| Autor |
Zpráva |
Garfield
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 11:41 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Tento příběh je smyšlený, jakákoliv podoba se skutečnými lidmi a "věcmi" je čistě náhodná.
Nemám ráda lidi, co nemají rádi zvířata. Kdo nemá řád zvířata, nemůže mít rád ani lidi. Kdo nemá rád lidi, má rád pouze sebe. Nemám ráda lidi, co se "majslef" milují. A to jsem z ekipy středovesmířanů.
...ale někteří za to nemohou.
Jako třeba Dagmar. Dáša taky nemá ráda zvířata, ale lidi myslím jo, teda aspoň některý.
Její nevraživost vůči zvířatům byla způsobena přístupem její matky Cecílie. Cecílie je dle mého vkusu kráva, ať už je to matka číkoliv a jako Dášina matka je kráva tuplovaná. Cecílie se štítí pavouků, což o to, já taky, ale narozdíl od ní už se neštítím koček, psů, zakrslých králíčků, morčat a křečků. Ani myši mi nevadí. Za to Cecílii vadí a to bych se vsadila, že v životě žádnou neviděla. Co po mě jich lezlo! Ve stájích! Jsou hnusně rychlý, lekají mě a nemám ráda, když po mě lezou, ale stejně jsou celkem roztomilý. Dokonce mi je jich líto, když nám je kočka nosí hrdě vyskládané před práh domu.
Cecílie by za mrtvý myši byla ráda a pak by zabila i kočku, aby jí nechodila před práh domu. Cecílie je načinčaná převoňaná slepica sledující televizní seriály žerouce přesmažené brambůrky, pijící hektolitry kávy, drbající o všem živém i neživém. Drbna roznášející klepy pravdivé (ty ale pomálu) a zejména klepy nepravidvé, v tom je dobrá. Cecílie se všeho štítí, dokonce i mě a to jsem ji jen vždycky pozdravila. Je fakt, že jsem ji zdravila celá chlupatá od psa, ožužlaná od koně, páchla jsem hnojem a z vlasů mi trčela sláma a taky jsem ji zdravila skrz zuby.
Dáša za svou matku nemůže. Svým strachem či averzí vůči zvířatům se v životě o hodně připravuje. Je nám jí líto. Byla by to bývala fajn holka. Asi ji musíme vyléčit. Vezmeme ji na nějaký zvířecí víkend, aby pochopila jak jsou zvířata fajn.
Naplánovali jsme skvělou terapii. Jedeme partička lidí na víkend. Dáme pořádnej výlet krásnou přírodou v oboře plné vysoké a divočáků. Další den je na programu ZOO a tam Dášu necháme svézt na poníkovi. Majka říkala, že tam pětadvacetiletá Dáša bude vypadat blbě mezi těma tříletýma, ale to si nemyslím. Léčba je léčba.
Hlavní však je, že bereme i svoje psy. Museli jsme Dáše slíbit, že ji nebudeme nutit je hladit, nebude je muset krmit a nebudou se jí nijak dotýkat. Chlupům poletujícím ve vzduchu se však mrška neubrání, říkáme tomu první kontakt aneb homeopatika. Z tlamy Majčiné dogy občas lítají i sliny, to se ale musí nechat až na konec víkendu, to bude druhej level.
Myslím si, že ve fajn partě Dáša pozná, jakej je pes skvělej parťák a přítel člověka. Myslím si, že psychoterapeuti v podobě mého Dlífraga, Majčiny černočerné dogy Světlušky a Bářinýho parsona Hurvínka Dášu zaručeně vyléčí.
Dášu jsem doma vyzvedávala já v doprovodu Dlífraga samozřejmě. Musela jsem jen písknout před domem do okna, protože Cecílie by nepřežila, kdyby Dlífrag prišel až k jejich bytu. Mohl by se dotknout rohožky. Okno do jejich kuchyně blikalo míhající se záclonou a Cecílie naprděně pozorovala tu lůzu dole. Myslím si, že měla na puse respirátor a gumové rukavice.
Dáša vyběhla s rozzářeným úsměvem před dům.
"Tak jdeme, už chcu být vocaď pryč." zahalekala bez zastavení a namířila si to k zastávce šaliny. Cestou na vlakový nádraží jsem jí vyprávěla o osobnostech našich psů. Někde četla, že teriéři jsou hodně akční a temperamentní. Musela jsem jí vysvětlit, že to psal nějaký debil, že jsem ještě nikdy neviděla temperamentního teriéra - natož Bářinýho parsona Hurvínka. Dáša se uklidnila, když jsem jí řekla, že ho Bára většinou nosí v náručí, protože on je tak línej, že ani nechce chodit. Pravdu jsem jí říct nemohla. Hurvínek je něco mezi Hondou, rogalem a ruskou jadernou ponorkou. Nechápu, že ho ta Bára ještě nezabila, tak hyperaktivního psa jsem v životě neviděla.
O Majčiné doze Světlušce jsem až tak lhát nemusela. Ona je hodná a klidná a já ji mám ráda, jen na mě nesmí skákat, na zadních je snad o dvě hlavy vyšší jak já a to mám metrsedmdesát. Když na mě z té výšky slintne, týden mě pak vysvobozují z gelového lože. Jak říkám, Světluščiny slinty jsou až druhý level. Nesmíme před Světluškou jíst a vytahovat žádný jídlo. Nějak se to zvládne.
Nejlepší hodnocení jsem si nechala pro přítomného Dlífraga.
"Dášo, to nepochopíš, to musíš zažít. Německej vovčák je král psů. Něco jako lev mezi jinou tou faunou. To je prostě osobnost, chodící inteligence, spolehlivost a láska. Je to parťák pro život, rozumíš. Je to kamoš do nepohody. Takovej vovčák i ze skály skočí, když ti to uvidí na očích."
Dáša si trochu nejistě prohlížela Dlífraga, jak běhá kolem nás. Asi tam před tím byla nějaká hárafka, protože místo aby se hrdě nosil a šel jak král psů, lítal jak mesršmit, úchylně nadrženej chlípák. Pak zastavil asi metr od Dáši, vytasil kakajovou dírku a začal kadit. Řekla bych srát, ale to se nehodí. Sral jak amina. Bože, to byl smrad. Táhlo se to teplými letními vzdušnými proudy snad až do Deutschlandu. Viděla jsem, jak se Dáši navalilo. Chtěla zhluboka dýchat, ale nebylo co. Musela jsem to rychle zamluvit.
|
brut
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 11:47
- Nahlásit
Garfield
pokračuj .... prosím 
|
Biluška
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 11:50
- Nahlásit
pokračůůůůůůůůůůůj  živě si to představuju a řehtám se tak, až mi padá sádra. Jestli mi sjede úplně tak si Dášu vytisknu a odnesu na chýru, aby mi věřili
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 11:58
- Nahlásit
"Promiň, on má asi trošku průjem, ráno shodil ze sporáku pánvičku plnou oleje, na které jsem večer smažila ryby a vylízal to i s teflonem... Honem už nám jede jednička, ať ji stihnem, holky už čekaj na nádru." rozběhly jsme se k přijíždějící šalině. Dlífrag se vydal opačným směrem a než jsem si toho všimla a přivolala ho, šalina ujela. Další jela za 15 minut, tak jsme si koupily párek v rohlíku a já vyprávěla Dáši dál.
"Víš Dášo, ovčák je jedinej pes na světě, kterej je schopnej naučit se povelům bez použití slov. Jakože stačí jen gesta víš?"
Dáša nevěděla.
"No myslím jako pohyby rukou, nebo tělem nebo dokonce i odezíráním ze rtů. Si vem, dyť se používají jako slepecký psi, jako záchranářští psi, vyhledávaj drogy, chytaj zločince. Ty Dášo nebýt vovčáků, tak jsme jako lidstvo úplně v prdeli ti řeknu." zamyšleně jsem pohlédla na Dlífraga, který si zrovna vykousával klíště. Trefil se do černého a krev se trošku rozstříkla. Pár kapek přistálo Dáši na teniskách, ale nevšimla si toho. Byla jsem ráda, protože by se jí to nemuselo líbit. Určitě ju matka poučila o těch encefalitydách a borelijózách a tak. Až pak jsem si všimla pána sedícího vedle nás. Měl rotvajlera a dost nasupeně se na mě díval. Spiklenecky jsem na něm mrkla, jakože to byl jen "džouk".
Přijížděla šalina, zvedly jsme a zmizely v jejích útrobách. Pán s rotvíkem naštěstí čekal na jiný číslo. Ulevilo se mi, protože šalina byla narvaná a psi by se tam mohli porvat. Teda spíš by bylo divný kdyby se neporvali.
|
arwen
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 12:20
- Nahlásit
Garfield
tak to je skvělácký čtení.....může se to volně rozšiřovat?
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 12:24
- Nahlásit
Holky už na nádraží čekaly dýl. Asi mezi námi funguje nějaká telepatie, protože taky jedly párek v rohlíku. Majka jeden koupila i Světlušce a Hurvínek neměl nic, takže celou dobu na Světlušku vrčel a Bára ho (než jsme k nim přešly přes celou nádražní halu) asi pětkrát třískla vodítkem. Vždycky se ohnal i po Báře. Sem věděla, že je to hajzlík, to by si Dlífrag nikdy nedovolil. Zpomalila jsem krok a Dášu přibrzdila, že se jako juknem na tabuli odjezdů. Nechtěla jsem, aby viděla tu kaluž slizu. Majka do toho asi stoupla, protože to měla i na botách. Zatímco Dáša poctivě studovala tabuli odjezdů vlaků, gestla jsem na holky, ať se vodtam vyklidí, že jdeme jakože pospolitě na perón. Kdy jede vlak jsme samo věděly všechny kromě Dáši.
Cesta k vlaku, nástup a usádlení proběhlo v pohodě. Holky byly instruovaný a tak Hurvínek dostal asi ještě šedesátkrát, protože chtěl po Dáši pořád skákat, ale Bára byla rychlejší. Světluška už svůj párek trávila, takže vypadala jako dáma, taková paní kněžnová a řekla bych, že Dášu zaujala. Dáša má taky krásný černý lesklý vlasy jako Světluška srst, tak si možná holky padly do oka. Úplně super bylo, že Hurvínek zlobil čím dál tím víc a protože s dalším tělesným trestem by už mohl i umřít, tak ho raději Bára vzala do náruče, protože už na to neměla nervy.
"Vidíš Dáši, jsem ti říkala, že je to fakt hodnej pes a že je dost línej." Dáša se dívala na Hurvínka v Bářiné náruči, strašně sebou mlel a zuřil a dokonce Báru i trochu kousnul. Jestli si toho Dáša všimla nevím, koukala z okna a celou cestu neřekla ani slovo.
Majka chtěla vytáhnout kytaru, že jako trochu protáhneme hlasivky, ale kupéčko bylo náma tak narvaný, že kytara v podstatě trčela celá ven z okna a kdyby na ni chtěla Majka hrát, musela by z okna vystrčit Světlušku a to by nebyl dobrej nápad, neboť cestou by se mohly vyskytnout třeba tunely nebo tak něco.
Cesta ubíhala docela fajn, za okny se mihotala čím dál tím hezčí krajina, do kupéčka už k nám nikdo přistoupit nemohl, což bylo fajn a průvodčímu jsme lístky ukazovaly jen pře sklo dveří, ani nám je necvaknul. Tvářil se tak, že jsem Dáši navrhla, ať průvodčího seznámí s muteří, protože by si jistě rozuměli. Cecílie je rozvedená. Dášinýho otce jsem sice nikdy nepoznala, ale aby s její matkou vydržel, musel by být buď silně slabomyslný nebo Usáma.
|
brut
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 12:26
- Nahlásit
Garfield
|
jablunka
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 12:53
- Nahlásit
Garfield
Se chlámu tak,že sem si vzbudila dítě spící po o!!!
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 13:50 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Když jsme dorazily do cíle, čekala nás asi 6 km procházka do kempu, kde jsme se měly ubytovat v chatce. Jakožto zástupkyně něžného pohlaví jsme něco jako mapu vůbec nebraly s sebou, bylo by to trochu zbytečné. Majka jde s dobou a má na mobilu džípíes navigaci, tak to zapla a šlo se. Cesta byla super pro nás i pro pesany. Rozkvetlé louky střídal houbami provoněný les, cesty zarostlé mechovím a psi si mohli spokojeně kvačit bez vodítek a honit se navzájem. Vypadali trochu jako Dlouhý Široký a Bystrozraký ve smyslu velikostí. Potkali jsme pár kolemjdoucích a na pochvalné řeči o pejskách jsme sveřepě hlásily, že Světluška je tatínek, Dlífrag máma a Hurvajz je dcérenka. Některé reakce mi osvětlily proč parlamentní voby dopadají, jak dopadají.
Ač byly cesty pokryté silnou vrstvou po léta tlejícím listím a jehličím, mechovými koberci, Majka první tři kilometry za sebou nechávala slizové otisky podrážek. Jestli nás tady někdo přepadne a zabije, najde nás i česká policie a ani k tomu nebudou potřebovat vovčáky, postačí jim Pražský krysařík, zdatnějším komisařům typu Colomba jen vlastní oči. Psíci kolem nás vesele pobíhali a první lekce psychoterapie pro Dášu začala. Z našich úst se střídavě ozývaly kynologické povely a psi je briskně plnili.
"Hurvajz ty prase! Nežer ty hovna!" řvala Bára na psa a rozběhla se k němu. Pes tušíce vodítko ukryté za zády odskočil jak rosnička pryč.
"Fůj, no to je snad lidský, to je humus! Nešlápněte do toho někdo." Bářino varování přišlo vhod, ale Světluška ho asi neslyšela. Slizové stopy její paničky byly vystřídány hnědavými otisky megaobrovských tlap.
"Báro, nehaž mu ten balónek nebo se o něj porvou." varuji Barbuchu a vteřinu na to vytahujeme Hurvínka z Dlífragova žaludku, ač je slušně natrávený, stolicí oleptaná tlama zůstala zachována.
Dáša působí vyplašeně. Psi se na její vkus kolem nás mihotají příliš rychle a ona si nestíhá "krýt záda", kdyby se jí chtěl nějaký dotknout.
"Nebój, je to smečka (podobnost se skutečnými lidmi čistě náhodná pozn. redakce), oni si si v pohodě vystačí sami a nás si všímat vůbec nebudou." uklidňuje Majka nervózní Dášu.
Náhle se před námi objevuje rybník. Džípíeska o ničem takovém nemluvila, asi je to tím, že je dělaná pouze na ulice a silnice jako takové, ale aljašské pralesy jsou jí cizí.
"No to je super, jdem se vykoupat ne?" zařvala Majka a strhávajíce ze sebe svršky, bágl i psí brašnu upevněnou na Světlušce vrhla se do vody. Světluška ji statečně následovala. Shledala jsem to skvělým nápadem a Majku jsem následovala. Když už byla ve vodě i Bára a Dáša se k ničemu neměla, volali jsme a ni, cože jako je...?! Psí hlavy kolem nás kroužily jak bójky a byli ještě srandovnější než na souši.
"Já se koupat nebudu. Su ňáká nachlazená, tak nechcu být nemocná." volala ze břehu a řekla bych, že se jí ulevilo, že je konečně chvíli sama a může vypnout všechny své psyhlídající periskopy. Posadila se na bobek a zapálila si cigaretu. Po chvíli úlevově vydechla a natáhla se v měkké trávě. Koukala do azurového nebe, na němž kroužilo káně a hledalo nižšího v potravinovém řetězci.
Řáchaly jsme se ve vodě, potápěly se a ukrývaly psům pod hladinou. Sem tam nějaký psák opustil rybník a běhal se štěkotem po břehu fandíce těm "topícím se". Slunce pražilo a na souši muselo být jak v kovářské výhni. Nechápala jsem, jak tam ta Dáša může tak dlouho vydržet vyplázlá na přímem slunci.
Vylezly jsme z vody, že se k tomu jejímu Eldorádu přidáme. Mohly jsme tušit, ale v nevinné rozvernosti jsme si nevšimly psů běžících přivítat se s tetou Dášou. Všechny tři mokré bestie doběhly přímo k ní a několik galonů studené osrstěné vody vycákly přímo na její rozpálené tělo, až jí z toho zhasla cigareta. Dáša vyskočila rychlostí startu Gagarinovy rakety:
"Doprkvančic, nemůžete si je pohlídat sakra, málem jsem dostala infarkt!" a vztekle utírala cákance z bagáže, deky, ze sebe a kdyby byla puntičkářka, mohla utírat ještě tak 1 km2 ve svém okolí.
Každý ví, jak je nepříjemné nahození studenou vodou na horkou kůži a vodou infikovanou psinkou, vzteklinou a parvivirózou tuplovaně, musely jsme dát Dáši za pravdu, že to byla naše chyba a argumenty, že to psi udělali z lásky k ní, nepřijala dle našich očekávání.
"Ste krávy, fakt!" odsekla a chtěla se vydat dál na cestu, resp. odloučit se od naší skupiny do doby než psychicky vychladne. Džípíes je však džípíes, čímž byl velitel výpravy striktně dán a nezbývalo se jí než se podřídit.
"To je dobrý, v poho holky, to že se nemůže jen tak zdekovat a zdrhnout je jen dobře. Alkoholici v léčebnách by taky nejrači vzali do zaječích, ale nejde to a to je cesta k úspěchu. To už je první příznak absťáku, to je dobré znamení." zašeptala Bára.
"Ty jo, seš padlá na hlavu? Vo jakým absťáku to tady mluvíš? Vona není závislá na psech a nepotřebuje se je odnaučit, ona jim má přijít na chuť!" sykla Majka na Báru a šla nabídnout Dáši novou nezkropenou cigaretu.
|
Dáška
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 14:05
- Nahlásit
Hele co mně tady pomlouváš! To se neměl nikdo dozvědět!
|
Meta
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 14:11 - Změnil/a: Meta
- Nahlásit
Garfielde, jestli do 15:00 nedozvím, jak to dopadlo, nebudu moct večer se psem ven  , nechceš týrat pejska, že nééé...?
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 14:32 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Meta
Toho času rotuji po bytě s dítětem v klokance, jakmile si sednu, nastává řev. Takže tiše a oddaně rotuju. Do toho volají ze stájí, že dnes přijede kovář, ať si přijdu okovat, taky bych před tím měla odjezdit koně. Mám tu mega horu prádla k žehlení. Ještě jsem dnes neměla teplý jídlo. A do toho stovky mailů z práce....
Jako relax plodím obdobné nesmysly, ale Dášu zlikvidujeme, neboj.
|
brut
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 14:35
- Nahlásit
Garfield
Toho času rotuji po bytě s dítětem v klokance, jakmile si sednu, nastává řev. Takže tiše a oddaně rotuju. Do toho volají ze stájí, že dnes přijede kovář, ať si přijdu okovat, taky bych před tím měla odjezdit koně. Mám tu mega horu prádla k žehlení. Ještě jsem dnes neměla teplý jídlo. A do toho stovky mailů z práce....
zkrátka takový normální den
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 14:50
- Nahlásit
brut
...dám koně za jeden nenormální den... Třeba celý prospaný v kuse.
|
Meta
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 14:52
- Nahlásit
Garfield
zlatíčko, následující tři roky se nevyspíš...Ale pak už to bude lepší...vo chlup
No nic, vydržím počkat na likvidaci Dáši do zítřka 
|
brut
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 14:57
- Nahlásit
Garfield
dám koně za jeden nenormální den... Třeba celý prospaný v kuse.
teda koně bych brala ....ale jak udělat, aby jsi měla nenormální den? .... mi Myš přivez a já ti jí ohlídám ( jen s sebou neber Gafa, ještě chvíli bych ráda měla všechny končetiny), ovšem, nevím, kdo malou nakojí
|
verunicicka
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 15:21
- Nahlásit
zupa příběh
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 15:24
- Nahlásit
Kemp vypadal docela přívětivě. Byl obsazený tak ze tří čtvrtin, převážně rodinami s dětmi. Chatky byly typické pionýrské, alespoň jsme se nostalgicky vrátily do časů dětství, chyběla jen natajno Griotka, vyvolávání duchů a schovávání klučičích návštěv.
U chatek byl jakýsi dětský plácek s pískovištěm, prolízačkama, malé fotbalové hřišťátko, klouzačka a plácek na malování křídou po zemi, nějaké dívky tam právě skákaly panáky. Náš příchod vyvolal u dětí velký rozruch. Doprovázeny trojicí svých psů jsme byli náhle obklopeny malými caparty řvoucími "Jé pejsék" "Bafík" "Haf Haf pejsku, pocem" a podobnými zvoláními. Rodiče děti po různu seděli v hlučkách a klábosili u lahvinky vína, spali či připravovali oběd, takže dětem nevěnovali přílišnou pozornost.
Dáša jásala. Milovala děti. To jediné ji opravdu bralo a uměla se pro ně velmi nadchnout. My zajásaly též.
To je ono! Děti!
Sama je pro ně co by objekt zájmu nepoužitelná a nevšimnou si jí, vrazíme-li jí však do ruky vodítko s psíkem, náhle bude miláček dětí, pokud bude tou hodnou tetou, která dovolí si je pohladit. Tato myšlenka probleskla našimi hlavami skoro současně.
"Tý jo a to jí klidně můžeme vrazit do ruky všecky tři vodítka, ať se ubytuje tady na hřišťu, krotí si děti a psy a můžeme jít pařííííít!" zvolala věčně trhlá Bára.
"Jasný Baruš, vraž jadernou ponorku nevinnému, zavři ho do dětského ghetta, Světluška bude dozorovat bránu kempu, aby sem nemohla policie a Dlífrag ty zbytky pak už jen dožere." pronesla Majka ťukajíce si na čelo.
"To ne, půjčím jí Světlušku, vy dvě si ty svý hajzly vodveďte a necháme, ať Světluška působí, děti jí můžou lozit po hlavě a vona bude jenom ráda. No a logicky pak i Dášena." Plán byl odsouhlasen, takže jdeme jako vybalovat.
"Dáši, pohlídáš, prosím, Světlici na chviličku? Jen vyložíme bágly a pak se prostřídáme." Dáša o notný kus menší a drobnější než já, převzala provaz, na jehož konci bylo uvázáno to obrovské černé. Nejistota jí cloumala jen do chvíle, než to obrovské černé bylo obsypáno dětmi.
"Jak se jmenuje?"
"Můžu si ji pohladit?"
"Nekouše?"
"To je dalmatin, že?"
"Jééé, to je hezký pejsek."
"Jééé, ta je hodná, řeknu taťkovi, že chci taky takového pejska? Kolik stojí,paní?"
Dáša zářila. Na pionýrském táboře se náhle z nezbedné pionýrky stala váženou paní vedoucí. Zatímco Dáša sklízela poklony a ovace dětí. My v chatce vybalovaly, hádaly se a řvaly, kdo kde bude ležet, která postel je lepší, který pes má kde místo a Dášina nepřítomnost způsobila, že dostala přidělenu nejproleženější postel, skříňku s nefunkčními dvířky, hezké povlečení jí bylo vyměměno za děravé a bez knoflíčků a ještě se jí na polštáři válel Hurvínek, o čemž se neměla nikdy dozvědět.
Dášina radost však netrvala příliš dlouho.
"Jaktože nemá ten pes koš? Taková obluda! To s tím lezete mezi děti? Tomášku, pojď domů, okamžitě, pejsek je zlej a mohl by tě kousnout. A vůbec, co hladíš cizí psy? Já ti dám tak na prdel, že už v životě žádnýho psa nebudeš chtít vidět!" řvala nějaká matka funíce si pro synka.
Její monolog jsme slyšely až do chatky.
"Holky, to je boží výlet. Už jsme Cecílii našli chlapa a teď nejlepší kamošku. Jestli neuspějeme jako psychoterapeutky, tak si založíme seznamku pro idioty!"
|
Weroniica
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 19:12 - Změnil/a: Weroniica
- Nahlásit
Garfield
|
brut
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 19:20
- Nahlásit
Garfield
|
verunicicka
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 19:27
- Nahlásit
to už je finiš, nebo to má pokračování?
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 19:38
- Nahlásit
verunicicka
nebo to má pokračování?
další díl se jmenuje Svatba
|
verunicicka
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 19:49 - Změnil/a: verunicicka
- Nahlásit
davidkova renata
až takovej hepyend jsem nečekala...jen jsem doufala, že Dáša bude trpět a cukat se ještě víc...
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 19:51
- Nahlásit
To není finiš, jen není čas a klid.
|
verunicicka
Člen |
# Zasláno: 24 Čec 2008 19:55
- Nahlásit
Garfield
výbordelně
|
Lola1
Člen |
# Zasláno: 25 Čec 2008 10:29 - Změnil/a: Lola1
- Nahlásit
Garfield
slzej mi nejen voči, ale už i brejle, ještě, že je to na pokračování.
Čtla jsem to najednou, musím si dát zdravotní přestávku.
Ale už se na další vývoj událostí těším!
|
Smečka
Člen |
# Zasláno: 29 Čec 2008 00:18 - Změnil/a: Smečka
- Nahlásit
Garfield
Musím říct, že je to hodný zlatíčko. V noci spinká hezky a na baštění se budí po 2-3 hodinách, na což už jsem si docela zvykla
Nějaké deprese v šestinedělí nebo psychické kolapsy či rozladěnost jsem nikterak nepozorovala, připadám si normálně, koně, přátele a návštěvy stíháme celkem v klidu.
Po návratu z porodnice jsem dost rychle zhubla ještě 3kg pod svou standardní váhu (ale měla jsem 2 dny jakési horečky a strašný nechutenství a zimnice a tak, tak to mělo velkej vliv na úbytek váhy) a teď jsem trvale na normálu, na postavě žádné změny nezaznamenávám.
Tady jsem si říkala, jestli já nejsem nějaká divná matka? Co má paměť sahá, kluci většinou řvali, furt se chtěli nosit a já si připadala spíš jako indiánská babička(také mám klokanku ale už jí 100% nevyužiju), marně očekávající příchod toho nejkrásnějšího období v životě ženy. Jako kompenzaci psychického vypětí jsem ž***a a ž***a. Naštěstí jsem takovej ten rychlospalovací typ, takže mi po porodu zůstala akorát zadel, v porovnání s tím nic, co tam dříve bývalo ) Nahoře je to spíš obráceně.
No a tady:
Toho času rotuji po bytě s dítětem v klokance, jakmile si sednu, nastává řev. Takže tiše a oddaně rotuju. Do toho volají ze stájí, že dnes přijede kovář, ať si přijdu okovat, taky bych před tím měla odjezdit koně. Mám tu mega horu prádla k žehlení. Ještě jsem dnes neměla teplý jídlo. A do toho stovky mailů z práce.... si odopívám:
Nejsem.
(Jj hlavně tiše, jinak si zvykne a bude vyžadovat ještě ke všemu mluvený projev. S klokankou otočenou na záda lze při troše mrštnosti kovat i s dítětem ) )
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 22 Srp 2008 11:05
- Nahlásit
Druhý den ráno jsme se skoro neprobudily. Nebylo z čeho. Hurvínek celou noc běhal po obvodu chatky a honil nějakou myš či co. V kampu pořád někdo chodil na záchod a na cigaretu a tak, takže Dlífrag celou noc provrčel. Navíc byla k ránu chatka tak vydýchaná, že nám kapalo ze stropu do postelí. O arómatu "majlitldok" ani nemluvím.
První opustila chatku Dagmar, prý že jde čůrat a vyčistit si zuby. Nevrátila se hodinu. Bára ji šla hledat a vrátila se se sdělením, že Dagmar sedí na záchodku na zemi, zamyšleně kouká na splachovadlo a to je prý všechno. Jen tak tam sedí. Asi je v šoku. Je možný, že měla o výletu jinou představu.
Dnes byla naplánovaná tůra oborou s divokou zvěří. Zatímco Dagmar trucovala na záchodě plném johan a komárů (samotný fakt, že jí tahle hávěť byla jedno, svědčil o závažnosti jejího psychického stavu), navštívil nás v chatce nějaký zdatný junák. Mohl být tak o rok o dva mladší než my a kupodivu... měl psa. Vořecha. Nevím, jestli Lajka, co dodnes rotuje vesmírem a štěká na nás skrze atmosféru byla vořech, ale tohle vořech byl, byl to pes a jmenoval se Lajka. Tento samotný fakt mi napovídal, že Lajčin tedy Lajkův páneček to v hlavě taky nemá úplně vpořádku. Každopádně se nabídl, že půjde s námi, protože partu mladých vnadných holek musí někdo chránit. Na mou otázku před čím, opáčil, že před divokými prasaty. Jeho odpověď nebyla úplně namístě, neboť jeho Lajk právě obskakoval Světlušku a moc mu nevadilo, že jí tím svým nádobíčkem lechtá na hlezenním kloubu. Světluška si toho dle mého názoru vůbec nevšimla.
Do chatky vešla Dáša.
Zarazila se a s otevřenou pusou zírala na onoho mužského a pak s ještě o poznání otevřejší pusou zírala na Lajku.
"Proboha, to se mi snad jen zdá, co to jako je?"
Maník vstal, chňapl souložícího Lajku, zvedl ho do vzduchu a vrazil ho Dáši do náručí. "Milá zlatá, to je pes. Pes je zvíře, savec, obratlovec, masožravec a někdy taky všežravec. Jmenuje se Lajka, právě se narodil Dlífragovi a já su ňákej Tom - taky savec, obratlovec hlavně masožrevec a především su velký zvíře."
Všimla jsem si, že se Dáši udělalo podruhé za naši výpravu na zvracení. Chvíli vypadala, že omdlí, ale probral ji Lajka, který ji olízl obličej od levýho oka po pravej koutek úst.
Za chvíli jsme stáli s baťohy na zádech a se psy uvázanými na postrojích před kampem a Tom vysvětloval, kudy je to k oboře nejblíž. Ač pálilo ostré slunce a my střídavě v jeho paprsích červenaly a následně hnědly, Dáša byla bledší a bledší. Během posledních dvou vět, které vyslovila, jsem si všimla, že malinko zadrhává. Chvíli jsem pochybovala, jestli ji naše léčba třeba i nezabije, ale pak mi došlo, že po každé narkóze je člověku blbě, aby pak vystřízlivěl do absolutního zdraví. Poplácala jsem Dášu po rameni: "Holka nemrač se, vzpomeň si na svou máti, jak ti leze s tímhle xichtem na nervy a věz, že ty jsi teď úplně stejná. Chceš být jak tvá máti? Nechceš. Tak se usměj, vem to jako malej úlet a nech se unášet dalším děním a nebojuj s tím. O nic nejde, jsme jen a výletě, ta hávěť jsou jen obyčejný psi a s tím maníkem možná bude nakonec ještě bžunda. Zítra večer jsi doma a víckrát s náma nikam nemusíš." Podívala jsem se na Dášu a dychtivě očekávala nějakou optimistickou odpověď.
"Hm." odpověděla a otočila vykračujíce rázným krokem vpřed. Zakopla však o Dlífragovo vodítko a cestou k zemi si prokousla ret.
Upřímně si myslím, že ji uřknul ďábel, takovej pech nemá nikdo na světě.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 22 Srp 2008 11:39
- Nahlásit
Obora byl obrovský rozlehlý les plný ptactva a Konikleců. V oborách z pletiva pobýhala různá zvěř daňky počínaje přes muflony jeleny s laněma a divočáky konče. Po stromech hopsaly veverky, koruny stromů se chvěly halasícími hlasy ptáků a vzduchem vrčelič čmeláci jak helikoptéry.
Všechny jsme užasle hleděly a mlčely. Jediný kdo mluvil byl Tom, mluvil však pořád. Ukecanějšího chlapa jsme v životě neviděly. Co mu však nelze upřít, docela poutavě vykládal o ptácích a zvěři a netopýrech, o jejich způsobu života a jeho znalosti byly dost nadprůměrné. Poznával všechny stromy i většinu květin, poučoval nás o houbách a osvětloval naše zašlé znalosti letokruhů na pařezech. Na naše četné otázky, odkud to ví a zda se tím živí odpovídal s úsměvem, že ho Lajka naučil řeči zvířat a že mu to zvířata pověděla sama. Nevím, jak to působilo na holky, ale mě šokoval Lajka. Všechny ty přiblblý filmy o psech jako Lassie se vrací, Bílý Bim černé ucho, Bílý pes Gorro a Beethowen mi přišly úplně ujetý, protože tam ze zvířat dělají cirkusový panáčky. Lajka byl kombinace všech těchto filmových animalstars. Byl to neskutečně bystrý pes.
Kráčeli jsme částí lesa bez zvěře. Tom se náhle zarazil, přiložil si prst k ústům a se sykavým: "Pšššš..." ukázal do korun stromů. Zarazily jsme se a podívaly se nahoru. Nebylo vidět sice nic, ale z vrchu nás kropil nádherný ptačí zpěv velice výrazného pěvce. Lajka viděl, jak páneček zastavil a na jeho výzvu k tichu zareagoval zastavením, zalehnutím a schováním šňupáku a očí jakoby pod packy.
Jindy zase tom ukázal na stádo divočáku a s laškovným: "Pozór nebezpečnej pes!" rozpřáhl náruč a Lajka mu vyskočil až na rameno a jak kočka na čarodějnici se nechal nosit kolem divočáků a s patřičnou hrdostí na ně poštěkával ze své dominantní výšky.
Párkrát se Lajka při svém skotačení s ostatními psy otřel o Dášu nebo i sám přišel pro pohlazení, ale Dáša se ke kontaktování neměla. Tom si toho samozřejmě všiml a tak vzal Lajkdu do náručí, přistoupil k Dáši, zvedl si Lajku do výše očí a říká: "To je fuj Lajko, Dáša je fuj, tam máš jiný tety." Položil psa na zem a Lajka se plazením vzdálil od Dáši na jeden metr a pak radostě vyběhl za svými psími kamarády. Kdykoliv se jí pak takhle připletl do cesty, opět zalehnul a dokud na něj Dáša koukala, tak se plazil. Vydržel by se plazit i hodiny a dle mého názoru byl ten pes absolutně k sežřání. Psychopatický Hurvínek a neurotický Dlífrag jej provokovali a snažili se vyvolat bitku rvačku řezačku, ale Lajka byl absolutně nad věcí. Každou vteřinu odběhl k Tomovi, zadíval se mu do očí, vyčetl z nich, co a jak, jestli je vše ok a co se smí a co ne a pak spokojeně kvačil svým světem dál. Aportoval nám houby, vyštěkával veverky a před dětima si sedal a panáčkoval.
V tom všem víru dění, jsme na Dášu úplně zapoměly. Přestaly jsme si jí všímat a ona si nevšímala nás. Vyptávala se Toma na různé informace k přírodním úkazům, zvířeně a fauně a se zaujetím poslouchala jeho poutavé podání i o úplně obyčejných věcech.
Výlet dostal jakýsi klidný nádech, vše se zpomalilo, uklidnilo a letní den zaváněl pohodou a relaxem. Obora byla opravdu krásná a i přes rychle nabíhající kilometry ani přiliš nebolely nohy.
Na konci obory byl kiosek s občerstvením. Tom vyžádal vodu pro psy a když se Lajka posadil na lavičku vedle Toma, předníma packama vyskočil na stůl, na němž stála jeho miska s vodou a způsobně pil ve stejném gardu jako jeho pán, všimla jsem si na Dášině tváři jistou křeč. Z poza rtů vycenila zuby a zvláštně se zašklebila kombinovanou křečí spolu s úšklebkem v slunečním světle. Pomyslela jsem si, že je opět zhnusená skutečností, že na stole, z něj jedí lidé, má pes špinavé packy a ještě mu odkapává voda z tlamy.
Zastínila jsem si oči, abych na ni lépe viděla a až pak jsem si všimla, že se nešklebí, ale usmívá. Je fakt, že u ní tohle bylo s těží rozeznat. Dokonce se mi zdá, že kdybych ji vyfotila, jak právě stoupla do psího exkrementu, vypadala by na té fotce úplně stejně, jako na jiné fotce, na níž pod vánočním stromečkem právě rozbalila nejvytouženější dárek. Měla takový zvláštní xicht, těžko čitelný a svalstvo na obličeji se jí stahovalo stále do stejného šklebu, ať už se jí v hlavě odehrávalo cokoliv. Nicméně, teď se snad i smála.
|
jablunka
Člen |
# Zasláno: 22 Srp 2008 11:55
- Nahlásit
Pokračuj................
|
