Garfield
Člen |
# Zasláno: 22 Říj 2009 11:41 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Jsem trochu rozvrkočená.
Mám pocit, že se na mě všichni nějak domluvili a chtějí mě dostat za tu velkou kamennou zeď, jež obklopuje jeden ústav tady u nás.
Abych eliminovala negativní vlivy, vyhostila jsem čokla na zahradu. Do domu mi nesmí páchnout. Abych nemusela dělat denně rekonstrukce účetnictví svých klientů a žádat od bank jeden a týž výpis třeba 3x po sobě, vyhostila jsem dítě ze své pracovny. Do pracovny mezi ta lejstra mi nesmí páchnout.
Abych eliminovala geometrickou řadou množící se hory nádobí, špinavé fusky, bundy, kšiltovky, boty, papuče, tašky, batohy, mobily, nabíječky, nedopité kávy, nakouslé oplatky a jiné fujtajbloviny, vyhostila jsem manžela z kuchyně. Do kuchyně mi nesmí páchnout.
Docílila jsem toho, že veškerý bordel se vrší v jedné místnosti, přičemž je dítětem ve vozíčku soustavně přemísťován do jiné místnosti a zpět. Tam a zpět, zpět a tam. Tam. Tam. Tam. Pamparapadam.
Z IQ mi toho už moc nezbylo. Od té doby co chodím v předklonu a soustavně vracím na místo knihy, cédéčka, dálková ovládání a čisté nepoužité kusy nádobí válející se pod nábytkem, za topením apod., od té doby co několikrát denně skládám vytahané nepoužité oblečení zpátky do skříně, od té doby co několikrát denně zakopnu, upadnu a rozbiju si hubu o plyšového psa, plastovou kachnu, skládací leporelo, káču a plyšového medvěda, od té doby co stokrát za minutu stoupnu na malou dřevěnou kostičku, od níž mi bolest proletí až do mozku (teda tam co býval) a zpátky, od té doby morálně, lidsky i fyzicky chátrám.
Rozhodla jsem se zkusit rezignovat. Pořídila jsem si malá dřevěná pádla a při pohybu domem rozhrnuji hory bordelu pádly, přehazuji dětské hračky vidlema a odklízím závěje oblečení lopatou. Už se cítím lépe. Chodím nahá, nečistím si zuby, nečešu se a ani moc nejím, protože potřeby k těmto úkonům nutné se mi nepodařilo již několik týdnů nalézti. Začíná mi být dobře.
Rozhodla jsem se, vzíti svou omladinu na výlet.
S termokamerou v ruce jsem se vydala po domě hledat své dítě. Termokameru jsem si připevnila na čelo a pádly odhrnovala ten binec, signál zesiloval. Dítě jsem našla ve sklepě. Sedělo nad vysypaným 15 kg pytlem granulí a docela si bužírovalo. Pes ležel opodál a žral dětskou koženou botičku za 1.350,- Kč. Taky si bužíroval. Kolem běhaly myši a žraly zbytek útrob rozbité zavařeniny. Ani ty si nestěžovaly.
Lapla jsem dítě, hrst granulí mu narvala do kapes, aby bylo zásob na cestu a šla jej obléci. Cestou jsem našla hafo z jejího šatníku, takže než jsem opustila sklepní prostory, dítě bylo oblečené. Odložila jsem je ke dveřím, zavelela: „Sedni a zůstaň.“ a šla pro psa. Musela jsem mu dát náhubek. Náhubek nebyl k nalezení. Vzala jsem tedy dětské švihadlo a omotala psovi, hlavu, mordu i čenich. Připnula jsem ho na silonové punčochy a vydali jsme se ke dveřím, kde čekalo dítě.
Dítě tam nebylo.
Chopila jsem se termokamery. Byla vybitá. Podívala jsem se na psa. Vypreparovla jsem mu ze žaludku zbytky dětské botičky a zavelela: „Garfielde, hledej, hledej, kde je miminko?!“ Garfield mi vyrval z ruky zbytek podrážky, vsáknul si ji zpět do útrob a šel po stopě.
Dítě jsme našli až v pračce. Bohužel v ní několik dní leželo mokré vyprané prádlo a dítě od něj trochu navlhlo. Venku byly teploty kolem nuly. Usoudila jsem, že jako dobrá matka musím své dítě převléci do suchého. Omotala jsem je tedy do kuchyňských utěrek, švihadlo, které měl na hlavě původně pes, jsem ovázala dítěti kolem trupu a vydala se ven k autu. Pes nadšeně běhal kolem nás. Neměl náhubek. Odepnula jsem mu od obojku tedy silonky a hubu omotala silonkama. Klíčky od auta. Kde jsou? Ani po 3 hodinách jsem je nenašla. V kuchyni na sporáku však ležel šroubovák, vypáčila jsem tedy dveře auta. Dítě jsem posadila do sedačky, psa uložila v kufru a vydala se na cestu. Projeli jsme celé město, vzali to přes periferie i kolem krásných hlubokých lesů. Voněly hlínou, vláhou a nadcházejícím podzimem. Po slunci ani památky, ale lehký mlžný opar vznášející se nad kopci byl rovněž úchvatný. Koruny stromu začínaly zářit barvama, vzduch voněl příchozím chladem a vše se tak jaksi uklidňovalo, ukládalo ke spánku a tento klid doléhal i na mě.
Po hodině jízdy s otevřenými všemi okénky vozu jsem usoudila, že omladila má pohybu i čerstvého vzduchu dost, však už oba taky pěkně pšíkali, otočila jsem to tedy přes ručku a všichni jsme odpočatí jeli zpět k domovu.
Jak říká moje babička – člověk má život takový, jaký si ho zařídí, jen si to umět zorganizovat. A má pravdu.
|
