| Autor |
Zpráva |
Emzeta
Člen |
# Zasláno: 17 Čen 2005 12:11
- Nahlásit
dobry den, v cervenci budu mit stenatko, se kterym budu jezdit k nasim na navstevu - oni maji 6 misicni stenatko, ale bohuzel je slepe (od narozeni). Je to ciperny pes a chova se jako kdyby videl. A vypada a chova se velmi "stastne", protoze mu to pripada "normalni". Nevim jestli kdyz prijedu s mym stenatkem, ktere bude videt, aby to nejak "neublizilo" tomu slepemu pejskovi, ze pozna, ze ten druhy se chova "jinak" protoze vidi... Jaky mate na to nazor? Myslite, ze to nejak neovlivni? Dekuji
|
malika
|
# Zasláno: 17 Čen 2005 12:23
- Nahlásit
myslim, že zvířata sou v těchle věcech mnohem vnímavější než lidi. A jakýkoliv handicap vycítí a instinktivně se mu přizpůsobí. Sama to vidim na příkladu pes X člověk u asistenčních psů. Jakmile je cvičíme my zdraví cvičitelky, ačkoliv simulujeme situace na vozíku atd. je to pro ně hra, ale jakmile přijdou do kontaktu s opravdu postiženým člověkem zklidní se a začnou pracovat 
Myslim, že to bude v pohodě. Ze začátku bych sledovala jak na sebe reagují a jakmile si to "vyříkají" a určí kdo kam patří bude to dobrý
|
Evicka
Člen |
# Zasláno: 17 Čen 2005 12:33
- Nahlásit
Já si myslím, že to taky bude v pohodě. Hlavně zůstaňte v prostředí, které slepý psík dobře zná a všechny případné překážky mu budou známé. Určitě i při svém handicapu přivítá společnost příslušníka svého druhu. Já bych při jejich hře spíš dávala pozor na mladší štěňátko, aby tady nedošlo nedopatřením k nějakému poranění.Přeci jen rozdíl ve velikosti bude zřejmě markantní.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 17 Čen 2005 12:36
- Nahlásit
Je pro mě vždycky strašně dojemný, když vidím slepého koně nebo psa a vím, že je v životě šťastnej, protože důvěřuje konkrétnímu člověku a nechá se jím tím životem vést a užívá si každého pěkného dne, jako by byl zdravej. Je to smutný, ale hezký.
|
Evicka
Člen |
# Zasláno: 17 Čen 2005 13:21
- Nahlásit
Jednou jsem takhle zažila slepého koně. Dalo se na něm jezdit, ale byl hodně plachý, hodně se lekal. No není se co divit. Byla jsem s ním na vyjižďce, jezdili jsme stále stejnou trasu, kterou si pamatoval, když ještě trochu viděl a přes cestu najednou ležel strom. Musela jsem slézt a snažit se koně převést. Ale ouha, ten nechtěl za žádnou cenu, nakonec se mi to podařilo, při tom přemlouvání jsem zratila botu a domů jsem potom došla v ponožce, špinavá až běda a botu už jsem nikdy nenašla. Koník potom ovšem skončil neslavně. Nebylo lidí, kteří by mu věnovali dostatek individuální péče. Takže věřím, že i takový handicap nemusí být překážkou spokojeného života.
|
Garfield
Člen |
# Zasláno: 17 Čen 2005 13:28
- Nahlásit
Evicka
Znala jsem koně úplně slepého. S tímto handicapem žil 12 let (zemřel ve 23 letech). Učili jsme se na něm jezdit jako děti a pak už starší jsme jej brávali do terénu, pokaždé jinam (pole, louky, lesy, potoky, vymleté cesty apod.) byl skvělej a bezmezně nám věřil. Šel kamkoliv. Umřel na rozkvetlé pampeliškové louce v jednom horkém srpnovém odpoledni na infarkt. Pod modrým nebem za zpěvu ptáků. Hezký ne?
|
Evicka
Člen |
# Zasláno: 17 Čen 2005 13:29
- Nahlásit
Super, takhle bych taky chtěla umřít.
|
