Marie Jandová
Člen |
# Zasláno: 23 Bře 2007 17:29
- Nahlásit
Vidím, že stále na tomto serveru mluvíte o paní Dáše (Fišerové), kterou znám dost dlouho osobně (od roku 1997).
Proto bych se chtěla podělit o svůj příběh.
Patřím už do starého železa a měla jsem velmi hektický život. Zažila jsem však i období velké krize se svým přítelem Láďou. V roce 1995 jsem se dostala do velkých problémů. Bydlela jsem v malé obci kousek od Prahy se svým manželem, který zemřel na cirhózu jater. Byl alkoholik. Jirka měl bohužel zábavu i v herních automatech a dostal se do dluhů, o kterých jsem nevěděla. Přišla jsem o dům, i zahrádku, na které mi moc záleželo. Nevěděla jsem jak žít. Děti jsem žádné neměla a tak jsem neměla na koho se obrátit. Tak jsem se ocitla bez domova, na ulici, s pár drobnými v kapse. Zvykla jsem si na alkohol. Byla jsem sama. Možná, že si mne pamatuje někdo z nádraží v Praze, kde jsem hledala útočiště. Poznala jsem všelijaké lidi a nechala se svést k alkoholu. Smířila jsem se s tím, že brzo snad umru. Jenom moje Pajďule (jezevčice) mě nějak držela při životě.
V roce 1997 v říjnu nastal zlom. Možná to někdo odsoudíte, ale já žebrala drobné, za které jsem si kupovala krabicové víno a sem tam polévku v bufetu. Dnes, když se vracím vzpomínkami do těchto dob, tak se stydím. Je to snad už vše za mnou a snad to už nikdy neprožiji.
Psal se tedy rok 1997 a já zastavila paní s kočárkem. Chtěla jsem nějaké drobné a paní se zastavila a dost dlouho si mě prohlížela. Kousek od nás seděl můj přítel Láďa. Paní mě však odmítla. Pozvala mě ale na polévku a jídlo. Pozvala i Láďu, když jsem jí řekla, že patří ke mně. Když nám tu polévku kupovala, tak jen tak řekla, že její vlak už odjíždí. Omlouvala jsem se. Dostalo se mi však uklidnění, že jí to nevadí, že za hodinu jede jiný vlak. Ještě teď si pamatuji, jak její syn brebentil a dožadoval se pozornosti. Takový čipera. Kočárek mu byl skoro malý. Dlouho jsme si povídali, najedli a nakonec Dáša odjela vlakem do Českých Budějovic. Než nastoupila a pracně naložila do vlaku kočárek, dala mi do kapsy ......něco........ . Vlak se rozjel, my si zamávali a Láďa se začal zajímat, co jsem dostala. Byly to potravinové lístky (modré). Trochu mě to štvalo. Co se však dalo dělat.
Za dva dny se však objevila paní Dáša znova. Pospávala jsem v hale nádraží na lavičce a ucítila šimrání na tváři. Dáša mě budila, že mám vstávat, že pro mne a Láďu něco má. Byla bez toho malého caparta. Napřed jsem si nemohla vybavit, kdo to je. Pak jsem si vzpomněla a to podle Pajdy. Ta jí poznala. Také před tím od ní dostala dobroty. Láďa tam nebyl a tak jsme na něj čekali. Mezitím se mě paní ptala, jestli chci něco se životem udělat. Nepochopila jsem o čem mluví. Když přišel Láďa, tak nás odvedla k úschovně a otevřela velikou tašku, a začala postupně vyndávat oblečení pro mne, i pro Ladislava. Moc nám to nesedělo. Jenže jinou velikost neměla. Než jsme to na sebe navlékli (Láďa se trochu zlobil, že bude vypadat jako šašek), šli jsme se vycachtat do sprch a převléci se do nového. Nakonec to vypadalo celkem obstojně. Stále jsme s Láďou nechápali, co se děje. Nakonec se na to Láďa vybodl a šel raději na zelenou. I v tom novém oblečení. Ještě, že já jsem nešla a šla s paní Fišerovou. Na Karláku mě vzala k holičce. Moc se nile netvářila. Dáša jí něco strčila do ruky a paní holička mě moc hezky ostřihala. Andělská paní Dáša stála chvíli venku s jezevčicí. Tady mi začalo docházet, že tento anděl mi nedal drobné, ale že mi chce dát nový život. Nechtěla jsem dál být mezi bezdomovci. Už kvůli Pajdě. Také kvůli Láďovi.
Pak to přišlo. Šupajdili jsme na pracák. Dáša tam opsala příšerný počet nabídek míst, nakoupila celodenní jízdenky. Pajdu odvezla ke známé na Smíchov a dokonce jí kvůli převozu koupila náhubek. Objížděli jsme snad všechny firmy v Praze. Vzali jsme to přes Šárku, Tróju, až na Smíchov. Všude chtěli životopisy, ale Dáša to vždy nějak zamluvila, ............ a tak si mě napsali do pořadníku. Zkusili jsme všechno: mytí nádobí,kancelářskou pomocnou práci, uklízečku, pomocnou sílu v kuchyni, dokonce i skladníka. Skladníka jsem vzdala hned. Chtěli tam chlapa, co má sílu. Jeden zádrhel to ale mělo. Neměla jsem trvalé bydliště. Dáša to tedy nechávala psát na sebe a dávala svůj telefon. Jaké bylo moje překvapení, když mi ten telefon nechala i se SIM kartou, aby mi mohli volat nabídky.
Pozdě večer anděl Dáša odjela nočním vlakem do Českých Budějovic. Nenechala mě však na nádraží, ale ubytovala mě v soukromém penziónku. Já však byla hloupá. Provolala jsem všecny peníze na nějakou hru a ještě jsem dojela pro Láďu. Udělali jsme nepořádek a tak nás do slova a do písmene vyhodili. Láďa zničil to nové oblečení. To ještě k tomu!
Za dva dny mi někdo volá. Dáša (už jsme si tykali). Jestli už mám nějaké místo. Tak jsem jí to všechno řekla. Strašně se zlobila. Ale hrozně. Pak druhý den přijela s novými věcmi, že ať se dáme do gala oba a jestli chceme něco pro sebe udělat, tak ať s ní jedem do těch Budějovic. Mobil mi zabavila. Stejně už docházela baterka. Pajďule byla stále u té její známé.
V Českých Budějovicích nás dovedla do ubytovny, kterou také zaplatila na tři dny dopředu. Bylo tp kousek od jejího bydliště.
A zase ten pracák. Tentokráte v Českých Budějovicích. Teď jsme to objížděli takovou starou zelenou rachotinou (autem). Nakonec mě přijali do vývařovny, a hned, bez čekání. Seškrabávala jsem zbytky z talířů do kýble. U toho však dlouho nezůstalo. láďa si našel práci v Kohinooru. Asi dva týdny nám platila ubytovnu Dáša. Vyjednala mi zálohu na plat a tak jsem poté ubytovnu zaplatila sama. Láďa také brzy dostal peníze. Celou dobu jsme použivali oblečení od Dáši, kterým nás zásobovala po rodičích a prarodičích. Pajda zůstala v Praze Na ubytovnu nesměla a stejně si zvykla na nové majitele a nový domov. Nejedu jí však navštívit. Nemohla bych totiž bez ní odjet.
Zaměstnavatel byl nakonec tak laskavý, že dohledal moje doklady o vzdělání na matrice i s jinými dokumenty o předchozím zaměstnání. Konečně jsem měla zápočťák. Pomohl mi zařídit trvalé bydliště. Teď máme malý domeček na okraji města. Není náš. Pečujeme o něj. Máme tam ale trvalé bydliště.
Dnes jsou Dáša a můj bývalý vedoucí velkými přáteli a pomocníky. Mám dva nové pejsky, novou práci v kanceláři, dobrý plat a zázemí. Dáše se také hodně změnil život k lepšímu. Z toho mám radost. Má teď tři ratolesti.
Ladislav nedávno bohužel onemocněl a dostal k tomu výpověď. Úplně to teď ideální není, žádá o invalidní důchod. Zatím to táhnu ze svého platu . Není to tak hrozné. Určitě je to lepší než živořit na nádraží.
Za tohle všechno patří Dáše velké dík. Dáša mi otevřela cestu. Vím, že si nepřeje, abych tady na to něco psala, dokonce mi to i zakázala, ale když mně to nedalo.
Dášo, jestli to budeš číst, tak promiň, já musela. Moc, moc Ti děkuji.
Také musím poděkovat panu vedoucímu Romanovi. Nevím však, jestli tady něco píše. Nemá totiž žádného psa a myslím si, že je moc rád nemá. I přes to je však milý a ochotný pomoci.
Marie Jandová
|
