| Autor |
Zpráva |
Falco
Člen |
# Zasláno: 19 Led 2006 21:47
- Nahlásit
No, příklad aportu jsem použila asi právě proto, že u mého stávajícího psa jsem vyvinula OBROVSKÉ úsilí a vlastně jsem ho to nenaučila. A to je kokršpaněl, který prý aportuje přirozeně. Asi jak který. Dnes už je mu 9 let, takže jsem rezignovala. Chyba není samozřejmě v něm, ale v tom, že jsem mu to neuměla správně vysvěltlit. Ale je pravda, že nikdy sám od sebe nic nenosil (ani jako štěně) a dodnes nenosí.
|
Ketrin
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2006 06:50
- Nahlásit
Já jsem jednou viděla následující výjev:
dva rybníky vedle sebe, mezi nimi jen úzká hráz s pěšinkou. Šla mladá maminka s dekou a věcmi na koupání, za ní capkalo malinké batole na velmi nejistých nožkách, pořád se kymácelo a vypadalo to, že už už spadne do jednoho nebo druhého rybníka. Matka šla několik kroků před ním a prakticky si ho nevšímala. Jenže! Ona měla boxera (psa) a ten dítě zcela cíleně střežil a pořád zachytával a postrkával na tu správnou stranu, aby se mu nic nestalo. Ta matka mohla být fakt úplně klidná. Museli byste to vidět.
|
fromeli
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2006 07:01
- Nahlásit
Falco
ten NO nebyl náhodou komisař Rex?
Jinak naše špageta se taky hezky umí přizpůsobit naší náladě, když je nám špatně dělá živou zahřívací dečku, když někdo brečí, olizuje slzy, snaží se rozveselit nebo spíš rozptýlit. Má to prostě v sobě.
|
Evik
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2006 07:50
- Nahlásit
Jak si vzpomínám na svojí prababičku, když ještě mohla trochu chodit a komunikovat, sedávala na židli na sluníčku na zahradě (bydlela s námi) a náš knírač (jinak bouřlivák a dominátor ještě i v 10 letech..) jí poslušně ležel u nohou a když ho chtěla prababička pohladit, okamžitě si sedal, aby na něho dosáhla a nemusela se ohýbat. Když chtěla vstát a projít se pár kroků, pořád byl vedle ní...kroužil kolem a stále dával pozor. Babička ho měla strašně ráda a moc ráda si s ním povídala....on jí strkal hlavu do klína a nechal se hladit tak dlouho, jak babička chtěla...Škoda, že se babička nedožila našeho mlaďocha....věřím, že u něho by našla ještě větší oddanost než u našeho kníra.....Náš mladej je děsný střevo, hyperaktivní prdlouš pokud komunikuje s člověkem dospělým a v plné síle...., ale pokud se jedná o děti a staré lidi, které zná, dává si velký pozor aby neublížil a chová se opatrně...
Prostě ti psi mají v sobě obrovskou schopnost empatie, to si my lidi nedovedeme představit a asi se této úžasné psí schopnosti nikdy nepřestaneme divit.
|
jana fm
|
# Zasláno: 20 Led 2006 10:50
- Nahlásit
my máme doma kouzelnou Julinku, tak mě napadlo jeslti barunka není její segra? Máme ji taky z útuklu.
Jdem tahle kolem řeky, je hezký letní den, najdnou se od povaluji skupinky vyříti krysřík a začne "kousat" do naši Julinky, Teda ji spíše ozdibává nohy, protože výše nedosáhne. Místo aby ta naše bluda zvedla nohu a tu nalou povůrku zašlapla, nebo ji rozkousla jako ořech. Zvojí voltyžový poklus aby se vyhla bolestivým jehličkám utočníka. Když si přišli pro hafaíka, mysleli si, že náš pes je tak starý že už je apatická ... byli ji dva roky.
Na druhou stranu má celkem respek u ostaních psů, když se dva psi perou, Julča klidně příjde a něco zamrčí a blafá a je klid.
Humorná byla taky historka s pavoučkem. V obyváku nám lezl pavouček, Julinka ho zmerčila, začali k němu ňufat, pavouček se stahl do kuličky, tak ho něžně popohnala tlapkou, pavouček se za chvilku rozbalil, tak ho ňufal a zas vyplivla, pak ho zas ňufal, ale nevyplivla ... zděšený výraz v očích, zas se pokusila odplivnout, nic ... no vypadlo to že budeme nuset najmout psího psychologa. Strašné bylo pro ní zjištění že ho polkla.
|
Evik
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2006 13:07
- Nahlásit
jana fm
tak to je dobrý...s tím pavoukem... ) Náš mladej, ten jak nějakého pavouka zmerčí, tak ho okamžitě bere do tlamy, chvíli si s ním hraje a pak s chutí zblajzne - naprosto bez výčitek...
|
dejavu
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2006 15:42
- Nahlásit
Myslim, ze je to takove to kouzlo, co maj svetci nebo poustevnici, jak se kresli na obrazech s divokymi zviraty pokojne u nich.
Moje prababicka jednou sedela na dvorku a priletla k ni sykorka a babi na ni porad mluvila a sykora ji prihopkala na zasteru, na ruku, sedla si tam, samozrejme, ze jak jsem ja prisla, hned zmizela a uz se neukazala, ale asi je to dusevni vyrovanost, smirenst se sebou samym a klid, co pusobi na ta zvirata...
|
aren
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2006 16:10
- Nahlásit
Falco
Moc se mi líbí, co píšeš. Taky si myslím, že pejsky mnohdy podceňujeme, děláme z nich "poslouchače povelů", a oni jsou přitom chytřejší, než si myslíme.
Já jsem své pejsky nikdy nic neučila (mně to moc nebaví), ale oni se naučili rozumět co chci z normální řeči. Mám taky štěstí, že pracuju doma, a proto můžu být s nimi vlastně pořád.
|
Falco
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2006 18:03
- Nahlásit
aren
Díky, asi tady do diskuzí vzorných cvičitelů moc nezapadám, protože mám gaučáka, kterého jsem naučila jen ty povely, které potřebuju hlavně kvůli jeho bezpečnosti a taky aby se s ním dalo jít normálně ven. Všechno ostatní vzniklo jako když spolu žijí dva kamarádi. Pes umí spoustu domácích a venkovních her (hlavně čuchacích), nikdy neutekl a nikdy venku NIC! nesežere. Jediné, co mě mrzí je ten aport. Nechtěla jsem ho to naučit kvůli nějakým zkouškám, ale jeko hru, a vůbec se mi to nepovedlo.
|
aren
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2006 18:13
- Nahlásit
Falco
no, já mám právě taky ten pocit, že sem moc nezapadám. Moji psi umí akorát "stůj", jinak jsme spíš kamarádi, když vybírám, kudy půjdeme, ptám se nejstaršího Pídi. Ti starší docela poslouchají co normálně říkám, mladší brávám na vodítko, když je to třeba. Co se týče aportování, tak je obrovsky baví běžet za klackem a ulovit si ho, kam ho pak ale odnesou pokládají za svou věc . Klacky pak dohledávám já.
|
aren
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2006 18:14
- Nahlásit
Falco
Ale možná, že sem nakonec zapadáme, protože máme psy taky rády.
|
Verca
Člen |
# Zasláno: 22 Led 2006 16:52
- Nahlásit
Anu
Mě dostalo, jak moje štěndo, když jsem brečela, tak na mě nejdřív koukalo, co že se to jako děje a pak odběhla a přiběhla s jejími ponožkami a poškrábala mě po ruce, abych nebyla smutná a šla si s ní hrát. Bylo to moc krásný a já se přes slzy musela smát. Tohle nedokáže nikdo!!!
|
