| Autor |
Zpráva |
monika
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 18:51
- Nahlásit
Dneska jsem musela nechat uspat svoji kokřici Anetku. Zemřela ve věku krásných 14 let. Bylo to nečekané a rychlé. Anetko děkujeme za krásné chvíle, které jsme s tebou mohli prožívat.Byla si úžasný pes.
|
moll
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 19:02
- Nahlásit
jo - život je někdy těžký
|
brut
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 19:37
- Nahlásit
monika
To je mi líto.
|
Orry
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 19:46
- Nahlásit
monika
bud silna 
|
suesie
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 19:47
- Nahlásit
monika
Anetka se dožila krásného věku. Ještě, že máš doginy, viď? Vím jak je tahle chvíle těžká.
|
fromeli
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 19:59
- Nahlásit
monika
je nám to moc líto. 
|
Tami
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 20:33
- Nahlásit
Znám to, vzpomínej na pěkné chvilky které jste si spolu užily.
|
monika
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 20:58 - Změnil/a: monika
- Nahlásit
Díky moc, těch bylo za těch 14 let opravdu hodně. Věděli jsme že to jednou příjde, ale stejně nás překvapilo, jak to bylo rychlé a jak to bolí. Už byla slepá a hluchá, měla svůj svět a my ji do něj zasahovali co nejméně, ale tak nějak jsme měli pocit, že je ještě v pohodě. Pak se to nějak žvejklo a tělo řeklo dost. Nejhorší bylo to rozhodnutí, že je teď je ta pravá chvíle.
Doginy jsou zlatíčka a moc mi pomáhají.
|
suesie
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 21:33
- Nahlásit
monika
Moni a buldoček bude?
|
Eda
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 22:18
- Nahlásit
monika
buď silná a vzpomeň si na vaše hezké společné chvíle třeba i na to, co ti prováděla jako štěňátko, kde jste všude byly, co jste prožily... ještě že máš i další psy, kteří (které) ti ze smutku pomůžou...
|
monika
Člen |
# Zasláno: 17 Čec 2006 22:48
- Nahlásit
suesie
až to přebolí bude. už to mám doma schválené. jen zatím nechci.ještě počkám.
|
Evik
Člen |
# Zasláno: 18 Čec 2006 06:59
- Nahlásit
Moniko, vím přesně jak se teď asi cítíš...náš Ferda odešel v dubnu t.r., taky musel být uspán - praskl mu neoperovatelný nádor), bylo mu 15 let. Taky to bolelo a moc i přesto, že jsme věděli, že to bude jen otázkou času... Ale drž se, doginy Ti pomůžou. Mně taky moc pomohli Akouš s Griffčou. Čas zahojí bolest a zůstanou jen ty hezké vzpomínky na společně prožité chvíle. 
|
monika
Člen |
# Zasláno: 18 Čec 2006 07:16
- Nahlásit
Evik
máš pravdu, přebolí to a zůstane jen to hezké. Doginy jsou úžasné, ví, že se něco děje a chodí za mnou a tlačí mi hlavy do klína. Ještě, že je mám. Taky ji hledají a večer stála Dorka u Anetčiného pelechu a nechápala, že je prázdný tak dlouho.Pak si sedla ke dveřím a chtěla ji jít asi ven hledat. Byly parta a jedna jim chybí.
|
Syska
Člen |
# Zasláno: 18 Čec 2006 08:20
- Nahlásit
monika
Ahoj Moni, to je mi moc líto..brzy bude dobře, přebolí to a za chvíli zas budete mít tři pesany...
|
dejavu
Člen |
# Zasláno: 18 Čec 2006 08:37
- Nahlásit
Ahoj Moni, to je mi moc lito, to je na pejscich to nejsmutnejsi.
Z tveho, i kdyz kratkeho prispevku ale vyzaruje jakesi smireni a podekovani psici, to je krasne. Vis, ze jste spolu prozili krasny zivot, dokud byla tady a ted se jeji cas naplnil.
Zkus mi povykladat, co Anetka umela a v cem byl konkretne uzasna, povidej o vsem krasnem, co jsi s nim prozila, v cem byl jedinecny, moc rada si to prectu.
Taky na to mysli, kdyz na tebe prijde akutni styskani po ni.
|
dejavu
Člen |
# Zasláno: 18 Čec 2006 09:49
- Nahlásit
Kdybys chtela pomoci nejakemu kokrikovi v nouzi z utulku, tady je nabidka
http://kokrvnouzi.websnadno.cz
osobne znam jen toho Tomika z Bouchalky tady http://www.connection.wz.cz/psi.html a to je opravdovy a strasne hodny psi andel 
|
monika
Člen |
# Zasláno: 18 Čec 2006 10:01
- Nahlásit
dejavu
Smířená s tím jsem, co mi taky jiného zbývá a děkovat jí mám za hodně. Nebyla můj první pes, ale byla náš první manželský pes. Byla štěně, které nikdo nechtěl protože byla malinká. Kamarádka ji k nám přinesla a i u nás to byla na tři kola. Když ji přinesla potřetí a Anetka si lehla manželovi na nohy, tak jen smířeně máchnul rukou a řekl, ať ji teda u nás nechá. Začal kolotoč, který znáte všichni tady. Bydleli jsme v paneláku, ve 13. patře a stihat venčit bylo někdy šílené. Stalo se, že než jsme se dostali ven, tak nás i počurala, ale byla malinká a to se přece může stát. Jak rostla, tak se množily průšvihy. Včera jsme na ni doma s děckama vzpomínali a bylo to krásné. Jak jsme ji všichni hledali a ona si spala pod postelí, jak rozkousala klukovi zdravotní boty, které jsme půl roku sháněli (za totáče to byl velký problém), jak rozkousala ozdobné pásky na sedačce protože ji tahaly za chlupy když tam spala, jak jsem se vrátila z práce a doma jsem měla nasněžené peří z postele, jak jsme ji museli pevně držet v náručí, když jsme šli kolem vody, tu milovala v zimě v létě, jak nesla 3 km v tlamičce dlažební kostku a vypustila ji až před dvěřmi bytu, jak jsme platili uštvané slepice, jak sežrala tchýni ze stolu nasmažené kuřecí křidélka (tchýni málem kleplo), jak chodila na vánoční cukroví a vybírala si jen to nejlepší, jak milovala solené arašídy a udělala by cokoliv, jen abychom jí dali. Za těch 14 let se toho "jak" nastřádalo a bylo to krásné. Všude s náma jezdila, nikdy jsme ji nenechali doma (jen pokud jsme byli v práci byla sama). Slézala s náma skály v Českém ráji a lidi místo po okolí koukali na kokra, který se kochal krásou výhledu. Milovala děti a nenáviděla rotwajlery. Byla rváč, ale měla 100% poslušnost. Byla jediný kokr na sídlišti, který nechodil na vodítku. Byla trpělivá a učenlivá. Uměla pac, na povel mrtvá sebou praštila na zem, štěkala na povel, aportovala (nejraději kameny) a trpěla při povinné úpravě srsti. Dokázala trucovat a hrát uraženou. Uvítací rituál byl prováděn celým jejím srdíčkem a všichni v paneláku věděli, že jsme doma. Když jsme se nastěhovali do domečku na vesnici, byla ve svém živlu. Courala po okolí a užívala si té volnosti, která tu najednou byla. Pak sebou praštila na postel a blaženě spala. U počítače mi chrněla na nohách nebo se s manželem "předháněli" kdo si dřív sedne do křesla v kuchyni. I když už byla poslední dva roky slepá, hluchá a měla problémy s nohama, neomezovali jsme ji. Sama si určila své tempo a my ho respektovali. Když chtěla jít s náma na procházku, volili jsme tak, aby to stačila a aby ji nic neohrožovalo. Je toho spousta, co jsme spolu prožili. Jsem jen vděčná za to, že nikdy nestonala a netrpěla, za to, že tady s náma byla tak dlouho, byla trpělivá, poslušná a milovala nás. My ji taky milovali a nikdy na ni nezapomeneme.
|
dejavu
Člen |
# Zasláno: 18 Čec 2006 10:07
- Nahlásit
monika
To je nadherne povidani, mela krasny zivot a velke stesti na bajecne paniky.
|
brut
Člen |
# Zasláno: 18 Čec 2006 11:05
- Nahlásit
monika
Já se připojuji k dejavu. Anetka měla obrovské štěstí a vy taky
|
