Kynologická diskuse

- Kynologická diskuse - Odpovědět - Statistika - Registrace - Hledat -

Kynologická diskuse / Nezařaditelné dotazy / PRO TEBE PANÍ MNOŽITELKO

. 1 . 2 . 3 . >>

Autor	Zpráva
ko4ka Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:00 - Nahlásit Tohle téma jsem založila pro jistou osobu, od které jsme si asi před 13ti lety přivezli domů štěňátko, našeho prvního pejska v životě, pudlíka Smokyho. Nevím, jestli si to někdy přečte, ale musím to napsat, mám vztek,děsnej vztek a už nevím, co dělat. Je to paní z Polné, ta paní, která se rozhodla rejžovat na plemeni, které v té době hrozně letělo a my jako blbci jí na to skočili. Ty hnusná svině, kdybys aspoň věděla, jakou budoucnost si těm štěňatům připravila. Těm štěňatům, které si nechala narodit a živořit v chlívě s krávou, prasatama a slepicema, než si je z milosti někdo vzal a odvezl. Vůbec si neumíš představit, jaký život jsi jim připravila! Nikdy ti to neodpustím a nikdy neodpustím sobě, že teď díky nám ten pejsek trpí. To, že trpí tím, že musí žit je tvoje vina! Ta tenkrát tak zablešená kulička se teď moc trápí. Určitě má bolesti. Rakovina je svině, dneska začal vykašlávat krev. Jak máme rozhodnout o smrti tvorečka, kterého milujeme a chceme, aby tu s náma byl? Má smysl ho nechat trápit, jen proto, že chceme, aby jsme ho tu měli? Máme právo rozhodnout o něčím životě a smrti? Jak to teď máme podle tebe udělat? Nenávidím tě za něj a to tak hrozně moc, že kdyby si máma vzpomněla na tvý zatracený jméno dojedu si do Polný za tebou a nakopu tě do zadku! Jediný v co doufám, že usne a už se neprobudí sám. Snad nám to někdy Smokynek odpustí, snad nám odpustí to, že jsme ho nenechali někde v chlívě umřít a prodlužovali mu život věčnýma návštěvama veterinářů a operacema. Pořád na nás kouká svýma krásnýma hnědýma očima, je tam bolest, strach a zároveň vůle žít, vždyť on se tak snaží, jen mu to nejde.... I když tu jsou další dva čumáčci, on bude vždycky ten PRVNÍ. Ať už umře sám, nechci ho nechat zabít!
abby Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:05 - Nahlásit ko4ka To co jsi tu napsala je velice smutné.Je mi líto,že tohle musíte prožívat,ale to rozhodnutí o jeho bytí nebo nebytí je na vás.Nečekej až pejsek umře sám a udělej pro něj asi to nejlepší,co můžeš.Prodlužovat mu to trápení nemá smysl.Zkuste se sním rozloučit a nechat ho odejít tam,kde mu bude líp. Budu vám držet palce.
Garfield Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:09 - Nahlásit ko4ka Neblbni, to že třináctiletý pes (v relativně požehnaném věku) onemocní rakovinou nemá s podmínkama v době narození nic společného. Víš kolik lidí by bylo šťastných, kdyby mohli prožít se svým psem 13 let? Víš kolik lidí (stovky) utrácejí své miláčky kvůli rakovině ve 4,6 nebo 8 letech? Koukni kolem sebe, rakovina útočí na malé děti, staré lidi, sportovce vyznávající zdravý životní styl, stejně jako na celoživotní kuřáky a alkoholiky. Tohle obviňování není spravedlivé. Můžeš na ni mít vztek ze spoustu důvodu, ale rakovina to opravdu není. Přeji hodně sil, především pak sílu správně se rozhodnout.
Zdenka Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:10 - Nahlásit Hodně se mě dotklo,co píšeš prožila jsem si něco podobnýho držím vám palce tobě i Smokymu a když by musel do toho psího nebíčka věř, že tam nebude sám a bude moc šťasnej a už se nebude trápit
Zdenka Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:11 - Nahlásit A s Garfieldem souhlasím už nemá smysl někoho obvyňovat
mac1 Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:13 - Nahlásit ko4ka je to smutné, ale to, aby se netrápil, to je na Tobě . A to , že má rakovinu , to nedávej za vinu chovatelce ať už byla jakákoliv, za to nemůže .
ko4ka Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:15 - Nahlásit Garfield tady nejde o to, že teď se mu něco vyvrbilo! Od začátku je nemocnej a udržujeme ho na živu. Nikdy nebyl zdravej, i když už se drží tak dlouho, ale to, že vidím, že se to blíží, tak mě to strašně rozčiluje
Linda L Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:15 - Změnil/a: Linda L - Nahlásit Ahoj, je to hrozně smutné vyprávění, i když souhlasím s Garfieldem že tahle zákeřná nemoc si nevybírá. Ale jestli jsem to správě pochopila, pejsek na tom se zdravím nebyl úplně dobře nikdy. Bohužel tohle rozhodování čeká jednou mnohé z nás, a tak můžu aspoň popřát ať je Tvoje rozhodnutí správné a ať Tebe i Smokyho bolí co možná nejmíň (další dva pejsci Ti určitě pomůžou těžkou situaci překonat)
Anu Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:26 - Nahlásit ko4ka je smutné co prožívá,ale věř,že zrovna rakovina ve 13letech není vinnou množitelky.Babičce před 14lety utekla fenka,narodila se jí štěnátka.Nechali jen jedno-to si nechali a milovali jsme ho. Asi v květnu jsme jeli na veterinu ji útratit-měla rakovinu-ve 13letech. Je mi jasný,že hledáš viníka,jsi plná bolesti,ale tentokrát je v tom množitelka asi nevinně.Držím palce za správné rozhodnutí a žádné trápení.
Pudlice Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:26 - Nahlásit Vím, jak Ti je, zažila jsem to před rokem. Ale - jestli pejsek v pokročilém stadiu rakoviny vykašlává krev, jsi povinná ho zbavit utrpení, které nepochybně prožívá. Zavolej si veterináře domů, pejska si vezmi do náruče a nech ho uspat, a na cestě do psího nebíčka mu šeptej hezká slova...Neříkej, že to nedokážeš - prostě musíš, pejsek si to zaslouží za celé ty roky, kdy Tě miloval. Buď silná, brečet můžeš až potom !
Marmorata Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:38 - Nahlásit ko4ka Před lety mi jeden člověk kterého si vážím řekl moudré poučení - dokud pejsek baští, vyměšuje a nic ho nebolí, je naší povinností uklízet po něm případný nepořádek a snášet nepříjemnosti, které jeho nemoc provázejí. Ale jakmile mu přestaně chutnat, přestane vyměšovat nebo má zjevné bolesti, měl by člověk najít sílu a trápení ho ušetřit. Zaslouží si to. Rakovina zabíjí i vymazlené a mladší pejsky, bohužel. Jen si najdi veterináře, který přijede domů, ať pejska nestresuje cesta na veterinu. Držím palce.
abby Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 11:48 - Nahlásit To All Nemyslím si,že Ko4ka háže na paní "chovatelku" vinu za tu rakovinu,ale za všechna příkoří,které se pejskovi dostala.
Evik Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 12:06 - Změnil/a: Evik - Nahlásit ko4ka jestliže Tvůj pejsek opravdu viditelně trpí bolestmi a nelze mu od nich ulevit, tak bych jeho trápení také neprodlužovala. Je to strašně těžké rozhodování, já vím. Sama jsem to zažila letos na jaře. Náš 15letý knírač měl nádor na konečníku...sám o sobě podle veterinářky asi nezhoubný, jenomže díky tomu umístění neoperovatelný. Bylo jenom otázkou času, kdy to praskne a pejsek "vykrvácí".....Moje máti navrhovala nechat Ferdáska uspat, kvůli mně to nakonec neudělala....24.4. t.r. jsem přišla domů a Ferda tam nebyl....po zemi byly krvavé skvrny.....bylo mi jasné, co se stalo......Nádor praskl....mamka naštěstí byla doma, a tak Ferdu odvezla ihned k vetovi na "poslední injekci".....byla až do konce s ním, držela ho za packu.....Já bulím jak želva ještě teď, když o tom znovu píšu.....Když člověku umře jeho nejlepší kamarád, se kterým prožil skoro celé dětství, je to hrozně těžké. Ale mnohem těžší by pro mě bylo vyrovnat se s tím, kdyby Ferda vykrvácel někde na zahradě sám a bez naší pomoci. Ta poslední injekce byla vlastně záchrana a - jakkoli to zní hrozně- nejlepší řešení. Moc bych Ti přála, aby Smoky ještě nemusel odejít, ale pokud se viditelně trápí, nenech ho trápit a ani sebe. Držím palce a rozhodni se správně podle nejlepšího vědomí a svědomí.
ko4ka Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 12:50 - Nahlásit Vím,že nemá takový smysl všechno svádět na jeho chovatelku, jen si říkám, kdyby mu dala lepší start do života, když už nějaký musel mít nebo si říkám, že jsem něco mohla udělat jinak a mohli jsme mu pomoct víc nebo, co jsme udělali špatně.... Má právě rakovinu konečníku a určitě už to má rozlezlé všude možně, když dneska vykašlal krev. Když si vezmu čím vším si už do teď prošel a se vším tak statečně bojoval, je mi ho tak líto. Rozum mi radí, to co píšete, nechat doma uspat, ale je to tak těžký. I když už spolu nebydlíme - bydlíme ve stejným paneláku jen o 3 patra výš, protože po našem přestěhování chtěl zůstat dole s babičkoku a dědou, ale i tak. Vídám ho každý den, babička nechce o utracení ani slyšet, děda už by mu ulevil dávno.... Ještě nedávno jsem mu to zakazovala, že až uvidím, že bude mít vyloženě bolesti, do tý do by na něj nikdo nesměl sáhnout.... Jenže už nějako dobu je mi jasné, že tenhle boj už nevyhraje a i když se snaží přemáhat, vím, že trpí a jen se přetvařuje
monika Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 12:59 - Nahlásit ko4ka Vím jak ti je. Já musela nechat v létě uspat naši 14ti letou kokřici Anetku. Manžel i já jsme se tomu bránili a prodlužovali jsme to jak to šlo, ale pak manžel vstal rázně od stolu a prohlásil, že by měl pes běhat a být šťastný a my nemáme právo ho trápit. Bolí to, moc to bolí, ale myslím, že to pro něj v danou chvíli bude to nejlepší co můžeš udělat. Ty oči, které umíraly uvidím do konce života, ale měla jsem pocit, že mi děkuje.
abby Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 13:12 - Nahlásit ko4ka Vím,že je to těžký,ale tomu pejskovi už jenom ubližujete.Je strašně obtížný poznat,kdy je ten správný čas,ale podle toho,co píšeš už asi opravdu je.Taky jsem si tím prošla.Ale já byla malé děcko a tomu se dá sobeckost odpustit.Obviňovala jsem všechny,ale dneska vím,že měli pravdu.Pro toho psa to bylo to nejlepší a jsem ráda,že jsme ho toho nejhoršího utrpení ušetřili.
Pudlice Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 13:18 - Nahlásit ko4ka Omlouvám se předem, že to, co teď napíšu, bude tvrdé : Jestliže 13-letý pejsek s rakovinou konečníku vykašlává krev a "přemáhá se", je jeho udržování při životě týráním v pravém slova smyslu. Zamysli se nad tím, proč nechcete nechat ukončit jeho trápení - je to jen a jen litování sebe sama, vlastní sobeckost, takové to " Neumím si to představit...". Copak si tohle od vás ten pes zaslouží ? Zažila jsem to před rokem - jsem ráda, že jsem to dokázala, usnul mi doma v křesle po injekci v náručí. A pak jsem se psychicky zhroutila a ještě teď brečím, když o tom píšu. Ale nenechala jsem ho trápit. Prosím, nedělejte to ani Vy !
aren Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 13:22 - Nahlásit To je mi moc líto. Vůbec si neumím představit, jak by mi bylo na Tvém místě. Pokud ale není nadějě na zlepšení a pejsek trpí, asi bych mu pomohla. Říkám si, že v přírodě tak nemocné zvířátko odejde rychle a že je to vlastně milosrdné. Stejně jako Garfield si myslím, že ač množitelka může za cokoliv, za rakovinu v 13 letech nemůže.
ko4ka Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 14:17 - Nahlásit aren za rakovinu v 13 letech nemůže. Ano, je to pravda, ta rakovina se k tomu pouze přidala, ale on nikdy nebyl zdravej, spíš měl jen obodbí kdy mu bylo líp. Možná jen hledám viníky a přitom by na tom ten pejsek býval byl stejně, ale... Pudlice chápu to, máš pravdu.Není to v tom, že bych byla sobecká a chtěla ho týrat. Věřím, že by bylo lepší ho už nechat odejít. Jen je na čase, aby už někdo od nás udělal ten rázný krok jako moničin manžel a rozhodl. Mluvila jsem o tom s rodiči i s dědou, babička na toto téma začne brečet a zakazuje nám to... Ale zatím o tom JEN mluvíme a nikdo není schopnej vzít ten telefon a veterinářku zavolat Pro všechny Děkuju všem, za to co tu píšete, člověk cejtí, že v tom není úplně sám a nepřipadá si jako blázen, že bulí kvůli psovi, když na něho někteří lidé hledí jak na blázna. Některý lidi to nemají šanci pochopit
mac1 Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 14:57 - Nahlásit Pudlice myslím, že se mýlíš,není to jen o sobectví a dokonce to vůbec se sobectvím nemusí mít nic společného. Je to už přes 7 let, co jsem rozhodla o uspání svého pejska, bylo mu téměř 17 let , 2 týdny před smrtí přestal chodit- nemohl se zvednout, zavolala jsem veta, napíchal mu injekce a druhý den pes chodil, dostal další injekce a léky , s tím, že jakmile se objeví krev ve stolici je třeba léky vysadit , pejsa byl spokojený, žral s chutí, pohyboval se bez problémů, týden po vysazení léků vše znovu - injekce a pes chodil a léky zas na 2-3 dny .....4 dny po vysazení léků přijela dcera z tábora ,nadšeně jí vítal, pak přijel syn a on venku (dcera ho vzala vyvenčit) padnul a už nevstal ( až mě napadlo, že snad čekal až budeme všichni pohromadě), syn ho přinesl v náručí ( žádný drobínek, 30 kg) , zavolali jsme veta domů , nabídnul buď nemocnici - kapačky a pak injekce a léky a tak to pořád střídat ( ale bylo by to prý tak na 2-3 měsíce) nebo konec . Vzhledem k věku ( nedokázala jsem si představit, že by teď skoro v 17 letech byl sám v nemocnici na kapačkách) jsme se rozhodli ho nechat uspat ( doma, nevezla bych ho v takovém stavu na takovou věc do chladné, cizí ordinace ) a dodnes se někdy ptám,jestli to bylo správné rozhodnutí, jestli ten pes nechtěl žít, být tu ještě s námi....a nedokážu odpovědět ani dnes. Mám další dva pejsky,i když vím, že psi mají moc krátký život a že mě zase čeká jejich odchod a nechci ani pomyslet na to, že mě třeba zase čeká podobné rozhodování. Je to strašně těžké, i dnes po tolika letech mám slzy v očích,když na to vzpomenu - je to sobecké?
mac1 Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 15:01 - Nahlásit ko4ka chápu Tě ,je to strašně těžké
davidkova renata Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 15:11 - Nahlásit ko4ka Jen je na čase, aby už někdo od nás udělal ten rázný krok Ty jsi šéf,ty sis ho vybrala,přivezla a starala se o něj celou dobu jak nejlíp jsi uměla.A ty musíš rozhodnout,neházej to na někoho jiného.Taky to mám za sebou,tak můžu "soudit".Bylo to nejhorší rozhodnutí v mým životě a byla bych si přála,aby to čuba vyřešila za mne...nestalo se,bohužel.Život,aby byl životem,musí mít i nějakou kvalitu a to v tomhle případě,zdá se nemá.I tohle patří k pejskařině..Zkus si představit na jeho místě sebe - chtěla bys takhle umírat? Taky tě chápu a držím palce,ať sebereš sílu k nějakému rozhodnutí.
emikami Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 18:07 - Nahlásit ko4ka Měla jsem stříbrnou pudličku necelých 11let. Udělali se jí velké bulky na cecíkách asi v 10ti letech, jinak s tím měla problémy takřka celý život, ale nemuselo se s tím nikdy nic dělat, štěnda nikdy neměla, pak to ale už bylo dost zanícené a měla horečku,jediné co prý pro ni mohou udělat, bylo to že ji vykastrovali, a tak jsme čekali co bude dál. Bylo mě tam tak zle, chodila jsem venku, nevěděla jsem co mám dělat, trvalo to skoro dvě hodiny, nechápala jsem co se děje, ale nechtěla jsem ťukat abych je nerušila, nikdo jiný tam nebyl, brečela jsem a chtělo se mi skoro omdlýt, pořád jsem si představovala , že vyleze doktor a řekne že to nezvládla, říkala jsem si zda to řekne, asi to nezvládnu v tu chvíli ani já. Pak konečně vylezl, a pak jsme si ji mohli naštěstí odvézt.Ale byl to vlastně začátek...prožila ale další krásný a šťastný rok bez problémů,na vánoce s námi ještě byla, to jsem tu měla již malého vnoučka, Bellinka ho hlídala, také jsme se báli když není zvyklá na děcko a je už starší jak bude reagovat, ale byla hodná, byla stále u něj, přesto jsme je radši dost hlídali.Po vánocích jsem viděla že se něco děje, ale jen takové drobnosti, ale nebyla už tak svá, na nový rok s námi stále byla, ale pak se to ze dne na den zhoršilo, jeli jsme na veterinu, udělali rtg. a řekli jasnou diagnozu, rakovina plic, no a že to může trvat pár hodin, dní nebo týdnů, to je již na nás...druhý den se to ještě rapidně zhoršilo, zalézala hlavičkou do rohů, a nehýbala se, hodně dýchala, prakticky dýchat nemohla, protož tu rakovinu už asi měla všude, chovala jsem ji, pak se i počůrala, bylo to prostě hrozné, šla jsem na veterinu jen tu u nás, vzala jsem rtg. vet se na něj podíval a konstatoval že to rakovina být nemusí, ona trpěla hodně na záněty uší, když jsme si ji přivezli jako štěně tak už ten zánět měla, prakticky to měla chronické, pak měla jednou zlomenou pacičku, jinak byla po celá dlouhá léta zdravá. Když měla velký zánět ucha, tak vlastně padala k jedné straně, už jsem to jednou znala, a když se to vyléčilo byla ok, ten den začala padat zase ke straně, tak jsem si dala naději, co když to bude tím uchem, no tak jsem tam zašla, jak jsem psala vet zkoukl rtg, dal mi naději, sestra vyčistila dost rázným způsobem uši, neměla ani cit pejska pohladit, vůbec nic, napomenula jsem ji, zda může trochu opatrněji, že ji opravdu není dobře, byla jsem fakt naštvaná, nerada tam chodím když nemusím, ještě ji dali nějaké injekce, a řekli ať se obj. někam do Zahradního města na veterinu, tam jsou odborníci a nechám udělat celkové vyšetření. Hned jsem tam volala, ale na obj. měli myslím tak týden, měli plno, a nebo budu čekat hodiny.Druhý den už se to nedalo vydržet, koukat na ní jak se trápí, prostě ji bylo zle, já jsem ji nemohla pomoci, říkala jsem si kdyby tak u mě mohla být v náručí a zemřela by, to bych si bývala přála, volala jsem manžela, že to už nevydržím ať přijede z práce domů, a že pojedeme na Libuš na veterinu, buď ať ji tam celkově vyšetří a nebo že bude konec, že to již nezvládnu. Dali jsme ji do vystlaného košíku a jeli, už doma jsem se s ní rozloučila, brečela jsem jako amina, také jsem se jí omlouvala jestli jsem třeba na ni někdy byla zlá, nebo zakřičela, nebo ublížila, já nevím, prostě jsem měla potřebu, vše říct, možná proto, což sem nepatří, ale s mojí mámou jsem se rozloučit nemohla a moc to bolí. Tak jsme tam dojeli, rtg. jsme vzali sebou, ten dr. se jmenoval dr. Anděl, říkala jsem si to je zvláštní , zrovna narazíme na takové jméno, samozřejmě řekl, že vyšetření není třeba, že bychom zbytečně utratili spoustu peněz, že to je jasná rakovina, a že ji už může mít všude, koukala jen před sebe a funěla a občas koukla na nás, také bulím, když to píši, tak jako vy, myslím, že nikdo tohle nemůže zvládat. A tak jsem se zeptala zda se to může udělat hned, tenkrát jsem ani nevěděla že by to mohli udělat doma, nebo tak, a vzít si ji pak a někde zakopat, když nemáme vlastní zahradu, to také prostě nešlo, a tak jsme se rozhodli, opět jsem ji něco šeptala a loučila se, pan doktor byl strašně hodný a milý a dopřál nám čas, manže jí stále držel, já už začla brečet a když jsem viděla jak přikládá nějakou inj. k nožičce, utekla jsem, před tím jsem se ptala zda tam musíme být, řekl že ne, ale manžel se prostě nehýbal, nemluvil, stál a držel ji, já, zbabělec jsem utekla do čekárny a řvala, bylo mě jedno že na mě lidi koukají, a čekala jsem, pak vyšel manžel, tekly mu slzy a jelikož není zcela zdráv, měla jsem o něj strach a tak jsem svou bolest potlačila a utěšovala ho, říkala jsem mu, proč si tam zůstal, odpověděl, že nechtěl aby v té chvíli tam byla s cizím člověkem. To je hrůza, proč musím zase tolik řvát... představa, že tam někde leží a nevím co s ní dělají a kde leží byla prostě děsná, to mě trápilo pár let a radši na to nemyslet, přijeli jsme domů s prázdným košíkem, dcera přišla ke dveřím a říkala , tak co. no a já ukázala na prázdný košík, obrátila se a šla se zřjmě též vyplakat. Bylo tu ticho, byl prostě konec, jediné co jsem věděla bylo , že jsem ji ušetřila trápení, přece nebudu čekat jen kvůli tomu abych ji mohla mít o pár dní déle až to skončí a ona se bude svíjet bolestí, to není správné, měla by jsi pejska dát utratit, kor když už má takovéto příznaky, trápí se a je mu zle, on vám bude oddaný do poslední chvíle, možná když na vás kouká, možná vás prosí o pomoc, ale vy mu ji neposkytujete, necháváte ho trápit!!!!!!!!!!!!!! S tím nesouhlasím, a ještě má víc let, někteří se dožiji méně roků , někteří více, ale konec jednou přijde na každého. To že jsem u ní nezůstala, mně trápí dodnes , vyčítám si to, vše pořád mám před očima, co bych za to dala, vrátit tu situaci a zůstat u ní a být s ní až do jejího konce a ne zbaběle utéct, ale nevrátím to. Nyní mám také pudlíka a nedávno jsme byli na zoubkách, když dostávala injekci, připomělo mě to a začla jsem tam trochu brečet, usínala mi pomalu na stole , já ji přidržovala až si lehla, a tak jsem si uvědomila že asi takto vypadal její konec. Mohla jsem to tenkrát vydržet, ale už to prostě nevrátím, mám také víc pejsků, a jak to budu řešit příště, netuším, nervy nemám zrovna ze železa, ale nikdo neví co bude za vteřinu, za minutu, za hodinu, další den, nebo za týden, atd. je lepší ne to nemyslet. Ale i když máš pejska u babičky, není dobré ho nechát trápit, pošli ho do psího nebíčka, nevíme sice zda je, ale on má bolesti, a neví třeba ani co se s ním děje, bude se to jen zhoršovat, každý nemá tak dobrou smrt, že zemře třeba ve spánku, a tak se musí za něj rozhodnout. Přeji ti pevné nervy a co nejméně bolesti u srdce. No a ještě jak jsme přijeli domů, ráno jsem vstávala, a nikdo se mi nepletl pod nohama, už to byl takový zvyk, že člověk dával pozor, pořád jsem viděla jak někde ty psí oči vykouknou, ale nikde nic, manžel chtěl počkat, až se z toho dostaneme, ale já nemohla a tak jsem začla hledat nové štěně, to mě natolik zaměstnalo, že mi bylo podstatně lépe a rychleji jsem na tu bolest zapoměla, i když si stále občas Bellinku připomenu a mám tu její fotky, už to tak nebolí,ale jakmile se o tom takto píše, je to hrozné, když jsem ale četla vaše příspěvky nedalo mě to abych si srdíčku také zas trochu neulevila.Snad mě to Bellinka odpustila, že jsem nebyla s ní až do jejího konce.
brut Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 18:24 - Nahlásit ko4ka Rozhodnout se musíš sama....my se v dubnu rozhodovali, jak dál s Bastym. Nebylo to lehké, brečeli jsme všichni, ale on už nežil naplno a trápil se, i když v něm byla strašná síla žít. Nemohl chodit a pak už ani čůrat...naštěstí tenhle stav nebyl dlouhodobý, ale postupně se navaloval během 14dní. Když jsme zjistili, že bude hůř, tak jsme ho nechali uspat. Usnul nám v náručí, obě ( se ségrou) jsem mu do poslední chvíle povídaly a smály se na něj. Usnul v klidu a teprve pak jsme si dovolily brečet. Bylo mu skoro na den 10let. Víc jsem pro něj udělat nemohly
Ada Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 20:56 - Nahlásit ko4ka Je mi líto co se vám stalo. Chci se zeptat je to Polná u Jihlavy?Nevspomenete si na jméno té množitelky?Jsem v Polné pořád na cvičáku tak by mě zajímalo jméno. Doufám že se vše brzy vyřeší.Je to určitě težke ale nenechte ho trápit.
Sylva Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 21:43 - Nahlásit ko4ka Taky naprosto chápu tvé pobouření a zoufalství. Já měla před lety podobné pocity vůči vetovi, který lehkomyslnou diagnózou prodloužil mému pejsovi o pár dní umírání. Vím jak by člověk dal a udělal cokoliv, aby pomohl té své dušičce bezbranné. Ale myslím, že nemůže li nastat zlepšení, je právě tou milosrdnou pomocí uspání. Ona i smrt patří k životu. Smoky s vámi byl 13 let šťastný a teď nastal jeho čas. Nechte ho jít do nebíčka.
Tami Člen	# Zasláno: 24 Lis 2006 23:06 - Nahlásit ko4ka Cítím s tebou, v únoru jsme museli nechat uspat naši 14 a půl letou letou jezevčičku - měla cukrovku a inzulin už přestal zabírat, - byla na veterině na vyšetření přes noc (dělali jí odběry po hodinách kvůli cukrovce) k tomu dostala horečky a měla evidentně velké bolesti a nemohli přijít na to proč. Museli jsme se rozhodnout vlastně ráno když jsme přišli, jestli ji dál ji podrobovat různých vyšetřením, co se k cukrovce přidalo a nasazovat nové léky, nebo ji nechat uspat. Rozhodli jsme se pro uspání - protože ten její život už vůbec nebyl o radosti - rozhodli jsme se určitě dobře, ale to neznamená, že to bylo lehké - objímali jsme ji když ji píchli injekci a šeptali jí... Protože toho psa miluješ, měla bys to pro ni udělat.
Pudlice Člen	# Zasláno: 25 Lis 2006 09:35 - Nahlásit emikami Tami Ach jo, včera jsem se snažila zapůsobit na Ko4ku trochu tvrdším tónem, ale teď jsem si přečetla vaše vzpomínání a bulím tu jak želva. A to jsem v práci a trnu, kdy sem někdo přijde ! Mně je 51 let, moje dvě současné psí holky jsou můj čtvrtý a pátý pes. První - erdelteriér- měl krásnou smrt, v deseti letech usnul na zahradě a už se neprobudil. Srdeční zástava. Bylo to naprosto nečekané, ale dneska zpětně to hodnotím jako nejšetrnější odchod do psího nebe, pro pejska i pro páníčka. U dalšího - knírače - se objevil v devíti letech nádor konečníku, který byl neoperabilní a pes začal mít takové bolesti, že se nebylo o čem se rozhodovat. Manžel ho odvezl na veterinu a nechal ho uspat. Byl u něj, já jsem si tehdy myslela, že bych to nikdy nedokázala. Třetí pes, pudl, se dožil jedenácti let a když byl přibližně ve stejné stavu jako pudlík emikami, pozvali jsme veta domů. Nějak jsem se dokázala vzchopit a držela ho v náručí, když usínal. Jsem za to zpětně moc ráda. Pevné rozhodnutí už psa nemít nám vydrželo přesně dva týdny (nám zase strašně chybělo cvakání drápků na linoleu a upřený pohled, když se otevřela lednička). Teď tedy mám dvě jedenapůlroční pudliny a vzhledem k mému věku a skutečnosti, že jsem stále méně psychicky odolná, to jsou moji poslední psi. Je to tak akorát - pudl se dožívá tak 14 let, tak abych tu hrůzu z loučení už zažila "jenom" dvakrát. A taky aby pak nemuseli do útulku, protože starý pudl v útulku po smrti paničky je obzvlášť smutná podívaná.
milovnikpejsku Člen	# Zasláno: 25 Lis 2006 10:05 - Nahlásit ko4ka: absolutně jsem nepochopil co tím chce básník říct... tvé obviňování je absolutně scestné a trošku i časově mimo Vzpomínej na to co jsi s pejskem pěknýho prožila a co on s tebou za jeho jistě krásný psí život...
Lola1 Člen	# Zasláno: 25 Lis 2006 10:35 - Nahlásit Pudlice Jsem na tom přibližně stejně jako ty - věkově i v počtu psů. Možná mám už taky posledního psa, jsou mu dva roky. Ale můj příbuzný, kterému bude za měsíc 81 let a je čilý, měl celý život psa a teď od 70 si už psa nepořídil, aby ho pes nepřežil, nevím, jestli udělal dobře. Vidím na něm, když ho navštívíme, jak rád by psa ještě měl a mohl ho mít už 11 let. V případě smrti by si ho vzal někdo z příbuzných, ale musel by se s ním domluvit. Pro Ko4ku: víš, co řekla Liška Malému Princi - jsi navždy odpovědný za to, co jsi k sobě připoutal, takže bys měla svému psovi zařídit i slušný konec, aby se netrápil.

. 1 . 2 . 3 . >>