| Autor |
Zpráva |
Garfield
Člen |
# Zasláno: 17 Bře 2005 10:27
- Nahlásit
V poslední době se setkávám často s obavou, zda nechat psa po utracení "napospas veterináři". Sama jsem si tělo svého psa nevzala, protože jsem nesnesla myšlenku mít svého kamaráda na zadním sedadle auta mrtvého, někam ho vozit, manipulovat s ním a dívat se, jak začíná postupně chladnout, tuhnout a jak se mu kalí oči. Chtěla jsem si ho pamatovat živého, maximálně tak těsně po tom, co naposledy klidně bezestrachu vydechl a zanechal ve mě pocit klidu a smíření. Spousta lidí mi to vytýká se slovy, že v praxi se stává, že veterinář psa úplně neusmrtí, pouze je uvede do hlubokého kómatu a pak jej prodá kamsi na pokusy. Mně to připadá jako blbost, pokud by se to dělo, byly by útulky poloprázdné, zatím praskají ve švech. Moci psa někde sama zakopat a vědět, že "za ním můžu přijít" je sice oduševnělejší než-li otřesný proces kafilerie, ale i mě samotné je zcela jedno, jak s mým tělem naloží po smrti...
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 17 Bře 2005 10:30
- Nahlásit
přečti si fórum "SMRT" - tuším, že nezařaditelné dotazy - tam se to probíralo docela dlouho 
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 17 Bře 2005 10:31
- Nahlásit
http://www.cz-pes.cz/bb-diskuse-index.php?action=vthread&forum=7&topic =153
tady
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 17 Bře 2005 10:57
- Nahlásit
Četla jsem fórum "SMRT", ale neřešila se tam nastíněná situace s veterináři.
Víš, já neměla tehdy sílu si toho psa vzít, prostě jsem se na něj nemohla už ani podívat a musela jsem utéct z ordinace, ale pak se to člověku rozleží v hlavě a zase by ho měl rád někde blízko sebe. Taky je rozhodující, jestli je s kým a kam psa zakopat. O kafilérce vím více, než je zdrávo, ale jsem příliš realista a žiju tím, že toho psa už to pak nebolí, necítí ani smutek, ani strach ani samotu, je to jedno. Má povinnost končí tím, aby přestal trpět, odešel v klidu, bez nervů v přítomnosti někoho, komu věří a s kým usne tiše a v pohodě... Brečím.
|
Anonymní
|
# Zasláno: 17 Bře 2005 11:40
- Nahlásit
Pro Garfield - jestli te to uklidni, tak zastavam naprosto stejny nazor jako ty. Pochybuju, ze nejaky vet psa jen uspi a pak ho da na pokusy, ja musela nechat utratit svoji (15 letou) cubinu kvuli nadoru jater,asi nemela bolesti,ale bylo ji moc spatne a konec se blizil velmi rychle. Zni to cynicky, ale myslim, ze uz by na ni zadny pokus nestihli provest.Uspat jsem ji nechala,aby odesla dustojne a zbytecne netrpela par poslednich hodin(taky ted rvu a pritom je to uz vic nez rok). taky jsem ji tam nechala a vycitky kvuli tomu urcite nemam.Ze pejsina umrela vim 100%, protoze vet pak delal pitvu a vysledek nam rekl.
Pokud vim, na pokusy nevezmou kazdeho psa, specialne se na to slechti, aby meli urcite vlastnosti (kamaradka takhle zachranila stendo basseta, ale bylo strasne citlive na spoustu veci a moc vysokeho veku se pejsek nedozil:sad
|
Anonymní
|
# Zasláno: 17 Bře 2005 11:42
- Nahlásit
nemelo tam bytale  nejak blbnou smajlici
|
Martina
Člen |
# Zasláno: 17 Bře 2005 11:56
- Nahlásit
Garfield
Anonymní
Tohle mi nedělejte, slzím tu u monitoru. V práci a v kanclu se šéfem.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 17 Bře 2005 12:11
- Nahlásit
Víte ten můj příběh o utraceném psu a o mé neschopnosti nebo nemožnosti si vzít jeho tělo měl ještě jednu velmi krutou dohru. Opustila jsem ordinaci s tím, že jsem nebyla schopna se na to tělo už ani podívat, natož jej někam vozit. Mnohým není třeba popisovat, co udělá první zkušenost s utracením psa, natož když ho máte od 2 měsíců a umřel skoro v 15ti letech, prostě jsem byla zralá na psychinu a druhý den jsem měla jet někam na služebku. Mám špatný orientační smysl, navíc jsem byla s nervama v trapu, furt jsem za volantem brečela, nic jsem neviděla a tak jsem zabloudila. Zaparkovala jsem auto kdesi mezi obcema na blikačky, otevřela mapu a snažila se zjistit, kde jsem. Vystoupila jsem z auta. Venku byl zvláštně odporný sladký puch. Stála jsem u nějaké brány a přijížděl náklaďák, chtěla jsem se zeptat řidiče, kde to jsem a pak mi to došlo. Stála jsem přímo před kafinou v Medlově. V tom autě klidně můj pes mohl být, protože byl utracen den před tím pozdě odpoledne a tohle byl první ranní svoz těl... Nejsem pověrčivá, ale tohle byla síla.
|
Martina
Člen |
# Zasláno: 17 Bře 2005 12:30
- Nahlásit
Garfield
To je mi líto. Ale i kdyby tam byl, tak to byla jen jeho schránka, dušička už byla někde v psím nebíčku. Neudělala jsi nic špatně.
Taky bych tak jednala.
|
Anonymní
|
# Zasláno: 18 Bře 2005 06:34
- Nahlásit
Jak říkal FiSt, pokusy na těžce nemocných a většinou téměř umírajících psech by neměly smysl a většina psů by se výsledku pokusu ani nedočkala. Nehledě na to, že většina veterinářů se snaží psa vnutit zpět pánovi, aby neměli další práci a papírování s tělem... Existuje web o pokusech na zvířatech, existují "chovatelské stanice bíglů, opic a myší", kde mají chovají stovky mláďat za účelem pokusů, užitná hodnota psa, resp. lhůta, do kdy musí být utracen je rok od započetí pokusu. Jsou tam i autentické záběry z oněch pokusů... Raději na to nemyslet.
|
Ivana
Člen |
# Zasláno: 18 Bře 2005 10:11
- Nahlásit
Já tohle znám z opačné stránky.
My museli 2x nechat psa uspat,jednou pro torzi,podruhé pro rakovinu,jednou staré feně 14 let praskla céva na játrech a vykrvácela do těla.
Naši psi byli uspáni u nás doma veterinářem ve svém prostředí.
Je potom opravdu hrozné vykopat jámu,mrtvé tělo odnést,položit do jámy,přidat hračku a zasypat hlínou a koukat se jak pes pod hlínou mizí.Když jdu na zahradě okolo hrobů,tak mám slzy v očích.
Chápu tě,ale určitě na pokusy nešla,nebo nešel.
Je to velice smutné téma o tom hovořit,ale bohužel to patří k životu a naši kámoši žijí kratší život než my a tak se se smrtí holt setkáváme a setkávat budeme,protože vždy si pořídíme nového kámoše a na toho který odešel budeme vzpomínat a připomínat si ho z fotek.
V srdci nám zůstane navždy.
|
niniel
Člen |
# Zasláno: 18 Bře 2005 10:27
- Nahlásit
Ivana
Ja takhle kopala jamu milovanemu kocourovi. Dokonce jsem pro nej psa i na silnici, kde lezel. Musim rict, ze jsem se z toho psychicky zhroutila. Kdybych jen vedela, ze ho zajelo auto a nemusela ho videt a zakopavat, tak bych to tak silene nebrala.
|
Evik
Člen |
# Zasláno: 18 Bře 2005 12:29
- Nahlásit
niniel
ono je to těžké i když nevíš, jak ti pes či kočka zemřeli....Našim sousedům na chatě se před několika ztratil pes a už se nenašel....Pokaždé, když se dozví zprávu, že se někde našel mrtvý pes, znovu prožívají tu bolest ze ztráty kamaráda....měli ho taky moc rádi (jako dítě, které neměli....) to je pak ještě horší....
|
Anonymní
|
# Zasláno: 20 Bře 2005 19:36
- Nahlásit
Své přátele nechávám odejít (po hodně zralé úvaze a poradě s vety) vždy zásadně doma = vet přijde večer k nám na návštěvu, pejsek jako vždy dostane najíst a vycházku atd. posedíme dáme kafe - pejsek je jako vždy když přijde návštěva u toho a pak si ho zavolám sedneme si s vtem na zem , pejska já do náruče - mazlíme se. Vet ho uspí sedativy a po 5 minutách ho "douspí" nastálo. Pejsek mi odchází v náručí. Říkám mu "čekej - já přijdu" a jaksi "vím" že mu nekecám... určitě se s celou svou smečkou najdu až přijde čas můj.....
No a teď technicky: naprosto jasně cítím že mu přestane tlouct srdce....vet mi vždy i půjčí stetoskop abych se přesvědčila že je tam již ticho...vždy jsem z toho úplně v tranzu smutkem a bolestí na duši takže již mrtvého ho mám v náručí dost dlouho na to aby se po chvíli probral a začalo mu zase tlouct srdce či co.....Já osobně mám ráda na svých pejscích jejich osobnost a duši. Pokud zemřou, nemám vztah k jejich tělu - nevadí mi tedy kafilerie a pokud by třeba bylo možné darovat zdraví orgán mého zemřelého psa pro jiného psíka - klidně bych souhlasila.
Zakopávat si pejska nikdy nebudu- budu mít v životě asi více psů a nelze nějakého preferovat že půjkde na zakopat a jiný ne...a to by za chvíli byl z výběhu pro živé psy jen psí hřbitov......moji psi jsou velcí asi jako dalmatin a další asi jako jezevčík...ale každý má svůj způsob....
Brrr , to je ale smutné téma---
|
Terri
Člen |
# Zasláno: 20 Bře 2005 20:04
- Nahlásit
Pokud zemřou, nemám vztah k jejich tělu
Je to zvláštní, ale když nám umřel pejsek, tak jsem měla pocit, že už to není on... Prostě najednou byl pryč a to co zůstalo bylo jakoby tělo bez něj..
Mi spíš vadí, že nad tím potom (kafilerka ..) nemám kontrolu co se děje, nežto když ho pohřbíme my, tak víme jak kde..
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 21 Bře 2005 10:43
- Nahlásit
Anonymní
Napsala jsi to hrozně. Úplně na mě dolehlo to tragično posledního žrádla, posledního venčení (ta hrozná zbytečnost, nesmyslenost a marnost, když už toho nebude třeba) a to, jak na psa mluvíš, jako by to nebylo naposledy. Ale je to krásný, citlivý a nejschůdnější možnost.
|
