Garfield
Člen |
# Zasláno: 8 Říj 2009 10:25 - Změnil/a: Garfield
- Nahlásit
Po pěti letech života stráveného výhradně v panelovém 3+1 byl čtyřnohý svými dvounohými nadřízenými odvlečen do rodinného domu s velkou zahradou. Čtyřnohý z toho nebyl nikterak nadšen. Žádné výhody v tom nezřel, neboť panelákový byt mu skýtal jednu třetinu dne pohodlný klid pro slastný spánek, druhou třetinu dne trávil stejně v rozlehlém areálu jezdeckých stájí kousaje klacíčky, ostatní psy, lidi, koně a místní ochočené želvy. No a poslední třetinu dne trávil na prahu ložnice svých dvounohých představených naslouchaje celou noc tiše jejich pravidelnému dechu a tlukotu srdcí. Tři plus jedna v panelu a pánečkové koňáci? Co víc si může pes přát, žeáno.
Inu náhle se ocitnul na rozlehlé travnaté zahradě a tak si zaskotačil, inu co by ne. Sem tam ukradl botu, jindy míč, pak dětskou bábovičku, každý ho honil, řval na něj: „Dej to sem, ty debile, nebo Tě zabiju, to je fuj, to nesmíš!“ a byla to velká psina, tak co by si pes nezapsil.
A pak nastal večer. Zahrada potemněla, nad starou vetchou jabloň se vyhoupl měsíc a kolem plotů vystrkovala své ostré zoubky zvědavá kuna. Sýček houkal, vítr šelestil a okna domu náhle potemněla. Inu zaškrabal pes na dveře domu jednou, dvakrát a dle jeho očekávání byl vpuštěn dovnitř. Už už si to hasil po schodech do vyšších pater ulehnout opět na práh ložnice oněch dvounohých, když v tom byl vyhnán, vyštván a vypovelován zpět do osamělého chladného suterénu a veškerá radost ze zahradního běsnění byla ta tam.
„To tu mám zůstat sám? Proč nemůžu být s vámi?“ posmutněle naznačoval pes svým psovsky psím pohledem. Rysy vražedné bestie povolily a nebohý plyšový nekňuba byl chudinkou politováníhodnou. „Tady máš místo, tady zůstaň. Pelíšek, voda, granule a kostička. To je tvoje místo, opovaž se přilézt nahoru!“ popřáli dvounozí dobrou noc svému dlouholetému druhovi.
A tak dny běžely až jednoho rána zapřáhli dvounozí za auto cosi velkého zvláštního na dvoukolech. Odveleli psa, nasedli do auta, zamknuli za sebou těžkou železnou bránu a byli v prachu. Něco na nich bylo na odjezdu zvláštního. Něco psímu instinktu říkalo: „Tady něco smrdí“
Když se po několika hodinách dvounozí vrátili, vezli kromě auta a divného dvoukolého za autem ještě jakousi velikánskou dřevěnou boudu na korbě onoho dvoukolého. Celá rodina se radostně seběhla a když to velké těžké dřevěné sundávali, pořád se na psovitou šelmu pošklebovali: „No Gafíku, to je tvůj nový domeček, tady teď budeš bydlet, no ty se máš? Téda! Ty jsi dozajista šťastný pejsek!“ Psovitá šelma jejich zvláštnímu tónu příliš nerozuměla, ale když viděla, jak všichni radostně nalézají do oné boudy, honí se kolem ní, zavírají se navzájem a prchají navzájem, přidal se k jejich veselému laškování a netušíce nic zlého, skákal do boudy a z boudy jak divý, máchal radostným chvostem, poštěkával a aportoval do boudy a z boudy míčky, klacíčky a světu div se, i tu bábovičku mu dvounozí k aportu povolili. Aby tomu jeden pes rozuměl, říkal si štěkavičný.
Pak se cosi změnilo. Bouda byla umístěna do vsunutého výklenku domu, kde stávala dlouhé roky králičárna, ale po králicích už léta není vidu ani slechu. V dalším levelu naskládali do boudy deku... Oh psí bože, pak tam naskládali psův milovaný pelíšek.... Ježíšikriste, to snad ne, dali tam i jeho misku s vodou... a ke všem čertům uvrčeným, nakonec tam dali i misku plnou granulí!!!
Co to má znamenat? Vyděsil se psovitec.
„No Gafíčku, tak běž na místečko, honem?! No kde máš pelíšek? Kde máš granulky?“ Dvounozí rozpačitě hleděli na štěkavičného. „Kdepak, ten tam nebude ani za zlatý prase....“ pronesli divnou větu dvounozí a otráveně znechuceně hleděli na psisko. Psisko radostně zavrtělo chvostem, po lasiččím způsobu vklouzlo do boudy a.... už nevylezlo. Dvounozí zvědaví a hloupí chtěli juknout do psího soukromí, jakže se tam psisku daří a na uvítanou jen zacvakaly zuby, zavrčela bouda, zarezonovala střecha a tím celý ubytovací rituál skončil.
Od toho okamžiku tráví psovitá šelma většinu času v boudě, nelítá kolem brány, neřve, neštěká, nevrčí a neběsní. Nic ji nezajímá. Čas od času vyběhne z boudy, ukradne na zahradě tu kamínek, tam klacíček, onam urve ze šňůry sušící se kus prádla, rychle jak krysa potkaní zaběhne zpět do své zločinecké chýše a dál si tam přede svou bandylérskou.
Možná za dva, možná za tři roky dobrovolně ze své chýše vyleze a přijde nám po psovsku říci, že nás má třebas i rád, jen se budeme divit, že nám nějak zestárl, zešedivěl, že trochu smrdí a je dosti zplstnatělý, ale to už je úděl života psího....
|
