Garfield
Člen |
# Zasláno: 29 Srp 2008 10:28
- Nahlásit
S ohledem na dobu minulou (rizikové těhotenství s nutností ležet, šestinedělí a socializace mě samotné na nový život s dítětem) byl pes jaksi zanedbáván. Soustředili jsme se především na jeho navyknutí na dítě a na to, aby nebyl kvůli dítěti odstrkován a necítil se "nechtěný". Takže jsme se s milým psíkem spíš jen ňuchňali, tahali ho všude s sebou i s kočárkem, balónkovali a klacíčkovali, ale žádný dril ani cepování se nekonalo, nebyl čas, ani síla a ani chuť resp. nebylo soustředění a bez toho to nemá smysl.
Včera nastala psákovi změna. Již několik dní chodíme na pole sem tam nějaká poslušnost, stopování na volno, vyhledávání pánečka ztraceného tisíce kilometrů v kukuřičném poli a tak, spíš zábava.
Neboť jsem se rozhodla umístit psa opět do prostředí cvičáku a taky pokračovat v nějakých těch zkouškách, zkusili jsme generální zkoušku bez psů:
Včera jsem s ním sama s Myšmou v klokance vyrazila na pole. Psák doma uviděl několikero předmětů jako postroj, stopovačku, činku, ledvinku na kokina a stopovací předměty, do nichž byl umístěn Lovecký salám a zešílel. Skákal, kňučel, byl dychtivý a nadržený.
Napřed jsme se po poli nějakou dobu jen procházeli a házeli balónek jen tak hrou, nikoliv aport-přines. Potom jsem odložila kynologickou výstroj, dítě pohodila do pole i s klokankou a šla na věc.
"Gafíku, ty psíku pitomá, pojď na to!"
Gafík rotoval kolem mě, oči mu zářili, hubu od ucha k uchu a stále výskal: "Honem, honem, tak už něco chtěj, rychle něco chtěj!"
"Ke mně!" pes nakvačil a jako správný vrcholový "ipák" čučel zpříma do očí. Byl po něm hozen piškot: "To je hodná psa!" Chlamst, piškot zmizel v útrobách.
"K noze!" plác do stehna a obrat vpravo. Psák se odrazil všema čtyřma z původní polohy a jediným přeskočením přiskočil k noze vpravo a zase ten ipák.
"K noze!" plác do stehna a obrat vpravo a vpravo a vlevo a vlevo a vpravo.
"Lehni!" psák skákal jak hops kulička až mu i ovčáči stojící uši plandaly při odrazech.
"Ty seš ipák! No to je ipáčisko, šikovnýýýý!"
A chůze u nohy..., z ledvinky se táhla vůně Lovečáku, pes ipoval až to hezký nebylo, téměř mi šlapal po nohách. Odkládal se za pochodu v sedu, v leže i ve stoje, ať jsem rotovala po poli, jak chtěla, setrvával v odložení a čekal na můj příchod a piškotovou střelbu.
Po dlouhodobém odložení zazněl povel "ke mně". Psák vystartoval a řítil se na mě MIGovou rychlostí, skoro to neubrzdil a už chňapal po piškotu.
"Lehni, zůstaň." a kráčím pár metrů od psa. Pes má tep 550 v očekávání, s čím zase přijdu a je natěšenější než na začátku cvičení. Zařadila jsem posunkové povely. Psák ze sedu s sebou do lehu skoro praštil o zem, při vstávání vyskakoval jak koza, oči velikosti pátracího balónu, uši postavené až k drátům vysokého napětí táhnoucím se nad polem.
Pak přišlo opět odložení a panička šla k Myšmě.
"Co tam dělá?" říkal si pes.
"Sakra, nesnáším, když mě odloží a jde se muchlat s tím malým křičícím, nesnáším to, asi půjdu za ní, já chci jít za ní."
Vycítila jsem, jak se psem šijou všichni čerti a pohlédla přisně na něj, z dálky jsem sykla. Psák se přilepil břichem k zemi a tep mu zrychlil na 783 tepů za minutu.
"Týýýý vole, vona bere stopovačku, no tak to je bomba, tý vole, to přijde do hry ten salám, jako jo....!!!" říkal si pes a měl co dělat, aby to odložení uodložil.
Připnula jsem mu k postroji stopovačku, dala zůstaň a šla našlápnout stopu a položit 4 textilové balíčky naplněné kouskem Lovečáku. S ohledem na fakt, že i před tím pes dělal stopy velmi dychtivě, měl problém počkat na povel "Hledej" a byl urychlený, předměty velmi flákal, protože táhnul po stopě dál a byl příliš horlivý, říkala jsem si, že dnes to bude masakr typu cirkulárka. Položila jsem poslední předmět, ještě pár metrů kráčela rovně a pak velkým obloukem k odloženému psisku.
Psisko kupodivu leželo a nevstávalo, což samo o sobě bylo pro mě velmi překvapivé. Psisko zůstalo ležet i když už jsem držela stopovačku v ruce a stále jen lačně hledělo vpřed po směru stopy. Chvíli jsem ještě stála a mlčky nevěřila vlastním očím, on fakt zůstal ležet....
"Hledej!!!"
Psák vyrazil, stopovačka mi zabzučela v ruce a psák se ztratil 10 m přede mnou. Bystře jsem hledala očima, kdy se přiblíží první předmět, jakmile byl pár centimetrů před psem a pes k němu natáhl krk, škubnula jsem a psa položila ve směru stopy s předmětem mezi packama. Kráčela jsem šlapajíce na stopovačku až k němu. Zvedla předmět, dala mu ho očuchat: "Hodný bafák, no to je Gafák, to je komisař!" a vytáhla z kapsličky salám.
"Chlamst! To ses teda nepředala šéfová." zašklebil se pes. Rukou jsem jej přidržela páteří u země, aby nevyrazil před povelem.
"Hledej!" a psák vykročil tentokrát umírněněji.
U druhého předmětu jsem opět škubla a opět celou ceremonii s vytahováním salámu a pochvalami úmyslně prodlužovala a psovu euforii umírňovala.
No nic, uvidíme, co udělá u dalšího předmětu sám.
Psák u dalšího předmětu zalehnul, čmuchl do něj čumákem a už se chystal pokračovat.
Hrozitánsky jsem sykla: "SSSSSSSSttttt!!!"
"No jo no, dyk už ležím" znechuceně se po mě ohlédl a zalehnul.
Opět ceremonie a velkoobřad s vytahováním kokina, chvilička pauza v lehu a pak další "hledej".
Další předmět označil psák bez škubnutí a bez syknutí.
Došly jsme až na konec stopy, kde byl odepnut ze stopovačky a za odměnu mu byl hozen klacíček, s nímž chvíli rotoval po poli a ječel na celé okolí: "Su dobrej, jako fakt su dobrej, heleďte, jakej já su machr!!!"
Pak přišel aport činkou pracovně nazývanou "dřevák", která se užívá jen na aporty tzv. předpisové.
"Ke mně!" přiskočil.
"K noze!" přiskočil až se mu uši sklaply.
"Sééédnííííííí!" a odhodila jsem činku.
Psák na ni zíral, jak letí a dopadá a nervičky mu škubaly o sto péro.
"Už můžu?!?!?!?" pohlédl na mě a ze zadku mu šlehaly plameny turba.
Mlčela jsem a soustředě na něj zírala v očích mi běžely titulky: DACANE, OPOVAŽ SE VYRAZIT!"
Pohlédla jsem směrem k čince a vykřikla: "APORT!"
psák vystrtoval a lapl činku.
"PŘINES!" psák z pětky zařadil na jedničku a ploužil se neochotně ke mně.
"PUSŤ!" psák na mě juknul a zasyčel: "Trhni si, dnes už jsem se snažil dost, činku ti prostě nedám, trhni si, sem řek!"
Zařvala jsem ještě třikrát pusť a držela činku, kterou mi pes rval z ruky silou několika tisíc newtonů.
Nepomohlo nic.
Pustila jsem tedy činku a vyjekla: "FUJ."
Psák pustil.
Ledvinka se otevřela, z ní se vyvalilo několik kilogramů piškotů a cvičební den byl u konce.
Jak to bude vypadat naostro, asi ani vědět nechci...
|
