| Autor |
Zpráva |
Baico
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:15
- Nahlásit
PetraK
na komín bych se Bilušky asi rači neptala ,
Jsem nevěděla,že je komín taby  . Se omlouvám. Tak může stejně posloužit hromosvod.
|
Biluška
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:22
- Nahlásit
PetraK
na komín bych se Bilušky asi rači neptala , esli se dobre pametám, mala s ním ozaistné potiaže
To byl zadní komín  Přední komín je funkční a zatím drží  . A včil budem mít eště jeden z té nové kotelny, heč heč. Máme víc komínů než lecjaká továrna 
Baico
Se omlouvám. Tak může stejně posloužit hromosvod.
Ten nemáme, při minulý bouřce spadnul
kachna_
To mě taky napadlo, ale otázka je, v jakym stavu je komín. Pak to chce přesně propočítat, zda pojistka dítěte kryje jeho dočasný výpadek, opravu komína a náhradního myče oken.
Obávám se, že nekryje. Buď bych musela děcku zvýšit pojistku, nebo natlouct ty skoby. Na druhou stranu, menší dítě je prakticky podvyživené, páč moje kuchařské výrobky odmítá jíst. Tudíž je lehké a komín by to mohl vydržet.... na mě už je to dost složitá matematika, předám tuhle rovnici Mášenkovi, přes matyku je u nás doma on
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:33
- Nahlásit
Biluška
píšu na fšecky německý fóra a nějakýho takovýho ptáka koupím
Jako bacha na to! abyste nenarazila na nějaký érotycký fora vomylem! Páč takovej fógl vám vokna neumeje...ale moch by vám protáhnout komín třá..
|
Biluška
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:35
- Nahlásit
davidkova renata
Bez obaf paní, u nás je práce dost pro fšechny němčoury . Můžou třá nařezat dřevo
|
Alexa
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:42 - Změnil/a: Alexa
- Nahlásit
čus baby,
je tu chnusně a du k zubaři.
Garfíldová
http://www.novinky.cz/zahranicni/svet/170555-objev ene-trosky-nepatri-airbusu-patrani-zacina-od-nuly. html
vím že je to blbý, ale fakt mě hned při prvních zprávách o zmizení napadly Ztracený
Jablunka
hele neměla bys těm děckám dát občas najíst
Davítková Renata
takovej fógl vám vokna neumeje...ale moch by vám protáhnout komín třá..
hele co ty víš třá bude obojeschopnej
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:43
- Nahlásit
Alexa
víš třá bude obojeschopnej
to bejvá hodně řítkej jef,většinou sou voryentovaný jednostranně
deš zejtra bránit???
|
Biluška
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:44
- Nahlásit
Nigdo nic nepište, du makat
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:48
- Nahlásit
Baico
Jsem nevěděla,že je komín taby
tabu ani tak jako ne, ale už to má pár dní za sebou
Se omlouvám. Tak může stejně posloužit hromosvod
sem chtěla napsat, že to bude podobný jako s tim komínem, ale Biluška už podala hlášení
davidkova renata
neumeje...ale moch by vám protáhnout komín třá.
sem neměla zrovinka to kafe pít
no ale to řiká někdo, kdo má perforovanou buchtu?
Alexa
je tu chnusně a du k zubaři.
 máte mé hluboké soucítění paní
|
Alexa
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:52
- Nahlásit
davidkova renata
deš zejtra bránit???
du ,ale u nás
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:54
- Nahlásit
isdpch
čauky šmejde
Alexa
ale u nás
|
Alexa
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:55
- Nahlásit
davidkova renata
dyž ty soboty jsou blbé, jsem rozpolcená osobnost, ale většinou vyhrávaj místní  a navíc měl kluk fčéra narozky kulatý a v so budem slavit
|
brut
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 09:57
- Nahlásit
Dobré ránko vespolek
Biluška
až umeješ okna, tak můžeš přijít k nám
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:06
- Nahlásit
Chci Garfieldovi koupit zakrslýho králíčka. Bude ho jít rád?
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:07
- Nahlásit
Garfield
Bude ho jít rád?
chvíli určitě..takovej králík to je mnamka
|
Gerda
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:10
- Nahlásit
Dobré ráno pitomcííííííí! Krásné ráno fšem, co mají pátek a nemusejí zítra nic. Také krásné ráno fšem, co mají svátek, a dnes je to Erin. Pani, tady máte dort a přijde vám druhá kapitola.
Dnes byla Maryje venku moc hodná, teda jednou strašila ušatou elišku, ale zlá na ní nebyla. Pak sme zase dělaly aport, teda jen to přetahování, což jí megabavčí, ale jen s tim pešíkem, toho sem jí i 2x pustila, ona s nim kousek odběhla, ale hned sem křikla - ke mě APORT - to přinesla, hned sme se tahaly, ani jednou nepovolila, tak sem zkoušela v tom pevnym zákusu jí posadit. Kupodivu držela, ale musela sem ten pešík furt jakoby táhnout, že prostě držela a sedala v tahu. Obvykle vždy po posazení pouští, jak kdyby zadek a zup měly něco spolčenýho. Vim teda, že prdel a oko společný nerf mají, ale o zupu sem to nevěděla. Jak se máte jelimani?
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:11
- Nahlásit
davidkova renata
Na to se neptám, na věci zcela zřejmé se nikdy neptám, já myslela králíček Garfielda...
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:12
- Nahlásit
Gerda
ale o zupu sem to nevěděla.
tak to ste teda pani prt študovaná, páč - třeba hnedle příklad jo?
Začne vás bolet zup a ? ste gde???
Tak vidite, jak moc maj společnýho.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:14
- Nahlásit
Gerda
To jste mně připomněla.... Znáte Babetu? Tu socialistickou buchtu (vanilková nebo čokoládová), která zdobí náš trh už stovky let? Laciná, obyčejná buchta, ale když je hlad, člověk ji rád zblajzne.
Včera jsme byli s rodinou ve městě a tak jsme vzali psáka do KFC, bo jsme měli hroznej hlad a tyhle fástfůdy úplně nenávidíme a nikdy tam nechodíme, ale doufali jsme, že nám psa zabaví a připraví ho na tisíc způsobů. Psa nám nepřipravili, ale Pavel se nechal obalamutit na nějakou tu "mufinu" nebo jak se ty americký debilní koláčky jmenují. Stálo to přes tři pětky a bylo to ve velikosti jedné desetiny právě Babety. Barva, vůně, chuť a složení úpa stejný. Tomu říkám byznys.
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:14
- Nahlásit
Garfield
já myslela králíček Garfielda...
platí totéž co výše
|
Gerda
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:16
- Nahlásit
Garfield
Znáte Babetu? Tu socialistickou buchtu (vanilková nebo čokoládová), která zdobí náš trh už stovky let? Laciná, obyčejná buchta, ale když je hlad, člověk ji rád zblajzne.
Si snat děláte srandu, ne? Na Babetě sem vyrostla, chudák babička za ní utratila skoro celej důchod, žrala sem to furt (u nás stejně nikdo péct neuměl)...Jo a jesi Erin řeknete, že je to dort z Babety, budete pěkná sketa.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:21
- Nahlásit
janika
Jo vlastně, kecám, citronová né vanilková. Já milovala tu čokoládovou jako děcko, ale vlastně obě. Teď už mi tak nechutná, už jsem zmlsaná.
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:22 - Změnil/a: PetraK
- Nahlásit
janika
tady má někdo zubatou řiť?
no esli požil čili papričky tak možná i jo, páč se mu pak ráno roztřepí
a máte radost velikou???
|
Erin
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:36
- Nahlásit
Gerda
Děkuju paní za ty dary
Jenom probíhám,vůbec dneska nestíhám
navíc mám nafouklý břuch víc než jindy a bodá mě f němAsik budu rodit ježky či co.Papa
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:39
- Nahlásit
janika
No já tuze ráda Pohádku hodně moc čokoládový těsto, hodně moc čokoládová šlehačka (ale pravá, né ty rostliný hnusy). Ani nevím, jestli tomu pražáci říkají Pohádka.
|
brezen2008
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:39
- Nahlásit
Erin
rodící ježky? to tu velebnosti nebylo
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:47
- Nahlásit
janika
Jo to je ono. Tady se to někde jmenuje Pohádka, někde Paříž a někde Praha, tak se v tom pak vyznej
|
brezen2008
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:49 - Změnil/a: brezen2008
- Nahlásit
http://www.zijustejnejakoty.cz/
já se jdu podívat
mějte se krásně fanfárově,užijte si víkend dle svého a v pondělí ahooooooooj
PS - kdyby bylo nějaké venčeníčko,tak se mi ozvěte,dík
|
Baico
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 10:51
- Nahlásit
Lidi nechte toho, začínám mít hlad. A dneska jsem bez oběda, protže chodim se ségrou do menzy na oběd za 35 Káčé a ségra dneska nejde do Prahy a jí zapomněl půjčit tu její studentskou kartu. Za blbost se holt platí 
|
Gerda
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 11:19
- Nahlásit
Druhá kapitola:
PART TWO
Líba tells:
Sestupovali jsme pomalu dolu do sklepa. Schody byly pokryty vrstvou bílé plísně, vzduch
byl těžký, vlhký a zapáchající. Měly jsme pocit, ze ve sklepě nikdo nikdy nebyl. „Líbo,
já mám strach“ potichu špitla Mači. „Já taky, ale teď už to přece nevzdáme. Zapal svíčku.“
Stály jsme na schodech sklepa a všude okolo nás se obestíralo hluboké ticho. Byly
jsme obě vystrašené, ale absolutně odhodlané podniknout cokoli, abychom odhalily tajemství
stařičkého srubu. Když Mači po chvíli konečně zapálila svíčku, její slabé světlo stačilo
osvítit sotva pár metrů před námi. Než jsme se stačily rozkoukat, průvan svíčku uhasil.
Poklop nad námi, kterým se do sklepa leze, se prudce zabouchl. Obě jsme ztuhly. Chvíli
jsme stály a nebyly schopny vydat ani hlásek. Natáhla jsem ruku, abych se ujistila, že
Mači stále stojí přede mnou. •íleně zařvala. „Mači, to jsem já, je to v pohodě, dostaneme
se odsud.“ Snažila jsem se, aby má slova zněla přesvedčivě, a v koutku duše jsem doufala,
že tady na těch schodech neumřeme. Bez dechu jsme seděly ještě několik minut, než
jsem se konečně vzpamatovala a začala uvažovat prakticky. „Mači, pomalu si zvykáme na tmu,
pach plísně už mě také nenutí zvracet, takže teď musíme vymyslet, jak se odsud dostaneme.
A nebreč, to nám není nic platné.“ Mači mě stále překvapovala. Pokaždé, když se dostala
do stresové situace, chovala se nevyzpytatelně. Jednou propukla v pláč, podruhé si chladnokrevně
věděla rady. Doufala jsem v ten druhý případ, ale Mači seděla na plesnivém schodě
a usedavě naříkala: „Líbo, někam jsem si položila brejle a teď nevidim ani tu tmu.“
OK, nejdříve je tedy nutné najít brejle a pak se můžeme bavit, co dál. Patlaly jsme se
v plísni a slizu a hledaly brejle. Nakonec si Mači vzpomněla, že si je dala před sestupem
do sklepa do kapsy a naráz přestala brečet. „Už je to dobrý, Libuško, můžeme zkusit
zapálit svíčku ještě jednou.“ Zapálily jsme opět světýlko a jelikož ve sklepě už nebyl
průvan (poklop už je přece zabouchnutý), svíčka hořela. Konečně jsme si mohly prohlédnout
celý prostor neútulného sklepa. Nechtěla jsem zbytečně Mači rozptylovat a upozorňovat jí
na pavouky visící od stropu. Proto jsem jí kladla za úkol zkoumat podlahu sklepa. Sama
jsem pak s očima na šťopkách slídila po stropě. Teď už jsem si nebyla tak jistá, že ve
sklepě nikdy nikdo nebyl. Vše se mi najednou zdálo podivné. Nevěděla jsem stále, čím to
může být. Pohlédla jsem na Mači. Také stála zamyšleně pod obrovským křižákem, kterého
naštěstí neviděla, držela bradu v dlani a to bylo neklamné znamení toho, že se snaží přem
ýšlet. Pak zvedla zrak a naše pohledy se střetly: „Ten sklep je vymalovanej!!“ Ale proč
někdo chtěl, aby vypadal pustě a neobydleně? Musíme nahoru a prohlédnout si zbytek. Ale
jak? Jediný, kdo byl venku, byla Jessy. Jedině ona nám mohla pomoci. Zaposlouchaly jsme
se a uslyšely ji kňourat nad poklopem. Došlo nám, že to byla ona, kdo poklop omylem zabouchl.
Přiložila jsem ucho k poklopu a slyšela ji, jak je příšerně udýchaná. Hlavou mi
projelo: „Proč asi tak šíleně běžela z prvního patra? Viděla tam snad něco? Proč běžela
za námi do sklepa? Chtěla nám snad neco ukázat?“ Z přemýšlení mě vytrhla Mači: „Dokážeš
tomu psovi vysvětlit,jak pohnout s petlicí, abychom se dostali z týhle díry?“ „To nevím“
odvětila jsem „ale spoléhám na její výcvik z Kazachstánu.“
„Sakra, Jessy, jsme ve sklepě, tak pojď a zvedni ten poklop!“ Ano, byla to naše dobrá víla
a zachránkyně. Hned napoprvé zvedla víko od sklepa a se žvýkačkou v tlamě nalepenou na
dásni čekala, tlapku v bok, než prolezeme otvorem v podlaze. „To snad ani není pes, Líbo,
to je prostě poklad.“ Jessy, pyšná na svou nadprůměrnou inteligenci, přejížděla schovívav
ým pohledem každou z nás. „Pro dnešek s průzkumem sklepa končíme.“ Naše věrná psí
přítelkyně se hlasitě rozštěkala. Uvařily jsme si čaj a opět zasedly na terasu. Jessy nám
znakovou řečí vyprávěla o tom, že v prvním patře srubu jsou jen peřiny a dubový stůl zamčen
ý velkým visacím zámkem. Sotva to dořekla, zpozorněly jsme. Stůl? Zamčený? To je nutné
prozkoumat. Nechaly jsme čaj čajem a vyrazily společně do patra. Věřily jsme Jessy, že
dům pořádně prozkoumala, zatímco jsme byly uvězněny ve sklepě, tudíž jsme nepovažovaly za
nutné se plížit. Srub byl stále překrásně osvětlen večerním sluncem. Je divné, že tady
slunce svítí i po západu. Celý den byl však příliš mystický na to, abychom se zabývaly
takovým detailem.
Po zkušenostech se sklepem jsme do prvního patra nadšeně vyběhly. Všude bylo světlo a večerní
slunce vrhalo na dřevěnou podlahu srubu tak nápadité stíny, že jsme se až musely
smát. Chvilku jsme se pitvořily a kroutily, aby stíny byly co nejbizarnější, ale Jessy si
zaťukala tlapkou na čelo a pohybem hlavy, který nepřipouštěl protesty, zaměřila naši pozornost
k dubovému stolu na konci pokoje pod oknem. Od schodů byl do místnosti zajímavý
pohled. Nikde ani smítko prachu, všude jen peřiny a polštáře a na konci toho stůl s velk
ým visacím zámkem. Peřiny byly vyvětrané, dokonce voněly po nějaké aviváži. Ale ve srubu
už přece nikdo 200 let nebyl. Kdo tedy vypral, vyvětral, utřel prach a vymaloval sklep?
Je to na nás. My to musíme rozluštit. Stejně jako záhadu zamčeného stolu. Tak nějak podvědomě
jsme cítily, že pokud se nám podaří otevřít stůl, cesta k rozluštění záhady je otevřená.
Jenže otevřít psací stůl není jako vyrazit dveře a stěnu srubu. To je práce
pro hodináře nebo zloděje. Anebo zlodějského hodináře. Stůl pocházel minimálně z konce
18. století a v té době se líhli po světě takoví truhláři, kteří dokázali ze dřeva vyřezat
nedobytný trezor. Teď nám Jessy nemůže pomoci. „Líbo, ty jsi přece v mládí vykradla
přírodopisný kabinet a vyhodili tě kvůli tomu ze školy, zkus to otevřít“, chytala se stébla
Mači. „Aha, tak tohle se říká, víš přece, že to bylo jinak. Vždyť jsi tam byla se mnou.“
„Promiň, Libuško, zapomněla jsem.“ Ano, bylo to jinak. A jak jsme tak dumaly nad uzamčen
ým stolem, vyvstala nám ve vzpomínkách příhoda ze školy:
Zlá učitelka přírodopisu neměla ráda naší spolužačku, která jí údajně výrazem ve tváři
připomínala rorýse. Aspoň tak to potom tvrdila policii. Jednoho dne se spolužačka ve škole
neukázala. Líba vytušila nebezpečí a jala se kamarádku hledat. Jaké bylo její překvapení,
když zjistila, že z přírodopisného kabinetu se ozývá sténání připomínající hlas ztraceného
děvčete. Líba neváhala a vypáčila dveře. Zachránila tak ubohou dívku ze spárů zlé
učitelky, ale vše bylo prezentováno jinak.
„Ano, Mači, pamatuješ si to správně, takhle to bylo. Ale už nemá cenu o tom někoho přesvědčovat.“
Teď to ovšem znamenalo, že nám nikdo nebude schopen pomoci otevřít záhadný
stůl. Už ani nevím, koho z nás to napadlo – odsunout stůl doprostřed místnosti a prozkoumat
jej zezadu. Práce to bude namáhavá, srdce nám bušila vyčerpáním a zvědavostí, co
bychom eventuálně mohly objevit. Jessy se třásla strachy u schodů. Takhle jsme ji ještě
nespatřily. Ve výrazu tváře jsme jí četly únavu z krušného dne a zvláštní strach. Proč má
ten pes strach právě teď? Celý den nás provází nebezpečími a teď, v tak „normální“ situaci,
má hrůzou zůžené zorničky. Trošku nás to polekalo, protože psi mívají šestý smysl,
který je před tragédiemi varuje. Máme Jessy důvěřovat a nechat stůl stolem a pádit odtud,
co nám nohy budou stačit? Ne, to nejde, jednou jsme se rozhodly, dostaly se tak daleko a
teď bychom to měly vzdát? Ne, na to jsme s Mači příliš zatvrzelé. S tím stolem musíme pohnout,
stůj, co stůj.
Noční slunce bylo rudé. Rudé byly i naše tváře, když jsme se s Mači snažily odsunout těžk
ý barokní stůl. Vůbec se do interiéru srubu nehodil. Ale bylo to to jediné, co tu po staviteli
z konce 18. století zůstalo. Jessy ustupovala s každým pohybem stolu do pozadí,
blíž a blíž ke schodům. „Jessy, kam jdeš, neblázni, pojď sem!“ volala jsem na svého psa,
ale ten jakoby neslyšel, anebo nechtěl slyšet, plížil se se sotva slyšitelným kňučením do
bezpečné tmy nad schody. Pak už jsme slyšely jen zoufalé štěkání a červené záblesky psích
zorniček ve tmě. „Tak jo, zůstaň si tam, srabe!“ hodila hlavou Mači směrem k Jessy. „Musíme
si ten stůl natočit k oknu, abychom pořádně viděly na zadní stěnu“ a už jsme všemi silami
posouvaly tu obrovskou masu dřeva a laku do kužele svitu nočního slunce. „Sakra Mači,
proč tady svítí slunce i o půlnoci?!“ prskla jsem k rudě ozářené postavě své kamarádky.
„Klid, Líbo, aspoň nemusíme plejtvat baterky v baterce“ snažila se marně celou situaci obrátit
v humor Mači. Viděla jsem jí však na červeném obličeji, že se bojí možná víc než
já. Noční slunce nás pomalu začalo znervózňovat. Už to není romantický detail našeho vý-
letu. Stůl se nám nakonec podařilo natočit tak, že slunce ozářilo celou jeho zadní stěnu.
Musely jsme si trochu odpočinout. Pokud by se teď stalo něco strašného, neměly bychom sil
tomu čelit. Vytáhla jsem z kapsy dvě cigarety a každá jsme si zápálily. Ač je kouření zlozvyk
hraničící s pomalou sebevraždou, přec ve vypjatých situacích člověku zachutná. Úlevně
jsme vyfoukly kouř a červeně zbarvené obláčky dýmu se začaly rozplývat a točit v paprscích
nočního slunce. Byly rudé jako krev. Jako okysličená krev. Okysličená krev proudí
v tepnách. Má to snad znamenat, že se máme bát o své tepny? „Líbo, možná bychom měly
jít spát někam do lesa a vrátit se sem zase ráno. Nějak mě mrazí.“ „Mači, víš přece, proč
jsme sem jely. Musíme to dokázat. Víš, že na tom závisí celý můj budoucí život. Cikánka
měla pravdu. Pokud tu záhadu nevyřešíme, nebudu mít klid. Teď jsme příliš daleko a víme
již příliš mnoho, abychom to vzdaly.“ Cítila jsem, že jsem Mači svým odhodláním povzbudila.
Ano, teď už nemůžeme couvnout a musíme se do stolu podívat. Pomalu jsme típly a ruku
v ruce se vydaly obejít stůl k jeho zadní stěně.
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 5 Čen 2009 12:24
- Nahlásit
Erin
Asik budu rodit ježky či co
Hm pak jich nemá k podzimku běhat tolik bezprizornejch po ulicích
janika
Garfield
hele a co Floridu (nebo případně Batole) to znáte?? Mňááám
Lehoulinkej piškůtek, šleháčkovej potklat a broskef k tomu. Ach bóže, ach bóže, mám tu enem brokovnici se sejrem a zeleninovej talíř
ale ! Inšpirovalo mě to, v nejbližší době si vyrobím domácí Floridku  Lidi to je mana nebeskáááá! Udělám to vždycky ne jako dort to je moc velký umění na mě- ale na plech, kde je toho navrch víc!! a .............. nic na mě nezbyde, páč to fšicí sežerou. Dycky mám max. dva kousky . Ale ešče že tak, páč jinak bych byla jak bouchoř uš definitivně. A VÍTE CO?? ZVLÁDNE TO I ÚPABLB PEČÍCÍ JAKO JÁ.
|
