aren
Člen |
# Zasláno: 29 Bře 2010 09:10
- Nahlásit
Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,
v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,
tu sochař k pompě smutku objednaný,
říkáním hrobku zdobí bez příhany;
když dílo skončí, nápis je tam vryt :
ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.
Však chudák pes, v život přítel pravý,
jenž první vítá, brání bez únavy,
jenž nikdy svému pánu neodvyká,
proň bojuje a žije, pro něj dýchá,
má po smrti být odklizen jak cár,
že pro tebe prý nemá duši dar,
zatím člověk, hmyz ten! tvrdí směle,
že jenom jemu patří nebe celé.
Ach, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,
ponížen otroctvím a zkažen mocí,
kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,
ty bídná hrstko prachu oživlého!
Tvá láska smilstvo, věrnost prázdný sen,
tvůj domov léčka, slovo podvod jen.
Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hodem!
Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,
jděte svou cestou, truchlit nemusíte.
Já jen, kde leží, vyznačit jsem chtěl,
nejlepší přítel, kterého jsem měl.
(ne, mně nikdo neumřel, to pes kamaráda, ale ta báseň je krásná tak se dělím)
|
