Mucholabka
Člen |
# Zasláno: 16 Zář 2006 19:22
- Nahlásit
Lidi, je mi úplně špatně a musím se s tím svěřit. Léta jsem stříhala psa staršímu manželskému páru, bydleli ve vedlejší vesnici. Když jsem ho stříhala poprvé, byl to hryzavý hajzlík, hysterická potvora. Předchozí střihačka si ani nedovolila sahat jí na packy, střih byl hrozný. Udělala jsem jim z toho psa pudla a navíc jsme jej společně aspoň trochu vychovali.Chtěli z toho mít krásného a vychovaného psa, spolupracovali a dařilo se. Vždycky mi zaplatili navíc, dali mi oběd, štamprlu, víno, pokecali jsme, pak už jsem později peníze i odmítala, ale vždycky měli nachystanou sumičku. Jednoho dne mi paní řekla, že psa stříhám asi naposledy, protože se stěhují do Brna, aby byli blíž synovi. Bylo mi líto, že jsem ztratila nejen zákazníka, ale i dobrou paní na pokec. Před týdnem mi volala, jestli bych nepřijela za nima do Brna, že mají hrozné problémy se psem, že mi všechno zaplatí. Rozmýšlela jsem se, a pak jsem řekla že jo. Jak říkám, tady už se nejednalo jenom o to, že by to byli zákazníci, ale znám se s nimi léta. Ve čtvrtek jsem zvesela vstala dřív,dojela jsem do Brna, tam mě měl čekat její syn a dovézt mě k nim-bydlí ještě kus za Brnem. Ale ten zaspal, tak jsem k nim jela vlakem. Vyzvedl mě až na nádraží v jejich městečku. Super auto, nejnovější černý bavorák, dokonalé oblečení, dokonalý vzhled, prachů plná prdel-však mi ho nejednou dohazovali, ukazovali mi i fotky. Rozhodně to není chlap k zahození. Po cestě jsme si vykládali různé inteligentní průpovídky, omlouval se, že mě rodiče dotáhli až do Brna, že příště mi psa raději přiveze. Doprovodil mě k bytu a zase odjel, domluvili jsme se, že pak zase zavolám a doveze mě do Brna. Paní mě vřele přivítala, manžel že přijede za chvíli. Byla hrozně ráda, že může konečně mluvit se známou osobou. Nevím, jestli si dokážete představit osamění starého člověka vytrženého ze svého okolí, kde žil 30 let. Byt jim koupil syn, stál dva melouny, v milionářské čtvrti. Všechno zařízení super nové a super moderní...paní vykládala, jak jsou na tom zdravotně špatně, jaké má trable s manželem, že syn k nim nechce chodit, když vidí, jak jsou nemocní, jak jsou osamělí...vyplakala se mi na rameni. Přišel její manžel a já málem brečela taky. Věchýtek, kde nic, tu nic, intelekt úplně spasil Alzheimer. Za těch pár hodin, co jsem tam byla, spolykal spoustu analgetik, paní se mi svěřila, že je na nich závislý. Péči od syna že ale má. Bylo mi z toho na nic. Nicméně pokecaly jsme, daly jsme vínko-musela jsem si ho otevřít i nalít sama, podat si salát, protože paní má problémy s pohybem-no hrůza, prostě se z nich přes noc staly trosky. Řekla jsem si jenom za cestu. Paní se hrozně stýskalo po našem kraji. Od pána jsem dostala "pro vzpomínku" bonbóny a čokolády a taranku, ořechy a švestky.
Pak jsem poslala smsku synovi, ten za chvilku dorazil z Brna. Paní vyšla mezi dveře, aby ho aspoň na chvilku viděla. Rychle jsme odjeli a po cestě zpátky živě komunikovali. Syn byl viditelně vděčný, že jsem přijela a pobavila je. Svou vděčnost mi i vyjádřil. Zeptal se, kolik mi zaplatili. Říkám, že jsem chtěla jenom za cestu, že jsem nepřijela kvůli prachům-na prachy že mám jiné zákazníky. Ledabyle vytáhl zpěněženky jednu z tisícovek. Nechtěla jsem ji, ale nedal se odbýt. Tož co. Cestou jsme kecali, dověděla jsem se, co dělá-pěkný mafián, ještě že to jeho mamaka neví. Myslí, že dělá jen do reklamy, ale týpos má i vymáhání dluhů, kupuje zkrachovalé zadlužené firmy a za peníze je přepisuje na feťáky a poobné trosky-při tom mě napadlo hochu, ty o feťákách nic nevíš, jednoho máš doma...
Prostě je mi ztěch peněz i z toho všeho špatně. Jako že fajn, každý vyjádří svou vděčnost, ale milejší jsou mi ty bonbóny od umírajícího člověka, kterýpro ně týden předem šel do obchodu a myslel na mě, než tisícovka-jedna z třiceti, které bych našla v peněžence toho týpka...v prosinci tam jedu zas. Na jednu stranu lidé, žijící v přepychu, mají všeho dost, ale jsou násilně odtrženi od svého světa, svých přátel...v období, kdy potřebují co nejvíce podpory...
|
