Pes, který jest vycvičen v depešování, donese stejně dobře na příslušné místo přiměřené břemeno, kterým může býti jak svačina pánovi pracujícímu v poli, tak i obvaz nebo zásoba nábojů pro pána. stojícího bez nutných prostředků v exponovaném střeleckém zákopu.

Jest jenom nutno, aby pes byl v přenášení břemene naučen postupně, aby si na břemeno vůbec i jeho maximální váhu postupně přivyknul a aby umístění břemene bylo správně vyřešeno. Nošení břemene v čelistech považuji za líbivý experiment, praktické však není a jeho nacvičení dá mnoho práce. V čelistech může pes nésti jenom břemeno lehčí, na krátkou vzdálenost a volným tempem. Je-li břemeno větších rozměrů, bije psa do nohou a ztěžuje mu chůzi. Má-li břemeno stisknuto v čelistech, jde také nejistě a zbytečně ostražitě, poněvadž jediná zbraň, kterou má a na kterou stále počítá - chrup - jest zaměstnána držením břemene. Pes potřebuje stále a za pohybu zvláště větrati dutinu tlamy a vysunouti jazyk, aby vysoušel co možná nejvíce výpotků, které se mu právě zde ze žláz jen řinou. Břemeno nesené v čelistech mu v tom brání. Soudím, že jediné správné jest umístění břemene na hřbetě (plecích) psa. Zcela prostá, lehká, dobře ležící nosná konstrukce - jakési sedlo, připne se psovi k trupu a v něm buď v brašnách nebo prostě přivázáno řemínky umístí se přesně vyvážené břemeno. Výcvik spočívá pak pouze v návyku na břemeno a postupném zvětšování jeho váhy, která nemá u psů prostřední velikosti přesahovati 5 kg.

S výcvikem mohu započíti již v době, kdy psa učím choditi při noze. Stačí s počátku kus širokého obvazu nebo jiné poddajné látky, kterou trup psa pevně ovinu a utáhnu. Časem připevním na každou stranu trupu lehký, ale prostorný balíček. Dám psu příležitost prolézati s břemenem křovím, procházeti vysokou travou, ba vedu ho tak i na skok a jiné překážky.

Jakmile se přesvědčím, že se pes s přítomností cizího předmětu na hřbetě smířil, což snadno usoudím z toho, že jest lhostejným a nesnaží se břemene zbaviti, opatřím si pořádné plstěné sedlo s brašnami a počnu postupně váhu břemene zvětšovati. Pes snadno břemenu přivykne a jeho cena v depešování velmi stoupne, neboť z posla stává se také nosič.

Sedlo musí býti dobře konstruováno a šito, abych tak řekl, na míru. Nesmí býti těsné, aby psa neškrtilo a neztěžovalo mu chůzi a dýchání, ale ne také volné, aby se nesesouvalo. Vlastní nosná konstrukce musí býti vyřešena do všech podrobností vzhledem k tomu, že pes na rozdíl od koně (soumara) pohybuje při chůzi hřbetem, v němž nemá valné síly, neboť tato se u něho soustřeďuje v plecích a ve spodním krku. Za války se pro tuto službu používalo psů specielních, silných, a zatěžovali se nákla­dem 15 - 20 kg.

Jediný pán se 6 - 8 psy, vedenými na společném vodítku, přemístí tak náklad až 100 kg.

Se stejným úspěchem používáno bylo psů tahounů. Původně užívali jich Belgičané k přepravě těžkých kulometů na specielních vozících. Ke konci války však, po úspěšném vyřešení účelných postrojů a praktických vozíků, bylo jich používáno k dopravě válečného materiálu vůbec. Příčinou byl nesporně abnormální úbytek koní, jakož i to, že válečné operace odehrávaly se v místech jiné dopravě nepřístupných, a konečně i neobyčejná láce psa a jeho vydržování. Denní výkonnost tažných psů byla 40 - 50 km za 8 - 9 hodin pochodu. Za hodinu uběhli s nákladem 100 - 150 kg při dlouhých tratích průměrně 8 km, při krátkých tratích však za doprovodu jezdců i 18 km. Jedna kombinovaná sekce psů tažných a nosičů čítala asi 150 psů a 34 vedoucích. Takováto sekce byla schopna přemístiti náklad 13.000 kg, při čemž jest nutno zdůrazniti, že přeprava byla prováděna na cestách schůdných jenom psům, hlavně v Alpách. Tyto velmi užitečné formace byly uskutečněny teprve v roce 1918, takže posloužily bojujícím jednotkám poměrně málo.

Jisto však jest, že státy, které musí počítati s operacemi v neschůdných horách, pro budoucnost s tímto prostředkem dopravy počítají a pečlivě jej organisují. Hlavně ve státech severských, kde lze počítati s dopravou na saních, má vojenský tažný pes velikou budoucnost.

Zmínku zasluhuje konečně i to, že psy vycvičené v revírování a hlídání lze používati úspěšně ve vojsku jako pomocníky hlídek a předních stráží, kde - nadáni svým jedinečným čichem - postřehnou přítomnost nepřítele na veliké vzdálenosti a zjeví svým vedoucím včas nebezpečí, které oni svými smysly postřehnouti nemohou, a uchrání je tak překvapení. Poněvadž překvapení je ve válce první a hlavní podmínkou vítězství nebo porážky, podle toho, překvapili-li jsme nebo byli-li jsme překvapeni, je nutno čeliti mu všemi možnými a dostupnými prostředky. A mezi ty patří jistě také, a to ne v poslední řadě, k tomuto účelu vycvičený pes.