Mucholabka
Člen |
# Zasláno: 11 Lis 2006 17:20
- Nahlásit
Dneska jsem byla s Bucou u našich a do úterka jsem jim jí tam nechala-každý týden mě přemlouvali, ať ji tam nechám, a stejně pojedem pryč, tak ji aspoň pohlídají. Hned jak jsem přišla domů, šla jsem pro Ašenku do kotce, čůrnula ji, po uvítací akci jsem s ní šla do garáže psiskům uklidit a vytřít. Tu Aša zjistila, že Bucku nemá ani v garáži-občas to tak dělám, že Ašu vyhodím ven a Bucu nechám vevnitř nebo naopak, ať od sebe mají pokoj. Obvyklá zvyklost, že se navzájem bouřlivě uvítají-teda Bucka bouřlivě (Aša jenom vrtí ocasem a olizuje jí hlavu, ale i to je na ni neskonalá bouře emocí), tedy obvyklá zvyklost se nekonala a Aša dostala jeden ze silnějších hysterických záchvatů. Točila se dokola, hryzala si ocas, lízala zem, hrozně u toho pískala, hledala, koukala-snažila jsem se její rozrušení jako obvykle uklidnit chycením, "pokecem", sérií povelů, tentokrát to moc efekt nemělo. Však co, poradí si s tím, a zatímco dělala vylomeniny, zametla jsem potrhané kousíčky něčeho neidentifikovatelného, mezi tím s Ašou mluvila a sem tam ji pohladila, začala jsem vytírat...teď poslouchám-normálně před mými zraky se demonstrativně vyčůrala do pelechu-Aša, ta úzkostlivě čistotná potvůrka, která když jednou udělala hovínko, nechtěla nás k němu pustit. Tady by bylo všechno nadávání marné-to byla prostě demonstrace za Buco-Ašecí práva, tak jsem jenom hodila pelech do umyvadla...
Proč zrovna já, tak činorodý člověk, musím mít psa, který nesnáší změny? Myslela jsem, že když budu vyrůstat v éře hysterických aprikotů, nic mě nepřekvapí, ale někdy je to i na mě moc.
|
