Hlasič či přivolávač
Vydáno dne 13. 01. 2013 (5656 přečtení)

Kdo se chce podrobiti nesnadné práci, vycvičiti hlasiče, vyžadující mnohdy více času, než celý výcvik psa, musí míti k dispozici dostatek odstřelu zvěře a hledět si opatřiti štěně z rodiny hlásičů, které je nadáno silným, lehce vyvolatelným hlasem, které rádo vydává.

Psi ti obyčejně za zvěří radostně hrají. Nejlépe by se k tomu hodili psi. kteří stále kňučí, vrní a za každé vhodné i nevhodné příležitosti vydávají. Takového nepříjemného soudruha si však myslivec za pomocníka nevybere. Nejlépe tedy, když volí psíka z rodiny hlásičů a počne s výchovou i výcvikem již v 10. týdnu věku psa.

Žádný dosud známý písemný návod není tak dokonalý, aby při různosti psích vloh a povah podle něho mohl spolehlivě někdo hlasiče vycvičiti, vždy k tomu musí býti zkušenosti s různými psy v praksi získané, a tak jako hodnota výkonu zůstává problematickou, jsou i známé zaučovací methody dosud hodnoty pochybné.

Mnohdy bývá nezkušenými tvrzeno, že jejich pes hlásí bez cviku. Tak daleko chov všestranných psů dosud nedospěl, aby se rodili hlasiči s jistotou s jakou se rodí vystavovači. Psík z rodiny hlasičů bývá sice slibnějším, než z rodin k tomu nevedených, že se však z něho stane hlasič, jisto není. Hraní za zvěří bývá mu často vrozeno a proto nevydaří-li se na hlasiče, je slibným oznamovačem, takže zklamání není tak velké.

Psi, o kterých nezkušeni tvrdí, že hlásí bez cviku, jsou tak zvaní stavěči. V případech těch se jedná o zvěř, třeba i zalomenou, ale vždy živou. Psi zvěř dosud živou z různé příčiny obskakující, na ni dorážející a při tom hlasitě hrající, jmenujeme tedy dnes "stavěči", výraz to, kterého dříve bylo používáno obecně pro ohaře, protože stál před zvěří, "stavil", kterýžto výkon dnes označujeme jako "vystavování".

Stavěčem je skoro každý srdnatější pes, který bud proto, že si na zvěř tak dalece netroufá, aby ji strhl a zadávil, nebo ke zvěři dobře nemůže, zvěř je silnější než on, přes to však má dosti odvahy a náruživosti na ni dorážeti, případněji i občasně chytiti, tak že se mu tato "postaví" a hledí se brániti. Při tom každý pes vydává i na zvěř zalomenou a to bývá zaměňováno s hlášením nebo přivoláváním. Výkon tento jest přirozenou vlastností psa a bývá praksí do té míry zdokonalen, že jest důležitým prostředkem k rychlému dosažení mnohdy lehce poraněné zvěře.

Zde považuji za nutné opraviti tvrzení, že srnčí zvěř se velkému psu nikdy nepostaví. Z vlastní zkušenosti vím, že i silní srnci slabě poranění se postaví rychlému, ostrému ohaři, dohoní-li je a snaží se o strhnutí, které se mu z různých příčin, obyčejně vlastní únavy nebo hbitostí bránícího se srnce nepodaří. Dostřelil jsem jich několik před svými ohaři. Upozorňuji tu ještě na jednu důležitou věc u mladého, nezkušeného psa.

Nejsou to silní srnci, kteří by byli pro mladého psa nebezpečni do té míry. jako staré, zkušené srny. Na ty není radno nezkušeného ohaře poštvali, ti ho vyplatí, jsou-li dosud při síle, tak důkladně, že nebude tak hned na srnčí dorážeti. Srnec se brání obyčejně pouze v útoku, stará srna však, jsouc v úzkých, útočí sama, při čemž přední běhy jsou zlou zbraní.

Návody k výchově a výcviku ohaře na hlásiče jsou tak různé, že si přímo odporují. Jedni jsou pro výchovu od štěněte, zpočátku mírným, více hravým způsobem, jiní pro výcvik přísný, pomocí bodlinového obojku a obšitého řetízku. Nalézti pravou cestu pro svého cvičence podaří se jen velmi zkušenému, povah psů a různých, témto přiměřených praktik znalému cvičiteli. Učiní proto každý lépe, když počne s výchovou od štěněte způsobem mírným, bez násilných prostředků, kterými bývá v rukou nezkušených mnoho psů do té míry zkaženo, že se stanou k honbě vůbec nepotřebnými.

Prvou snahou cvičitele je, naučiti psa na rozkaz vydávati, potom pouze na pokyn. Použije-li se při tom hned zpočátku vycpané srnčiny, je pro výkon tento lhostejno.

Již štěně 10 neděl staré možno pomalu zaučovati. Když se vyskákalo a má chuť k žrádlu, zavolá ho osoba, která psům obyčejně krmení podává na místo k tomu určené, postaví známou misku na zem a jak štěně prvé sousto vzalo, hned misku zvedne a dráždíc ho, zvedajíc misku vzhůru a opět ji dávajíc dolů, vybízí psa rozkazem "hrej", ke kňučení, později vydávání. Psi k vydávání naklonění, zvláště když obvyklé krmě obdrželi, později než obyčejně, brzo několikrát vydají, nebo zpočátku jen zakňučí, načež se jim miska ihned na zem postaví. U některého psíka lehce vydávajícího postačí, když jej dráždí cvičitel kouskem rohlíku nebo masa, vždy za rozkazu "hrej".

Dle schopnosti a chuti žáka k vydávání, po 2 až 3 měsících psík, jak misku nebo sousto spatří, hned vydává na pouhý pokyn rukou, načež miska nebo sousto se položí na místo, aby je pes viděl, kam však dosáhnouti nemůže. Odvede se za obojek dál a pobídne "ukaž - hrej". Obyčejně přiskočí blíže a u lákadla vydává. Ne-li, tedy se povede k místu a obvyklým pokynem k hraní vybízí, což nutno opakovati tak dlouho, až pes z jedné místnosti vběhne do jiné, kde o lákadle ví a vydává, přivolávaje cvičitele, kterého nevidí. Ten musí rychle přijíti a psa odměniti.

Pomalým postupem se naučí pes chápati, proč vlastně hraje, a hraje-li vytrvale, že se pán dostaví, aby ho odměnil. Cvičitel musí využiti svých i svého žáka schopností, býti zpočátku s málem spokojen a postupovati neukvapeně, chápavosti psa přiměřeně.

Při tomto cviku je důležito dbáti toho, aby se pes od místa, kde vydává nevzdálil a uvykl si hned zpočátku soustřediti celou svou pozornost k předmětu, který má hlásiti. Dospěl-li pes tak daleko, že vytrvale u předmětu vydává, aniž by musel, býti často rozkazem nebo pokynem k tomu pobízen, má ho cvičitel tak připraveného, že může výkon od něho, kdyby nebyl právě při chuti a selhával, mírným použitím bodlinového obojku nebo uvázáním u místa, kde měl vydávati tak, aby nemohl lehnouti do doby jedné hodiny, vynutiti, čehož nebudiž nikdy zneužíváno a jen při zřejmé neochotě použito. Každé nevhodné nebo surové použití tohoto prostředku může psa pro výkon hlášení zraditi.

Cvičitel konečně naučí psa, aby vydával bez lákadla na pouhý rozkaz nebo pokyn, zprvu rukou, později pozvednutím hlavy vzhůru psu daný. Vydává-li pes hned na dané mu znamení, i bez lákadla a na různých místech, též venku, seznámí ho cvičitel se srnčinou, vyloží tuto na místo stejně jako u oznamovače, poručí "ukaž srnečka - hrej!" Cvičitel se snaží z blízkosti psa co možno k hlasitému vydávání přiměti. Hlásí-li pes dobře, i na znamení pozvednutím hlavy mu dané, jde cvičitel k němu, pohladí ho, zvedne srnčinu, nechá psa sednouti nebo lehnouti a kůži odnese, načež psu dá nějakou lahůdku. Příště vyloží kůži na místo vzdálenější v jiné místnosti, pošle psa k ní, aby hlásil, a jak pes počne vydávati, přivře cvičitel dvéře, aby ho pes neviděl. Tu pes obyčejně umlkne, načež cvičitel rozkáže, aniž by se ukázal "hrej".

Je-li pes poněkud zapracován, počne cvičení s kůží v lese. Zpočátku se posílá pes na vzdálenost několika kroků ke kůži a cvičitel stojí poblíž, aby ho pes viděl, udíleje mu vždy, kdykoliv by hned, jak ke kůži doběhne, nehlásil rozkaz slovem i pokynem. Na to po odeslání psa cvičitel se schová, případně poodejde dále, aby ho pes neviděl. Tu některý se od kůže vzdálí, aby cvičitele vyhledal. Rozkazem "Co to - ukaž srnečka - hrej", pošle ho cvičitel k srnčině. Kdyby ihned neuposlechl, nebo opětovně po schování cvičitele přiběhl, musí na rozkaz "vpřed!", k srnčině dolézti, při čemž není radno ho trestati. Po dolezeni ke kůži rozkáže cvičitel psu, aby hlásil a během několika dnů se sám postupně vzdaluje od kůže dál, až se opět uschová. Zde je nutná velká trpělivost, obzvláště u některého psa, který má v sobě vlastnost oznamovače do jisté míry vrozenou.

Snahou každého dobře vedeného psa jest, přinésti kořist svému pánu, nebo tohoto ke kořisti přivésti. Jest proto velmi důležito psa od zvěře nebo u zvěře nezradili nějakým nepředloženým činem nebo trestem. Většina psů nezkažených, když najde zvěř, kterou přinésti nemůže, má snahu pána k ní dovésti, i když k tomu cvičeni nejsou. Avšak pes, který byl nesprávným nebo hrubým způsobem cvičen, nejen že rád zvěř zapře, on zapře i barvu, a nelze ho k sledování barvy přiměti. Z důvodu toho jest pevný výcvik hlasiče velmi těžký a může ho použiti pouze cvičitel zkušený u psa tvrdší povahy.

Psíky, které jsem po nabytých zkušenostech s různými methodami předuvedeným způsobem na hlasiče nevycvičil, cvičil jsem dále na tiché nebo hlásící oznamovače. Nehodí se obyčejně ani pro výcvik pevný, velmi pracný a choulostivý. Obdrží-li cvičitel psa k devíti měsícům starého, jak obyčejně k výcviku bývá dáván, musí zkusiti, jak ho nejlehčeji k vydávání vydráždí. Některý hraje, když zvenčí někdo cizí klepe na dvéře. Cvičitel ho pobízí "hrej, hrej", a po vydávání ho odmění nějakým dobrým soustem. Jiný nenávidí zase tlučeni paličkou v hmoždíři, hru na housle nebo klavír, citeru nebo jiný hudební nástroj. Známý jest též způsob jíti kol psa u boudy uvázaného, nebo za plotem v psinci se nacházejícího s ručnicí na vycházku a nevšimnouti si ho. Počne jistě výti a vydávati, načež se cvičitel vrací a pobízí ho "hrej!". Kdyby přestal hráti, tedy jde opět dále, vypustí a vezme psa s sebou teprve tehdy, když na pobídku "hrej", vydává. Je-li v psinci jiný pes, kterého cvičitel před očima cvičence bere na vycházku s sebou, je účinek tohoto prostředku rychlejší.

Chce-li někdo psa, u kterého popsané způsoby cviku nejeví výsledku, přece vycvičiti na hlasiče, nezbývá než použiti známé methody, kterou si přivlastňuje jako svůj vynález pod bodem 9. Karel Rehfuss (Oberländer). Podotýkám, že vyvázání psa a škubání na obojku, bylo u nás již před 30 lety k tomutéž účelu používáno, jakož i tak zvané "rohatinky", dnes pod jménem prak nabízené, k trestání psa při neposlušnosti.

Methodu tuto s výsledkem může použiti, jak jsem již upozornil, zkušený cvičitel nadaný neobyčejnou znalostí povah psů a nezdolnou trpělivostí. Ten si psa k tomu vhodného vybere. Ze zkušenosti své i jiných, při psech sestárlých cvičitelů, vím, že více psů bývá tímto cvikem zkaženo, než řádně vycvičeno. Není snad ani tak vinou způsobu tohoto výcviku, jako jeho obtížnosti, že mívá tak často nezdar v zápětí. Já pak ze své zkušenosti dodávám, že pro většinu našich revírů je hlasič, vlastně jen z ideálního stanoviska pěknou věcí, ne právě nejúčelnější. Jednu výhodu společnou s hlásícím oznamovačem má, to jest, že tam, kde za tmy, arciže v doslechu pracoval, usnadní vypátrání zvěře svému vůdci. Dobrý oznamovač v takovém případu toho i druhý den za světla dovede.

Zásady pevného výcviku hlasiče dle Oberländera podávám v překladu.

K výcviku na hlasiče mají býti vybíráni pouze psi, kteří vytrvale za zvěří srstnatou, hlavně zajíci, vydávají. Psi němě honící se k tomu nehodí a námaha s nimi je zcela zbytečná. Psu, který vytrvale při honění zvěře hraje, nechá cvičitel vyštvati kočku na strom. Pes nadaný i bez pobízení stavě se na kmen, bude hlasitě na kočku dorážeti. Čím zuřivěji a vytrvanlivěji to činí, tím lépe, při čemž má býti zjištěno, nemá-li stálé vydávání nepříznivý vliv na tělesní stav psův. Mnohý pes, nejen že brzo ochraptí, ale i jiné obtíže se dostaví, jako bolení hlavy a podobné. Mnohý pes po vydávání seslábne tak, že sotva jde, lehne a celý udýchaný potřebuje delší doby k zotavení. Dobré vlohy prokáže pes, když po delším dorážení na kočku do pole uvede, hned zase vydávaje štve zajíce. Zjistí-li se, že pes za různých příležitostí s chutí a vytrvale vydává, počne se se systematickým výcvikem hlasiče dle možnosti před domácím výcvikem, v sedmém až osmém měsíci stáři psa. Pes musí na hlasiče býti za všech okolností pevným způsobem cvičen, to znamená, že jest nutno, aby si postupně uvědomil, že beztak jeho náklonnosti přiměřené hlášení není ponecháno jeho dobré vůli a rozmaru, ale že za určitých okolností jest jeho povinností vytrvale hlásiti tak, jako že přinucením do něho bylo vpraveno, že po namáhavé štvanici musí věrně pánu svému přinésti těžkého, zimního zajíce.

Na to Oberländer zavrhuje jako úplně bezcenný výcvik psa na hlásiče způsobem mírným, ale povídá:

Při použití násilného prostředku k vyvolání hlášení je nutná největší opatrnost, nemá-li býti přirozená a bezpodmínečně k hlášení nutná náklonnost vydávání udušena a vyvolá u psa strach i odpor proti tomuto výkonu. Jistým hlásičem se pes stane jen tehdy, když cvikem chuti k hlášení přibývá, nikoli však ubývá. Jest nutno psa již v šestém až sedmém měsíci věku začít cvičit, protože právě v mladistvém věku dojem předložené zvěře srnčí nebo vysoké, též jen i vycpané kůže, psu se v paměť vštípí tak, že při spatření ihned hlásí, což právě od hlasiče se žádá.

Kdyby však tento výkon měl hned zpočátku býti bodlinovým obojkem vynucen, nastala by u psa proti tomuto cviku nechuť. Proto v prvých měsících cvičitel provozuje cvik polohravě, aniž by se donucovacího prostředku vzdal.

V místnosti k cvičení používané, připevní se kůží obšitý řetízek ku stropu tak, aby pes mohl státi a seděti, ne však lehnouti. Pes musí míti tolik vůle, aby mohl několik kroků přecházeti, aniž by se do řetízku zamotal. Lehce přenosná zástěna as 2 m dlouhá a taktéž vysoká, postaví se as 10 kroků od psa.

Vycpaná srnčina hned od počátku cvičení má býti položena před psa tak, aby se jí nemohl dotknouti. Pes má ponenáhlu považovati kůži za bod, na který se soustřeďuje cvikem jeho výkon. Nechati hlásit psa bez zvěře nebo kůže nemá smyslu a činí psa při chápání účele, proč vlastně má vydávati nejistým. Vždy před vycházkou do revíru a každým pádem v loveckém obleku, za přívětivé domluvy má cvičitel opatřený dvěma až třema kousky čerstvého, syrového masa, vzíti psa do místnosti. Větření masa dráždí psa, který musí býti úplně lačný, tedy hladový, aby kroužil kol pána. V papíru zabalené maso cvičitel schová do kapsy, zavede psa k řetízku, který zapne na nezadrhovací kruh koženého obojku. Na to mu cvičitel přidrží kus masa před nosem, při tom, maje ruku směrem ke psu stále nataženou, couvá k zástěně, pobízeje psa: "hrej, hrej". Cvičitel vstoupí za zástěnu, a bez přestání pobízí psa rozkazem i rukou s masem, aby hrál.

Pes beztak již rozčilený, nezvyklým způsobem připoutaný, kde jest mu možno do dálky skákati, aniž by se řetízku dotýkal, jest k vydávání nakloněn. Toho musí cvičitel využíti a psa štvaním z počátečného kňučení a skučení k vydávání vydrážditi, načež ihned cvičitel z úkrytu vyjde a psa soustem masa odmění, při tom ho chválí a hladí, vždy za stejných slov rozkazu a pochvaly.

Stejné cvičení se hned opakuje, a jak pes vydá, obdrží sousto, načež za pochvaly ho cvičitel vede do pole, kde ho nechá štváti zajíce. Pes pochvalou, masem a příležitostí ku štvaní zajíců odměněný, zajisté, brzo pochopi rozkaz "hrej", a přičiní se, aby získal odměny mu za uposlechnutí kynoucí. Pes si uvykne vydávati hned zpočátku, když pána nevidí, což je velkou předností oproti jiným methodám. Rozkaz "hrej", se uděluje psu stále řidčeji, též kynutí kouskem masa ustává. Pes často zmlkne, čekaje na obyčejnou pobídku. Konečně se mu věc stane zdlouhavou, počne kňučeti, pak vydávati. Ihned obdrží kus masa. Požadavek, aby pes po přestávce sám počal bez vybízení hlásiti, jest při pozdější praksi nejvýš důležitý. Pes brzo pozná, že jak počne trvale hráti, přivolá pána, obdrží šťavnatý kus masa a je od řetězu odvázán.

To jest onen výkon, který později v praksi od hlasiče požadujeme. Cit povinnosti, který psa k vysledovanému a strženému kusu zvěře srnčí váže a přání, aby pána přivolal, aby ho od zvěře odvedl, jest tím, co ho nutí k hlášení. Celý tento cvik jest pro cvičitele i psa v prvých týdnech před domácím výcvikem pouhou hračkou, vyžadující málo práce a času. Jak hladový pes zpozoruje, že se dá u srnčí kůže lehce získati kus masa, spěchá ke dveřím místnosti radostnými skoky. Po několika týdnech má cvičitel radost, že na rozkaz "hrej", pes plným hlasem vydává. Týden od týdnu se doba hlášení prodlužuje, až pes v 9. měsíci nepřetržitě po několik minut vydává.

Při tomto předběžném cviku nesmí pes býti nikdy trestán, ani ostrými slovy. Zpozoruje-li cvičitel, že pes z tvrdohlavosti nebo nechuti nechce poslechnouti - samozřejmě se psi nemocní necvičí, ti se ponechají v klidu - zavře místnost na klíč a jedná jako by se chystal na vycházku do revíru, nechávaje psa na řetězu uvázaného. Po čtvrt hodině obnoví pokus. Zůstane-li i to bez výsledku, navrátí se po půl, později po jedné, dvou i třech hodinách. Těchto trestů se smí použít tehdy, je-li si pes po 2 - 3 měsících vědom toho, že má u kůže hlásiti. Věcí cvičitele je, toto dobrovolné hlášení pomalu a nepozorovaně hledět ze psa pevným cvikem vynutiti. Pes musí to, co zpočátku dělal dobrovolně, během 2 - 3 měsíců považovati za svou povinnost. V tom obsaženo jest tajemství umění, psy vycvičiti na hlásiče a čím opatrněji, chladně, rozvážně a diplomaticky si při tom myslivec počíná, tím více zaslouží jména cvičitele.

Škubat se psem na bodlinovém obojku a týrati ho dovede každý hloupý chlap, výsledku docílí však jen vypočítavý rozum, který dovede potlačiti náruživost. A nebezpečí rozčiliti se při cviku hlasiče, je stálé. Při nastalém domácím výcviku psa, mizí chuť k vydávání, obvzláště byl-li některý výkon poněkud násilně na psu vynucen. Přes to se nesmí cvičitel rozčiliti a pozoruje-li tvrdohlavost, tedy psa na hodinu, dvě i více vyváže. Případ, aby pes při opětovaných pokusech neuposlechl a tím získal vysvobození od řetězu a ukojení stupňovaného hladu, bude as vzácný.

Se započetím domácího výcviku, počne cvik hlásiče venku. Žák však musí býti tak pokročilým, aby věděl, co se od něho žádá. neboť venku rozptyluje vše možné jeho pozornost do té míry, že lehce a často selže.

Doporučuje se měniti čas i místo při cvičení v hlášení. Místo se tedy mění, řetěz se zapne na kloník stromu a kůže vyloží před psa. Tím se u psa ustálí pojem, že má hlásiti všady, kde kůži uvidí, nejen v místnosti. Cvičitel brzo shledá, že na některých místech pes ochotněji hlásí než jiných. Toho může použiti ku zmírnění nebo stupňování nároků na psa kladených.

Bodlinového obojku se použije při hlášení teprve tehdy, když pes spolehlivě přináší. Do té doby si počíná cvičitel polou hravě a spokojí se tím, když pes v stáří 12 - 14 měsíců na řetězu po několik minut vytrvale hlásí.

Toto jest předběžný výcvik dle Oberländera. - Vracím se opět k našemu cvičenci.

Nežli se vyšle pes k hlášení prvého střeleného srnce, má býti zapracován na řemenu. Postup je stejný jako u oznamovače, jenže cvičitel poručí psu "hrej", vybízeje ho ku hlášení. Provádí-li i toto k spokojenosti, nechá cvičitel srnce odtáhnouti po zemi, zpočátku 50 - 60 kroků, aby ho pes viděl, potom až 200 kroků, aby ho pes neviděl, načež psa pobídne k sledování a hlášení, rozkazem "ukaž srnečka - hrej". Jde-li i toto dobře, nechá se poříditi delší barevná dráha, pes vypracuje část této na řemenu až k prvému naznačenému barevnému loži, načež ho cvičitel po vybídnutí "ukaž srnečka - hrej", k dalšímu sledování vypustí. Výhodno jest založiti dráhu v přehledné zalesněné stráni v podobě dlouhého úplně neuzavřeného obdélníku tak, aby nástřel a konec dráhy byl asi 120 kroků od sebe a cvičitel dobře uschovaný mohl práci, příchod a počínání psa u kusu dobře pozorovati. Na otevřených místech musí býti kus popepřen.

Vysleduje-li pes dráhu až ke kusu, a nepočne-li as během 5 minut hlásiti, dá mu vůdce rozkaz "hrej", a po uposlechnutí ho nechá delší dobu vydávati. Počne-li pes bez pobízení vydávati, tu vůdce se k němu přiblíží, dbá toho, aby pes neustal a vydával tak dlouho, až kus je zvednut, načež ho pochválí a případně dobrým soustem odmění. Je-li v tomto pes utvrzen, je sice tak daleko, že může velmi dobře obstáti ve zkouškách, kde se jedná vždy o dráhy umělé a zvěř zhaslou. Zde se může prokázati jako hlasič. Má však daleko k tomu, aby povinnosti své i v praksi dostál.

Sledoval-li kus raněný, vyžadující delší štvanice, strhnutí a zadávení, případné v horkých dnech říje srnčí, tu jen pes opravdu velmi k práci této nadaný, ochotný a dobře cvičený svému úkolu dostojí. A hlasiči tohoto druhu jsou tak vzácní, přes všechno ujišťování i německých cvičitelů, jako poctivost za války. Zde selže většina psů a jednou při selhání tom neopatrně vytrestání nebo i jen nevhodným návodem a cvikem znechucení, stávají se mnohdy k práci barvářské zcela nezpůsobilými, zapírajíce nejen kus, ale i barevný sled. Podaří-li se cvičiteli nalézti takového, obyčejně u kusu ležícího, těžce dýchajícího hříšníka, učiní dobře, když v povzdálí posečká, až pes se zotaví, a potom ho mírným obvyklým způsobem k hlášení pobídne, načež se pomalu vzdaluje, opět přiblíží a hledí vyvolati tak u psa domněnku, že neví, kde pes u kusu hlásí. Ne každého, ale mnohého psa tím značně v hlášení utvrdí. Donucovacího prostředku, jak jsem již naznačil, možno použiti při cviku doma.

Zkušenostmi jsem nabyl přesvědčení, že donucováním psa k hlášení násilnými prostředky po delší štvanici, jak vylíčeno, bývá nejvíce psů zkaženo. Některý pes, jakmile pána svého již zdaleka shlédne, že se blíží, má nectnost, že zanechá hlášení. Tu učiní cvičitel dobře, když se vrátí a rychle se ukryje čekaje, zda pes bude přivolávati. Mnohý pes se tímto způsobem dá vydrážditi, že potom vydává s chutí stupňovanou. Ne-li, tedy ho musí cvičitel rozkazem k dalšímu hraní vybízeti. Trpělivost a jen trpělivost musí býti cvičitelovým heslem vůbec - a při cviku hlasiče stonásobně. Pro docvičení a udržení hlasiče v plnné výkonnosti, musí míti myslivec honbiště nebo příležitost s odstřelem značného počtu zvěře, rozděleného na různé doby roční, jinak bývá námaha s cvikem spojená v brzku bezúčelná.

Dora hlásí prvního - 1922

Pokračování Oberländerova způsobu v pevném výcviku a jeho názory, následuje:

Je-li pes dobře nadán, má-li vrozenou vlohu vysokého stupně k hraní, zároveň inteligenci společnou s podajností, není jiného donucovacího prostředku než kůží obšitého řetízku. Kdyby snad pes později při strženém srnci selhal, postačí vyvázat ho na řetízek a nechati tak dlouho vyvázaného až pravidelným hlášením pána přivolá. Bohužel nejsou však všichni k hlášení nadaní psi tak ochotni, aby při použiti pouhého řetízku stali se hlásiči. Aby takové tvrdohlavce přivedl k plynné řeči, používá Oberländer bodlinového obojku a šňůry. Tohoto prostředku má býti použito jen tehdy, když se cvičitel s naprostou jistotou přesvědčí, že řetízek nepostačí. Biče nesmí býti použito, také ne tvrdých a výhružných slov. Jak pes spolehlivě přináší, použije se nejbližší příležitosti, kdy pes očividně zlovolně, přes to že je vyzván a vybízen, neuposlechne. Cvičitel rychle předstoupí, navlékne psu bodlinový obojek a přiváže k němu delší cvičnou šňůru, načež psu přísně připomene "Pfuj - co to?" Na to uchopí šňůru a poručí "hrej". Neuposlechne-li pes, opakuje rozkaz "hrej" a dvakráte škubne šňůrou. Pes bolestivě vydá, načež ho cvičitel pochválí. Opětuje totéž za rozkazu "hrej". Jakmile pes plně, třeba i jen jednou hlásí, obdrží kus masa, je osvobozen ze řetězu a obojku, a za pochvaly vede ho cvičitel do revíru.

Na to se posílá po rozkazu ke kusu zvěře nebo srnčině. Pes jest úplně volný, obyčejným obojkem opatřený, protože má poznati rozdíl mezi nejostřejším donucovacím prostředkem a plnou svobodou. As po osmi nebo desíti cvičných hodinách sezná pes, že má na rozkaz jíti ke zvěři hlásiti a že uvázání a upotřebení obojku bodlinového mají účel příměti ho k vytrvalému hlášení.

Kdykoliv počne pes po škubání na bodlinovém obojku naříkati, je chválen, což ho uvede v přesvědčeni, že ho cvičitel nechce trestati, ale že mu dává znamení, aby hrál. Každý cvičitel arci nemá schopnosti, trpělivosti a vytrvalosti k tomuto výcviku psa. Případně se vrátí se psem k zástěně. do které se pro šňůru vyřízne otvor, aby při upotřebení této nepovstal hluk rušící psa. Tahání se pomalu stupňuje, lépe dvakráte méně škubnouti než více. Pes musí pomalu déle, až do 15 minut plně vydávati.

Je-li pes přiveden venku na zvěř ulovenou, povstanou opět obtíže, které nutno vybízením, pochvalou a sousty přemoci. Řetízek má býti s obojkem bodlinovým jako prostředky donucovacími často měněn, aby oboje nesevšednělo, tak dlouho, až dosaženo účele.