| Autor |
Zpráva |
Garfield
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 10:28
- Nahlásit
Teplý květnový podvečer. Měla jsem krásný den a na jeho sklonku jsem přijela obstarat koně. Dopřeji mu dnes lenošné nicnedělání a půjdeme jen napást spolu s psiskem.
Stojím na asfaltové cestě v rozlehlém areálu bývalého JZD. U cesty je travnatá nesečená louka čítající rozličné druhy trav, květin a bylin – ideální všestranná pastva pro koně, který si tam vybere, co hrdlo ráčí. Tráva je přes metr vysoká, hustá, nechce se mi do ní vstupovat kvůli klíšťatům a tak zůstanu stát na asfaltce, ale koně na vodítku popustím, ať si předníma nohama do trávy stoupne, aby se mu ten „talíř“ trav lépe proňufával. Pes nadšeně běhá kolem nás, čmuchá, občůrává, je ve svém živlu. Nevšímám si ho, je to starý pardál, nikam neuteče, široko daleko ani živáčka, pohoda vánek.
Jak tak stojím, vnímám jen přežvykování koně, bzučení komárů, náhle uslyším dunivé hluboké žblunknutí dál v travnatém porostu před sebou.
„Garfielde? GERY! GÉÉRRYYY!“ křičím a hrdlo se mi stáhlo. Vím bezpečně, že na této trávě rozhodně žádná přirozená vodní plocha být nemůže a není.
Ticho, pes se nevrací, neozývá.
Popojdu kus do trávy a náhle uslyším dunivé hluboké opakované rytmické žblunkání. Zvuk nezaměnitelný. Zvuk psích tlap, které na místě šlapou vodu (aniž by pes plaval vpřed) někde v hluboké betonové díře pod povrchem země.
Panebože, hlavou mi proběhlo tisíc myšlenek v jedné vteřině. Co teď? Co dřív? S koněm k psovi nemůžu, nelze tahat psa a držet koně, vůbec nevím, v čem pes je, a vůbec nevím, jak ten porost přede mnou vypadá, kolik tam takových zatopených jam může být.
Otočila jsem koně směrem ke stáji a rozběhla se, co mi nohy stačily. Srdce mi mlátilo hluboko v hlavě. Gumové žabky na nohách klouzaly a řezaly. Za běhu jsem boty skopla z nohou dolů a valila bosá vedle dopadajících kopyt cválajícího koně po asfaltové cestě domů. Proboha, ať mi nešlápne na nohu nebo nesejme zezadu achilovku nebo něco podobného. Byla bych nahraná já, kůň a hlavně by skončil pes.
Doběhli jsme cvalem do stáje, koně jsem poslala do boxu a zmateně běhala po stáji a hledala něco, co by se dalo použít. Bůh existuje. Za půl roku jsem ve stáji žebřík nepotkala (alespoň o něm nevím) a najednou stojí přímo přede mnou. Lapnu žebř a valím opět bosá do míst, kde tuším, že pes zmizel. Utíkám a hlavou mi běží hrozné scénáře.
Doběhnu do míst, kde jsem pásla. Vydám se do vysoké husté metrovými kopřivami prorostlé trávy a píchám žebříkem naslepo do terénu před sebou, protože opravdu netuším, co tam kde je, kdy to kde povolí a kdy žbluňknu někam i já sama. Ujdu takhle asi osm metrů a uvidím jakýsi betonový kryt. Je to veliká betonová skruž z poloviny překrytá oním krytem, z poloviny otevřená. Stmívající nebe se odráží v černé hladině zapáchající vody. Psa nevidím. Neslyším.
Rozběhnu se s žebříkem nad hlavou ke skruži. Najednou uvidím vyčnívat kousek kovového psího náhubku, je jakoby zaseknutý o stěnu skruže, těžko říct o co, nicméně psí čenich a oči jsou nad hladinou, ač pes očividně tlapami neplave.
„Gery! Gafíčku!“ řvu se slzami v očích a sednu na betonový kryt. Zkouším ponořit žebřík do vody, nahmatám-li dno. Nenahmatám. Ponořím tedy žebř pod vodu našikmo přes průměr skruže a lehnu si na záda. Doufám, že pes se pokusí tlapami nahmátnout žebřík a vylézt si na něj. Pes se nehýbe. Je apatický rezignovaně „visí“ pod betonovým krytem. Lehnu si na břicho, šáhnu do vody po psovi a snažím se jej odtrhnout od stěny a přimět šlapat vodu, abych žebřík mohla zasunout nějak pod psí tělo. Pes plácá packami. Opět si lehám na záda, zasouvám žebřík podélně pod psa. Na druhém konci žebříku ucítím váhu psího těla. Ulehám s hlavou v záklonu, zapírám se nohama o imaginární opěrky a snažím se žebřík i se psem položit co nejvíce naležato, aby po něm pes mohl buď vylézt ven nebo abych jej mohla vytáhnout i se psem já sama vlastní silou. Cítím, jak zvedám žebř i se psím tělem nad hladinu. Břemeno neskutečně ztěžklo. Podjíždí mi zadek směrem k otevřené skruži. Celý betonový kryt, na němž ležím, se mírně pohnul. Zatínám zuby, zavírám oči a vzpírám ten mokrý rezignovaný náklad co nejvýš na své vlastní tělo. Cítím, že pes už je větší částí nad hladinou, ale dál s ním hnout nedokážu. Zvednu hlavu. Vidím, že má zadní tlapu zaklíněnou až po pánev mezi šprušle žebříku, nemůže z něj ven a ani se nikterak nesnaží. Povytáhnu žebřík ještě kousek na svůj hrudník, uvolním pravou ruku a snažím se psa chytit za obojek. Podaří se. Levou rukou držím žebřík, pravou obojek psa a nohama se snažím centimetr po centimetru šoupat dál po betonovém krytu pryč od otevřené hladiny. Když se mi těžiště relativně ustálí a ležím celým tělem na pevném, pokusím se prudce vyklopit psa ze žebříku přes vyčnívající skruž do trávy. Mám něco přes 60 kg a řekla bych, že mokrý německý ovčák a dřevěný žebř s železným kováním nebudou mít od mé vlastní váhy až tak daleko. Černá páchnoucí voda se mi rozlévá po těle, zhluboka se nadechnu, zaberu všemi svaly a převalím žebřík i se psem přes vyčnívající skruž tak, že pes dopadne do trávy a žebřík zůstane ležet na hraně skruže. Ležíme všichni tři. Pes. Žebřík. I já. Jen prostě ležíme a funíme. Žebřík tuším nefuněl.
Dalších komentářů netřeba.
Jen na závěr dodám, že posléze jsem zjistila, že takovéto na chlup stejné skruže jsou tam tři kousek od sebe. S hrůzou si uvědomuji, že kdybych v tom zmatku a nervech doběhla k vedlejší skruži, kde bych nalezla jen nehybnou hladinu a po psovi ani památky, zřejmě bych to tam skropila proudem slz a po hodině pláče šla někam pro pomoc (s vytažením mrtvého těla). Vůbec bych netušila, že živý pes bojující o život je pár metrů ode mě ve vedlejší skruži, o níž bych pochopitelně neměla ani tušení...
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 10:42
- Nahlásit
Garfield
ty vole Gárfílde!! sem vyřízená!! Tahala jsem s tebou, byla zapřená nohama, zápasila s žebřikem........ jen tou smrdutou vodou nejsem politá.
Muselo to být šílený.
Gratuluju k velký duchapřítomnosti, síle to zvládnout a ke štěstí, žes trefila tu pravou skruž!
Nesnáším skruže, vím o psech, kteří v nich skončili, nechápu, jak ještě dneska může být něco takhle nechráněnýho volně v prostoru. odmyslím teď volně pobíhající psy, ale že nikomu nezáleží ani na tom, že tam může spadnout dítě, to nepochopím.
Nevím jak ty, ale já bych se pravděpodobně po nějaké době hystericky rozplákala úlevou.
|
brut
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 10:43
- Nahlásit
Garfield
příšerný zážitek  , hlavně že jsi se trefila do tý správný skruže a mimo smradu, vyčerpání se vám nic nestalo
U nás tyhle skruže jsou též a není jich málo. Od začátku psy učím, že k nim nesmí. Ale stejně trnu hrůzou, že by se jednou něco podobného mohlo stát, nebyla bych schopná vytáhnout ani jednoho .... jo a ani jedna z nich není zabezpečená krytem
|
Cigi
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 10:50
- Nahlásit
Garfield
 Normálně jsem při čtení nedejchala od první čtvrtky do konce Smekám, žes to zvládla
|
pawLINka
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 10:52
- Nahlásit
Garfield
Mám husí kůži! Ale naštěstí se konal hepyjend...
|
jbat
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 10:55
- Nahlásit
uffffff.... dobře to dopadlo!
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:02
- Nahlásit
Nic jiného než hnus blus mě nenapadá. Ještě pořád mi to úplně nedochází. Jak na sviňu tam nebyl žádný jiný člověk.
|
davidkova renata
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:05
- Nahlásit
Kdo je zodpovědnej za ty skruže????????? použiju oblíbený slogan co zabírá: co kdyby tam spadlo dítě..páč čokl většinou nikoho nezajímá!
|
Cigi
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:09
- Nahlásit
davidkova renata
Kdo je zodpovědnej za ty skruže?????????
Majitel pozemku.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:12
- Nahlásit
Nevím, kdo je majitel pozemku, ale už je to v řešení.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:16
- Nahlásit
Štve mě to hlavně proto, že není nic jednodušší než ještě jeden betonový kryt nebo těžká železná mříž. Položit a hotovo, víc se o to nikdo přeci starat nemusí.
|
jablunka
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:16
- Nahlásit
Garfield
Po otevření jsem viděla jen konec článku a tyhle písmena... a po hodině pláče šla někam pro pomoc (s vytažením mrtvého těla).
Úplně sem se to bála číst!!!Kurva fix,toho kdo to tam nechá nezajištěný,bych tam na chvilku hodila,aby si tu bezmoc užil!!!!
|
cernej caj
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:19
- Nahlásit
týjo, četla jsem hodně napjatě a úplně se bála co najdeš, ještě že to dobře dopadlo, máš můj obdiv že si to tak sama zvládla.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:22
- Nahlásit
...děcka já pominu ten fakt, že ve vedlejší skruži plavaly na hladině zdechliny, jo?
|
Eldoguero
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:24
- Nahlásit
Garfield
Podobných skruží máme v okolí spoustu, jsou to prý nějaké součásti meliorací, či co, sama tomu nerozumým, ale něco takovýho to bude. Zodpovědný je opravdu majitel pozemku, problém bude, jestli má pozemek někdo v pronájmu. Mnohokrát jsem zastavovala psy (spíš už silou vůle) těsně před dírou, jednou mi tam pes skoro spadl (naštěstí zrovna tato byla dost mělká, takže, i kdyby to pes nakonec nevybral, nic moc by se mu asi nestalo)
Horší je, že jednou jsem ve cvalu do ní téměř zahučela na koni, což by zřejmě dopadlo dost brutálně minuly jsme ji snad o cenťák
Běžně na loukách, které slouží jako pastviny do těch otevených padají telata a nikoho to nezajímá, dokonce ani majitele dobytka a součastně pronajímatele pozemků
Postupně se prý pracuje na jejich kontrolách po té, co do jedné v zimě údajně kolem najel někdo z lesáků a trochu si poničil auto. Takže doufám, že do konce léta je všechny zadeklují.
Já je mám v okolí teď už celkem zrekognoskovaný  doporučuju totéž, protože nic jiného člověku skoro nezbývá
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:26
- Nahlásit
Garfield
.
než ještě jeden betonový kryt nebo těžká železná mříž. Položit a hotovo, víc se o to nikdo přeci starat nemusí.
no blbý je k tomu je, že se vždycky možná najde nějakej debil, který ty dekly sundá u nás dekl byl..... leží mimo
ak na sviňu tam nebyl žádný jiný člověk.
Vždycky, když se něco takový vy...., tak je člověk sám
Fakt jsi dobrá, žes nezmatkovala a zvládla to, Slepica Tě bude milůvat ještě víc.
|
Lola1
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:49
- Nahlásit
Tohle se stalo loni psovi mojí kamarádky - křížené kavkazačce s labradorem. Panička byla na dovolené, Báru venčil přítel a Bára utekla za srnkou, nevrátila se, nic. Bylo to divné, přítel volal, pískal, chodil, Bára pryč. Ráno hned vyrazil hledat a potkal na silnici paní, která vedla Báru na provázku. Paní jela z vedlejší vesnice ráno do práce do kravína a slyšela někde kňučet psa v obilí. V téhle nezakryté jámě bez vody Bára (obrovskej pes) stála na zadních a škrabala na beton - asi celou noc. Paní Báru hladila, ale vytáhnout ji nemohla, dojela do vsi na obecní úřad a ti zavolali hasiče a psinu vysvobodili. Kdyby ji ta paní neslyšela, kolemjedoucí auta by ji neslyšeli určitě a než by sklízeli obilí, no fuj, ani to nechci domyslet. Bára to naštěstí přežila, měla odřené packy od betonu, za dva dny ohromně vítala paničku po návratu z dovolené a přítel dostal vynadáno, že nemá cizího psa pouštět na louce z vodítka, když ho hlídá.
Za 14 dní jedeme s kamarádkou na dovolenou zase, myslím, že si bude během dovolené dělat starosti, co Bára doma.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:54
- Nahlásit
PetraK
Netváří se. Je mu to šumák. Bylo mu to šumák hned poté, co jsem ho vystříkala v maštali a dala mu volno.
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:56
- Nahlásit
Garfield
Netváří se. Je mu to šumák.
jen jestli se pánčičko nepleteš .
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 11:57
- Nahlásit
Lola1
Na televizních zvířecích kanálech je toho plno. Psi, koně, telata, srny, pořád něco, ale já si to nepřipouštěla, že se to může týkat i mě. To je tak skoro se vším
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 12:14 - Změnil/a: PetraK
- Nahlásit
Garfield
ale já si to nepřipouštěla, že se to může týkat i mě
já jsem na tohle narazila kdysi na ohařím fóru, ke při honu tam někomu zahučel pes. totálně jsem se vyděsila, zrekognoskovala terén - při té příležitosti právě u nás jednu takovou otevřenou skruž a pár dalších zavřených našla a pohyb kolem nich hlídám. JÉNŽE - člověk se pohybuje i v neznámých terénech a tam..... až zase doteď, už jsem to nějak vypustila. Člověka to prostě buď nenapadne- dokud se s tím nesetká a nebo to po určitý době tak trochu vypustí. Teď zase díky vašemu šílenýmu zážitku budu kapek pozornější.
|
pawLINka
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 12:43
- Nahlásit
Garfield
Majitele pozemku najdeš na netu na katastru.
|
impact
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 15:05
- Nahlásit
Hnus.
Já teda dělám z takovýchto skruží psů největší strašáky. Když nějakou potkáme, a nedejbože má některej snahu se přiblížit, tak lítá vzduchem vodítko, za mýho mohutnýho řevu "kurvaokamžitěvypadninebotěnamístězabiju". Moji psi mají i zakázáno skákat na studně a cokoliv, co by jen vzdáleně mohlo skruž připomínat. Jednou skočej, nebude tam dekl a co pak. 
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 15:17
- Nahlásit
impact
Já teda dělám z takovýchto skruží psů největší strašáky.
Moji psi mají i zakázáno skákat na studně a cokoliv, co by jen vzdáleně mohlo skruž připomínat. Jednou skočej, nebude tam dekl a co pa
jo mám to taky tak, ale potíž je, že pes to v tom hustým porostu při letu nemusí prostě zaznamenat . což je myslím ten nejčastější případ, jak se to stane . Spešl lovecký psi s větším akčním rozběhem, při práci v terénu.. brrr, nesnášim skruže
|
worick
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 15:27
- Nahlásit
Garfield
Kristepane....a já, že se podobné příšernosti dějou jenom mě  Tak teď mám strašáka navíc  Alespoň jsi nás na to nebezpečí upozornila, no jo, člověk to ani všechno nedomyslí....
|
impact
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 19:14
- Nahlásit
PetraK
Tak moje paranoia je tak silná, že se psi smí držet jen na cestě a předemnou.. Neexistuje, aby někdo vyhnul nebo se ztratil z dohledu. Mám totiž už podobnou zkušenost, kdy se mi Máfo ztratil na uzavřeným palouku. Zakecala jsem se, nechala za sebou a rázem byla bez psa. Což jsou pro mě, díky hrůzným zkušenostem z dřívějška, ty nejotřesnějí zážitky.. Zaplaťpánbůh, že to byl asi někej sklep ve prostřed louky a byly ve zdi zatlučený kovový schody - šprušle. Po nich se Máfo snažil hrabat ven a já v té panice zahlídla veprostřed louky čumák. A za obojek ho vytáhla ven. Fuj, fuj, fuj, už nikdy víc.
|
Gerda
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 19:41
- Nahlásit
Garfield
šmarjá pani, to by jednoho vůbec nenapadlo, klobouk dolu před tvou duchapřítomností a vlastně trošku i zprdeleklikací. Máš můj obdiv, jak ses zachovala. Tfuj, flus, megahnusnej zážitek, dej si panáka.
|
Lola1
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 19:47
- Nahlásit
Garfield
Na televizních zvířecích kanálech je toho plno. Psi, koně, telata, srny, pořád něco, ale já si to nepřipouštěla, že se to může týkat i mě. To je tak skoro se vším
njn, moje kamarádka, kteří chodí se psama každý den po loukách k lesu vůbec nevěděli, že v obilí nebo kdekolif jinde něco takového existuje.
Jsi dobrá, že jsi to takhle zvládla, to má hned člověk napilno, co?
|
PetraK
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 20:04
- Nahlásit
impact
Zaplaťpánbůh, že to byl asi někej sklep ve prostřed louky a byly ve zdi zatlučený kovový schody - šprušle. Po nich se Máfo snažil hrabat ven a já v té panice zahlídla veprostřed louky
ty jo chápu! stopro chápu, ono s ohařem a lovečákem jiným, je to zas trochu těžší, vzhledem k tomu, že prostě tu svou "práci" potřebujou a tam se to bez volnýho prostoru nedá, nicméně takhle volně jsme povětšinou na známém, probádaném prostoru - už i vzhledem k myslivcům a pokud je i povolená větší vzdálenost, je pes totál pod dozorem. ty brďo sklep uprostřed louky , tak to by člověk moc nečekal. brr, děsný historky.
|
Yves
Člen |
# Zasláno: 23 Kvě 2011 20:09
- Nahlásit
taky jsem to asi nikdy neviděla, a to jsem si myslela, že mám louky projdutý docela dost.. fujfujfuj, ani nechci myslet co by se všechno mohlo stát, nevím, asi bych nedokázala zachovat takovou chladnou hlavu jinak jsem ráda že to tak dopadlo Garfovi!
|
