| Autor |
Zpráva |
Anonymní
|
# Zasláno: 20 Led 2005 15:08
- Nahlásit
Prosím nevíte někdo, zda je nějaký zákon jak "naložit" s uhynulým psem? Je možné ho pohřbít např. na své zahradě nebo je nějaký zákon, který to zakazuje? Jedná se mi jak o Prahu tak o celé Čechy. myslím, že tento problém se bohužel jednou dotkne nás všech. Děkuji
|
Usanda
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2005 16:39
- Nahlásit
Když mě umřel kokřík, mohli jsme ho pohřbít na svém pozemku,ale musíš si sehnat vápno a vysypat hrobeček i pejska. Je to potřeba kvůli ostastním zvířatům,např.u lesa aby to nevyhrabaly lišky nebo tak.Je to hygieničtější.
Mluvili jsme o tom jen s našim veterinářem a pokud chceš pejska pohřbít podle svého uvážení,tak můžeš.je tu i volba,že se o něho postará někdo jiný.Ale radši mít ho u sebe,že jo?
|
Tchor
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2005 17:06
- Nahlásit
Anonymní
Podle zakona , bud musis telo psa nechat zlikvidovat v kafilerce nebo pohrbit na povolenem psim hrbitove, ale pokud vim ten je jenom jeden. Psa si pohrbit u sebe nazahrade nesmis, ale kde neni zalobce neni soudce
|
Tonny
|
# Zasláno: 20 Led 2005 17:07
- Nahlásit
Usanda
Ja bych s s Tebou nesouhlasila, myslím že u nás je zákon který pohřbívání i na zahradě jasně zakazuje... jenže je to všeobecně tolerovaný, byla jsem na praxích v několika ordinacích a všichni veterináři bez vyjímky dali lidem na požádání uhynulé tělo zvířátka, že si ho mohou na zahradě pohřbít...
Já jsem bohužel úplně stejnou situaci před nedávnem řešila taky, a protože v našem okolí není nic jako krematorium a na veterině bych svýho psího kamaráda nenechala (vím jak se s tělem uhynulého zvířete zachází), pohřbili jsme pejska také na zahradě, jenom jak píše Usanda je důležité posypat ho vápnem a udělat to někde, kde není spodní voda (nebo zdroj vody - tak nám to řekl veterinář).
|
Terri
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2005 21:34
- Nahlásit
Nám veterinář také pejska nechal, ale řekl že jáma musí být nejméně 60cm hluboká. 
Ale nesmí se to..
|
birma
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2005 21:35
- Nahlásit
Terri
Já někde četla, že dřív se smělo na zahradě pohřbívat do 30 kg, ale teď že už je to bez omezení
|
WhiteWolf
Člen |
# Zasláno: 20 Led 2005 22:15
- Nahlásit
Já četla to samé jak birma.
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 09:27
- Nahlásit
Tonny
Ehm, trochu se bojím zeptat, ale jak se s nimi zachází?
|
Anonymní
|
# Zasláno: 21 Led 2005 09:32
- Nahlásit
Děkuji moc Vám všem za odpovědi a názory. Asi je Vám, jako psím kamarádům jasné, jak to dopadne (až bude muset).. kafilérka to teda určitě nebude..
|
Tonny
|
# Zasláno: 21 Led 2005 11:05
- Nahlásit
Nechci tady moc děsit ty co nemají zahrádky, co jsem viděla já, tak tělo skončí ve speciální popelnici s uhynulýma zvířatama, se kterou ho odvezou do kafilérie - co vím dál je, že v kafilérii se z těl uhynulých zvířat vyrábějí masokostní moučky apod...
Možná to ale nebude dnes až tak hrozné, protože na stránkách městské částí Praha se uvádí že: Problém likvidace mrtvého zvířete lze také svěřit některému z veterinářů. "Ten pak zajistí jeho odvoz do kafilérie, kde zvířecí tělo spálí," , ikdyž si nedokážu představit, kdo určuje co se spálí a co ne... na těchto stránkách se píše i o té možnosti pohřbít psa do 30 kg...
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 11:36
- Nahlásit
z těl uhynulých zvířat vyrábějí masokostní moučky apod...
 přicházejí na mě mdloby....táta mi takhle totiž jednou přinesl z veteriny jen obojek a vodítko, když přišlo na nejhorší. Neměl sílu to mrtvé tělíčko vézt ještě zpět domů...vyčítat mu to nemůžu. Spíš sobě, že jsem se o to nepostarala sama.... tak doufám, že to není všude stejné.
|
Tonny
|
# Zasláno: 21 Led 2005 11:48
- Nahlásit
nefer
Bylo to teď na podzim, že jo? Promiň, pamatuju si jak si o tom psala, já chodila na praxe na veterinu na konci devadesátých let - tak se to snad změnilo. Brát psa domů, pak zakopávat - to taky není legrace... trochu ale člověku pomáhá pocit, že je pořád nablízku.
|
Terri
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 11:55
- Nahlásit
Nám pes umřel doma, zavezli jsme ho k veterináři, aby nám řekl, co a proč se stalo.. /torze žaludku / a pak jsme se ptali co dál. No všichni jsme měli slzy v očích a on byl naštěstí hodně vnímavý - ani jsme se neptali, jestli si ho můžem vzít, on nám sám řekl, vemte si ho, jen nezapomeňte aspoň na těch 60 cm hloubky. Což ale stejně muselo být více, protože pes měl 80cm v kohoutku. Bylo to v lednu, země zmrzlá.., ale máme ho vzadu pod stromem na zahradě i s památečním kamenem. Akorát nám (rodičům) je líto, že tam nebudeme ležet taky  Horší to mají lidé z paneláku...
Můj první NO je také na zahrádce.. Neumím si dost dobře představit, že by můj pes prošel tím kafilerním procesem.
Stejně tak je hnusný, co někdy dělají s lidma, jenže co naděláme 
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 11:57
- Nahlásit
Tonny
Přesně tak. Ono vůbec bylo hrozné se k tomu odhodlat a pak ještě vysvětlovat čtyřletému synovci, kde je jeho kámoška. Mě tu "blízkost" alespoň částečně nahrazuje fotka nad televizí (u které si ještě kolikrát pobulím). Víš, všichni psi, co u nás byli, jsou pohřbeni na zahradě. Ale tahle čubina byla něco extra a nikdo to nedokázal. Je ale také fakt, že ona jediná nezemřela doma.
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 12:03
- Nahlásit
Terri
Stejně tak je hnusný, co někdy dělají s lidma, jenže co naděláme
Tak v tomhle mám alespoň jistotu, že bude v pohodě. Kámoš je pohřebák a sestra pracuje v nemocnici, takže mám představu, jak to v našem kraji chodí. Jediné, čemu bych se chtěla vyhnout je pitva.
K té kafilérce - co jsem mohla dělat, nenapadlo mě, že ji tam nechají...nejvíc si vyčítám, že jsem tam s ní nebyla já...ale na tyhle úvahy je už pozdě
|
klara
|
# Zasláno: 21 Led 2005 12:31
- Nahlásit
No, jestli to s tou utlocitnosti neprehanite me umrel pes v lednu (vloni) a pro velky mraz neslo vykopat hrob, telo zustalo na veterine, ale nemam pocit, ze tim na psu byla vykonana nejaka zrada. kazdy den na predchoziho psa vzpominam pri pohledu na noveho (nyni pubertaka) jak je jiny a uzasny uplne jinym zpusobem. mit na zahrade hrbitov mi pripada morbidni, pak vam z vaseho milacka vyroste treba mrkev
|
Terri
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 12:32
- Nahlásit
Nefer
tam nechají...nejvíc si vyčítám, že jsem tam s ní nebyla já..
Také jsem nebyla u smrti mojeho milovaného ovčáka - a také jsem si to často vyčítala. Ale někdy to prostě nejde. Vždycky existuje něco, co bys mohla udělat jinak, tak či onak.. Pejskovi to už nepomůže, ale my se můžeme poučit.
Fotku mám nad postelí  .
chodí. Jediné, čemu bych se chtěla vyhnout je pitva
Jo, hlavně na blízkých. Ale raději se o tom nebudeme bavit, už tak je to smutné téma. Navíc nevyhnutelné.
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 12:37
- Nahlásit
Klára
Já myslím, že tohle záleží na každém, jak to bere. A na tom, jaký vztah si k tomu zvířeti měla...
Tobě přijde morbidní mít ze zahrady hřbitov, ale na té naší jsou tři psí "hroby" a pod třešní mám všechny své křečky a andulky...jen rybičky jsem splachovala do záchodu.
pak vam z vaseho milacka vyroste treba mrkev
...nevyroste, když ho nezakopeš na záhon
|
klara
|
# Zasláno: 21 Led 2005 12:52
- Nahlásit
no vzdyt to rikam v tresnich mate krecky a andulky
|
Tonny
|
# Zasláno: 21 Led 2005 12:52
- Nahlásit
Andulky jsem na veterině nechávala, i když to byli kamarádi, neprislo mi to podstatné (brala jsem to jako Klara), ale u psa jsem to nadokázala.
P.S. fotky mám všude možně (na zdi, na stole, v dokladech...) namám ještě nového psa, tak není kdo by ho nahradil
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 12:59
- Nahlásit
Tonny
ad andulky a křečci - v dětství to člověk bere trošku jinak 
namám ještě nového psa, tak není kdo by ho nahradil
A ani ho nenahradí, akorát zaplní jeho místo. Pořád to bude ale úplně někdo jiný a staré fotky zůstanou na svém místě.
Klára
Víš, co je v těch třešních červů??? To mě pár tělíček křečků a andulek (které tam už po deseti letech nejspíš nebudou) chuť nezkazí 
|
Evička
|
# Zasláno: 21 Led 2005 13:00
- Nahlásit
Nám když umře pes, tak ho zakopeme na chalupě před okny a na to místo dáme veliký kámen a manžel vyrobí z leštěného nerezu cedulku s jménem a datem úmrtí a tu tam pak nalepí. Takhle už tam máme pochovány tři naše pejsky. Hezky to vypadá a vždycky si na ně vzpomeneme. Rostou tam kytky, takže máme před okny pěkné zátiší.A máme takovou tradici, že když některý z našich mnoha zemže, tak si co nejdřív pořídíme jiného. Myslím si, že pokud je člověk na zvířátko zvýklý, tak najednou je dům příliš prázdný a někdo tam chybí. Nové zvířátko je nejlepší lék na soužení. Ovšem nesmí se nidky příliš srovnávat s tím původním. Je to stejné jako u chlapů. Ti by se taky neměli moc porovnávat. Ahojte.
|
Terri
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 13:07 - Změnil/a: Terri
- Nahlásit
Evička
máš se vším pravdu. I když pokaždé u někoho slyším: "ne, dalšího už ne.." Bohužel je psí život tak krátký.. A s tím porovnáváním je to těžké - my se bavíme o tom, jací jsou a jak jsou jiní a v čem stejní, jinak si myslím, že nejvíc se vtiskne "první" pes.
klára
Vzpomínám si, když mi umřel první papoušek (byla jsem děcko), tak mi otec řekl, abych ho zabalila do novin a odnesla do popelnice. Pohřbívat ptáka by mu přišlo směšné. Ale já to brala tenkrát jako dost podraz - copak je zvíře nějaká věc k odhození? A tak bych to svým dětem nechtěla udělat taky.
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 13:11
- Nahlásit
Terri
Přesně tak. Tátovi to taky přišlo směšné, ale máma mi řekla ať ho vezmu a zakopu pod třešeň. A pro "pobavení": jsou tam i dva vrabčáci. Někdy v deseti letech jsem se o ty prcky starala, když jim spadlo hnízdo. No, přežili u mě asi týden
|
Evička
|
# Zasláno: 21 Led 2005 13:11
- Nahlásit
My jsme od mala se setrou pochovávali všechno, taky jen rybičky ne. Myslím, že pro děti je to dost velké trauma, když umře zvířecí člen rodiny. A do popelnice ho hodit, to je naprostá neúcta k životu. A pokud měl člověk zvíře opravdu rád, tak chce, aby mělo i důstojný konec. Ale změňme radši téma,ne? Ať všichni žijí do sta let!!!
|
Tonny
|
# Zasláno: 21 Led 2005 13:15
- Nahlásit
S tím novým psem máš pravdu, už se nemůžu dočkat (tak měsíc, jsem byla přesvědčená ho nic nenahradí, pak už jsem věděla že bez jiného to nepůjde). Já teď jen čekám až dokončím v červnu vejšku - nevím totiž ještě, kam půjdeme a kde budeme s přítelem bydlet, tak chci psa až k tomu budou pořádné podmínky. Teďka trávím většinu času na kolejích, takže to prázdno doma je pár dní snesitelné. Spíš se divím sestře, která je se svou rodinou doma, že to ještě vydržely...
|
Evička
|
# Zasláno: 21 Led 2005 13:23
- Nahlásit
Ať to trošku odvedu jinam.Lidi jsou různí. Moje nejlepší kamarádka nemá absolutně žádný vztah ke zvířatům, spíše je proti nim. Doma mají malého podvraťáčka Denisu a ta jejich péči nějak nebere a raději je u tchýně na zahradě. My máme doma 6 psů, když jsou štěňata tak i 15 a jsme v pohodě. Jen jí to pořád vrtá hlavou, proč to děláme a není téměř rozhovoru, kdy by se nezeptala, jestli nám není líto peněz a na co nám to je, atd. Stejně mluví i moje tchýně. Nepochopili, že je to styl našeho života, že konzumní žití a obklopování se značkovými věcmi a věcmi vůbec není nic pro nás. Ještě že je na světě příroda se všemi svými krásami, zrozením i smrtí. Se vší tou nádherou, stromy, zvířaty. Ach, to zase kecám, co? Konec se sentimentalitou. 
|
klara
|
# Zasláno: 21 Led 2005 13:41
- Nahlásit
Jak pisete o dustojnem konci, to plne souhlasim. ale pro me je dustojny konec nenechat psa umirat v bolesti a zbytecne dlouho (umrel mi na rakovinu) a byt s nim, aby se nebal. To je konec, pohreb je jen humbuk pro lidi. Rozloucit se musite, dokud je jeste tady, v dire v zemi uz vas neuslysi.
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 21 Led 2005 13:43
- Nahlásit
Evičko, chápu. Nedávno jsem mluvila na tohle téma se svou sestrou. Zrovna jsem se s přítelem dohadovala, co si ještě pořídím za zvířátko. Ona se mi jen smála, že je hrozně ráda, že má Ríša (tedy její syn) okole sebe tolik zvířat, protože doma je nikdy mít nebude. Prý by měla radši deset dětí, než jedno zvíře, zatímco já, budu mít radši deset zvířat, než jedno dítě a to jsme jedna krev
|
Evička
|
# Zasláno: 21 Led 2005 13:56
- Nahlásit
KLÁRO, taky mi už umřeli dva psi na akovinu. Ani jeden přirozeně, ale oba injekcí od veterináře. Pořád si u jednoho z nich vzpomínám, jak mu vet. píchal morfium a říkal, že bude klidný a nic nebude cítit. A pes ležel, nemohl už sám chodit a v pravidelných intervalech zvedal hlavu a tak strašně smutně štěkal, že mi z toho vstoupily slzy do očí ještě teď po deseti letech, kdy umřel. Smrt byla pro něj už jen vykoupením z té bolesti.My lidi máme naštěstí tu možnost volby, jestli to skončit nebo protahovat. Vždycky si vzpomenu na ten výraz očí, tu důvěru v člověka a odevzdanost, kterou jsem tam viděla. Konec, brečím.
|
