Konečně budiž mi jako vojáku zmíniti se stručně o psu vojenském, vzácném příteli a vydatném pomocníku vojska v poli, jemuž tisíce bojovníků z minulých let, hlavně pak z války světové vděčí za záchranu života a řada velitelů za cenné úspěchy, které jim svými jedinečnými schopnostmi pomáhal docilovati.

Pes sloužil člověku jako pomocník v boji již od nepaměti. Snad asi v prvém boji, který mezi sebou svedli kočující pralidé o bohaté honbiště, nescházel pes při boji kyjem, právě tak jako pomáhal při lovu kamenem. Čím primitivnější byly prostředky boje, tím cennějším pomocníkem v boji byl pes.

Ve starověku tvořili psi důležitou složku tehdejších vojsk. Nasvědčuje tomu řada archeologických památek fénických, asyrských, babylonských, egyptských, římských, čínských, indiánských a jiných. Na zachovalých reliefech, sochách, nádobách, malbách a freskách nacházíme psa po boku bojovníků, a to namnoze i psa válečně vystrojeného. Jest tedy myšlenka o využití vrozených schopností psa pro boj velmi stará a pes válečný má opravdu slavnou tradici. Psané zmínky o válečném psu zachovány jsou z dob 5 až 6 set let před Kristem, kde v dějinách (Polybových) a ve vypravováních Herodota o výpravách Cyrových se dovídáme o slavných a nesmrtelných činech psů válečníků. Četná vypravování ze všech dob zmiňují se s pochvalou a obdivem o válečném psu a můžeme všeobecně říci, že od nejstarších dob do středověku, ba až do počátku věku nového vždy, pokud bojoval muž proti muži, byl pes používán jako skutečný válečník, byl vyzbrojen, odíván v brnění a tvořil skutečnou součást bojujících vojsk.

Nacházíme ho na známém reliéfu Polygneta (bitva Marathonská), který představuje kolonu Marca Aurelia se psy, soustředěnými na jednom křídle.

Jsa od přírody nadán schopností rozeznávati cizotu od vlastnictví a tudíž rozlišovati mezi svým a nepřítelem, účastnil se pes útoků pěchoty a pomáhal svým chrupem doplňovati vítězství vlastních kopí a mečů.

Při bojích jízdy používalo se psů, oděných v lehká brnění, opatřená ostrými ostny a háčky k tomu, aby byvše vypuštěni, způsobili brněním a chrupem paniku v nepřátelské jízdě, plašili koně, rozptylovali vyrovnané šiky a přivodili pády jezdců. Vlastní jízda pak zkázu dokončila.

Také se na brnění připevňovaly různé hořlaviny a psi byli jako živé pochodně vysíláni do nepřátelských ležení a táborů. které často zapálili.

Ve středověku používali válečných psů hlavně Angličané. Král Jindřich VII. poslal 4000 vojínů a 4000 vzácných skotských psů svému spojenci Karlu V. do boje proti francouzskému králi Františkovi I. Jaké oblibě se těšili váleční psi, ukazuje výrok krále Karla V., který přivítal Angličany slovy: „Doufám, že budete právě tak udatně bojovati, jak to činí vaši psi."

Od zavedení střelného prachu a zavedení střelných zbraní přestává pes býti přímým útočníkem, zůstal však i nadále nedocenitelným pomocníkem v boji. Osvědčil se na hlídkách a strážích, jako posel, hlídač, nosič válečného materiálu a tahoun. „Paměti válečné" z dob francouzského císařství uvádějí četné příklady prokázaných vzácných služeb válečných psů a mnohé z nich učinily slavnými. Znám jest z té doby pes Mustaš, který v bitvě u Slavkova přinesl zpět nepřítelem ukořistěný plukovní prapor, za kterýžto čin byl za nadšených ovací vyznamenán vysokým řádem.

Španělé používali psů k potlačení domorodců na ostrovech Kubě a Domingu. Angličané hledali pomocí psů uprchlíky v pralesích Jamaiky. Holanďané používali v koloniích cvičených psů jako poslů mezi jednotlivými pevnostmi a vojenskými tábory. Ještě v celé řadě jiných a jiných služeb se osvědčovali psi jako výborní pomocníci vojska.

Při vypuknutí světové války mělo ze zúčastněných států pro válečné účely vycvičené psy hlavně Německo, a to asi 10.000. Menší počet psů byl chován také v Belgii, která již v r. 1914 poslala na žádost generála Lyautoya 85 psů pro účely okupačního vojska v Maroku, kde se výborně osvědčili.

Spojenci měli od roku 1914 pouze psy sanitní a dopravní a armádní velitelství, uvažujíc v r. 1914 o významu válečného psa v moderním boji, nechtělo uvěřiti možnosti jeho účelné spolupráce v řadách bojujících jednotek. Názory všech rozhodujících činitelů, vysokých vojenských hodnostářů, vojevůdců i organisátorů armád byly velmi reservované a plné nedůvěry. Jedině nevyčerpatelná houževnatost několika jednotlivců z řad aktivních důstojníků i civilních kynologů - amatérů a neúnavná práce a obětavost kynologických organisací, které často i na svůj náklad nepřestaly přesvědčovati v praksi povolané kruhy o hodnotě a významu psa - válečníka, prorazily na konec hradbu nedůvěry a pochybovačství a přičinily se tak o zařazení psa do rámce bojující armády. Uskutečnění této snahy urychlil nemálo příklad Němců, kterým psi prokazovali na frontách vzácné služby a tento fakt nezůstal přirozeně utajen a nepovšimnut. A tak v roce 1915 počali tuto službu intensivně organisovati Francouzové a Belgičané, později pak Angličané a Američané.

Zařazení psů do spojeneckých armád muselo překonati četné překážky a trvalo to plná tři léta, než tato složka byla definitivně zorganisována. Teprve v roce 1917 přikročeno bylo ve Francii k reorganisaci původního oddělení válečných psů (Service officiel du chien de guerre) a na podkladě získaných zkušeností nařízeno bylo definitivně oddělení (Service de chiens de guerre), nehledě na to, že již nesčetněkráte od počátku války zprávy francouzských velitelů poukazovaly na neobyčejnou dokonalost spojovací a výzvědné služby v řadách nepřítele. Teprve čas a prakse přesvědčila povolané činitele, že velikou zásluhu na tom má dobře vycvičený válečný pes. Trapná zkušenost to byla, která zjednala psu žádoucí respekt a pochopení v řadách spojeneckých armád.

Zdokonalení zbraní a změna válečné taktiky psa z řad bojovníků nejenom nevyřadila, jak se původně myslelo, ale naopak učinila ho složkou nepostradatelnou a vymezila mu zcela přesně obory působnosti, které se sice od původních značně liší, ale nejsou o nic méně důležité. Používání válečných psů specialisovalo se na službu spojovací (depeše), dopravu, službu strážní a pátrací, méně používalo se ho již pro službu sanitní. Konečné výsledky, kterých ve jmenovaných oborech činnosti psi docílili, předčily všechno oprávněné očekávání a psům i jejich propagátorům dostalo se v řadách spojeneckých konečně zaslouženého zadostiučinění rozkazem velícího maršála východních armád č. 7-414, v němž se výslovně praví: „Váleční psi prokázali armádě výtečné a neocenitelné služby, zvláště ve spojení, na strážích a při zásobování vojsk. Budiž jim zachována vděčná pamět."

Toto uznání práce psů na frontě vysokým vojevůdcem zaslouží si jistě stálé pozornosti a mělo by býti popudem pečlivé přípravy válečného psa pro všechny armády, aby v případě potřeby měly dostatek vycvičených zdatných psů do pole, a ne jak tomu bylo ve Francii, aby tuto službu byla nucena nakvap organisovati teprve podle vzoru nepřítele.

A tu právě myslím, že se otvírá široké a vděčné pole působnosti všem kynologům - amatérům a kynologickým organisacím, aby po příkladu Německa vychovávali a cvičili své psy pro nejsvětější úkol - pro obranu vlasti.

Nenajde se hned tak vhodná příležitost, aby člověk, oddávající se ušlechtilé zábavě, za jakou výcvik psa jistě právem považuji, kladl současně kvádry do základu zdatné armády a pomáhal tak zvyšovati brannou schopnost národa. Příjemná a užitečná zábava dneška vytváří tu hodnoty nedozírné ceny zítřka. Toto vědomí je pak člověku věčnou vzpruhou další neúmorné práce a učí ho pracovati účelně a cílevědomě. Cvičitel psa nevěnuje se pak už jenom po­těšení a zábavě, nýbrž čestnému a vznešenému úkolu, posílení branné moci, dávaje jí ochotně a dobrovolně k disposici své specielní schopnosti a znalosti ve formě pro pole vycvičeného psa. Plní úkol tím vznešenější, že vychovává prostředek, který v ovzduší válečného běsnění, v dusné atmosféře nářku a smrti je zjevem opravdu humanním, poněvadž veškeré obory jeho činnosti mají za úkol šetřiti lidský život a mírniti válečné útrapy. Vědomí, že váš chlupatý oblíbenec může v kritickém okamžiku zachrániti řadu lidských životů, a to i případně život drahé a blízké vám osobnosti, povzbudí vás jistě k poctivé, promyšlené a intensivní práci v tomto směru.

Činnost tuto jest ovšem nutno zorganisovati, usměrniti a sjednotiti, aby již v míru měla přesnou formu, kterou lze kdykoliv snadno a rychle zasaditi do složitého mechanismu armády v poli na předem připravené místo. První kroky v tomto směru byly u nás již učiněny a věřím, že brzo uvidíme již výsledky pilné práce; věřím pevně, že Čech ani jako kynolog, ani jako občan není méně uvědomělý a méně obětavý než občan státu jiného, věřím, že v tomto směru docílíme výsledků stejných, ba lepších, než státy jiné.

Volám k účasti na této práci všechny kynology - vlastence s přáními aby práce jejich byla korunována úspěchem.

Pro službu v poli nehodí se ovšem každý pes. Vzhledem ke značným fysickým požadavkům, které na něho klademe, musí to býti pes silný, dobře stavěny, vytrvalec. Musí býti co možno nenápadně zbarvený, aby se v terénu tratil. Jeho duševní úroveň musí býti co největší, poněvadž všechny úkony v poli vyžadují psa bystrého a rozumného. Psi, kteří se boji střelby a explosí, jsou předem vyloučeni. Nejlépe se v poli osvědčují airedale - terrieři, němečtí ovčáci, dobrmanští pinčové a rotweileři. Poslední jsou však již trochu velicí a těžkopádní.