Policejnímu psu přísluší dvojí úloha: úloha psa strážného a úloha psa stopovacího. Úloha první je mnohem lehčí a lze jí psa nejsnadněji naučiti, kdežto druhá klade velké a mnohostranné požadavky jak na učitele tak na žáka.

Nejdůležitější a stopovaného vypátrali, zadržeti a zaštěkati. K výcviku psa na stopě zbývají nám jen dvě možnosti. Téměř každý pes, zvláště v mládí, jeví snahu pospíchali za hozeným předmětem a hráti si s ním. Největší požitek má v dohánění kutálejícího se předmětu. Jakmile však dohnal valící se předmět, tu neučiníme-li tak my, pokusí se sám rozkutáleti ho znovu a znovu ho chytit. Známe dále mnoho štěňat, která sama od sebe přinesou hozený předmět pánu zpět, aby jim jej znova předhodil. Takovýto talent ceníme pro budoucí policejní službu velmi vysoko. Pes, který chvátá s vášní za hozeným předmětem a přináší jej svému pánu, bude s nemenší vášní hledati týž předmět, který mu někam schováme, a jakmile ho najde, ihned ho přinese, jen abychom pokračovali ve hře, která se mu líbí. Bude-li vůdce postupovati přesně methodicky, pochopí pes velmi brzy, že nejrychleji lze nalézti schovaný předmět, jde-li po stopě svého pána, který předmět uschoval. První možnost výcviku stopovacího psa byla by tedy dána ve využití této vrozené hravosti.

Druhá možnost je v tom, že pes, vycvičený již k obraně, nebo takový pes, který alespoň jeví k tomu talent, snaží se dohoniti cizího člověka, který ho dráždil a pak před ním prchá a snaží se „vyliti si na něm žáhu" za „rozlitou žluč" jeho zlobením. A opět: cvičíme-li psa správně a methodicky, pochopi velmi brzy, že nejdříve a nejbezpečněji dosáhne svého škůdce, který zmizel již jeho zrakům, když se rozběhne po jeho stopě.

Cvičení „apportování" klade na vůdce nejtěžší požadavky, protože je k němu třeba největší trpělivosti. U všech ostatních oborů není nikterak dle mého mínění zapotřebí dávati na jevo příliš mnoho povolnosti, protože při přílišné dobrotivosti vůdcově vyvine se u psa jakési lajdáctví, které vyžaduje pak, aby se se psem zatočilo trochu ostřeji a to ovšem mu nikdy neprospívá. Aby se mi špatně nerozumělo podotýkám, že dojde-li mi trpělivost, nezačnu snad psa mlátiti, neboť cvičiteli nesmí nikdy dojiti trpělivost, protože musí úplně ovládati své pocity a pohnutí. Největší ctnost cvičitelova není v trpělivosti, nýbrž v umění ovládati své pocity a hnutí. Aby mi bylo dobře rozuměno, uvedu příklad: dejme tomu, že cvičím se psem cvičení „daun". Pes už pochopil, co od něho chci a dvacetkrát už mi to dokázal. Zůstane ležet i když se vzdálím na 50 metrů. A najednou si vzpomene, vstane a běží k psinci. Doženu ho a přivedu ho zpět na jeho místo. Opakuje-li se to ještě jednou, pokárám psa přísnými slovy. Jsem přesvědčen, kdybych se psem zacházel stále stejně trpělivě jako v bavlnce a ještě stokrát zavedl ho tímto způsobem na jeho místo, že by mi ještě stokrát utekl. Proto ho ponejprv potrestám slovem, ale podruhé trhnu několikrát u psince ostnatým obojkem. Jakmile chci psu ujasniti, že na můj rozkaz má zůstati ležet, nedokáži toho jinak, než pochvalou a trestem. Pouhou trpělivostí neujasníme psímu mozku nic.

Vraťme se však k svému thematu, k výcviku v apportování. Při tomto cvičení radím přece jen k veliké trpělivosti, aby se ve psu nevzbudily nepříjemné pocity, neboť jakmile ztratí chuť k hledaní předmětů, jakživ z něho nebude dobrý stopař, resp. nenajde nikdy ztracený předmět. Neboť na výcvik apportování těsně pojí se výcvik v hledání předmětů a s ním souvisí zase hledání předmětů na stopě. Z toho plyne, že apportování je nadmíru důležitý cvičební článek, či dokonce základ. Samo o sobě nemá apportování pro policejní účely ceny, jenom fakt, že z vášnivého apporteura stane se zcela jistě i pilný stopař, dodává tomuto cviku takové důležitosti.

Čtenář poznal z pověděného, že jsem proto, aby se u psa při výcviku v apportování využilo jeho přirozené hravosti. Namítne-li mi někdo, že mnozí popírají správnost takovéhoto výcviku, odpojím, že ti páni kritikové nemají praktických zkušeností v chovu a výcviku psů. Chápu sice, že na př. u loveckého psa nelze užiti této methody, protože pes, který si hraje s hozeným předmětem, obyčejně při tom kňučí a lovecký pes, který by z kňučení vychoval se na psa hafala, nebyl by k potřebě. Donutíme-li psa k přinášení předmětů násilím, vyvoláme tím nepříjemné pocity, spjaté s představou donášení a i když po dlouhém a tvrdém výcviku docílíme toho, že pes skutečně hozený předmět přinese, neučiní to jistě nikdy s radostí, nýbrž jako velmi nepříjemnou povinnost. A kdybychom pak takového psa měli přinutit, aby na kilometr sledoval stopu a hledal ukrytý předmět, byla by to práce ohromně těžká, zdlouhavá a mnohdy úplně marná. U loveckého psa to konečně tak dalece neškodí, vzbudíme-li v něm násilným výcvikem nechuť k donášení, protože u něho vše to překoná lovecká vášeň. Policejnímu psu chybí taková vrozená vzpruha, která by ho přenášela přes všecky nepříjemnosti výcviku, proto ji v něm uměle vypěstujeme tím, že pěstujeme jeho vrozený pud přinášeti hozené předměty. Věcným a odborným výcvikem docílíme pak velmi brzy, že pes brzy pochopí, že nejde o obyčejnou hračku, nýbrž o povinnost, jíž musí dostáti.

Cvičení 11. Apportování

Při tomto cvičení vůbec neužíváme ostnatého obojku a vůbec zanecháváme každého trestání. Cvičení rozpadá se ve dva oddíly. V prvé části povzbuzujeme a vychováváme ve psu vrozenou jeho hravost v přinášení hozených předmětů, v druhém oddílu cvičíme vlastní nošení předmětů. Spojíme-li oba oddíly, nabudeme pak výkonu odpovídajícího plně předpisům a to tak, že pes rozběhne se za předmětem pouze na rozkaz pánův, sebere jej, přinese jej co nejrychleji pánovi zpět, sedne si před ním a teprve na jeho rozkaz mu jej podá. Nesmíme však hned od počátku vymáhati na psu dokonalé provedení cviku. Tím bychom v něm zcela určitě vyvolali nelibé pocity a právě toho máme se při tomto cvičení vyvarovati. Vždy mějme před očima zda si několikrát předmět vyhodí do vzduchu, po-hraje-li si s ním trochu, položí-li jej vůdci k nohám nebo jej upustí několik metrů před ním. Vyrovnání a vysoustruhování celého cviku děje se jen ponenáhlu, když už pes jeví vyvinutou vášeň donášecí, protože i když pak svým korrigováním vzbudíme v něm nelibost, donášecí vášeň jednou již vyvinutá, ji potlačí.

Pro první cvičení volíme jako předměty, jež má pes donášeli, nějakou ne příliš těžkou věc. Pár spletených rukavic nebo svinutou a provázkem převázanou punčochu, věchet slámy nebo dřevo asi zdéli 25 cm, ne příliš tenké a ne příliš silné. Dbejme vždy toho, aby se pes před cvičením vyprázdnil. Neposkytneme-li mu k tomu času a má-li toho potřebu, bude se chovat velmi nepozorně, dokud se mu nepodaří ulehčiti si.

Psu poručíme vždy lehnout a pak mu ukážeme předmět (zprvu jen měkké věci, jako na př. rukavice), jímž ho dráždíme, aby se zakousl. Stane-li se, necháme mu předmět, aby si is ním trochu pohrál a porval, za čež nám jistě bude každý pes vděčen.

Za chvíli vyprostíme předmět z jeho zubů tím, že mu z předu nebo se strany zatlačíme ukazovákem na jazyk nebo uchopíme palcem a ukazovákem dolní čelist co možno vzadu a ze spodu a lehce mu ukazovákem stlačíme jazyk. Tak si hrajeme se psem nějakou chvíli a to tak živě, abychom v něm vzbudili živou touhu žádaný předmět lapnouti a dle chuti si s ním pohráti. Při tom povzbuzujeme psa z počátku slovy „chyť ho, ks, ks, ks", později znenáhla změníme rozkaz v „apport ksksks" a konečně si i to „ksks" odpustíme. Odebíráme-li psu předmět, vyřkneme vždy rozkaz „pusť". Konečně ukážeme mu předmět, chviličku ho s ním škádlíme (aniž bychom mu jej však dali uchopit) a pak jej hodíme na několik metrů, při čemž voláme „apport". (Užíváme slova apport úmyslně, ač je to slovo francouzské, protože je libozvučnější, než české ,,přines", psi ho lépe chápou a krom toho je už příliš vžité - ba možno říci mezinárodní.) Pes se ovšem za předmětem rozběhne a uchopí jej, při čemž ho neustále povzbuzujeme; zvláště pak, když uchopil předmět, voláme „tó ibra sem apport" a namáháme se přiměti psa k tomu, aby předmět přinesl k nám. (Při tom často opakujeme povel „apport", aby se psu vštípil do paměti.)

U mnoha psů docílíme toho, když začneme ustupovati po zpátku, jakmile pes uchop!! předmět, při čemž voláme „apport sem, tó ibra, apport sem". Jelikož pes už od dřívějška znal rozkaz „sem", rád poslechne i nebude nesnadno tímto malým trikem dostati psa k sobě. Záleží ovšem také na tom, zda pes předmět, jejž byl uchopil, také skutečně donese svému pánu. Většina psů ponese ho více méně daleko k nám a pak ho upustí. Nám však hlavně záleží na tom, aby pes vůbec předhozený předmět popadl a podržel, pročež jakmile se jej dotkne, hned živě ho chválíme a voláme „tó ibra, apport sem". Upustí-li pes přece však předmět, neděláme si z toho prozatím nic, klidně jej sebereme a opakujeme. Jakmile však pes uchopiv předmět ukazuje, ze eventuelně byl by ochoten jej i přinésti, pohybujeme se pozpátku rychle zpět a živě psa voláme, abychom uspíšili a usnadnili tak jeho přichvátání s předmětem. Tím docílíme, že ve většině případů doběhne pes s předmětem dosti rychle téměř až k nám a upustí jej blízko nás. Upustí-li předmět cestou, staneme, ihned ho přestaneme chválit, rozkážeme mu však přece, aby došel až k nám a pak se rozejdeme sami pro předmět. Jakmile zpozorujeme, že hra již psa nebaví a že se stává nepozorným, přerušíme cvičení. Jest velmi účelno zopakovali pak se psem cviky vodění na šňůře, sednout, lehnout a přiběhnout na zavolání nebo hvízdnutí.

Druhý oddíl tohoto cvičení je nošení předmětů. Psa učíme, aby podržel tak dlouho nějaký předmět, dokud nedostane rozkaz k puštění. Při tomto cvičení, které jest dosti násilnické, vyvoláme ve psu pocity nelibosti, pročež chraňme se aspoň pro počátek užiti slova přísnějšího, zvláště u psů citlivých. Naprosto nesmíme psa plísniti, rovněž neužijeme ostnatého obojku. Psa k tomuto cvičení přivážeme na šňůru. Jako předmět k nošení nám dobře poslouží dřevo zdéli asi 25 cm, lehké, oblé, asi 2 prsty tlusté. Nikdy však nepoužijeme téhož předmětu, kterého jsme užívali v prvním oddílu při apportování. Raději vůbec necvičme tento druhý oddíl v těsné souvislosti s oddílem prvním, aby psu nebyla patrna jejich spojitost. Nelze totiž mnohdy zameziti, aby se u mnoha psů nevyvinuly při tomto cvičení nepříjemné pocity a představy, spjaté s instrumentem, který psa netěší. Kdybychom nyní cvičili oba oddíly najednou, stalo by se nám, že pes, který rád a ochotně přinášel hozený předmět, pojednou by si ho ani nevšiml, protože užitím téhož předmětu při cvičení druhém, když jsme psa nutili, aby jej dlouho držel, vzbudily se y něm nepříjemné pocity, které se nyní vybavily při spatření předmětu. A bylo by nám pak velmi za těžko, obnoviti a znovu vyvolati tak radostné apportování jako dříve. Je také radno při tomto druhém oddílu neužívati rozkazu „apport" nýbrž „drž". Znenáhla pak, jak první oddíl splývá s druhým, odpadne tento rozkaz a celý výkon děje se pak na povel „apport".

S vlastním výkonem začneme takto: psu rozkážeme „sednout". Pak uchopíme slevou rukou horní čelist, s jedné strany vtlačíme mu db tlamy palec, s druhé strany ukazovák a střední prst a současně vpravíme mu tam pravicí dřevo upravené k nošení. Levicí vysuneme mu vzhůru horní pysky, pravicí ztlačíme mu pysky spodní, tak, aby nepřišly mezi zuby a dřevo. Veškeré pohyby vykonáme klidně, ale pevně, nezpůsobujíce při tom psu bolestí. Když jsme pravicí stáhli pysky dolů, ponecháme ji jako podporu pod čelistí, kdežto levicí hladíme psa po hlavě, aby se uklidnil. Rozkaz „drž" vyslovíme teprve tenkráte, když pes skutečně klidně drží. Pokud se totiž brání vsunutí dřeva, nevšimne si žádného rozkazu. Snaží-li se pes zbaviti se dřeva, zabráníme tomu pravicí, při čemž však levice podporuje ji tím, že jí uchopíme psa za uši nebo za týl a táhneme ho lehce zpět. Při tom ho malíčkem živě drbeme v kožiše. Tento trik obyčejně okamžitě psa uklidní, zvláště uklidňujeme-li ho slovy „to ibra drž, tak, to ibra drž". Podržel-li pes nějakou chvíli dřevo, poručíme „pusť", při čemž levicí jej pustíme a pravicí uchopíme dřevo. Učinili bychom velkou chybu, kdybychom nyní teprve začli psa chváliti. Pes vztahoval by totiž veškeru chválu na výkon nejposlednější a to je puštění dřeva. Psa musíme naopak chváliti, pokud drží dřevo. Opakujeme celé cvičení dvakrát a teprve po třetí provedeme psa několik kroků. Po několika cvičeních, když jsme psa uchopili levicí za uši nebo za šíj, jak popsáno, můžeme pravici vzdálit! a jí pak poklepáváme psa přátelsky, drbeme ho v kožiše a neustále chválíme ,,to ibra drž".

Pozorujeme-li, že pes má v úmyslu dřevo pustiti, zaujme pravice rychle svoje postavení, levicí chytneme psa trochu ostřeji, odpadne na okamžik naše chválení, rozkaz „drž" zazní hlasitěji a určitěji, třeba že ne nepřátelsky. Jakmile se pes uklidní a znovu drží, znova ho pochválíme. Po prvních čtyřech cvičeních necháme psa, aby držel dřevo aspoň 1 minutu a dobu protáhneme čím dále tím více, aby psu se ujasnilo, že hlavní význam celého cvičení tkví v pevném držení předmětu, nikoli v jeho puštění. Prvá cvičení ne-protahujeme déle než 20 minut. Ponenáhlu upustíme od vypomáhání rukama a tu i tam se chvílemi taky narovnáme, protože při dosavadním cvičení stáli jsme u psa shrbeni. Pak to zkusíme s malými pohyby kolem psa, nejprve krok v levo, do předu, v právo, konečně ho i obejdeme. Při tom neustále opakujeme svůj rozkaz. Vydrží-li to pes a nepustí dřeva, zkusíme, půjde-li to už s nošením. Radím, aby se k tomu podnikla malá příprava. Psa posadíme, staneme před ním, poručíme „sem" a couváme před ním po zpátku, při čemž nás pes neustále následuje. To opakujeme asi 5 -6 kráte, pak vsuneme mu do tlamy dřevo, několikrát ho obejdeme a pak vstoupíme před něho, poručíme „sem" a couváme jak svrchu popsáno. Z opatrnosti přidržujeme svou pravici pod jeho čelistí, abychom zabránili vypadnutí dřeva. Pustí-li pes dřevo přece, cvičíme s ním znovu nejprve zase v sedě, ale pak pokročíme v cvičení dále. Nechce-li pes ani pak udržeti dřevo v tlamě, necháme ho jiti za sebou nějakou chvilku bez dřeva a pak, jak couváme pozpátku, mu pravicí zasuneme přece dřevo do tlamy a při tom ihned rozkážeme: „drž!" Dříve, než pes pustí dřevo na náš rozkaz, poručíme mu nejprve sednout. Mimo to však několikrát poručme psu sednout, aniž bychom na něm žádali vydání dřeva a pak mu povelme, aby nás znovu následoval se dřevem. Cvičení zvolna protahujeme až na 1/2 hodiny.

Když jsme přešli k nacvičování tohoto druhého dílu celého výcviku, je radno na několik dní první díl, totiž apportování, úplně vynechat. Teprve pak, když pes již dovede dřevo dobře nositi, můžeme vsunouti oddíl prvý, avšak vždy tak, aby přišel na řadu dřív a aby mezi ním a mezi částí druhou uplynula asi čtvrthodina.

Nyní cvičíme již nošení předmětu bez šňůry, pes běhá volně za námi, krokem i klusem. Pak uložíme mu, aby nesl větší předmět ze dřeva, ne však těžší než 1 kg. Učíme ho, aby nosil i jiné předměty a pokaždé začneme tak, jak zde popsáno.

Později můžeme se pokusiti již o to, aby obě části výcviku splynuly v jediný výkon. K tomu upotřebíme předmětu, jehož jsme používali v první, „hravější" části výcviku. Předmět hodíme se slovy „apport"; pes za ním poběží, lapne jej a chvátá s ním k nám. Jakmile se nám blíží, couváme několik kroků nazpět s rozkazem „to ibra apport sem". Musíme dobře pozorovati, kterou chvíli zamýšlí pes upustiti předmět. Abychom tomu předešli, staneme nebo jdeme mu několik kroků vstříc a velíme „drž, sem!", poručíme psu „sedni" a „pusť". Než jsme však poručili vydati předmět, živě psa chválíme. Upustil-li ho však pes přece, jdeme k němu klidnými, ne však příliš pomalými kroky, předmět zdvihneme, poručíme psu „sem",, zasuneme mu předmět do tlamy a rozkážeme „drž, sem". Opakujeme tak dlouho, až pes cvičení provádí dokonale a znenáhla při tom vynecháváme výraz „drž". Postupně házíme psu nejrůznější předměty. Nechce-li některý popadnouti, přivedeme ho k němu, dáme mu jej do tlamy a poručíme, aby jej nesl za námi, při čemž ovšem ho živě chválíme. Cvičíme-li s předmětem, který pes nerad nosí, pro změnu mu předhodíme jednou nebo dvakrát také věc, do které se rád zakousne a kterou rád přinese. Když jsme toto cvičení důkladně psu vštípili, zdokonalíme je tím, že nesmí za hozeným předmětem dříve, dokud k tomu od nás nedostal rozkazu.

Psa přivážeme na šňůru, již držíme v levé ruce. Pes si lehne a my hodíme nějaký předmět. Pes chce za ním, ale poručíme mu lehnout na své místo, nějakou chvíli musí ležet, pak ho pustíme se šňůry a poručíme „apport". To cvičíme tak dlouho, až pes i bez šňůry zůstane ležeti, pokud nedostane rozkaz k přinesení.

Cvičení 12. Hledání ztracených předmětů

K tomuto cvičení znamenitě se hodí louky s nepříliš dlouhou travou, strnišťata, zoraná pole a pastviny.

Psu, z něhož má se státi pes policejní, nedovolme nikdy, aby se zabýval honbou koček, myší, krys a podobné havěti. Dobrmani, vlčáci i Airedalové jsou vášnivými lovci myší atd., kdežto rottveileři nenacházívají v tomto lovu už takové záliby. Nikdy to psu nestrpme, protože by nás to později při cvičení značně rušilo. Vášeň tuto potlačujeme ve psu hned od začátku výcviku a při každé příležitosti. Podaří-li se nám to, nemusíme se obávati, že by pes při cvičení v přírodě místo své práce honil zvěř. Pracujeme na př. se psem, který honí rád myši, na poli, jež si jimi jen hemží a cvičíme při tom cvičení 1., při čemž každou pozornost, kterou věnuje kde které podezřelé myší díře, odměníme mocným trhnutím šňůrou. O tom, jak odnaučiti psa této nectnosti, pojednal jsem obšírněji v kapitole o poslušnosti. (Cvičení 6. „Fuj".)

Učební plán k tomuto cvičení jest asi takový: psu rozkážeme 3 - 4krát přinésti některý předmět, který rád nosí, po té ho přivážeme ke stromu, patníku, kameni nebo pod. Pak vezmeme předmět a odcházíme, při čemž neustále psa na věc upozorňujeme, buď tím, že ji držíme ve výši, nebo předmětem pohazujeme a znovu ho chytáme a stále při tom psa povzbuzujeme k pozornosti a několikrát opakujeme také rozkaz „apport". Když jsme ušli asi 40 metrů, upozorníme psa ještě jednou hodně důkladně na předmět tím, že ho vyhodíme do výše a necháme padnouti. Pak se vrátíme touže cestou zpět, pustíme psa a rozkážeme: „ztratil, apport". Pes snaží se nalézti předmět a my ho povzbuzujeme hlasitým „ztratil". Jakmile pes předmět najde a popadne, zavoláme povzbudivě a přátelsky „apport" a když ho nese, chválíme „apport sem, to ibra". Jakmile pes upustí předmět, přestane ihned pochvala.

Na otázku, kdy smíme už začíti s cvičením popsaným, odpovídám, že záleží zcela na hledači vášni psa. Nikdy však nezačneme dříve, dokud pes neprodělal aspoň plných osm dní prvé části ve výcviku v nošení, takže už aspoň chápe význam slova „apport" a přinese předmět na několik metrů k pánovi. Je-li při tom pro nošení vášnivě zaujat, můžeme klidně začíti s popsaným cvičením, protože hledáním předmětu zvýší se psu nosiči a hledači vášeň tak, že snadno přemůže pak všelijaké nepříjemné pocity, které snad se dostaví během cvičení.

Se psy, nemajícími pro přinášení předmětů takového porozumění, procvičíme první oddíl cvičení 11. patřičně déle a eventuelně to zkusíme s apportováním na velkou vzdálenost. Zjistíme-li při tom, že pes jeví o věc zájem, pokračujeme v cvičení, jakmile však zjistíme, že to psa nezajímá, nechme raději všech pokusů a nejprve vycvičme ho důkladně v apportování. Takového psa učíme pak raději, aby hledal našeho pomocníka a jakmile pochopí, že na určitý rozkaz má sledovati stopu, nebude mu za těžko najiti také ztracený předmět. O tom, jak se provádí hledání pomocníka, poučí nás cvičení 14.

Celý výcvik záleží v tom, že určité a stále se opakující vlivy a dojmy, vížící se k některému výkonu, jsou s ním tak spjaty, že chceme-li, aby pes provedl některý výkon, musím v něm nejprve vyvolati zvláštními zákroky zvláštní dojem nebo rozpoložení. Hlavní vliv, působící na psa ve většině případů, jest náš rozkaz. Jsou však i jiné vlivy, vedlejší a těch nesmíme zanedbávati. Na př. sledujme, jak se provádí podle předpisu hledání ztraceného předmětu. Pes si lehne tak, aby neviděl, kam se předmět schovává, pak na otisku nohy nebo přímo u dotyčné osoby dáme mu zvětřit a konečně mu rozkážeme „ztratil - apport". Hlavní dojem psův je nyní náš rozkaz „ztratil, apport", ale jsou tu i vlivy a dojmy vedlejší, totiž větření a lehnutí na rozkaz „daun". Při znaleckém výcviku psa nutno dbáti vždy toho, aby především se vštípil hlavní dojem. Proto, abych mu usnadnil pochopení, oč vlastně jde, netrvám z počátku na tom, aby lehl a ani se nehnul, nýbrž raději ho přiváži. Jakmile totiž odejdu s předmětem, na něhož ho stále upozorňuji, tu pes, aby lépe viděl, co s ním dělám, jistě vstane. Kdybych trval nyní hned' z počátku na přesném provádění cviku a jakmile pes vstane, hned ho káral, tu bych ;mu zatemnil celou věc, protože by nepoznal, je-li účelem celého cvičení hledání předmětu nebo správné ležení dle rozkazu. Teprve jsme-li si jisti, že pes dobře pochopil, co mu chceme, když rozkážeme „ztratil apport", poručíme mu, než s předmětem odejdeme, lehnout. Pak není již zapotřebí, abychom psa upozorňovali na předměty, nýbrž prostě, jdeme, nenápadně předmět upustíme a hned se po své vlastní stopě vrátíme. Ponenáhlu stopu prodloužíme na 80 m, protože na stopě příliš krátké zvykl by pes nepořádnému hledání. Místo, aby šel po stopě, prohledával by pole napořád. Upozorňuji při tom, že předmět, jejž mu dáme hledati, nebude nikterak nápadný, a že ho položíme tak, aby psu nebyl příliš na očích. Pomalu přejdeme také k tomu, jak se psu dává zvětřiti stopa před hledáním. Odvážeme ho od šňůry, dovedeme k začátku stopy, přidržíme mu dlaň ruky nebo vnitřek klobouku chvilku před nosem, ukážeme na stopu a poručíme „ztratil hledej!" Z počátku nikterak nekrotíme jeho vášně, se kterou se pustí plným tryskem po stopě, a nenutíme ho k plánovitému, pomalému zkoumání stopy. Ovšem nikdy také do něho nestrkáme, abychom ještě zvětšovali jeho rychlost a bezhlavost, jak to namnoze vídáme na zkouškách policejních psů.

Při tomto cvičení především zkoumáme, jak jde vítr. První cvičení provedeme k ulehčení úkolu proti větru. Jakmile však stopu prodloužíme, nesmíme již ji vésti proti větru, protože to by psa svádělo k větření shora, a nevěnoval by stopě náležité pozornosti. Kdybychom cvičili jen při protivném nebo postranním větru, selhal by nám při každé jen poněkud těžší úloze, a staré stopy by už vůbec nerozluštil, i kdyby měl nos velmi jemný. Je-li vítr nepatrný, neškodí konečně hledání proti větru nebo přes vítr, jakmile však vane jen poněkud silnější vítr, vždy dáme psu hledati jen po větru. Později při hledání stopy učiníme několik kliček a záhybů. První záhyb nebudiž příliš ostrý. Přeběhne-li pes kličku, nechrne ho, aby pokud možno sám chybu napravil. Aby pes - ztratí-Ii stopu, nelelkoval, nýbrž snažil se znovu ji nalézti, povzbuzujeme ho slovy „ztratil". Jakmile najde stopu znovu, pochválíme ho „to ibra, ztratil apport, to ibra". Většina psů, jakmile je pustíme po stopě, poběží plným tryskem. Má-li však pes býti užitečným pomocníkem ve službě policejní, musí si navyknouti pomalému a důkladnému prohledávání a čtení stopy. Spatříme-li psa, který krátkým galopem se skloněným nosem čte takřka každý krok stopy, je nám to důkazem, že své věci dobře rozumí, a že pochopil, co se od něho požaduje. Nejlepší prostředek, jak psa příměti ke klidnému hledání, jest práce na řemenu. Neradím však, aby se s ní už teď začlo.

Mohlo by se stati, že bychom tím psa připravili o radost, kterou mu hledání jinak skytá, a krom toho jistě utrpěla by újmu jeho samostatnost, které má při kriminální práci tolik zapotřebí. Pomůžeme si jinými prostředky, na př. že při hledání stopy často kličkujeme. Začínám obyčejně stopu s větrem v zádech, jdu přímo asi 50 m, pak zatočím do leva (mám tedy postranní vítr z leva) a jdu opět 50 m, pak zatočím v právo, takže mám opět vítr v zádech, po 50 metrech zatočím opět v právo, takže mám vítr z pravá. Jdu 50 m, položím předmět a vrátím se touže cestou zpět. Předmět položím tak, aby pes od něho dobře mohl zachytit vítr. Nehodím ho tedy ani daleko před konec stopy, ani v našem případě na levo od stopy, nýbrž položím ho buď přímo na stopu, nebo v našem případě na právo vedle stopy tak, aby pes předmětu přímo sice nespatřil, ale přece zvětřil.

Nyní začneme také s tím, jak se větří počátek stopy. Není to nikterak snadná práce, a závisí velmi na nadání psa, naučí-li se tomu čili nic. Pes se při tomto úkolu musí naučiti myslet! Lovecký pes, sledující postřelenou zvěř, má úkol daleko jednodušší. Uvedeme-li loveckého psa na stopu postřelené zvěře, potáhne mu to nos samo k zemi, a uvidíme, s jakou chtivostí possaje do sebe pach zvěře, který v něm probouzí veškeru lovčí vášeň. Krev poraněné zvěře sesílí znamenitě stopu, krom toho bere se stopa osamělým lesem, kde ho nic neruší, nanejvýše stopa jiné zvěře, jež křižuje prvou stopu. Policejní pes má však úlohu značně těžší. Pes, žijící mezi mnoha a mnoha lidmi, má nyní sledovati stopu jednoho z nich. Proto musíme najiti nějakou mocnou páku k jeho jednání, a tou je jednak probuzená vášeň hledati uschovaný předmět, a jednak cit pomsty vůči osobě, jež ho dráždila, který umožní, že pochytí zřetelně právě její stopu. Pokud klademe stopy v území, kde nikdo nechodí, kde půda přijímá a opět silně vydává naše stopy, a pokud předmět neuschováme mezi lidmi nebo jinými předměty, potud není věc tak těžká. Jinak je tomu ovšem, poručíme-li psu, aby vypátral nějaký předmět, patřící osobě, již zvětři', mezi hromadou předmětů jiných, nebo má-li vypátrati osobu, jejíž kapesník dali jsme mu zvětřiti, mezi mnoha lidmi, nebo konečně, má-li sledovati stopu na území, kde se mnoho chodí.

Denně čteme v časopisech celé pohádky o tom, co policejní psi dovedou, a domnívali bychom se tedy, že to není věc tak těžká. Čteme na př., že „v noci z 1. na 2. toho a toho měsíce nalezena byla mrtvola zavražděného ve vsi na silnici. Dne 3. odpoledne přivedli policejního psa, jenž zvětřil stopu, sledoval ji tolik a tolik kilometrů do toho a toho dyora, a tam vrazil přímo do světnice, kde zaštěkal nějakého podomka". - Takováto zpráva je ovšem ukrutánský humbug. Tento případ uveřejněn byl kdysi v odborném časopise, a přece jen, uvážíme-li vše, vidíme, že to je naprosto nemožno, aby pes za tak nepříznivých okolností stopu zvětřil. Když zavražděného našli, byl u něho někdo, kdo zjistil, že tu leží mrtvý, a pak běžel věc oznámiti. Kdyby i nakrásně se nikdo k mrtvole nepřiblížil, přece jen přišla soudní komise, jež ji ohledala, a krom toho přišli lidé, již ji odstranili. Víme-li ovšem už předem, kdo je pachatelem činu, nebude nám nikterak za těžko dirigovati psa určitým způsobem a směrem, a přijdeme-li k pachateli, přiměti ho, aby zaštěkal. Laik věří potom, že pes je schopen výkonů podivuhodných, ale my, kteří víme, jak těžko bývá uvésti psa na starou stopu, tomu nevěříme. Naši psi docílí skutečně mnohých krásných výsledků na staré stopě, ale nutno je k tomu systematicky cvičiti. A přece jen nebudeme asi oplývati mnoha specialisty, kteří by dovedli bezpečně sledovati starou stopu. A i tito specialisté budou pracovati s jakousi bezpečností jen za okolností příznivých.

Se psem jsme nyní tak daleko, že ví, co znamená rozkaz „ztratil apport". Nyní nám záleží na tom, aby se položil, zatím co ukrýváme předmět. Není-li pes v cvičení „daun" úplně kovaný, necháme ho ještě na šňůře a přivážeme ke stromu, keři, kameni a pod. a při tom poručíme mu lehnouti, nebo k tomu použijeme zvlášť sestrojeného řemenu. Nejlépe učiníme, procvičíme-li před započetím úlohy se psem důkladně cvičení „daun", aby se mu to znovu vštípilo v paměť, protože jakmile jednou je cvičení v proudu, nesmíme už psa korrigovati, abychom v něm nevzbudili nepříjemných pocitů a tím i nechuti k hledání předmětu. Když jsme ukryli předmět, uvolníme psa, zavedeme ho k začátku stopy, poručíme lehnout, a přidržíme mu klobouk nebo jiný předmět, jejž nosíme u sebe, k nosu, při čemž klidně opakujeme „ztratil apport". Většina psů bude se z počátku vzpírati, když jim podržíme před nosem nějakou věc. Máme-li psa příliš citlivého, a protiví-li se našemu zákroku přespříliš, přidržíme mu předmět u nosu jen malou chvilku, a pak ho pustíme s klidným „ztratil apport". Postupně však zvykáme ho na delší držení předmětu před nosem. Pozorujeme-li, že pes sleduje stopu již s jistým stupněm dokonalosti, začneme s ním cvičiti sledování cizí stopy. Nejprve navykáme ho, aby apportoval předměty cizích osob. Předpokládám ovšem, že do té doby naučil se pes apportovati přesně dle předpisu. Psu poručíme lehnout, a někdo cizí hodí smuchlané rukavice, kapesník, nebo kousek dřeva, my pak poručíme psu, aby předmět přinesl. Nechce-li se chopit předmětu, poručíme mu, aby ho nesl. Jsme-li se psem už tak daleko, že ochotně nosí předměty, patřící i cizím lidem, dáme mu někým schovati některý svůj předmět, jejž pes už měl v tlamě. Vrátí-li se cizinec zpět, dáme psu zvětřiti na jeho klobouku nebo některé jiné věci a pošleme ho po stopě. To děje se za těchže podmínek a rozkazů jeho při hledání na stopě vůdcově.

Počíná-li si pes při cvičení obratně a pohotově, začneme s dalším zdokonalováním a doplněním výkonu.

Psa položíme tak, aby neviděl, kam jdeme, a stopu prodloužíme ještě více. Nevrátíme se touž cestou, nýbrž uschovavše předmět vrátíme se velkým obloukem k východišti. Při tom dbejme, aby pes cestou nezvětřil naši zpáteční stopu a nedal se tak masti ve správné cestě. Na př. začnu cestu s větrem po pravé straně, po 100 metrech zahnu v levo, po sto metrech zahnu znovu v právo, ujdu dalších 100 m, uschovám předmět; nyní však se nesmím vrátiti obloukem v právo, protože by pes větřil proti větru mou zpáteční stopu. Proto se vrátím obloukem v levo, po větru. Předmět pokryji zemí, trávníkem nebo kamením, později ho zahrabu hlouběji. Tu i tam jej také umístím někde ve výši, na keři, na kolíku atd., ale vždy tak, aby jej pes pohodlně dosáhl. Nesmíme však těchto vysokých úkrytů používati příliš často, neboť pes by pak každý strom a kolík očmuchával a prohlížel, není-li na něm předmět uschován. Krom toho by si příliš navykl hledati se vztyčeným nosem a toho si nepřejeme. Ponenáhlu užijeme i cest, po nichž se chodí. Zprvu cvičíme jen na cestách, po nichž se chodí jen zřídka, později na frekventovanějších polních cestách, pak na obecních silnicích, konečně na dlážděných silnicích, ovšem docela klidných. Jsem přesvědčen, že jen velmi málo psů bude moci spolehlivě sledovaťi čerstvou stopu na dlážděné silnici. Kdo má takového psa, ať ho nikdy neprodává, protože není k zaplacení!

O výcviku na řemeni a o sledování staré stopy pojednávám v kapitole o „hledání pomocníka".