| Autor |
Zpráva |
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 19:03
- Nahlásit
Chtěla jsem sem na fórum hodil jeden zajímavý úryvek a říkala jsem si, do jakého tématu ho vrazit. Nakonec jsem se rozhodla založit samostatné téma s tím, že by třebas mohlo pokračovat i dalšími úryvky. Takže pokud máte stejnou úchylku jako já a vypisujete si z knih zajímavé útržky, nebo třebas jen čtete něco zajímavého, hoďte sem úryvek  Myslím, že nejen já si ráda počtu a zjistím, co stojí za přečtení (nebo i poslechnutí). A teď ten úryvek:
Na chvíli se zamyslete nad tím, co jsme psům a kočkám udělali. Vyrůstají přímo v našich rodinách, na rozdíl od koní a krav. Hrajeme si s nimi, jako si hráváme s vlastními dětmi, a do hry se často vkládají i naše děti. A stejně jako u našich dětí, díky tomuto vzájemnému působení se u našich miláčků vyvíjí myšlení. Ani lidské děti toho na mentální frontě moc nezvládnou, pokud si nehrají. Jack zjistil a ukázal Ianovi, že dokonce i bezobratlí, chytří bezobratlí jako langusty, začnou myslet, když si mohou hrát. Ve Výplodech reality jsme popsali, jak k tomu dochází. Tady jen připodotkneme, že jsme povznesli naše symbionty do světa myšlení. Psi si dělají starosti s věcmi mnohem víc než vlci. To znamená, že psi si aspoň trochu uvědomují sebe samy jako tvory žijící v čase v tom smyslu, že vědí, že existuje budoucnost stejně jako přítomnost. Myšlení je nakažlivé.
Zdomácnění psa obvykle považujeme za selekční proces řízený záměry lidí. Celý proces mohl začít náhodou, možná nějaký kmen vychoval vlčí štěně, které děti přinesly do jeskyně, ale poměrně brzy se z toho stal promyšlený výcvikový program. Původní psi byli vybíráni podle toho, jak poslouchali svého pána, a pro své užitečné vlastnosti, jako je lovení. Jak ubíhal čas, z poslušnosti se vyvinula oddanost a na scénu dorazil moderní pes.
Nicméně tu je zajímavá alternativní teorie: psi si vybírali nás. To psi cvičili lidi. Podle tohoto scénáře lidé, kteří byli ochotni nechat vlčí štěňata v jeskyni a měli schopnost je cvičit, byli odměňováni psy kupříkladu jejich ochotou pomáhat při lovu. Lidé, kteří tyto úkoly plnili nejlépe, snáze získávali nová štěňata a cvičili nové generace. Výběr ze strany lidí by byl spíše kulturní než genetický, protože na to, aby geny vyvolaly nějaké přímé změny, nebylo dost času. Ale je možné, že docházelo i k selekci na genetické úrovni, zaměřené na lidi mající dostatečně vysokou inteligenci, aby ocenili, jak užitečný takový cvičený vlk může být, či podle všeobecných vyučovacích schopností, jako je třeba vytrvalost, aby mohli tento výcvik provádět. V každém případě z těch několika jedinců, kteří dokázali cvičit původní psy, měl prospěch celý kmen, takže selektivní tlak, působící ve prospěch genů zodpovídajících za dobrý výcvik psů musel být malý.
Tady nemusíme volit, není nutné, abychom přijali jednu teorii a druhou vyloučili. To bychom měli zdůraznit u této i mnoha dalších teorií: věci se dějí po celé planetě a očividně v poměrném chaosu a lidstvo to pak rozseká do „příběhů“. Je to nutné, ale občas bychom měli poodstoupit stranou a uvědomit si, že tohle právě děláme.
V případě psů je z největší pravděpodobnosti část pravdy v obou teoriích a došlo ke společnému vývoji psů a lidí. Jak začali psi být poslušnější a snadněji se nechávali scičit, lidé zase začínali být ochotnější je cvičit. Jak začali být lidé ochotnější pořídit si psa, psi byli stále obratnější v tom, jak spolupracovat a být užiteční.
Terry Pratchett, Ian Steward, Jack Cohen – Věda na Zeměploše II. Koule
... Tak si hodně hrajte
|
nels
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 19:08
- Nahlásit
Moje nejoblibenejsi:
Pes novofundlandský
Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,
v němž svět krom jména sotva něco ztrácí,
tu sochař v pompě smutku objednaný
říkáním hrobku zdobí bez příhany.
Když dílo skončí, nápis je tam vryt.
Ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.
Však chudák pes, v životě přítel pravý,
jenž první vítá, brání do únavy,
jenž celým srdcem patří pánu svému,
bojuje, žije, dýchá jenom jemu,
má po smrti být odklizen jak cár.
Že pro nebe prý nemá duše dar!
Zatím co člověk, hmyz ten! tvrdí směle,
že jenom jemu patří nebe celé!
Ach, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,
ponížen otroctvím a zkažen mocí,
kdo zná tě dobře, odpor popadne ho.
Ty bídná hrstko prachu oživlého!
Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,
tvůj úsměv léčka, slovo podvod jen.
Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hoden!
Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,
jděte svou cestou, truchlit nemusíte.
Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,
nejlepší přítel, kterého jsem měl.
Lord Byron
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 19:13
- Nahlásit
nels
Lord Byron měl holt pěknou depku, tak se z toho vypsal  Ale je to pěkné
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 19:16
- Nahlásit
A tohle tak trochu souvisí s oběmi předchozími úryvky. Také jeden z mých oblíbených
Stvořitel asi našel ve vlcích zalíbení, že je nezatížil hloubáním o osudu. Dal jim jen výmluvný obličej. Hlavu s něžnou mordou ukazující po zvednutí pysků tesáky a trháky, kosé oči barvy baltického jantaru, nízké slechy, co naslouchají tichu, a pronikavý čich. Dal jim vytí vzcházející z hrdla, dlouhé běhy ukončené mohutnými tlapami, huňatý chvost, hebkou srst, chtíč, vytrvalost, bojovnost, bázeň, stud a zvídavost. To jim dal, aby s Ním byli neustále v doteku.
Dal jim i duši ...
Antonín BAJAJA - Zvlčení
|
wami
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 19:56
- Nahlásit
Tohle sice prave ctu o konich, ale je to sakra podobne tomu, co si myslim o psech...
V každém tom stádě bylo zřejmé, že alfa koním nejde o žádné kamarádství a že svou dominantnost prosazují při každé příležitosti. (...) Koně šetří energii tím, že ochotně následují toho zvoleného vůdce, o němž ví, že jim nepřivodí zbytečný stres nebo mrzutosti. Ve stádech, která jsem mohl pozorovat, bylo patrné, že nikdy nebyl vybraným vůdcem alfa kůň. Spíš to býval kůň, který své vůdcovské kvality prokázal každodenními klidnými a vyrovnanými způsoby. Jinými slovy, byl to kůň, který vedl svým příkladem, a nikoliv silou.
Mark RASHID - Koně nikdy nelžou
|
Nikita
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:00 - Změnil/a: Nikita
- Nahlásit
nels
Tohle mám na webu v In Memoriam... Jen jsem doteď nevěděla, kdo to vlastně napsal, poslala mi to kdysi kamarádka emailem.
odkaz
|
nels
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:07
- Nahlásit
Nikita
ja to mam taky na webu,myslim ze to nekdo psal na foru Desenskyho..
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:14
- Nahlásit
Nikita
nels
Hm, bylo by celkem fajn, kdyby si diskutující v diskuzi přečetli již zveřejněné příspěvky  Chápu, že nikdo nebude číst 500 příspěvků v dlouhodobé diskuzi, ale vysvětlete mi, co vám brání v tom přečíst si příspěvek, který sem někdo vložil 4 (v případě nels 5) příspěvků před vámi 
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:17
- Nahlásit
Zet
Tak a teď to tu nechám jako ukázku vlastní blbosti a tuposti  Tudíž se vám Nikito i Nels omlouvám za svou nejapnou reakci, neb jsem si nevšimla, že Nikita svůj příspěvek dává jako reakci na nelsin úryvek. Bylo by fajn, kdybych si příště přečetla již zveřejněné příspěvky pozorně
Kaju se a omlouvám ... a jdu si dát kafe
|
wami
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:17
- Nahlásit
Se psem jsme byli dva a měli jen jedno srdce.
Francois Villon
Murphyho zákony
Zákon o zachování druhu:
Pes myslí na sex zhruba stejně často jako na jídlo, takže prakticky neustále.
Zákon konspirační:
Majitel feny, kterou váš pes zprznil, si vás vřdycky najde.
Zákon absolutního maxima:
Z milostného setkání vašeho psa s fenou šampiónkou vzejde největší možný počet štěnat, která nebude nikdo chtít ani zadarmo.
|
Nikita
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:20
- Nahlásit
Zet
bylo by celkem fajn, kdyby si diskutující v diskuzi přečetli již zveřejněné příspěvky Chápu, že nikdo nebude číst 500 příspěvků v dlouhodobé diskuzi
Nechápu, co tím chceš říct. Tohle je nové téma, bylo tu slovy pět příspěvků, na jeden z nich jsem adresně reagovala stylem, že tuto básničku mám na webu, neb mě taktéž zaujala, jen jsem nevěděla, kdo ji napsal.
To se nesmí???
Nebo jsem si dovolila příliš mnoho, když jsem vložila konkrétní odkaz na stránku, kde to mám?
Nebo o co Ti jde???
|
Nikita
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:21
- Nahlásit
Zet
Bylo by fajn, kdybych si příště přečetla již zveřejněné příspěvky pozorně
Tak nějak, takže navždycky dobrý, jo?
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:23
- Nahlásit
Nikita
Jo jo, ještě jednou se omlouvám A teď jdu hledat nějaký příhodný úryvek, který by krásně navazoval na moji blbost
|
wami
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:31
- Nahlásit
Namyslenosť je našou prirodzenou a prvotnou chorobou. Človek je najúbohejším, najkrehkejším a najpyšnějším zo všetkých tvorov. Cíti sa tu ako doma, v špine a svinstve sveta, lapený a vrhnutý do najhoršej a najvražednejšej časti vesmíru, na najnižšie poschodie domu. Polapený horšie ako vták alebo ryba a predsa sa doteraz vo svojich predstavách umiestňuje nad obežnú dráhu mesiaca a kladie si nebo pod svoje šľapaje.
Svojou márnomyseľnosťou sa v obrazotvornosti prirovnáva Bohu, pripisuje si božské vlastnosti, vytrháva sa a oddeľuje od všetkých ostatných tvorov. Prideľuje im, svojim společníkom a druhom, časť zo schopností a síl, o ktorých si myslí, že sa im hodia.
Ako silou svojho chápania pozná tajomstvá a vnútorné motívy zvierat? A akým porovnávaním medzi nimi a nami usúdil, že hlúposť je vlastnosťou, ktorá patrí im?
Montaigne - The Defense of Raymond Sebond
(vypůjčeno z předmluvy k B.H.Lopez - O vlkoch a ľuďoch)
|
wami
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 20:45
- Nahlásit
Hledíme na stejné nebe
oni i já
...Kdo nám dal právo
brát jim svou zemi
...Kdo nám dal právo
k smrti je štvát
Pro pocit hrdinství
stali se z nás vrazi...
Greydy (vlci.info)
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 21:07
- Nahlásit
A ještě jednou ta samá jako v prvním úryvku
Terry Pratchett, Ian Steward, Jack Cohen – Věda na Zeměploše II. Koule
My jako druh se nespecializujeme jenom na příběhy. Stejně jako s ostatními výše zmíněnými zvláštnostmi, má náš druh ještě další podivnosti. Pravděpodobně nejpodivnější vlastnost, jíž by si náš elfský pozorovatel povšiml, je naše posedlost dětmi. Nestaráme se jen o vlastní děti, což se z biologického hlediska dá čekat, ale i dětmi jiných lidí. Vlastně se staráme i o děti z jiných lidských rodů (často nám cize vypadající děti připadají zajímavější než naše vlastní), a vlastně i o děti všech suchozemských obratlovců. Cukrujeme nad jehňátky, koloušky, čerstvě vylíhlými želvičkami, dokonce nad pulci!
Naši příbuzní šimpanzi jsou mnohem realističtější. I oni dávají přednost mláďatům. Dávají jim přednost jako jídlu, protože jsou měkčí. (Lidé mají taky radši jehněčí, telecí, selátka, kachňátka... Dokážeme nad nimi cukrovat i je jíst.) Války mezi šimpanzími skupinami jsou dnes již dobře zdokumentovány a bylo zjištěno, že vítězové zabijí a snědí mláďata poražených. Lví samci zabijí mláďata v tlupě, kterou převezmou, a není neobvyklé, že je i sežerou. Mnoho samic savců sežere mládě, pokud oba hladovějí, a často tímto způsobem „znovu zpracují“ svůj první vrh.
Je jasné, že my jsme ti odlišní. Máme duševní obvody, abychom se radovali z našich dětí a chránili je, takže pozdější Mickey Mouse byl upraven podle tříletého batolete, stejně jako E.T. Není divu, že mu tolik lidí zaplatilo účet za telefon. Ale taky hloupneme nad roztomilými mláďaty příliš mnoha jiných druhů. Z biologického hlediska je to náramně podivné.
Vedlejším produktem toho, že nám připadají přitažlivé děti jiných druhů, je očividně domestikace psů, koček, koz, koní, slonů, sokolů, slepic, dobytka... Tato symbióza poskytla nesmírné potěšení miliardám lidí a jejich zvířatům a velice přispěla k naší výživě. Lidé, kteří mají pocit, že zvířata nespravedlivě využíváme, by měli vzít v úvahu alternativy pro zvířata v divočině, kde jsou téměř všechna sežrána zaživa ještě jako mláďata bez výhody rychlé smrti.
|
Bent
Člen |
# Zasláno: 25 Říj 2006 23:13
- Nahlásit
PSI V LÁSCE NIKDY NELŽOU
Nejlepší přítel se může obrátit proti člověku a stát se jeho nepřítelem. Syn a dcera, které s láskou vychoval se k němu mohou zachovat nevděčně. Ti, kdo jsou nám nejbližší a nejdražší, ti, jimž svěřujeme své štěstí a dobré jméno se mohou projevit jako nehodní naší důvěry. Člověk může přijít o své peníze. Ztratí je třeba ve chvíli, kdy je nejvíce potřebuje. O pověst nás může připravit jediné neuvážené rozhodnutí. Lidé, kteří před námi klekají a uctívají nás v dobách našeho úspěchu mohou být prvními, kdo po nás hodí kamenem zášti,
jakmile se nám nad hlavou objeví oblak selhání. Jediný absolutně nesobecký přítel, jehož člověk může mít v tomto sobeckém světě, přítel,který se za žádných okolností nezachová nevděčně či zrádně je jeho pes.
Pes stojí po boku člověka v bohatství i chudobě, ve zdraví i v nemoci. Když vane chladný vítr a sníh divoce poletuje, neváhá spát na studené zemi, jen aby byl nablízku svému pánovi. Líbá ruku, která nemůže nabídnout potravu, olizuje šrámy utržené při střetu s drsným světem. Střeží spánek žebráka, jako kdyby šlo o prince.
I když člověka zradí všichni ostatní přátelé, pes zůstává. I když se majetek rozplyne a sláva padne v prach, je v lásce stálý jako slunce na nebeské dráze. Jestliže osud vrhne pána na okraj světa bez známých a bez domova, věrný pes nežádá jiná privilegia, než ho doprovázet, chránit před nebezpečím a bojovat proti jeho nepřátelům. A když přijde konec, smrt sevře pána ve svém náručí a jeho tělo spočine v chladné zemi, bez ohledu na to, zda přijdou ostatní přátelé, u hrobu bude šlechetný pes, hlavu mezi tlapkami, oči smutné a přece bděle otevřené, věrné a upřímné dokonce i ke smrti.
George Graham West
|
Lola1
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 09:24
- Nahlásit
Až jednou zetlím pod jasmínem
zbaven už obojku a blech,
zůstanu u tvých nohou stínem
a půjdu s tebou v slunných dnech.
Ty ohlédneš se v jednu chvíli
i kamínek bys hodil snad
a bude pozdě už, můj milý
a bude pozdě mít mě rád.
|
nels
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 09:38
- Nahlásit
Lola1
opravdu neni vhodne rozbrecet mne takhle po ranu!!!
|
Gája
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 10:05 - Změnil/a: Gája
- Nahlásit
Tahle není o psech, spíše k zamyšlení
Jde Bůh s jedním z věřících po písčitém pobřeží. Vznáší k Bohu reptavá slova.. "Bože, ty víš nejlépe..kolikráte trpím až mám pocit, že tolik utrpení prostě nezvládnu.., jak je možné, že nám říkáš, že jsi vždycky s námi, avšak právě ve chvílích kdy Tě nejvíce potřebuji musím jít cestou utrpení sám a vidím tak v písku jen jediné šlépěje" ? A Bůh řka: "právě tehdy, kdy ti bylo nejhůř..jsem tě nesl na svých ramenou"
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 10:16
- Nahlásit
Lola1
To je moc pěkný,sice u toho dost bulím,ale je to k zamyšlení..
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 11:03
- Nahlásit
Lola1
Gája
Je to moc pěkné, ale bylo by fajn přikládat i jména autorů a dílka, ze kterého to je. Aspoň mě by to hodně zajímalo
Lola1
Vladimír Thiele
Gája
???
|
Gája
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 12:04
- Nahlásit
Zet
jméno autora opravdu neznám 
|
Lola1
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 12:56 - Změnil/a: Lola1
- Nahlásit
nels
davidkova renata
Ani se vám nedivím, musela jsem to psát na dvakrát a mezitím si jít uvařit kafe, když jsem si vzpomněla na své předešlé 3 psy.
Zet
Dík za autora, to jsem nevěděla.
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 19:44
- Nahlásit
Tak také něco nepsího od autora, kterého jistě budete znát
"Zaslechl sem, že se chystáte narukovat," řekl, když jsem položil ruku na dvířka.
"Ano, zítra odjíždím, pane Summergille."
"Zítra?" Zdvihl obočí.
"Ano, do Londýna. Byl jste tam někdy?"
"Depak, depak!" Vlněná čepička se natřásala, jak vrtěl hlavou. "Prokristapána, to ne. To by pro mě nebylo vůbec nic dobrýho."
Zasmál jsem se. "Proč to říkáte?"
"No, jak bych vám to pověděl." Přemítavě se škrábal na bradě. "Nikdá sem nebyl dál než jednou v Brawtonu a to mi stačilo. Nemoh sem tam vůbec chodit!"
"Že jste nemohl chodit?"
"Vůbec ne. Bylo tam vokolo tolik lidí. Musel sem chodit velkejma krokama a zase malejma a zase velkejma a zase malejma. Nemoh sem se hejbat. Nešlo mi to."
Často jsem vídal Arnolda kráčejícího po pastvinách dlouhým, vyrovnaným krokem horala, jemuž nestálo nic v cestě, a přesně jsem pochopil, co měl na mysli. "Velký kroky a malý kroky." Vyjádřil to dokonale.
James HERRIOT - Když se zvěrolékař ožení
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 19:46
- Nahlásit
A ještě jeden můj moc oblíbený nepsí
"Co byste tady změnil?"
"Všechno."
"Hm. A jak byste to udělal?"
Jakub se na chvíli zamyslel.
"Nejlepší metoda je vrstvová."
"V čem spočívá?" podivil se novinář.
"Je to jednoduché. Vrstva hlíny, vrstva komunistů, vrstva hlíny a vrstva komunistů..."
Andrzej PILIPIUK - Čaroděj Ivanov
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 26 Říj 2006 19:49
- Nahlásit
A do třetice poetický vlčí
Akbara si najednou představila začátek zimy, nedozírnou polopoušť, jak se jednoho krásného dne za svítání celá promění čerstvě napadaným sněhem, který tu ve stepi zůstane ležet snad jenom den nebo dokonce půl dne, ale ten sníh je pro vlky signálem k zahájení velké štvanice. Od toho dne se lov na sajgy stane nejdůležitější věcí v jejich životě. A ten den se blíží. Přijde s přízemními mlhami, s jinovatkou na posmutnělém bílém osinatci, s keříky tamaryšku prohýbajícími se pod tíží sněhu a se zakaleným sluncem nad savanou. Vlčice si ten den představila tak živě, že sebou bezděky až škubla, jako by se nečekaně nadechla mrazivého vzduchu, jako by šlápla pružnými polštářky na tlapách sevřenými v květinových souhvězdích do sněhové pokrývky a naprosto přesně rozeznala své vlastní stopy i stopy svých vlčat, která už povyrostla a jejichž sklony už se zformovaly, jak se dalo rozpoznat i podle stop; a všude kolem bylo plno velkých šlápot - mohutných květů s drápy jako zobany poněkud vyčnívajícími z hnízd - stopy Taščajnarových tlap jsou ze všech nejhlouběji vtisknuty do sněhu, protože Taščajnar má statné tělo a mohutný hrudník, je symbolem síly, Taščajnar je bleskurychlý nůž na hrdlech antilop, a každá sajga, kterou dostihne, zbarví bílý sníh savany proudem rudé krve jako pták rozmachem horkých rudých perutí, proto aby nasytila jinou krev, kolující utajeně pod šedivou kůží, neboť jedna krev žije na účet jiné krve - tak zní zákon od počátků, a jinak to nebude; nikdo zde není soudcem, neboť zde není spravedlivých a viníků, vinen je pouze ten, který stvořil jednu krev pro druhou krev.
Čingiz AJTMATOV - Popraviště
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Led 2007 14:17
- Nahlásit
Přijde smršť úryvků ... neplačte, sami jste si to zavinili (ad diskuzní vlákno Vlci) 
Zde podávám Útkovu pověst:
"Na počátku byli Žena a Muž a nic jiného nechodilo, neplulo ani nelétalo ve světě, až jednoho dne Žena vyhrabala v zemi velkou díru a začala z ní tahat zvířata. Vytahala ven všechna zvířata, jedno za druhým, a naposled vytáhla z díry soba. Potom Kaila, který je bohem nebes, řekl Ženě, že sob je největší dar ze všech, neboť sob bude obživou člověka.
Žena propustila soba na svobodu a nařídila mu, aby se rozběhl po zemi a rozmnožil se, a sob učinil, jak mu Žena řekla; a za nějaký čas země byla naplněna soby, a tak synové Ženy měli dobré úlovky a byli dobře živeni a oděni a měli dobré kožené stany, v nichž bydleli, všechno ze sobů.
Synové Ženy honili jen velké, tučné soby, neboť nechtěli zabíjet malé a nemocné. Ti nebyli dobří k jídlu, ani jejich kůže nebyly příliš dobré. A za nějaký čas se stalo, že nemocní a slabí převýšili počet tučných a silných, a když to synové viděli, byli zarmouceni a stěžovali si Ženě.
Tu Žena začala čarovat a promluvila ke Kailovi řkouc: "Naše práce není dobrá, neboť sobi začínají slábnout a chřadnout, a když je budeme jíst, i my budeme slábnout a onemocníme."
Kaila slyšel a pravil: "Má práce je dobrá. Řeknu Amorakovi (duch Vlka) a on řekne svým dětem a ty budou jíst nemocné a slabé soby a země zůstane pro tučné a dobré."
I stalo se, a proto sob a vlk jedno jsou; neboť sob krmí vlka, ale vlk udržuje soba při síle."
Farley Mowat – Vlci
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Led 2007 14:18
- Nahlásit
Když jsem zjistil, že hraboši jsou hlavním zdrojem vlčí potravy, začal jsem se znovu zajímat i o hraboše a zkoumat je. Nejprve jsem položil asi sto padesát pastí v blízkém rašeliništi, abych získal reprezentativní vzorek myší populace, pokud jde o pohlaví, věk hustotu a druhy. Zvolil jsem si rašeliniště nedaleko svého stanu v domnění, že je to jedno z typických rašelinišť, kde loví vlci, a také proto, že to bylo blízko a že bych tak mohl často k pastím. Ukázalo se, že jsem si zvolil místo nevhodné. Den nato, co jsem nastražil pasti, se do nich chytil George …
Když došek ke kraji rašeliniště, čenichal chvíli kolem a pak se podezíravě podíval směrem ke mně. Zřejmě věděl, že jsem pytlačil, ale nebylo mu jasné, proč. Na lov nepomýšlel. Ubíral se suchopýrem ke kraji rašeliniště, a tu jsem si s hrůzou uvědomil, že míří přímo do shluku deseti pastí, rozmístěných mezi chodbami kolonie lumíků.
V tom okamžiku jsem si uvědomil situaci a bez rozvažování jsem vyskočil a vzkřikl hlasitě:
"Georgi! Proboha STŮJ!"
Ale už bylo pozdě. Můj hlas ho jen vyděsil. Vyrazil kupředu. Uběhl deset kroků po zemi a pak začal šplhat po neviditelném žebříku k nebi.
Když jsem za chvíli šel prozkoumat to místo, zjistil jsem, že se strefil do šesti pastí z deseti. Nemohly mu samozřejmě nic udělat, ale šok a bolest, způsobená tím, že mu neznámý nepřítel najednou přiskřípl několik prstů, byly jistě značné. Poprvé a jedinkrát za tu dobu, co jsem ho znal, ztratil George důstojnost. Kňučel jako pejsek, který si přiskřípl ocas ve dveřích, a prchal k domovu, shazuje přitom pasti jako konfety.
Bylo mi líto, že k té příhodě došlo. Mohlo to snadno vyvolat vážnou roztržku v našich vztazích. Nedošlo k tomu, protože George měl tak vyvinutý smysl pro humor, že tu příhodu vzal jako hrubý žert onoho druhu, jaký lze očekávat jedině od člověka.
Farley Mowat – Vlci
|
Zet
Člen |
# Zasláno: 25 Led 2007 14:19
- Nahlásit
Musel jsem dokázat, že strava sestávající z malých hlodavců je pro velkou šelmu dostačující, aby ji udržela v dobrém stavu …
… Protože byla zrovna vhodná doba, rozhodl jsem se, že s pokusem začnu okamžitě. Když jsem očistil mísu malých tělíček, která zbyla po ranním stahování kůží, dal jsem je do hrnce a hrnec zavěsil nad petrolejový vařič. hrnec vydával jemnou a chutnou vůni, když se voda začala vařit a když byl guláš hotov, s chutí jsem se do něho pustil.
Zpočátku byl trochu problém, jak jíst malé savce, neboť mají mnoho drobných kostiček; avšak zjistil jsem, že i kosti je možné rozžvýkat a polknout bez obtíží. Chuť hrabošů - čistě subjektivní záležitost, nijak podstatná pro pokus - byla příjemná, ač trochu mdlá. Jak pokus pokračoval, chuťově jednotvárná strava se mi přejídala, a tak jsem byl nucen měnit způsob přípravy.
Z řady receptů, jež jsem vytvořil, byli zdaleka nejlepší hraboši na smetaně, a pro případ, že by některý z čtenářů měl zájem sám zkusit tento dosud opomíjený zdroj výborných živočišných bílkovin, předkládám zde plné znění receptu:
SOURIS A LA CREME (Hraboši na smetaně)
Příprava:
tucet tučných hrabošů
šálek mouky
kus uzeného bůčku
sůl a pepř
hřebíček
čistý líh
Stáhni a vykuchej hraboše, ale neodstraňuj hlavy; umyj je, dej do hrnce s dostatečným množstvím lihu, aby jím těla byla pokryta. Máčej asi dvě hodiny. Nakrájej bůček na malé kostičky a pomalu smaž, až se vypustí většina sádla. Pak vyndej tělíčka z lihu a obal je ve směsi soli, pepře a mouky; dej je na pánvičku a smaž asi pět minut (dávej pozor, aby se pánvička příliš nerozpálila, jinak se jemné maso vysuší a bude tuhé a šlachovité). Pak přidej šálek lihu a šest až osm hřebíčků. Přikryj pánvičku a nech patnáct minut pomalu dusit. Smetanová omáčka se může udělat podle kteréhokoli normálního receptu. Když je omáčka hotová, vylije se na hraboše a pokrm se nechá před podáním stát deset minut na teplé plotně.
Farley Mowat – Vlci
|
