Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Srp 2008 16:26 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Rozhodli jsme se nedat se odradit výstrahami rodiny, že s tříměsíčním dítětem není dovolená vhodná a co pes a co když bude zima a co když onemocní a malá nebude mít svůj klid a tak dále a tak dále.
Svého rozhodnutí nikterak nelitujeme, jen si nejsem jistá, jestli se ještě někdy zbavím toho cukání v oku, koktání a škubání koutku úst...
První část dovolené se odehrála pod stanem v Adršpašských skalách. Byli jsme připraveni na všechno a s velkým odhodláním a nasazením se vydali na sever naší vlasti. Cesta z Brna byla dlouhá a s přestávkami na krmení dítěte a venčení psa byla ještě delší. První překážka nás potkala záhy. Na silnici před námi se objevila křiklavá vestička s reflexním nápisem policie a byli jsme odstaveni mimo vozovku. První co následovalo, byl dosti nevybíravý atak našeho psíčka, který v panu policistovi viděl úhlavního nepřítele státu a jal se mu to dáti zcela nepokrytě najevo. Dosti blbé bylo, že psíček v osobním autě není oddělen vůbec žádnou přepážkou a jeho řvoucí slintající tlama útočící na pana orgána se rozevírala a zavírala přímo nad zadními sedadly nad hlavičkou tříměsíční dcery. Do toho začalo samozřejmě plakat dítě, které k naší i policistově velké radosti nebylo umístěno v klasické autosedačce, ale v hluboké korbě připnuté na zadních sedadlech, která skýtá dítěti pohodlí a bezpečí a především je výrazně zdravější než "vajíčko". Bohužel však má homologaci ve většině zemí EÚ jen ne u nás (majitelé zn. Jané pochopí). Policista se snažil něco říci, ale v tom rambajzu by zanikla i cirgulárka. Vytáhla jsem tedy psa z kufru a odvlekla jej na nucené venčení, přičemž cestou cvakal po policistovi, jeho kolegyni, snažil se rozkousat pneumatiky policejního auta a sežrat policejní STOP-plácačku.
Nevím, jak se to drahé polovičce podařilo, ale vyvázli jsme se všemi body a bez pokuty, což bylo ve skrze pozitivní, jen paranoidní strach z další policejní kontroly mne pohltil celou i s gumičkou ve vlasech. Proč ten den podal policista nadřízenému žádost o výpověď, nevím.
Když jsme dorazili do kempu, bylo milé překvapení, že na recepci neseděla paní z Piláku, neboť by mne zcela jistě ranila mrtvice možná i dvě. Negativním jevem byl vysoký výskyt psů pobíhajících mnohdy navolno celým kempem. Tato skutečnost v kombinaci s faktem, že Garfield měl ve stanu svůj vlastní pokoj oddělený od nás a velmi brzy pochopil, jak opustit stan bez našeho vědomí, mne donutila zkontrolovat platnost pojištění škod a úrazů způsobených psem. Výše pojistného krytí by měla stačit.
Stavba stanu byla komická s ohledem na jeho rodinné rozměry. Pes ve snaze pomoci, zničil co mohl, odnášel háčky, tyčky, sem tam si ho přišlo pohladit nějaké dítě, které odkráčelo bez ručičky či prstíčků. Do toho občas brečela Myšma a já měnila barvu vlasů z blond na bílou.
Samotné bádání v Adršpašských skalách bylo očistem za vše zlé, co jsem v životě spáchala. Velkou část trasy jsme nosili kočárek v náručí za halasného zpěvu Deutschland Deutschland turistů, kteří byli tak nadrátovaní, že mysleli, že neseme basu Pilsner Urquell a tak nás pronásledovali dlouho a vytrvale. V levé ruce nesu kočár, v pravé dítě, okolo krku mám ovázaného psa a vždy když spadnu, či vyčerpáním ztratím vědomí, převezme toto břímě manžel a takto se střídáme dlouhé hodiny, přičemž na žebříkách nám pomáhají lidé všech národností, věku i náboženství. Pes nehodlá býti nápomocen a tak táhne jako kráva, odbíhá ze stezky úplně na všechny strany, vodítkem podráží nohy okolo jdoucím turistům, dáví okolo jdoucí psy, ale co mu upřít nelze, je šťasten a vysmátý.
V noci se díky psovi sice nemusíme rozhodně a za žádných okolností bát zloděje, protože soustavné několik hodin trvající vrčení dá každému lapkovi jistě na zváženou, jestli k nám nebo o stan dál.
Cestou domů do rodného Brna jsem si říkala, jak jsme to krásně zvládli a jak to vlastně bylo v poho, neboť všichni jsme živi a zdrávi a co především zůstaly zachovány životy i všech, kdož nás na této křížové cestě potkali.
Druhá dovolená byla zaměřena spíš kulturně a za účelem poznání, a to v Kutné Hoře. Předem jsme vybrali pečlivě krásný a útulný penzionek, kde jsme telefonicky nahlásili výpravu čítající jednoho kojence a jednoho psa. S rukou na srdci upozornil Pavel paní domácí, že pes je - řekněme trošku problematický. Paní domácí s vlídným úsměvem opáčila: "Jen přijeďte, my jsme na zvířátka zvyklí. My tu máme dvě kočičky a jednoho kokříka. Budete vítáni." Této věty bude paní domácí litovat dokonce svého života.
Cestou do Kutné Hory sice žádná policejní kontrola nezafungovala, bylo však úmorné vedro a z psího těla se linul závadný až toxický smrad, neboť se cestou zvlažoval v přilehlých potocích a pak tvořil v autě zdroj parní sauny.
Dojeli jsme na místo. Penzion byl ve starém venkovském stylu, velice pěkný a útulný, původní nábytek, původní trámy, kamenné podlahy. No zkrátka pro měšťáka znechuceného modernou radost pro oko. Celá vstupní hala byla zdobená keramickými mísami s rostodivnými květinami, okrasnými kamínky a soškami. Sotva pes do haly vstoupil, padly za vlast dvě květiny, jedna soška a jedna váza s obilím. Před tím se ráchal opět v potoce, takže za sebou nechával nepěknou mokrou cestu jak vodník z pohádky. Paní domácí nás přišla uvítat, ale co říkala nevím, rvala jsem se s 35 kg bestií a přes její úporný řev neslyšela ani slovo. Přivítat nás přišel i kokršpaněl, což bylo ve výsledku dobře, protože to bylo poprvé a naposled co přišel. Pan domácí měl vnučku ve věku naší dcery a tak chtěl to roztomilé dítko v kočárku přivítat rovněž, což vyvolalo v Gafovi druhotný záchvat vzteku a vodítkem skoro převrhl kočárek, vyrazil mi z ruky batožinu a spálil mi nohu.
V útulném pokojíčku hned první večer pes roznosil a rozdrobil granule na všechna možná místa, vysypal ze sebe 6,5 kg chlupů, otřepal ze sebe 15,7 l vody, nahodil zeď a i starožitnou vykládanou skříň.
Druhý večer jsem tam já kopla do láhve s pivem a zaromatizovala a dobarvila tak koberec, Myšma si při přebalování trošku ukákla a doaranžovala květinový vzor na povlečení.
O tom, jak probíhaly snídaně se ani zmiňovat nechci. První den nás obsluhovali živí lidé, druhý den jsme nikoho neviděli, vše už bylo nachystáno na stole a dveře do kuchyně zaryglovány na petlici. Kočky, které den před tím přály dobrou chuť, setrvaly celé tři dny na střeše a neslezly se ani napít.
Samotné objevování architektonických pokladů města probíhalo ve skrze v klidu. Neboť však bylo město silně poseto japonskými turisty a silně obydleno Ho-či-miny z Vietnamu a cigánskou menšinou, neměla jsem odvahu psa před jednotlivými muzei a obchody uvazovat. Neměla jsem obavu, že by někomu ublížil, neboť v těchto situacích bývá v hypnóze a sleduje jen bod, kde nás ztratil z očí a nic jiné jej nezajímá, nevidí a neslyší, jen se do onoho bodu vydá občas za námi, takže ve výsledku viděl Garfield většinu místních muzeiních expozicí, prošel se napříč celou kostnicí, nakoukl do stříbrných dolů, dokonale obšancoval místní Billu, vykoupal se v středověké kašně a proskotačil se na náhrobcích z 15. století. Rovněž způsobil, že na Vlašském dvoře musela paní průvodkyně japonské výpravy opustit původní výklad o husitech a musela vysvětlovat, co je to za zvíře, co to má na tlamě, proč tak řve a že si ho mají turisti přestat fotit, jestli ještě někdy chtějí dorazit do své vlasti. Takhle zvědavě a krve lačné turisty jsem ještě neviděla. Také došlo na hrůzný zážitek se strýčkem Míšou. V jednom z muzeí nesl Pavel Myšmu jen tak v náručí přitisklou k hrudníku a k tváři. Mnohé ženy se na dítko usmívaly, šišlaly na ně, mnozí muži třeba ukázali své vlastní ratolesti - podívej, tam je miminko, tys taky byla tak malá. Ovšem nikdo si nedovolil jít a nějak cmukat do tváře naší maličké nebo se jí dotýkat. Náhle se objevil nějaký strýček Míša s odporným úlislým xichtem pedofilního úchyla. Měl mastné vlasy, bílou košili, komického motýlka na krku a hormonální disbalance organismu u něj nenastartovala růst vousů ani ochlupení. Tento strýček Míša se naklonil k Myšmákovi a ač ji držel v náručí muž a měl ji zrovna přitisklou ke své tváří, úchylák neodolal a bez varování, bez dotazu se nahnul těsně pár milimetrů od její tváře, rty se jí skoro dotýkal, něco šuškal a hnusnými úchylnými prsty ji hladil po tváři a rtech. Oba jsme s Pavlem byli tak šokovaní a tak paralyzovaní, že jsme úplně ztuhli a nevěřili vlastním očím. Pak strýček Míša zmizel. Je velkou škodou, že tohle bylo jedno z mála muezí, kam za námi Garfield nedorazil, protože zrovna požíral ty japonce, ale kdyby tam byl, už byl býval strýček Míša rozhodně nebyl.
Jestli nás rodina varovala před dovolenou s malým dítětem, bylo úplně na omylu, zatímco o dítěti jsme 3 dny skoro nevěděli, spokojeně koukalo, vykládalo si, pozorovalo svět nebo spinkalo, Garfield vydal za celou mateřskou školu, nápravněvychovné zařízení i Dantovo peklo.
|
