Aby nebylo omylů, upozorňujeme, že výchovou rozumíme něco jiného než výcvik. Jak už svrchu řečeno, výchova má psa povšechně vyučiti některým základním věcem, kdežto výcvik je určen už psům starším, vychovaným, a učí psy různým speciálním úkolům.

S výchovou policejního psa začneme, když je mu asi 4 - 5 měsíců, jen ovšem je-li už dostatečně silný a vyvinutý. Pes mladší je vždy ku cvičení schopnější a chápavější, než starší, ale nemůžeme s ním v učení tak pokračovati, jako se psem starším.

Než začneme cvičiti, pustíme psa, aby se trochu proběhl a aby si ulevil, sice by byl při cvičení neklidný. Krátce před započetím každého cvičení probereme se psem cvičení 1. a 2., a to proto, aby se duševně sebral. Pes pak ví, že bude ještě něco následovati a dává lepší pozor.

Při cvičení nevelíme příliš hlasitě. Pes se tím stane pozornějším. Musíme ovšem povely vyslovovati tak hlasitě, aby je slyšel. Přílišným křičením psa otupíme, a krom toho nečiní to pěkného dojmu při veřejném vystoupení, křičíme-li na psa přespříliš.

Dbejme přísně toho, aby povel jednou udělený byl vykonán bezpodmínečně a přesně. Za dobře provedený výkon neopomeňme pak psa nikdy pochválili. Pochvala budiž vždy táž. Je dobře, na-vykneme-li psa na slova „tó ibra" (zkrácené „to je dobře"). Pes si slovo rychle zapamatuje, lahodí jeho sluchu a brzy mu velmi lichotí. Nepřístojnost nebo nedobře provedené cvičení pokáráme slovem „fuj".

Kárání a trestání budiž sice ostré, ale stručné a krátké. Příliš dlouhé trestání spíše uškodí než prospěje, protože se pes stane vzdorovitým. Již svrchu bylo uvedeno, nikdy trestali že nemáme psa v hněvu, a že při trestání máme ho uvázati na šňůru. Chceme-li psa potrestati, nikdy ho nevolejme povelem „sem". Nemůžeme-Ii se ho jinak zmocniti a jsme-li přece nuceni ho přivolati, pak raději upusťme od trestu a spokojme se pokáráním („fuj!"). Po potrestání vodíme psa asi 5 - 10 minut na šňůře, pak ho pustíme a několikrát zavoláme. Přiběhne-li ochotně, pochvalme jej, činí-li to však nerad, vezmeme ho na šňůru znovu a opakujeme s ním vše tak dlouho, až nás zase ochotně poslouchá.

Občas se nám přihodí, že je nutno udeřiti psa neuvázaného. Vynasnažíme se, aby nikdy nezpozoroval pohybu naší ruky. Pes velmi dobře ví, co takové napřažení znamená, a uhne se nám. Tímto nedopatřením stane se pak bojácným a krčí se, kdykoli po něm vztahujeme ruku. Musíme-li už trestati psa neuvázaného (na př. v cvičení 5. a 6.), učiníme tak nepozorovaně. Znamenitě se opět osvědčuje prak.

Často se stane, že nemůžeme pohnouti psa k tomu, aby k nám přišel. Buď se bojí trestu, nebo byl špatně vychován a pojednou se objeví u něho bázlivost nebo vzdorovitost. Deset až patnáct metrů před námi se zastaví, a ani prosby ani hrozby ho nepohnou k tomu, aby se k nám přiblížil. Nikdy nesmíme se rozjíti nebo rozběhnouti ke psu; lépe učiníme, couváme-li pozpátku a snažíme se po dobrém ho přiměli, aby nás  následoval. Nepomůže-li to, a cvičíme-li náhodou v otevřeném terrainu, posadíme se někam do příkopu, za keř a pod., kde nás pes nevidí, a děláme, jako bychom se o něho nestarali. Obyčejně přijde za chvilku sám. Ani nás ovšem nenapadne chytili ho snad za obojek, dokonce už ne shora! Naopak, lichotivě ho hladíme po hlavě, mluvíme k němu laskavě a chválíme slovy „tó ibra sem". Pak vstaneme, jdeme dál, a několikrát pokus opakujeme. Konečně zkusíme zavolati psa ve stoje. Trestati jej za to, že nepřišel na zavolání, nemá smyslu.

Povšechné pokyny a technické pomůcky k výcviku psa

Chceme-li řádně a dokonale vycvičiti některého psa, musíme nejprve znáti jeho vlohy. Jak už svrchu bylo poznamenáno, zjistíme to již při první výchově, kdy se můžeme přesvědčiti, máme-li též sami dosti síly, trpělivosti, obratnosti, klidu i cviku k tak těžké úloze, jako je výcvik psa. Z toho vidíme, že není mnohdy chyba ve psu, jako spíše ve cvičiteli. Vidíme, jak se mnozí moří celé měsíce, zatím co druzí naučí psa těmže věcem v několika málo týdnech, protože si dali práci se studiem temperamentu svého svěřence a dle toho se zařídili. Je-li pes od narození plachý, musíme s ním docela jinak zacházeti, než se psem drzým a násilnickým. Neuvědomíme-li si toho včas a nezařídíme-li se dle toho, dočkáme se věru málo vděku.

Vidíme-li, jak cvičitel žádá na svém psu výkony, jichž nedokáže (nebo nechce dokázali), když mm věc náležitě nevysvětlí, psa týrá a bije, tu můžeme býti jisti, že jistě nerozumí psí duši. Pes stává se plachým, bojí se, nikomu nedůvěřuje, a zachází-li se s ním tak dále, zkazí se úplně. Ne surovostí, ale laskavostí, porozuměním a vžitím se do duše psovy docílíme nejskvělejších výsledků.

Kdysi cvičili se psi tak, ze se za trest nechávali o hladu a užívalo se nejrůznějších mučidel, nástrojů atd. a pes se bil do nemožnosti. Takovýmto drakonickým způsobem donucovali se k provedení požadovaných výkonů. Pes je konal v neustálém strachu před krutým trestem, konal je jako plachý sice, ale zatvrzelý a svému pánu nebezpečný otrok, který viděl největší své štěstí v tom, mohl-li se vyhnouti svému trýzniteli. Bohudíky a k radosti všem lidem dobrého srdce nabylo se dnes názoru opačného, že totiž laskavost všecko zmůže, a tak vychováváme si dnes psy, kteří nás nedočkavě očekávají a nadšeně vítají, přijdeme-li domů, a kteří se s chutí a láskou podrobují našim rozkazům. My pak, kde můžeme, stupňujeme tuto radost k práci pochvalou a pamlskem.

Pes nemá míti nikdy pocit, že vyplňuje nějakou mrzutou povinnost. Musí se všemu učiti řekl bych ve hře. Proto hned z počátku vyhneme se všemu nátlaku, abychom mu nevzali chuť a nevzbudili nelibost. Nejraději začneme s cvičením, má-li se pes k němu sám dobrovolně, je-li „v náladě". Věk, v němž máme začíti s cvičením, není přesně určen. Není však radno začínati příliš brzy, zvláště s některými cviky, jako na př. skákáním a p., pokud není pes dosti silný a vyvinutý. Jinak budeme míti ze psa brzy mrzáka. Myslím, že nejvhodnější bude začíti v 10. měsíci. (S výchovou jsme ovšem začli už dříve!)

Pokud trvá cvičení, krmíme psa dobře, ne však přespříliš. Hladový pes jest mdlý, překrmený je neohrabaný, krom toho ztuční, zlenoší, a přestane ho práce těšiti. Nejlépe nás poučí zkušenost, mnoho-li a jak máme krmiti.
Pokud se pohlaví týče, hodí se dle starých zkušeností k výcviku lépe fenky než psi, protože již od přírody jsou přítulnější, oddané a věrné, citlivější, při tom však ostřejší než psi, a nedají se také při cvičení rušiti stopami jiných psů. Pes rád zaběhne si po stopě nějaké psí tulačky, rád se tu i tam zastaví u některého zajímavého rohu, stromu atd. Nepotřebný je pro nás pes líný. Ale ani přespříliš ostré psy nemáme rádi, neboť v policejní službě jest třeba, abychom mohli psa kdykoli odvolati a zaraziti v útoku, aby nezpůsobil nepříjemnost nebo dokonce neštěstí.

Nutně potřebujeme při cvičení také nějakého pomocníka. Chceme, aby byl aspoň trochu intelligentní, odvážný a dobře obeznalý se svým úkolem.

Na pomocníku záleží velmi mnoho, a některých cviků, jako na př. hlídání předmětů, odmítání potravy z cizí ruky, zaštěkávání, navykání na střelbu, hledání a p. nelze vůbec prováděti bez pomocníka. Jest ovšem jen na prospěch, můžeme-li své pomocníky měniti tak často, aby si na ně pes nezvykl.

K cvičení potřebujeme též několik pomůcek. Předně dobrý, pevný, stahovací obojek s kroužkem, za nějž možno upevniti šňůru. Dále dvě šňůry, jednu kratší k obyčejnému vodění, druhou dlouhou, asi 5 - 10 metrů, ku cvičení při stopování. Nezbytně potřebujeme zvláště upraveného dřevěného špalíku (kozlíku), který možno dle potřeby zatížiti. Dále revolver nebo pistoli se slepými náboji, píšťalu (pokud možno takovou, jakých je v užívání co nejméně), a prak, který si zhotovíme sami. (Návod svrchu uveden.) Dále dřevěnou přeskakovačku, seřízenou tak, aby se dala posunovati až do výše tří metrů. Konečně pevný, pokud možno nenápadný ochranný oblek pro pomocníka ke „cvičení s mužem", a postroj přes prsa (místo obojku), potřebný ke stopování. Od případu k případu potřebuje se ještě různé pomocné náčiní, jež bude u jednotlivých cviků blíže uvedeno.