1. Výcvik psa je individuelní - proto musí každý cvičitel uměti rychle a bezpečně rozeznati duševní vlohy i tělesné vlastnosti svého svěřence. Jenom tak podaří se vycvičiti psa co nejlépe.

2. Počáteční cvičení buďtež lehká. Stupňujeme je ponenáhlu až do určitých mezí dle fysických schopností psa. Před každým těžším cvičením nechť předchází cvičení lehčí. Nikdy necvičme těžkých cvičení, jež psa příliš namáhají, bezprostředně za sebou, nýbrž vložme vždy mezi dvě cvičení těžká jedno nebo více cvičení lehčích. Kdybychom psa svými úkoly příliš namáhali a přetěžovali, vzbudíme v něm nechuť a odpor k cvičení.

3. Nikdy nesmíme od cvičení upustiti nebo ho přerušiti pro vzdorné chování psa! Chvíli počkejme, a když se pes vyvzdoroval, žádejme znovu a tímže způsobem, jako dříve, aby cvičení provedl.

4. Opakování jest nezbytná součást každého studia. Tak i my opakujeme se psem tak dlouho každé cvičení, až ho pes náležitě pochopí. Teprve pak začneme s cvičením novým.

5. Víme, že pes nemá aktivního daru řeči, přece však rozumí lidské řeči na tolik, že rozezná obyčejnou mluvu od rozkazu. Samo sebou se rozumí, že nikoliv mluva nebo řeč, nýbrž tón a zabarvení hlasu je to, co se mu vtiskuje do paměti. Proto si ceníme hlasu jako nejlepšího prostředku ku cvičení. Při trestání a kárání budiž hlas ostrý, při rozkazování úsečný, odměřený, při chválení uklidňující a pochvalný, konečně při zábavě a hře se psem škádlivý a lichotný.

6. Jak je pes poslušný, nejlépe poznáme podle ochoty, s jakou vyhoví rozkazu. Poslechne-li zvíře, neopomeňme ho pochváliti a časem také odměniti nějakým pamlskem. Odměna je výborný pomocník při výcviku, a spolu s trestem je pevným základem výchovy. Dovedeme-li obou prostředků v pravý čas a v pravé míře užiti, získáme psovy důvěry mnohem snáze, než prostředky energickými. Pamlsky právě tak jako trest rozdílíme hned po vykonaném činu.

7. Psa trestejme vtom okamžiku, kdy se proviní, a dle možnosti vždy poukažme na spáchanou nectnost, aby věděl, zač je trestán. Pes by jinak nepochopil, proč se mu trestu dostává, a trest minul by se účelem. Trest sám o sobě nikdy neškodí, nesmí se ho však zneužívati, protože by se pes stal bázlivým a nedůvěřivým. Takovému psu říkáme, že je „otlučený", a jenom zřídka as vynaložením veškeré lásky a péče podaří se nám napraviti, co jsme si pokazili. Než trestati pozdě, je lépe psa vůbec netrestati. Jeví-li pes prostou neposlušnost, stačí lehký trest, který se podruhé zostří. Narazíme-li však na tvrdohlavost (t. j. zřejmý otevřený odpor), musíme začíti znovu s výchovou a psa abych tak řekl, „předělati". Nezapomeňme nikdy před trestáním uvázati psa na řemen, aby se nám nevytrhnul z ruky a neutekl. Pes, který se svému pánu vymkne a uteče trestající spravedlnosti, pobíhá pak kolem svého pána a na hodnou chvíli není s ním nic, protože se bojí.

8. Po ukončení začátečních cviků ukáže se, ke kterému cvičení pes se nejlépe hodí. Jen k tomu snažíme se ho upotřebiti, k čemu ukázal schopnost. Nikdy se nenamáhejme cvičiti psa v něčem, k čemu nemá vloh. Byla by to ztracená práce.

9. Důležitým činitelem výcviku jest vzbuzení psovy ctižádosti a zachování jeho sebevědomí. Vidíme to nejlépe tam, kde pracuje více psů pohromadě, a je zajímavo pozorovati, jak se snaží druh druha předstihnouti k nemalé radosti cvičitelově.

10. Místo, na němž se cvičí, má býti pro první začátek tiché, ohrazené, a tak položené, aby pes neslyšel a nevnímal ruch denního života z venčí. Jakmile však pes jen trochu se zaučí, radím každému, aby s ním cvičil venku, aby si tak zvykl na vyrušování okolí. Pes, který je vycvičen jen doma, má-li pracovati venku, věnuje pak pozornost každému pírku, které kolem něho šustne.

Řídí-li se cvičitel uvedenými pravidly, pozná brzy, jak má upraviti svůj vztah ke psu, a dle nabytých zkušeností zařídí si později sám učební plán a rozdělí si patřičně látku. Cvičení samo není mu pak namáhavou prací, nýbrž radostí, posílenou potěšením nad docílenými výsledky.