nikdy nepřikročil.
No to je zajímavý, ale určo začal dobře, kdyby si koupil napřed psa a potom ho nechtěl, bylo by to horší.
Psa jsem chtěla mít odjakživa, jak jsem zjistila, že psi existují. Tenkrát bych brala jakoukoliv rasu. Bohužel jsme bydleli v Praze v malém bytě a rodiče mi psa nepovolili. Ale jedna naše známá měla vždycky psa, napřed asi bišonka a potom irskou setřici. A tou jsem během její návštěvy u nás vždycky mohla chodit do Riegrových sadů. Až když jsme se přestěhovali ve čtrnácti a měli zahradu, jsem se zmohla na psa, který stál jen 60 Kčs, což bylo pro moje tehdy rodiče rozhodující. Moje vořešice vypadala jako malý "vlčák", mohla jsem ji i cvičit a dožila se skoro 16 let. Jo a byla perfektní. (Fotka je k vidění ve fotogalerii - Arka - in memoriam - na www.lola.estranky.cz)
No a od té doby mám psa pořád...
|
dejavu
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 09:48 - Změnil/a: dejavu
- Nahlásit
Lola1
No, pro mne by to bylo štěstí, protože pes by nade vší pochybnost skončil u nás, kdyby ho brátranek vyrazil, jako ostatně všichni okolní odložení příbuzenští psi a psi mých kamarádek. 
Arka je úžasná, kopnu sem její foto
|
Tinta76
|
# Zasláno: 20 Lis 2009 09:50 - Změnil/a: Tinta76
- Nahlásit
Můj sen byl NO jménem Šarik  pak jsem se zamilovala do dogy, následně do čévéčka ... Nemám ani jedno ... možná Kytka je Šarikovi zbarvením podobná ...
|
Kaccka
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 09:55
- Nahlásit
To je hezky tema Ja jsem od mala silene touzila po psovi a mym snem byla nemecka doga. Neustale jsem nase premlouvala, malovala jsem dopisy Jeziskovi, nic nepomahalo, argumentem rodicu bylo, ze mam alergii (coz je fakt, alergii mi lecili od 3 let) a tim padem je jim to moc lito, ale psa mit nemuzu. Kdyz mi bylo 12, rozhodla jsem se k akci, zasla jsem si k alergolozce a pozadala o testy na alergii na psa. Testy udelala a ukazalo se, ze reaguju na vsechno mozny, vcetne kocek a koni, ale na psa vubec. Rodice byli v neuveritelnym soku , ale protoze predtim porad rikali, ze kdyby to slo, psa by poridili, nic jinyho uz jim nezbylo a ja se konecne zacala tesit na stene. Doga to samozrejme nebyla, mym prvnim psem byl francouzsky buldocek. A byl super uzasnej, zil s nami 14 let a byl to muj nejlepsi kamos. Postupem casu jsem snila o pitbullovi, nicmene nakonec jsem si poridila civavu Asi je trochu krizena, tezko rict, ale taky super psisko, ted ji je 10 a zije s nasima. No a dalsi pes je ted 9ti mesicni flat coated retriever, puvodne jsem chtela bullteriera nebo nebo podobneho psa, ale to mi doma neproslo, potom labradora a nakonec jsme se dohodli na flatovi. A vubec nelituju, je uzasnej. Ted uz vim jen to, ze mu brzy chci poridit kamarada a je mi vlastne uplne jedno co to bude za rasu, protoze kazdej pes muze byt super a vsichni jsou krasni. Takze uvidime jakeho kamose nam osud prihraje
|
Matejka
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 09:56
- Nahlásit
Tak jako malá jsem chtěla psa taky jakéhokoli, ale kolem mých 8 let si teta pořídila velkou kníračku a to byla moje první velká psí láska a sen. Ukecávání rodičů zabralo asi po 4 letech, ale plemeno vybral náš táta - basenji, protože neštěká a tak nebude dělat v paneláku bordel...No pes pro nás začátečníky to opravdu nebyl, užili jsme si s ním trápení i radosti a nějak jsme tím vším prokousaliV jeho roce jsem se s ním dokopala na cvičák a nějakou základní "poslušnost" jsme zvládli. Na cvičáku jsem přičuchla ke kynologii a začala cvičit psi pro jiné lidi (NO, německá doga,...). No a když před rokem a půl náš basenjík odešel a já ve stejnou dobu dokončila školu, našla si s přítelem pronájem a práci, tak jsem si konečně splnila svůj dětský sen a za měsíc a kus to bude rok, co mám doma Agátu - mojí velkou kníračku
|
gabifi
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 10:05
- Nahlásit
já jsem se ve 4 letech rozhodla pro dlouhosrstou zlatou kolii. Neprošlo to přes rodiče Můj první pes k nám přišel, když mi bylo 35 a byla to zlatá šeltie. Chtěla jsem kolii, ale bála jsem se, že bych tak velkého psa bez zkušeností nevychovala. Po šeltii přišla vysněná zlatá kolie, ale krátkosrstá, protože jsem v mezičase přišla na to, že česání a věčné sprchování podvozku dlouhosrstého psa není nic pro mne.
Líbí se mi ovčáci, nejvíc šeltie, kolie, BO a čévéčka. Co bude můj další pes je ve hvězdách.
|
corgi
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 10:08
- Nahlásit
Chtěla jsem 12 let corgiho, teď ho mám. No není to krása?
|
kokoška
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 10:11
- Nahlásit
Po psovi jsem toužila od chvíle, kdy jsem pochopila, co to pes je! Fotky z raného dětství mám buď s narozeninovým dortem nebo někde s cizím psem. Naši byli jako skála, pes neeeeeee! Pak si k nám jedna známá začala chodit sekat trávu pro králíky a měla střední pudlici Áju (žila v boudě a nebyl to žádný rozmazlený plyšák), pejsina byla moc hodná, chodila jsem jí pravidelně venčit a chodila se mnou úplně vpohodě navolno, poslouchala jak hodinky. Mezitím jsem doma při každé příležitosti šílela, že psa nutně musím mít a musí to být afgán - moje láska na první pohled. Když mi bylo 12, Ája čekala štěnda a doma mi řekli, že za samé jedničky, si od ní budu smět jedno vzít. Vypjala jsem se k nadživotnímu výkonu a samé na výzu měla, tak jim nic jiného nezbylo a vytoužené štěně "pudla" si donesla domů. Prožila jsem s ním báječných 14 let, na která nikdy nezapomenu - holt první pes. Teď mám nástupkyni, je to zase střední pudlice (tentokrát s PP) - jiný pes mi neprošel. Ale můj sen o afgánovi stále trvá a je jasné, že si ho během několik příštích let pořídím, už se totiž nebudu muset nikoho dovolovat a kdyby těch afgánů bylo víc než jeden a k tomu nějaký barzoj, byla bych v sedmém nebi.
|
gabifi
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 10:17
- Nahlásit
zapomněla jsem napsat, že z mých rodičů, kteří o psech nechtěli ani slyšet, si osud udělal tak trošku prču. Teď když se všichni doma sejdeme na vánoce, musí tolerovat najednou 4 psy: 2 šeltie a 2 kolie (krátkosrstou a bordel).
|
Walda
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 10:19 - Změnil/a: Walda
- Nahlásit
Já jsem jako dítě nikdy svého vlastního psa neměl.
Nejdřív měl kamarád obrovského (aspoň nám tak připadal) německého ovčouna Blacka. S ním jsme zkoušeli trochu cvičit, ale nikdo nás to moc neučil, tak to byly fakt jen pokusy. Ale Black měl s náma svatou trpělivost, tak nám to u něj všechno prošlo bez nehody. Z dnešního pohledu – musel mít super povahu, byl to klasický dvorkový/zahradní pes, kterého tahali-cvičili dva malí kluci, všude chodil na volno (na kraji Prahy) a vždycky byl v poho.
Ale i u nás v domě jsem měl k dispozici psy. Strejda měl křížence malého knírače, byl to typický bystrý vořech, nikdo ho necvičil, ale byl docela vychovaný a my děti jsme si s ním užily hodně legrace. Dost mi ho připomíná ispidichův Čert. 
Pak strejda dostal od někoho drobnou fenku ovčouna Bellu. Tu naopak nikdo moc nevychovával (nebo spíš, nešlo to tak „samo“, jako u vořecha) a jenom já jsem s ní, půjčeným psem, trochu cvičil. Ale na cvičák jsem s ní nesměl. Argument pro to byl, pokud si vzpomínám ten, že se majitelé báli, aby fena nebyla „ostrá“.  Dopadlo to tak, že jsem byl nakonec jediný v domě (8 lidí), koho fena více či méně nesejmula a koho trochu poslouchala. Například když přišel pošťák a bylo potřeba jí odvolat od vrátek, aby ho nesežrala. Hlavně za šera se jí někteří členové rodiny majitelů báli a občas, když šli za tmy domů, zvonili na nás od vrátek, abych šel Bellu uklidnit, a oni se dostali domů.
Pak se rozhodli, že už je toho dost, že nenechají svoji bezpečnost před tím zvířetem v rukou 12-ti letého dítěte a jako kompromisní řešení byla předána k hlídání hájovny kus za Prahou. Pak jsem jí ještě jednou víceméně náhodou viděl, ale jen přes plot. 
Takže já jsem po těhle zkušenostech chtěl ovčouna, ale nikdy jsem svého neměl.
Teď se zabývám nejvíc goldenama, mám je rád, i když často cvičím se všema možnýma plemenama
Edit:
Tinta76
Nojo, Šaryk, máš pravdu. To byl idol, na toho jsem zapomněl.
|
Tinta76
|
# Zasláno: 20 Lis 2009 10:22 - Změnil/a: Tinta76
- Nahlásit
gabifizapomněla jsem napsat, že z mých rodičů, kteří o psech nechtěli ani slyšet, si osud udělal tak trošku prču. Teď když se všichni doma sejdeme na vánoce, musí tolerovat najednou 4 psy: 2 šeltie a 2 kolie (krátkosrstou a bordel).
ehehe, úplně vidim moje rodiče ... dycky chtěli pidi psy a ty taky měli (krysaříky, ratliky), teď maj peruánskou naháčku z útulku, ta celkem malá je, ale chlupatej peruán k ní pořízenej poněkud vyrostl - je velkej jak naše Kytka (+-15 kilo) ... ségry manžel si pořídil štěně braky ... takže když se tam všichni sejdem, tak je tam celkem pět psů ... tudle jsem tam byla a Janek (to štěndo) si hrálo se Žerykem (chlupatec) a táta tam tak seděl, pozoroval je a usmíval se ... tak jsem jen tak mimochodem prohodila, no vidite a ani vám nepřijde, že tu máte tři psy ... jsem byla zavražděna pohledem
|
gabifi
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 10:36
- Nahlásit
Tinta76
jsem byla zavražděna pohledem
já rači neprovokuju, rodičům táhne na osmdesátku a jsem ráda, že tolerují chlupy, rozlitý misky s vodou a dohadování 4 čoklůch
|
Tinta76
|
# Zasláno: 20 Lis 2009 10:53
- Nahlásit
gabifi
rodičům táhne na osmdesátku a jsem ráda, že tolerují chlupy, rozlitý misky s vodou a dohadování 4 čoklůch
chápu
|
Lucie od Arta
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 11:07
- Nahlásit
v podstatě všecko, co jsem aktuálně viděla ve Psu příteli člověka, ještě v 80. letech. Pak se to konkretizovalo - irskej setr. pak překvapivě kavalír (jednoho jsem si pučovala na procházky a našim přišel fajn, doufala jsem, že projde) - no a pak, kdžy mi bylo 11, se naši slitovali. Původně to měl bejt baset (od tátovýho známýho myslivce), pak z toho byla kokřice bez PP. No a od tý doby mě už jiný plemeno nenapadlo. Teda občas mě napadá bretaňák, ale asi už budu mít jen kokry. Musím se nemístně pochlubit - viděli jste PPČ? Ten kokr s králíkem v mordě je můj. I ten článek.
|
bea
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 11:12
- Nahlásit
dejavu
Ty jsi můj člověk - prvního vysněného pejsu - kokra - jsme si vybojovali proti mamce s tátou. Pak byli ještě dva a našli jsme fenku, která byla všechno dohromady a porodila nám štěňata, jedno z nich nám zůstalo - dnes 13 letá Bára. Aida odešla loni za Duhový most a říkala jsem si, že konečně bude ten kokr. Dcerka vytáhla z křoví malou shi-tzu, pochopitelně ji nikdo nehledal, takže byla naše a teď v březnu jsem koupila od bezdomovců štěně, ze kterého se vyklubal tibetský teriér. Takže kokr - můj vysněný pes - je zase v nedohlednu.
|
Steph
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 11:18
- Nahlásit
Muj prvni pes byl vesnicky cistokrevny Misa u babicky od taty na retezu, byly mi asi 4 a nejvic me rozesmivalo, kdyz jsem vzdycky odvazala, honili jsme se po zahrade a on mi pak zacal nakrejvat nohu - nevedic nic o pudech jsem rikala ze je to specialni pes a ma vystrkovaci rtenku na brisku. V 5 jsem se zamilovala do Rona NO meho prastryce - bez vychovy naprosto genialni pes, travila jsem s nim hodne casu i u nej v boude. Pak strejda umrel a uz uz to vypadalo, ze bude Ron nas a bude u babicky od mamy. Ron umrel 3 dny po strejdovi, bylo mu jen 5, tehdy mi rikali, ze to bylo steskem, byl na strejdu hodne fixnutej. No pak prisel fifi boom a ja touzila v 9 po jorkovi, tak jsme se segrou dostali pekineze a ja byla nstvana, pac jsem chtela toho s culikem samozrejme, ze jsem ho pak nesmirne milovala, pac on miloval z cely rodiny nejvic me a vsechnu peci jsem obstaravala ja. V 17 jsem potkala sedivy stafforda a na zadnyho jinyho psa jsem nemela pomysleni, toho chci, navic super partak na triatlon. No jenze jak nasetrit 20tis z brigady za 25Kc/h, pak jsem objevila "levnejsi variantu" pitbulla. Tenkrat jeste nebyl tak sileny medialni tlak, ale nas dement praso/kravo felcar strasil, ze nas ten pes jednou vsechny zabije a on to musi vedet nejlip pac je vet, ze ano. Takze zakaz pes pod vyhruzkou stehovani. Tak jsem si poridila 6.tydenni pidi bestii Amalku jako darek k 20.narozkam a vracela jsem se s ni domu v naruci, ze se sbalime a pujdem. Trvalo cca 10min nez s ni mama lezla po ctyrech v obyvaku a tata rano mastil pro pacholiky, aby mela dost vapniku
Pak prisel Spoony, meli s Amcou stenata, tak jsme si nechali pridusenyho Goofika, pri porodu Amcinych vnoucat na me vykouklo male mikro hovinko a z mikro bestie se stala nase Rozarka, pac ja se zamilovala kdyz byla asi 3minuty stara. No a jeste potreboval zachranit chromajzlik Pepino z Bustehradu, aby mu neamputovali packu. Co 3 roky pribyde do rodiny nejaka bestie, takze vam na jare 2012 napisu co je u nas noveho, ale diky Pepinovi to asi bude zas nejakej chromajzl nebo duchodec z utulku.
|
Tinta76
|
# Zasláno: 20 Lis 2009 11:36 - Změnil/a: Tinta76
- Nahlásit
Jste se všichni nějak rozepsali 
Takže realita byla takováhle:
Prvního psa, co si pamatuju, byl Šmudla - toho babička přinesla domů jako štěňátečko. Byl to vořech, vypadal asi jako westík mixnutej se špicem, byl bílej, trošku nazrzlej. Já z něj byla unešená, máma z chlupů pološílená. Když mi bylo asi třináct, utekl za háravkou a piclnul ho myslivec. Pět dní jsme ho s kámoškou hledaly po vesnici, až jsme ho samozřejmě našly  Ten kretén zelenej se ani nevobtěžoval ho vodklidit  Zanedlouho na to, jsem domu dotáhla tuláčka - byl to můj vysněnej NO, pojmenovala jsem ho Avar (na počest starýho slepýho a už skoro nechodivšího NO mojí kamarádky). Naši mě s nim samozřejmě vyhodili. Prej ho mám vodvíst tam, kde jsem ho vzala Tak jsme spolu až do večera trucovali v kůlně. Na krátkou chvíli u nás zůstal, aby se netoulal a někde neumrz. Táda nadával, mamka podstrojovala, dokonce mi pro něj koupila obojek (kterej ten vůl rozkousal). Pak mu známej našel novýho páníčka. Dodnes vidim, jak ho odvádí a pejsa vedle něj vesele kluše Pak táta přinesl domů štěně trpasličího pinče, většího psa, že doma nechce. Ferda se jmenoval. Záhadně bezestopy zmizel, když umřela babička. Dalšího "srnečka" taťka koupil, páč bylo doma bez psa smutno - to byl Mufíček. Pak přibyl krysařík Prcek. Já jsem mezitim (s teď už bejvalym přítelem) opečovávala nalezence jezevčíkovitýho typu Dášenku.
A teď teda máme dva útulkáče
|
jablunka
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 11:51
- Nahlásit
Bernardýn,strašně moc sem chtěla bernardýna.U nás ve vesnici byli dva,Baryk a Bóža,jednoho měli u koní,druhýho v kravíně a já po něm strašně toužila.
Jenže osud chtěl jinak.Děda byl jeden rok něgde na Slovensku v lázních a dovezl si odtud z nějaké stanice Čsv,jenže tenkrá to byl prostě kříženec vlka a ofčandy co tam měli a při hárání se k ní nějak dostal.Byly mu jen 4 týdny.Dědu a děti miloval,jinak byl strašně odtažitý a ostražitý,nikdo nám do statku nevlezl sám.
No a já si jako 17ti letá pořídila první fenu celočerného NO.Zlatý a svatý zvířátko a když v 9 letech odešla,už jsem žádnýho NO nechtěla,protože bych srovnávala.
Když jsme se před téměř devíti lety stěhovali do domečku,měli jsme ND a čecháčka.dneska tu jsou dva boxeři,jeden chrt,jeden mimozemšťan,mops a číňan.
|
laguna
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 12:14
- Nahlásit
Jak jsem ke psu přišla.
Když jsem byla malá, nebylo pro mě důležitý, co to bude za rasu, hlavně aby to byl pes. V roce 1990 to konečně máma vzdala a dovolila nám pořídit psa. Tak jsem s tátou pro něj vyrazila. Domů jsme si přivezli černého pudlíka Bena, který měl na sobě strašně moc broučků“prý ze sena“, po koupání zmizí. Nezmizeli, byly to blechy, což nám musela, říct teta, mi tyto broučky neznali. Máma to vzala statečně. Vyzbrojena pinzetou všiváčkem a rukavicemi se dala do boje s bleškami. Boj vyhrála a dodneška za to má můj obdiv. V roce 1990 nebyl žádný antiparazitální šampon pro štěňátka. Ben s námi byl až do roku 2002, kdy onemocněl rakovinou a už mu nebylo pomoci. Můj další pes byl a pořád je shi tzu. V srpnu roku 2004 jsem k narozeninám od manžela očekávala pejska. Místo toho jsem dostala psy dva, ale keramický. Hnusný narozeniny. Po týdnu už to se mnou manžel nemohl vydržet a rezignovaně řekl „tak nějakého psa sežeň“. Věděla jsem, že musím jednat hned, než si to manžel rozmyslí. Koupila jsem anonci a hledala, mé jediné kritérium bylo malý pes. Do dvou dnů jsme si jeli pro štěňátko plemene shi tzu. Trochu jsem tušila, jak toto plemeno vypadá, ale jistá jsem si moc nebyla. Tak jsme dorazili před vrata, za nimiž mělo být moje štěňátko. Na vratech krásná cedule s buldokem. Trochu jsem se zarazila a koukla na manžela, ten začal vzteky rudnout a řekl „doufám, že to není tohle.“ Ve mně byla malá dušička, ale povídám „né neboj, přeci nejsem blbá.“Naštěstí jsme si domů opravdu přivezli shi tzu a né buldoka a manžel byl rád, protože si uvědomil, že by mohlo být hůř. V roce 2005 se nám podařilo přestěhovat do baráčku a já zase „potřebovala pejska.“Manžel překvapivě nesdílel moji potřebu, ale po čase rezignoval. Tentokrát už jsem pečlivě vybírala plemeno, od mládí se mi líbil československý vlčák, ale jelikož jsem chtěla psa na hlídání k dětem a jako společníka tak jsem čvčko zavrhla, bála jsem se, že na něj nemám. Další můj sen byl a stále je vlkodav, ale to bohužel není pes na hlídání. Náhoda tomu chtěla a já natrefila na leonbergera. A bylo rozhodnuto. A co na to můj manžel? Jen lehce zalapal po dechu, ale jelikož jsem měla spoustu argumentů jak je to supr pes apod. tak ani nic nenamítal. Dokonce se semnou jel podívat přes půl republiky k chovateli na naší fenku. Cestou domu mi bylo divný, že mlčí, až před naším domem říká „když se tady tak bojíš, nebylo by levnější sehnat samopal než živit takový zvíře?“ Za měsíc jsem si domů přivezla naší krásnou Dafinku. Nakonec ještě jednu manželovu perličku jednou v hádce na mě řve „vždycky jsem chtěl dvě děti a žádného psa a mám dva psy a jedno dítě.“ Občas se manželovi musí vyjít vstříc, takže dnes už máme dvě děti, a když to dobře dopadne tak v létě bude další leonek.
|
PeKrato
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 12:22
- Nahlásit
Pocházím z vesnice a u baráku jsme vždy měli nějakého pejsu. Jako dítě jsem nebyla schopná moc věcí ovlivnit, tak se jich u nás vystřídalo docela dost. Úplně první byla fenečka křížence, huhuňatá bílá kulička Sinda, ke které záhy přibyl nalezenec jezevčíčka. Po rozvodu rodičů je otec odmítl nám dát a tak jsme si nechali jedno štěndo po Sindě, Bena. Byl to nejúžasnější tovr na světě, miláček nezáludnej a hroznej hodňous. Nám dětem odpustil všechno a bezvýhradně nás miloval. Když Bena nebylo, přitáhla jsem od kamarádky černého kříženečka asi malého knírače a nějakého teriéra - Duffy. To už byl můj pes, jediná jsem s ním cvičila, chodila ven a obecně se starala. Byl to teriér každým coulem a moje o 10 let mladší sestra si s ním zažila své, neměl ji vůbec rád za její lumpárny. Pak jsem se odstěhovala a pes musel zůstat doma. Po dlouhých letech bez psa jsem chlapa zlomila na pořízení psa do bytu. Nakonec volba padla na stafordšírského bullteriéra s PP a už asi nechci jinak. Všechno co jsem četla o jejich povaze se mi stokrát potvrdilo a jsou to fakt miláčci. Co ale přijde dál, to těžko říct. Plánuju druhou fenečku SBT, ale znáte to, cesty života jsou vrtošivé
|
corgi
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 13:19
- Nahlásit
Lucie od Arta
Teď jsem rozbalila PPČ - moc hezký článek i fotky. Ten kokr na obálce, to je tvářička - kámen by se ustrnul
|
dejavu
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 13:25
- Nahlásit
Lidi, vy píšete tak krásně, skvěle jsem si početla a jsem ráda, že jste to to neodbyli a vzali to jako příběhy, díky a pište dál.
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 13:27
- Nahlásit
hezký téma
já měla to štěstí,že se mi můj dětský sen splnil..nikdy v nich nebyl jiný pes než NOmým životem sice prošlo vícero nejrůznějších psů velmi často jsme sloužili jako tranzit,asi první byl Karaj(kdo to čet,je mu to jasný,vono toho tehdy moc ke čtení nebylo)Nějaká svině vyhodila do místního potoka tašku se 3 štenaty,jedno nevydrželo,2 jsme odkojily s kámoškou a jednoho si nechaly a střídaly se o něj .Ale psem mýho srdce byl,je a navždy bude ovčoun
|
Lucie od Arta
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 13:31
- Nahlásit
corgi
díky. Já na jednobarevný kokry moc nejsem, ale líbí se mi, že na obálku vybrali zrovna tuhle čubinku - Cheasy je přes 10 let a je to furt čupr baba...a na tom mém jsou krásně vidět všecky ty bodláky, co má v chlupech po lovu (tak hodinka česání).
|
žanda
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 13:31
- Nahlásit
Že chci psa jsem naše "otravovala" asi od vždy. Tatínek byl rezolutně proti,maminka by se možná dala ukecat. Taťka byl z těch lidí,když řekli ne....tak přes to vlak nejel. No bylo Mikuláše,já měla angínu,mamka šla na nákup ) v tašce přinesla něco černého, hubeného, strašně se klapajícího a byl to pes- tedy fena. Asi 3 měsíce stará,ale evidentně týraná. Po dobu mé nemoci,kdy já marodila na jejím pelechu , se přestala torchu bát a i po bytě už začala chodit, později chodila i na vodítku-který byl pro ní předtím asi spíš výchovným prostředkem. No stala se z ní nádherná fenka nějakého loveckého plemene, úžasná,hodná,poslušná. Když umřela, byl to funus v rodině a brečel nejvíc snad táta,který s mamkou asi 14 dní nemluvil,že psa domů donesla) Dalšího psa maminka už nechtěla-tatínek ano) Ale to bylo v době mé dospělosti, stěhovala jsem se brzy do svého bytu-měla manžela,syna a hned brzy psa- kterého si nakonec brali naši společně s vnoučkem na víkendy,když to šlo. Dneska mám zase psa, opět jiného už-ale upřímně říkám,psa jsem chtěla-ale malého, hnědého,klidného a fenku) plemenu jsem nechávala širší výběr,ale čekala jsem rozum v rodině. No hnědého máme-) Tehdy jsem byla na prášky,když jsem mímo domů dovezli,dneska vím,že to bylo to nejlepší,co jsem udělat mohla a hrdě se hlásím k majitelům AST. Pes mi dal mnoho, věřím,že i mému synovi a jednou až budou nějaký vnoučata, doufám,že dají i jim- protože u nás doma už pes bude vždy.........
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 13:37
- Nahlásit
Lola1
Psa jsem chtěla mít odjakživa, jak jsem zjistila, že psi existují. Tenkrát bych brala jakoukoliv rasu
, jo přesně tak. V podstatě mi vždy bylo jedno, jakej, ale hlavně péf! A mám to de facto doteď, i když největší část mýho psího já okupují od pořízení Ešusa ohařiska, ale..... co osud nadělí je mi v podstatě fučik, hlavně, že to je štěkavec. Je ale pravda, že vím, že jsou plemena, na který nikdy mít nebudu (myslím zvládnutím), takže tam bych asi s osudem "bojovala" bála bych se, že psa zkazím a nedovedu ho vychovat tak, jak si představuju, že by to mělo být.
|
corgi
Člen |
# Zasláno: 20 Lis 2009 13:37
- Nahlásit
Lucie od Arta
na tom mém jsou krásně vidět všecky ty bodláky
Aspoň je vidět, že je to autentická fotka - ne jako kdybyste ho vykoupali, učesali, přepudrovali a pak mu strčili do huby mrtvýho králíka
|
