Policejní pes - Všeobecné o výcviku
Vydáno dne 27. 02. 2005 (7743 přečtení)

Účelem výcviku jest, by vůle psa podrobila se vůli člověka. Vzhledem k tomu musí se cvičitel připraviti na obtížnou a dlouhotrvající práci a též případné na úporný odpor cvičence. Samozřejmo, že přirozené vlohy resp. pud psa lze jen do jisté míry a nikdy naprosto přemoci a utlumiti.

Psu musí ponecháno býti, by zase mohl někdy býti psem, t.j. by dle libosti mohl se vydováděti. Ovšem lze i v této příčině stanoviti určité meze, na př. popřeje-li se psu by se mohl proběhnouti na cestě ku místu výcviku a zpět. Není třeba, by pes okamžitě po cvičení veden byl na šňůře neb uvázán a uzavřen v psinci a jest zcela na místě, ponechá-li se mu po vysilujícím cvičení trochu volnosti.

Nedostatek psince nevylučuje nikterak používání a výcvik policejních psů, ovšem psinec sám má četné výhody. Pes jest vysazen mnohem méně cizím vlivům a zvyká svému cvičiteli spíše, než nalézá-li se bezprostředně mezi členy rodiny.

Ušlechtilý airedal.

Odpor, který pes během výcviku projevuje, bývá rozmanitého způsobu, Na prvém místě jsou to jeho vrozené vlohy. Výběrem vhodného plemeniva máme již jisté druhy zvířat, jimž jisté vlohy jsou již vrozeny. Těmito vlastnostmi méně obdaření psi zajisté dají při výcviku mnohem více práce, zejména, jestliže jejich temperament, měkkost či ostrost neodpovídají těm nejnutnějším požadavkům. Než stává se též, že takového vlastnosti, resp. nectnosti psů vzdor výcviku mnohdy se stupňují, jindy mizí, aby neočekávaně i prudčeji zase se objevily, Cvičitel pak sezná, že pes při některém cvičení, jež příčí se jeho přirozeností, úplně vypoví, ačkoliv až dosud konal je zcela bezvadně. Takovéto případy značí, že vůle psa není dosud úplně podrobena vůli člověka, čili že změna v představě smyslově u psa dosud řádně se nevybavuje.

Teprve znenáhla zmenšuje se odpor tento, až konečně zmizí úplně a pak jest cvičení ukončeno, vzdor tomu však jest třeba, aby pes byl stále ve cviku, aby zase nevrátily se jeho nectnosti, totiž přirozené pudy a výkony.

Tam, kde jest odpor, kde béře se psu vlastní vůle, tam jest třeba donucení a tohoto při výcviku psů nelze postrádati, ovšem nikoliv při těch cvičeních, kde využitkuje se vlastní přirozenost psa, např, pokud jde o kousavost při hledání a stavění člověka. V takových případech využitkujeme stávající vlastnosti a podněcujeme ji přiměřeným způsobem vybavenými pojmy smyslovými u psa, abychom docílili největšího výkonu. Kde však jest třeba donucovacích prostředků, nesmíme používati žádných příliš hrubých, jen pozvolna stupňujeme projevy nelibosti. Nejdříve musí pes při mírném s ním zacházení zkusiti, jakým způsobem může každý donucovací prostředek si zpříjemniti, jaký výkon uchrání jej před nepříjemnostmi a projevy nelibosti. Teprve potom používá se silnějších donucovacích prostředků, jež však odpovídati musí individualitě psů. Jest celá stupnice těchto prostředků k disposici, počínajíc hrozícím slovem neb projevem nelibosti až ku trhnutí obojkem neb úderu bičem.

Dosud trvala domněnka, že bití bičem činí psy bázlivými, ale nesprávně, poněvadž byla možnost smyslových představ u psů zcela mylně vykládána. Největší chyba byla ta, že pes povolán byl k pánu a pak potrestán, neboť pak zajisté vztahoval pes vzbuzenou bitím bolest na to, že vykonal vůli pána a k němu přišel, nikoliv na výkon, který provedl před tím a který vzbudil u pána nelibost.

Aby pes od cvičitele vycházející pocity příjemné neb nepříjemné správně posuzoval a jim rozuměl, t. j. uvedl v souvislost s příslušnými výkony, jest nutno, by cvičitel okamžitě a bleskurychle zakročil.

Jakých předností poskytuje výcvik ve volné přírodě? Pes jeví se býti zcela jiným zvířetem než v místnosti uzavřené a prostoru omezeném; jest stále ochotným ku práci. I na cvičitele to příznivě působí; chybí zdi, jež znemožňují psu každý pokus o útěk. Volná příroda sama povzbuzuje ku vynalézavosti a výmyslům i lstivosti. Než ani rozptýlení psa ve volné přírodě není na škodu, neboť právě toto jest příčinou, že pes sezná z projevů nelibosti cvičitele, co mu jest ku prospěchu a co na škodu. Vodění na šnůře jest toho nejlepším příkladem. Při kterých cvičeních dlužno rozplýlení psa předejíti, seznáme na příslušných místech později. Aby pes udržen byl při ochotě a chuti ku práci, spočívá okolnost tato právě ve výcviku ve volné přírodě a hlavně, že zde možno zcela snadno rozmanitá cvičení střídati.

Že pak dosud namnoze se má za to, že nesmi přikročeno býti ku jinému cvičení, dokud pes prvému cvičení řádně se nenaučil, spočívá v nesprávném nazírání, dle něhož přisuzuje se psům vědomí o po-stupu výcviku, kdežto týž uvědomiti si může jedině smyslové představy, jež jsou mu ku prospěchu neb které mají v zápětí jisté proň nepříjemnosti, což rychle postupuje tak, že pří rozmanitém výcviku ve volné přírodě lze dosíci během 8 neděl týchž výsledků, jako za stejný počet měsíců při cvičeni v uzavřeném prostoru, byla-li takto probírána přesné dle stanoveného postupu jedno po druhém. Ovšem že tělo psa musí býti patřičně vyvinuto, aby námahu s každodenním, více hodin trvajícím cvikem sneslo bez újmy na zdravotním i výživném stavu. Dokud pes nedosáhne stáří 10 měsíců, nesmí býti s cvikem započato, zejména má-li tento postupovati rychle, Samozřejmo, že i mladší psy lze ku jistým výkonům cvičiti, ale výkony tyto musí býti stáří i silám psa přiměřené. Cvičitel však nesmí nikdy zapomenouti na zásadu jakým způsobem lze při jednotlivých cvičeních u psu vyvolati představu, že jest to jedině k jeho prospěchu, když výkon požadovaný řádně provede!