Kynologická diskuse

- Kynologická diskuse - Odpovědět - Statistika - Registrace - Hledat -

Kynologická diskuse / Veterina, o zdraví i nemocech psů / Selání ledvin

Autor	Zpráva
Vrtulka Člen	# Zasláno: 16 Čec 2014 07:15 - Nahlásit Dobrý den všem....teda pro nás zrovna tak moc dobrý není ale ráda bych tímto příspěvkem přidala pár informací... Za posledních 14dní jsem pročítala snad veškeré možné diskuze k tématu selhávání ledvin u pejsků. Dost mě mrazilo, jelikož jsem nikde nenašla, tak astronomická čísla krevních testů, jako měla ta naše 3 holka zlaťačka (GR). Kreatinin přes 1200, Ure přes 50...víc už přístroj neměří. Od začátku jsme věděli, že to dobré není. Amynka přestala žrát, hubla, víc odpočívala. Ale pořád to "nebalila", běhala, byla s námi,vrtěla ocáskem, dorážela....i VET říkali, že si zaslouží léčbu, že je na ní vidět, že chce bojovat. A tak jsme bojovali.Na včerejšek jsme měli dokonce dohodnutou hospitalizaci na klinice Jaggy, bylo nám jasné, že je to jen pokus, že nás to bude stát veškeré úspory. Ale chtěli jsme to zkusit. Amynka už ale ne Bohužel včera ráno odešla za duhový most. Proč ale píšu....prosím všechny pejskaře a i veterináře.....informujte všechny páníčky a paničky o všem ohledně onemocnění ledvin a hlavně o tom jak vypadá poslední stádium....protože, to co jsme museli s naší kráskou prožít poslední noc nepřeju nikomu!!! a hlavně ne těm našim miláčkům. Nejsem sice věřící, ale bylo to peklo a já prosila boha, aby to už konečně skončilo....bohužel nám v noci nikdo nepomůže (alespoň já o nikom nevěděla) a jestli se bojíte, že nepoznáte na pejskovi, že už nechce bojovat....tak věřte, že poznáte!!! Ale o tom někdy příšte, na to zatím nemám sílu....
davidkova renata Člen	# Zasláno: 16 Čec 2014 09:05 - Nahlásit Vrtulka upřímnou sousrtast,je to děsný..pokaždý
corgi Člen	# Zasláno: 16 Čec 2014 09:25 - Nahlásit Upřímnou soustrast... Já jsem svému štěňátku říkala, že nevím, proč musí být jeho krátký život plný bolesti a utrpení, co hrozného musel v tom minulém udělat, ale teď už bude od všeho očištěný a vrátí se někdy jindy, někam jinam, zdravý Každý, kdo má srdce, to na svém psovi pozná, ale nic to nezmění na tom, jak je to rozhodnutí těžké.
Walda Člen	# Zasláno: 16 Čec 2014 09:36 - Nahlásit Vrtulka Ahoj, já jsem přesně tohle prožil s goldenkou Lucky 15.března 2009.
Nicky Člen	# Zasláno: 16 Čec 2014 16:26 - Nahlásit Náš pes 15 taky odešel na ledviny. Byl starý, proto jsem byla proti léčbě, bohužel rodina léčit chtěla. Prodloužili jsme mu život cca o 14 dní. Je lepší ukončit trápení psa dříve než pozdě. Lidé v bolesti touží, aby zde byl jejich přítel co nejdéle, ale na to nemají právo. Pokud máme tu možnost ukončit psí trápení, měli bychom ji i využít. U mladého psa bych bojovala všemi dostupnými prostředky, dokud on sám chce. Upřímnou soustrast
Vrtulka Člen	# Zasláno: 17 Čec 2014 07:19 - Nahlásit Děkuju všem za slova útěchy, ani jsem nečekala, že se hned někdo ozve Je tu druhé ráno bez tý naší chlupatice a je to smutné....musím, ale napsat, že je to takové zvláštní...všude je ticho....není pelíšek, není miska s vodou, není plácání ocáskem, není klapot drápků o podlahu....ale mi máme nějaký zvláštní klid v duši.....nevím čím to je, jestli tím že se tak strašlivě trápila a teď už jí opravdu nic nebolí nebo tím, že nám umřela doma...nevím? Před 4lety nás totiž opustila naše první zlaťačka, skoro ve 14letech (také na selhání jater a ledvin), tehdy to bylo ale jiné. Byl to náš první pejsek. Ve čtvrtek najednou přišel zlom ve zdravotním stavu, v pátek po vyšetření....dg.selhání jater a ledvin, pokus o zlepšení infuzí a pak doporučení k euthanazii...po poradě s rodinou jsem jí ještě odvezla domu a měli jsme termín na druhý den v 10,00. Neměli jsme žádné zkušenosti, tak jsem dala na radu známých....hlavně jí nech uspat na vet a neber si jí domů....nevím, prostě jsme to tak udělali, byli jsme s ní do poslední chvíle. ta cesta domů a do prázdného domu....hrůza. úplně mě to srazilo na kolena...bylo to strašné a musím se přiznat, že jsem vůbec nečekala jak mě to bude rvát a ničit. Bylo to tak rychlé..Jediné co mi hodně pomohlo, bylo to,že jsem hned v neděli zarezervovala nové štěndo nakonec to nedopadlo, tak jsme od Vánoc intenzivně hledali nové a našli.....v květnu 2011 jsme si vezli tu naší novou krásku Amynečku domů. Sice došlo k výměně....naše dcerka Verunka(tehdy jí byli 5let) se zamilovala na první pohled do druhé volné fenečky a nechtěla slyšet o jiné. Tak jsme jí ustoupili a vezli si domu toho prcka. Je pravda,že byla už od narození menší (prý mohla mít nějakou vrozenou vadu ledvin). Prostě si nás na ten svůj krátký život vybrala Nevím, možná k tomu klidu přispělo i to, že jsme si celá rodina prožili i tu přípravu hrobečku, pohřeb a to vše kolem....vůbec jsem nevěděla jak s dětmi (věk 9 a 6 a ještě dvě starší 24 a 21let), tak jsem se radila i s lékaři a všichni doporučili nechat je aktivně u všeho, prý se dětská dušička potřebuje rozloučit a zcela to uzavřít....musím říct, že jsem je nechala ať dělají to co cítí....všichni jsme s ní spali na zemi v obýváku, jako vánočky pravda, když se blížilo svítání a pomalý konec a Amy mi tělem a očima řekla, že chce ven, tak jsem se modlila, aby se nevzbudily. Když jsem jí pomohla na nohy a otevřela dveře, tak se Amy najednou tak pevně rozběhla k tomu svému stromu a šťastně se pod něj zavrtala....a mě bylo jasné, že je konec. Rychle jsem zavolala všechny dospěláky, aby se rozloučili....Starší syn musel do práce....ona to snad věděla...naposledy vydechla snad 5minut co odjel...A pak muselo přijít to nejtěžší....vzbudit ty prcky a říct jim tu smutnou zprávu...po prvním návalu bolesti a pláče najednou vše přijaly, začaly malovat obrázky, psát dopis, malovat lampiony štěstí, chystat hrobeček.....strašně nám všem bolestí zdrceným dospělákům pomohly. Takže si myslím, že to tak bylo správné. Myslím si, že neexistuje rada, jak tuhle hrůzu přežít bez bolesti, slz a výčitek.....jestli je lepší jet na vet nebo nechat doma.....ve finále to stejně může všechno skončit plně jinak....Snad několik mých řádků pomůže někomu dalšímu, kdo bude v diskuzích hledat radu, útěchu atd.....
davidkova renata Člen	# Zasláno: 17 Čec 2014 08:10 - Nahlásit Vrtulka Myslím si, že neexistuje rada, jak tuhle hrůzu přežít bez bolesti, slz a výčitek.. to jistě ne. Osobně se snažim rozumově zaujmout postoj,že prostě vše živé jednou odejde a jediný co je důležitý je,jak stráví svůj čas tady..pokud je jejich život štastný ,spokojený a naplněný radostí,láskou a péčí,je to dar,kterého se milionům zvířat nedostalo .myslím,že víc pro ně udělat nemůžeme,protože běh života zastavit nedokážem..ale tohle vůbec neni málo i tak je to ale strašně těžký..
corgi Člen	# Zasláno: 17 Čec 2014 09:58 - Nahlásit Vrtulka Kromě toho, co jste udělala pro pejsinu, myslím, že jste zaujala naprosto perfektní postoj i vůči těm mladším dětem. Mnohem líp tak pochopí, že smrt je nedílnou součástí života, měli možnost se s milovaným mazlíčkem rozloučit a v neposlední řadě viděly, jak se se psem zachází po smrti - že je zachována jistá důstojnost, že je s tělíčkem nakládáno s láskou, že je to "pohřeb", ne "zbavení se těla". O to všechno by děti přišly, kdybyste nechali psa uspat na veterině a nechali ho tam...
PetraK Člen	# Zasláno: 17 Čec 2014 12:23 - Nahlásit Vrtulka jak tuhle hrůzu přežít bez bolesti, slz a výčitek.. ne, rada na to není. Mám to za sebou nedávno, zcela stejně nečekaně. Každý se s tím musí poprat. Je skvělý, jak jste na to prcky připravila. e finále to stejně může všechno skončit plně jinak přesně. My jsme nečekaně na veterině zjistili, že prostě nemá smysl našeho pesana budit, protože by to prostě nešlo, tak ač jsem si vždy říkala, že usne jednou (za dlouho) doma, bylo to nakonec úplně jinak. Ale mohl odejít v klidu, bez bolesti a se mnou.
Baggie Člen	# Zasláno: 17 Čec 2014 19:41 - Nahlásit Vrtulka Zdravím Vás... Včera jsem sem chtěla napsat, ale nakonec jsem všechno smazala... Svojí milovanou foxinu, prvního psa, jsem nechala uspat před třemi týdny, 29.6.. Bylo to rychlé, nečekané, neléčitelné. Moc mi pomohlo, jak jste dnes napsala "jak tuhle hrůzu přežít bez bolesti, slz a výčitek"... Já mám výčitky taky - pořád se motám v kruhu, že jsem si ničeho nevšimla, že jsem občasnou menší aktivitu přičítala věku (8,5) atd. atd., a nakonec skončím u toho, že i kdybych to věděla, nemohla jsem nic dělat, protože nemoc byla neléčitelná. Tak si pak vyčítám, jestli jsem na ni nebyla zlá, když jsem ji někdy popoháněla atd. atd. Je to strašný. Tak pak vzpomínám, co všechno jsme my dvě spolu zažily, kde jsme všude byly, jak jsme spolu zdrhly revizorům... Foxteriérka par excellence, láska moje. A vím, že měla krásný život, a že jsem ji milovala jak nejvíc to jde, že jsme byly nerozlučný parťačky, že jsem ji nechala uspat včas a rodina se s ní přijela rozloučit, že věděla, jak je milovaná a jedinečná, ale ty výčitky mám. Holky, odezní to někdy? Nezešílela jsem jenom proto, že mám ještě psa, akorát v pubertě...
Vrtulka Člen	# Zasláno: 18 Čec 2014 07:01 - Nahlásit Baggie Tak to je mi taky moc líto co trápilo vašeho pejska za nemoc? Myslím, že si nemáte co vyčítat, není co? Ne nadarmo se říká, čas všechno spraví....ono to tak opravdu je a bude, jen musíme chtít jít dál......Bolest ze ztráty bude vždycky, ale neučíme se s ní žít. Den ode dne to bude snesitelnější. Já osobně si myslím, že to nejhorší trvá tak ten měsíc, pak to prostě přijmete. Ta svíravá bolest u srdce a v žaludku začne pomalu ustupovat a vy začnete vzpomínat na ty krásně prožité dny, měsíce a roky a najednou zjistíte, že se při vzpomínkách dokonce i usmíváte Zítra jdeme s mladší dcerkou do trhu nakoupit nějaké nové kytičky a pak osázet hrobeček naší Amynečky.......Držte se
Vrtulka Člen	# Zasláno: 18 Čec 2014 07:03 - Nahlásit corgi Moc děkuji za vaše řádky
Baggie Člen	# Zasláno: 18 Čec 2014 20:59 - Nahlásit Vrtulka Foxinka měla autoimunitní onemocnění krve, a bohužel neléčitelný typ. Nijak se to neprojevovalo, jen byla poslední půl rok občas pomalejší. Pak najednou nechtěla moc žrát, měla bledé sliznice... Týden od diagnózy byla pryč. Najednou to v ní propuklo naplno a bílé krvinky ubývaly každým dnem. Víte, já se i usmívám, když na ni vzpomínám, někdy se rozesměju a přitom brečím jak želva... Vrtulko, já to všechno vím, vím taky, že ty výčitky plynou z náročnosti, kterou na sebe mám, protože ona byla prostě skvělá a nezasloužila si moje chyby... Smrt je v podstatě vteřina, a v tom je problém - musíte vstřebat jednu jedinou vteřinu, která hodně změnila, do celého života, do všech následujících dnů a měsíců... A musíte s tím začít hned. To je prostě tak strašný, sakra! Tohle je pro mě u neočekávané smrti to nejhorší, ale je to i to, co mě po nějaké době pošle dál - že se ten svět, do háje, nezastaví. Vy jste svým dětem smrt "představila" opravdu citlivě. Klobouk dolů. Zvládli jste to úplně skvěle.