| Autor |
Zpráva |
Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 09:42
- Nahlásit
Jedné páteční teplé noci jsme nasedli do auta, naložili štěka a bagáš(ž) a vyrazili směr slunná poetická jižní Dalmácie. Nevěděli jsme, do čeho jdeme a bylo to tak dobře.
Z Brna je k rakouským hranicím, co by kamenem dohodil. S každým kilometrem jsme se obávali nejhoršího. Jestli si nějaký celník myslí, že psa projede čtečkou na čip, nedej bože, že se ho dotkne nebo bude chtít prohlédnout auto, tak jedeme úplně zbytečně. Potvrzení o nákazové situaci je o den starší, než předpis dovoluje a dobrozdání veterináře o zdravotním stavu psa jsme sehnat nestihli. S ohledem na fakt, že cení zuby, vrčí, žgrindá zelené slinty a zatíná drápy, by nám stejně nepomohlo. Na odpočívadle před hraničním přejezdem odpočívali lidé, pes je viděl a málem auto rozsápal.
„Takhle to nejde, s ním by nás nepustili ani na kafinu, musíme ho tajně propašovat aneb staň se malým konspirantem.“
Přeskládali jsme tašky a uložili psa do kufru, přikryli platem a na plato vyskládali pár drobností. Rozpustila jsem zlaté vlasy, poupravila xicht, povytáhla sukni, poodkryla dekolt a usedla za volant doufajíce, že blonďatá blbost je muži milostivě tolerována i v zahraničí. Pasy držíce otevřené a nachystané k nahlédnutí (psí pas byl uložen neviditelně pod oběma rozevřenými lidskými pasy) přiblížila jsem se ke kukani. Znuděný český celník nakoukl a mávl rukou. Na rakouském přejezdu byl celník horlivější. Rakušané nemají k německému perfekcionismu daleko. Bedlivě prohlížel pasy lidí před námi, nakukoval do auta a s cestovními doklady zmizel v budce. „A do prdele! Aktivní pitomec!“ pomyslela jsem si a stáhla dekolt ještě o kousek níž.
|
Tonda
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 09:45
- Nahlásit
pomyslela jsem si a stáhla dekolt ještě o kousek níž
...a nejake foto z dovolene by nebylo?... 
|
Nahoda
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 09:53
- Nahlásit
Garfield
a dááááááál????
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 09:55
- Nahlásit
„A do prdele! Aktivní pitomec!“
furt lepsi, nez kdyby tam byla zenska. to by ti byl cely dekolt a sukynka omotana kolem pasu uplne na prd ....
|
rogersova
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 09:58
- Nahlásit
Nahoda
dočkej času, je to zřejmě na pokračování 
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 10:12 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Zhluboka jsem se nadechla, šestkrát pronesla „zdrávasmaríja“ jako bych vyslovila „smečka“ a popojela vstříc neblahému osudu. Celník nahlédl do pasů, aniž by je uchopil, koukl do auta, koukl mi do výstřihu (já se nadechla ještě víc než prve a zamrkala), celník se zakřenil a mávl rukou.
Na dalším odpočívadle jsme psa vysvobodili a vydali se na dlouhou cestu k dalšímu přejezdu směr Slovinsko. Na uvedených hranicích bylo dost plno, celníci měli spoustu práce a neměli čas ani chuť cokoliv studovat blíže. Pes byl opět zavřený ve své „rakvi“ a opět se o něm nikdo nedozvěděl. Zavřený však nebyl na mýtnici a tam se o něm dozvěděl úplně každý i ti, kdož tam vůbec nebyli. Tam jsme také pochopili, že Garfieldovo oko nikdy žádný hraniční přejezd nespatřilo a ani nespatří (i kdyby jsme mu v kufru auta měli vyrobit umělou stráň). Nutno říci, že při čůracích pauzách na odpočívadlech se choval vzorně, neboť celou cestu oka nezahmouřil a bedlivě hlídal dění na silnici (v paměti má stále pánečkovo auto zaparkované v kufru vedle sebe a už nám jaxi nedůvěřuje, pokud jde o řízení motorových vozidel). Vošéfování 1000 km cesty ho stálo spoustu úsilí a zmohlo ho ke spokojenosti všech zúčastněných (k ránu spal v sedě s povadlýma ušima). Na chorvatských hranicích už jsme byli zkušení konspiranti a tak vše proběhlo zcela hladce a žádná ze zúčastněných zemí se o psí delegaci nikdy (ani při zpáteční cestě) nedozvěděla.
Na místo jsme dorazili ráno kolem deváté. Jeli jsme naslepo a tak jsme se téměř spící vydali hledat ubytování. Finta FŇ, že budu chodit poptávat ubykaci sama a až posléze ukážeme „malého pejska“ se neosvědčila. Malý pejsek budil zděšení (bez ohledu na to, jestli zrovna řval či nikoliv) a lidé před námi zavírali dveře i okenice a s křikem prchali. Po delším hledání nás zachránil až místní zmrzlinář (protřelý to travel-agent) a tak jsme nakonec objevili hodné starší manžele, kteří nás přijali ve svém domě i s psíkem. Všichni předchozí se ptali, co to je a kde to bude bydlet, při odpovědi, že s námi, odmítali úplaty sebevětší. Starší manželé si psíka hladili a vůbec jim nevadilo, že vrčel. Posléze jsme pochopili, že viděli psa poprvé v životě.
|
Syska
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 10:16
- Nahlásit
Garfield
Výborný, úžasný, spravilas mi náladu..
A dál...?
|
abby
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 10:23
- Nahlásit
Garfield
My taky pašovali psa,protože jsme neměli osvědčení a nevěděli,jestli má aktivní čip.Jak to čtu,tak se divím,že jsme dojeli tam a zpátky,když pes byl na zadním sedadle,přes hranice řídil i přítel a výstřih jem měla normální.
|
pigie
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 10:32
- Nahlásit
abby
nekaz to!!!
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 10:32
- Nahlásit
Jak už to tak bývá, chtěli jsme jít spát a načerpat síly před tím však, že se vykoupeme v moři a ukážeme slepici lepčejší prígl, než jakej zná z Brna. Slepica vkročila do vody, nadšeně plácal ocasem, stříhal ušima a radostně hopkal. Radost ho přešla při prvním napití. Udělal rypák, jakej mohl zdědit jedině po mně, zaprskal a nechápavě čučel na rybičky, které mu plavaly mezi nohama. Zapomenuvší odpornou pachuť soli, vrhl se po jedné rybičce a potopil tak celou hlavu. Po vynoření téměř kokrhal. Řvala jsem smíchy a vrhla se do náruče Jadranu. Pes se smířil s osudem a radostně mě i Pavla následoval. Plaval dlouho a vůbec nechtěl z vody ven. Lovil rybičky, kamínky, potápěl se a netušíce neblahé následky chlastal mořskou vodu o sto šest. Večer jsme se vydali do nového domova vybalit a spát. Cesta od moře k apartmánu trvala normálně cca 4 minuty. Nyní jsme šli přes dvacet minut. Většinu času jsme zírali na psa čůrajícího buď „pindíkem“ nebo prdelí. Tchořil a tchořil a tchořil a nebralo to konce. Maloval různé žlutohnědé obrazce a nechápal, kde se to v něm bere. Celé dalmátské pobřeží pohltil nevídaný smrad, chuť na jídlo přešla všechny, pes naopak řádně „vytrávil“.
Druhý den jsme se vydali ráno na procházku městečkem. Bylo nevelké malebné a né příliš turisticky „nadupané“, byl tam klid, žádné diskotéky, žádný randál, žádné korzující nekonečné davy běsnící jak vosí úl. Poprvé jsme měli zjistit, co udělá jedna napodobenina německého ovčáka s domorodými rybáři, mládeží a zejména s dětmi.
Začalo to tím, že jsme procházeli ulicemi a hloučky lidí se rozestupovaly, umlkaly, stály s otevřenými ústy, děti pouštěli zmrzliny na zem, nemohoucí důchodci běhali jak laňky, mámy se vrhaly po batolatech. Ti protřelejší a intelektuálně zdatnější rodičové poučovali dítka o tom, že tohle je ten „čau-čau“. Jiní nás zastavovali a ptali se, kde to žije a jestli to umí plavat, po hodině procházky jsme se váleli smíchy po zemi i se psem. Domorodci byli jak z jiné planety a to byl jen začátek.
|
abby
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 10:39
- Nahlásit
pigie
Tak sorráč.Musím si z Lenky vzít poučení pro příště.Nebo mít všechno v pořádku
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 10:47
- Nahlásit
Ač to zní jakkoliv neuvěřitelně, stali jsme se známými postavičkami místního koloritu. Pes chodil všude s námi a budil zděšení ač byl tak hodný, jak nikdy před tím. Byl jak beránek, nikoho si nevšímal a neboť byl jediným psem v okruhu cca 300 km, neměl důvod se příliš vzrušovat a bojovat o místo na slunci. Nikdy před tím jsem neviděla dospělé chlapy, jak s úlekem uskakují před psem, piští u toho a schovávají se na lavičky. Nikdy jsem neviděla tak vyděšené matky, že utíkají před psem a strach jim nedovolí zachránit dítko na druhé straně ulice. Nikdy před tím jsem neviděla malé chlapce, co řvou při pohledu na psa nadšením a svolávají ostatní, jako by právě přistáli mimozemšťané. Tady to bylo běžné, zvykali jsme si dlouho. Oni na nás si zvykali ještě déle. Byl tam jeden snědý malý Chorvatek, který na nás každý den čekal na témže místě. Vždy přivedl partu svých kamarádů (pokaždé jiné děti, příp. původní plus nové) a oni se vsázeli, kdo si na psa sáhne. Poprvé jsme nevěděli o co jde a tak jsme nic netušíce procházeli kolem nich. Něco ječeli, plácali si dlaní o dlaň a skládali na hromádku drobné mince. Pak jeden vyběhl se řevem se dořítil ke Garfieldovi, jedním prstem se ho dotkl a s ještě větším řevem utíkal zpátky. Shrábl balík peněz a šel machrovskou chůzí na zmrzku. Gaf z toho byl tak v šoku, že nestihl ani mrknout. Dobře si to však zapamatoval a když to chtěl chlapec později zopakovat, málem mu ukousl hlavu. Od toho dne se z místního vlnolamu stalo hlediště pro místní děti a každý večer tam skupinka stála a dychtivě čekala až půjdeme na večerní procházku. Foglar by se asi divil.
Pár domorodců časem pochopilo, že pes má na sobě spoustu kšírů a kovový náhubek vlastně „jen tak“ a né že by byl nebezpečný jak Hannibal Lecter a dostalo odvahu ho pohladit. On si to nechal a stal se místním maskotem. Národ rozdělil na odvážné a slabochy. Pro slabochy se stal bobříkem odvahy. Každý den se našel nový člověk, který si poprvé troufnul se „toho“ dotknout. Český člověk je český člověk a tak jsme klidně mohli začít vybírat vstupné.
|
brut
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 10:59
- Nahlásit
Garfield
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:02
- Nahlásit
Garfield
az bude posledni prispevek, tak to v nem dej nejak vedet, abychom vedeli, kdy ten roman na pokracovani konci .....
a mimochodem - to nemas po dovoleny v praci co delat??? 
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:05
- Nahlásit
Když už si městečko na Gafovu přítomnost relativně zvyklo a lidé opět začali vycházet na ulici, mimochodem zapomněla jsem říci, že jsme každé ráno chodili do jediného místního obchůdku pro mléko a čerstvé pečivo a Gafica zůstávala odložená před obchodem (nikdy jsme ho neuvazovali), vždy jsme měli rychle nakoupeno, protože u pokladny bylo prázdno, nikdo nový do obchodu nevešel, dokud pes ležel před vchodem, fronta se srocovala na schodišti a až jsme vyšli a psa odvedli, obchod opět praskal ve švech. No nicméně městečko si na psa pomalu zvykalo. Nikdy vyjma chlapcovy ukousnuté hlavy se jako krvežíznivý hajzl neprojevil, naopak byl roztomile plyšový a nezvykle „vítací“ a lidé si navzájem dodávali odvahu a nakonec ho přijali za svého „Willyho“. Když už jsme měli dveře všude otevřené, procházeli jsme se jednoho večera po nábřeží a dole u moře seděl na lavičce nějaký pán. Jeho hlava sahala k „podlaze“ nábřeží, takže on měl hlavu u našich nohou. Gaf situaci špatně vyhodnotil a na nic netušícího pána zezadu zaútočil, ani se ho nedotkl, ale myslím, že pánovi praskly oba ušní bubínky. Jestli koktal i před tím, to nevím. Gafova pověst získala černý puntík číslo dvě a když jsme znenadání potkali jednou na pláži „ridžbeka“ nově příchozích turistů, dostal definitivně punz nebezpečné stvůry. Naštěstí jsme městečko navštěvovali jen večer, celý den jsme trávili ve třech na opuštěné pláži, kde mohl štěkat maximálně tak na racky a i ti si časem zvykli. Když jsme šli na večeři do místní restaurace, byli jsme sice jedinými zákazníky (nikdo jiný si netroufl), zato personál dostal volno a mohl si jít pohladit psa a nechat se s ním vyfotit. Majitel restaurace byl člověk velmi inteligentní a bez nápovědy věděl, že je to pes a né vlk, jak se ostatní domnívali.
|
Nahoda
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:26
- Nahlásit
Opět skvěléééé, tlemím se v práci u PC, mám poprskanou klávesnici i monitor a kolegové na mě čučí jako na . . . 
|
jablunka
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:27
- Nahlásit
GarfieldPiš,piš,piš..........
|
sarax
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:28
- Nahlásit
Garfield
ještě není konec??
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:29
- Nahlásit
Dovolená nebyla však jen ve znamení radostných událostí. Bohužel došlo i na kynologii (ač je mi tento obor naprosto cizí) a kynologii trošku jinou, než by si člověk přál.
Poté, co jsme podrobně prozkoumali Makarskou rivieru, ukázali Gafovi vopravdické lodě, téměř jsme zdolali druhý nejvyšší vrchol Biokova a prostudovali všechna zákoutí Dubrovníku, vydali jsme se do místní „buše“. Místní buš je horká, nehostinná, plná kaktusů typu Aloe, plná hnusného monstrózního hmyzu, vápence, kamení a vyprahlé půdy. Místní buš však vede ke starobylému opuštěnému kostelu, který byl velkým lákadlem a byl předpoklad, že tam nebude koho sežrat. Když jsme se vraceli zpět, zaslechli jsme někde naříkat kotě. Věděli jsme, že místní obyvatelstvo sice má velmi negativní vztah ke psům, žádné (vyjma jednoho člověka) nevlastní, neexistují zde ani opuštění psi, naopak mají místní kladný vztah ke kočkám, kterých je tu všude hafo (tedy bylo, než přišel Garfield). Zdálo se, že malé zvídavé koťato někam zapadlo a nemůže ven, teskně volá matku, případně je zraněné, protože volání bylo nezvykle žalostné a naléhavé. Podle zvuku jsme našli místo, odkud volání šlo. Byla to hnusná zmole zarostlá kaktusy, jejichž ostny vedly tak, že se dalo dostat dovnitř, nikoliv však už ven. Nářek byl nesnesitelný. Pavel se začal do díry dobívat. Když už mu tekla krev z celého člověka, zdálo se, že se ke kotěti nedostaneme. Vzali jsem dlouhý klacek a šmátrali do díry, kde kotě může být. Když jsme přes klacek ucítili něco měkké a pohybující a také se ozval bolestný výkřik, věděli jsme, kam lze pro kotě sáhnout. Slunce zasvítilo pod listy kaktusů a v černé temné díře se objevilo malé štěně.
|
sarax
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:31
- Nahlásit
Garfield
se objevilo malé štěně.
je vás víc?
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:39
- Nahlásit
sarax
je vás víc?
hele ty bys to mohla docela dobre vedet, ze to nejde tak rychle .... i kdyz:
dovolena v Jugoslavii - prvni dite ....
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:43 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Udělala jsem z rukou stupačku, Pavel se odrazil a skočil do díry mezi ostny. Garfield šílel a chtěl za ním, já šílela a chtěla, aby tam nelezli ani jeden. Pavel sáhl do díry a štěně vytáhl. Náhle jsem v náručí držela malou černou kuličku slepého štěňátka. Bylo černé hladkosrsté s bílou náprsenkou, okamžitě mi začalo sát prst. Bylo pokálené, třáslo se a strašně naříkalo. V tu chvíli bylo vše jasné. Bylo jasné, proč jsou do díry /tedy okolo díry/ naházené kousky rohlíků, bylo jasné, že nějaký místní kynolog se velmi lidsky a citlivě zbavil vrhu. Ostatní štěňata byla v díře zřejmě už mrtvá. Toto jedině urputně bojovalo o své právo na život. Chvíli jsme tam mlčky stáli a zvažovali možnosti. Neumím odhadnout stáří štěněte, ale bylo celé osrstěné, suché a zcela čisté. Mělo nadité nabaštěné bříško a bylo v tu chvíli poměrně dost čilé. Nářek byl srdcervoucí. Věděli jsme, že takto malému štěněti bez mateřského mléka za daných podmínek nemůžeme pomoci. Bylo-li by starší a životaschopné vrátili bychom se domů čtyři. Takhle jsme hledali způsob, jak jeho trápení ukrátit, když mělo to smůlu, že z celého vrhu „musí“ žít nejdéle. Vzala jsem Garfielda a šla s pláčem pryč, nechtěla jsem u toho být. Pavel mi pak řekl, že (dá-li se to tak říci) svým způsobem se pomodlil, pohladil štěně, v duchu pronesl svým způsobem omluvu, políbil je a ukončil ve vteřině jeho trápení. Brečím ještě teď. Celou dovolenou se odkudsi z horské části městečka ozýval strašný nářek dospělého psa, doufala jsem, že feně alespoň jedno štěně nechali, ale to už nikdy nezjistím. Tato nemilá etapa pak pokračovala a vlastně i skončila cestou na výlet, kde jsme míjeli smrtelnou dopravní nehodu. Obě události člověku zůstanou dlouho na mysli a není snadné se těch myšlenek zbavit.
|
Jirikovo
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:47
- Nahlásit
no tak sestricko, mam takovy pocit, ze te moc mrzi, ze jsi prisla o debatu, ktery pes ma zit a kteremu se ma trapeni zkratit, tak ses rozhodla, ze tady dalsi jednu vyvolas ....
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 11:55 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Zbytek dovolené jsme si užívali víc mlčky a tak jaksi vstoupil Garfield ještě víc do popředí a já měla pocit, že se mu musím víc věnovat, stále jsem měla před očima jeho nadšení z nového pejska. Bylo mi Gafa líto, ač v tom není moc logiky a byla jsem ráda, že mám přítele, který umí, ví a má odvahu usmrtit civilizovaně zvíře. Byla jsem ráda, že mě v tom nenechal, že to dotáhl do konce a že jsem nemusela scházet se štěnětem někam dolů k moři a vlastnoručně je topit. Nelituji našeho rozhodnutí a naopak jsme si večer říkali, že je fajn, že už se netrápí, protože bez pomoci by byl jeho konec mnohem krutější.
Po zbytek dovolené mě žralo vnitřně ustavičné vytí, které se z vršku města ozývalo, vsugerovávala jsem si, že je to fena tesknící po štěňatech, ale nemělo smysl tam chodit a hledat, ničemu by to nepomohlo.
Kaňéc, filmá.
|
mac1
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 12:11
- Nahlásit
Garfield
no, ten konec nebyl nejlepší, ale takový je život , krása a nadšení a smutek a bolest na straně druhé , ale přeci jen příběhy s happy end(em) mám raději.Já se vrátila včera z Ischie ( psy jsem svěřila do péče dětem, moji přátelé nejvěrnější se vůbec netrápili steskem po mně, vesele si žrali a blbli, vůbec netesknili, hadi jedni) a tam bylo psů hafo. Jediní psi na vodítku tam byli psi turistů ( turisté se psy občas reagovali poněkud hystericky , když se nějaký psí domorodec blížil k jejich mazlíčkovi, myslím že ti psí turisti dost těm místním záviděli). Místní psi přes den chodili volně po ulicích a silnicích ( měli ovšem i protiklíštěcí obojky ) a na noc chodili domů. Nevypadali ani hubeně ani nijak zanedbaně, nebyli vůbec agresivní ani k jiným psům natož k lidem ( zdroj dobrot si nemůžou odhánět, logické) , dost mě šokovalo jak klidně odpočívali ve stínu na silnici ....a auta i mopedy je objížděli, když přecházeli , provoz zastavil - na Ischii žijí lidští i psí pohodáři, tam by se mi líbilo
|
jablunka
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 12:19
- Nahlásit
Garfield
|
wami
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 21:55
- Nahlásit
Garfield
na blbce clovek narazi fakt vsude...
ale jinak to muselo byt docela fajn
|
Lola1
Člen |
# Zasláno: 16 Čec 2007 22:25
- Nahlásit
Garfield
fakt "zážitky" ze života.
Pěkné fotky a jinak určitě i dovolená.
|
nels
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2007 08:58
- Nahlásit
Moc hezky napsany jinak ten úžas nad existencí psů jsme zažili i my loni v Itálii - žádnýho většího psa tam nikde neviděli a náš ridgeback tam budil značný úžas. Faktem je,že se choval ke všem vzorně,jediný kdo u byl vysoce nesympatický již od začátku byl černý "prodavač" ručníků a dalších cetek na pláži. Toho když první den v dálce zmerčil,tak se urval z vodítka a běžel ho sežrat. nesežral ho,ale nikdo nám už pak do konce dovolené na pláži nic nenabízel...
|
