| Autor |
Zpráva |
Anonymní
|
# Zasláno: 23 Led 2005 04:19
- Nahlásit
Jak jsi mohl?
Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval si mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stalo tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal si se: „Jak si mohla?!“ – ale nakonec si mi vždy odpustil, povalil si mě na záda a poškrábal na bříšku.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než si předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě si dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času si věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a byl si zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není „pejskař“ – ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se „zajatcem lásky“. Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk – přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělí – a kdyby bylo třeba, bránila by jsem je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývali časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš „ano“ a změníš téma.
Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všecky výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, když já jsem byla tvá jediná rodiny. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si papíre a pověděl: „vím, že jí najdete dobrý domov.“ Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s „papírami“. Musel si vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel „Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!“ A já jsem měla o něho starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul si se mému pohledu a zdvořile si odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.
Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ti dvě milé pani řekli, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal si žádný pokus najít mi nový domov. Potřásli hlavou a pověděli „Jak to mohl?“ Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že si to ty že jsi změnil názor – že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.
Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem „Jak jsi mohl?“ Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: „Je mi to tak líto.“ Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit – místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje „Jak si mohl?“ nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Konec.
Poznámka autora: Pokud vám článek „Jak si mohl“ vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.
Děkuji, Jim Willis
|
Ivana
Člen |
# Zasláno: 23 Led 2005 22:59
- Nahlásit
Tak slzy do očí tento článek vehnal i mě.
Bohužel se toto bude stávat i u nás a takových pejsků je mi moc líto.
Pokud bych ho chtěla umístit na své stránky tak pod to musím napsat,že autorem je pan Jim Willis?
|
Jana
|
# Zasláno: 24 Led 2005 00:38
- Nahlásit
Ahoj Ivano,myslim,ze ne. Cilem je,aby si tento clanek precetlo co nejvice lidi. Cim vic se bude dale publikovat,tim lepe!! 
Ja ho zkopirovala cely,ale myslim,ze uvadet autora neni nezpodminecne nutne.
|
Tonny
|
# Zasláno: 24 Led 2005 01:42
- Nahlásit
Ivana
Bohužel se toto bude stávat i u nás
Jak to myslíš?
|
Ivana
Člen |
# Zasláno: 24 Led 2005 13:02
- Nahlásit
Jak jsem to myslela?Tak,že si někdo koupí pejska,po nějaké době ho pejsek přestane bavit a dá ho do útulku(pokud mu nenajde v lepším případě nového hodné majitele) a tam v útulku, pokud se nenajde vhodný majitel ho po nějaké době uspí.Nemyslím,že by pejsky v útulku(pro které se nikdo nenajde) tam nechají dožít.
|
Anonymní
|
# Zasláno: 10 Dub 2005 20:12
- Nahlásit
|
Terri
Člen |
# Zasláno: 11 Dub 2005 08:58
- Nahlásit
FiSt
Tak za to bych ruku do ohně nedala 
|
nefer
Člen |
# Zasláno: 11 Dub 2005 09:17
- Nahlásit
Já též ne a po aféře s olomouckým útulkém už vůbec ne
|
jeany
Člen |
# Zasláno: 11 Dub 2005 09:51
- Nahlásit
Bulím jak malé děcko.  Je mi těch pejsků tak líto. Navíc mi ten článek připomněl, jak jsem byla naposledy na veterině se svým předchozím psem. Musela jsem ho nechat utratit... Nikdy na to nezapomenu...
|
Brigitta
|
# Zasláno: 30 Čen 2005 14:14
- Nahlásit
Tak to je síla, také z toho brečím. Je fakt, že je v tom obrovský kus pravdy a každý, kdo si pořizuje pejska by si to měl přečíst.
|
kure25
|
# Zasláno: 30 Čen 2005 18:47
- Nahlásit
Tak to je .... dojemny a ja rvu jeste ted ...
|
Anonymní
|
# Zasláno: 1 Čec 2005 08:26
- Nahlásit
je to strašné.Je to jako by vlastní dítě dali utratit.pro mě psi nejsou zvířata.někdo nechá uspat psa jen kvuli tomu že má zlomenou packua nemá na operaci,tak psa raději utratí a řekne vždyť je to jen pes.tohle neberu také bych mohla říct "To dítě zabijte, uspěte vždyť je to jen člověk" ,ale já to neřeknu.
|
Anonymní
|
# Zasláno: 1 Čec 2005 21:06
- Nahlásit
Právě prodáváme štěňátka. Článek jsem si okopírovala a vytiskla.
Noví majitelé ho budou dostávat připnutý k kupní smlouvě !
Ivana
|
haha
|
# Zasláno: 2 Čec 2005 19:51
- Nahlásit
Ani pro mě psi nejsou zvířata ale jsou to mí přátelé , součást mýho života o které jsem povinná se postarat vždy a za všech okolností, bohužel mnoho lidí kolem mě tohle vůbec nedovede pochopit
|
Anonymní
|
# Zasláno: 3 Čec 2005 15:01
- Nahlásit
haha
přesně tak. když si se psem venku hraju...tak nějaký lidi se tomu divjej jak kdyby viděli buhví co.
takové lidi nemám ráda. vím že nějakcí lidi psy nemají rádi ale to ještě neznamená že jim musí ubližovat.
|
kure25
|
# Zasláno: 3 Čec 2005 19:39
- Nahlásit
haha,anonym
Taky se mi to stava,vsichni rikaj,jakej to jsem "nadsenec" a protoze se alespon rodice snazim trochu "zasvetit" (furt jim vysvetluju,ze tak 1h po jidle nemuzou jit ven a litat kvuli torzi...ale oni furt ze to prehanim a tak .... :sad Vysledek tedy zadny. Znam taky hodne lidi,co psi MAJI radi,ale pouze jako psi takove-proste sem tak pohladit a jednou za uherskej rok jit na pul hodinky ven...Prave ti se na me vzdycky divaj tak ...opovrzive.................. Jsou tu ale i lide,kteri psy nemusi a proste si je teda nekupujou a ostatni jsou pro ne jako vzduch a rekla bych,ze je to mnohem lepsi,nez kdyz si nekdo poridi pejska a pak se mu nevenuje,prestane ho bavit a treba se ho zbavi....
|
Locco
Člen |
# Zasláno: 3 Čec 2005 20:54
- Nahlásit
Dnes jsem trochu upravoval evidenčni program nasemu veterinari, tak jsem tak dve hodinky stravil v ordinaci - to jsou i za tu kratkou chvilku pribehy na sbirku povidek.
Nejvic mne dostal nejaky starsi pan, podle odbornych terminu doktor - privedl starsi ale velmi zivou fenku voriska s tim, ze ma bilkoviny v moči (dle vzhledu prineseno vzorku skoro mleko). Vet jen pohledem odhalil i krev a navrhl krevni rozbor kvuli rozliseni poruchy ledvin nebo jen zanetu.
Jenomze pan doktor odjizdel na dovolenou, tak se rozhodl, ze se proste 10 dni pocka, fenka je stejne uz starsi, takze je stejne mozne, ze to neprezije, tak se proste uvidi ...
|
Terri
Člen |
# Zasláno: 4 Čec 2005 08:55
- Nahlásit
Locco
Já myslím, že by se při pracovních konkurzech daly psychotesty dělat podle vztahu ke zvířatům...
|
Lůca
|
# Zasláno: 22 Čec 2005 16:26
- Nahlásit
Mám kokřici - 2 roky a chtěla bych si k ní pořídit čivavu. Tady je ale kámen úrazu. Zajímalo by mě, jestli je lepší mít dvě fenky nebo si k ní pořídit raději pejska. každý mi říká něco jiného
|
