Štvaní, pronásledování a lov zvěře jest vrozeným pudem psa. Pud tento se zdánlivě úplně vyžívá a ztrácí. Ve skutečnosti však ve psu pouze dřímá a probudí se v plném rozsahu hned, jakmile se k tomu naskytne příležitost a vytvoří příčina.

Dostává-li pes potravu od člověka, nemá příčiny, aby si ji lovem sám opatřoval. Jisto však je také to, že pes člověkem opuštěný hladem nezajde, nýbrž lovem se uživí. Schopnost sebevýživy, daná mu přírodou do vínku, uplatní se v plném rozsahu. Z toho vidíme, že lov jest psovi nejen věcí zcela přirozenou, nýbrž může za různých okolností býti i jeho existenční podmínkou, nesporně jest však mocným, vrozeným pudem, potřebou. Odnaučujeme-li tudíž psa štváti zvěř, máme co činiti s překonáním a potlačením mocného pudu, a to je práce jistě velmi těžká a výsledek nejistý. Nejlépe mohou to potvrditi myslivci, kteří mají většinou psy v každém ohledu dobré a spolehlivé, ale jakmile vyskočí zajíc, neplatí na mnohého ani prosba ani hrozba, oni loví na vlastní pěst. Jest to jenom málo jednotlivců, kteří v tomto ohledu jsou výjimkou.

Bude proto výcvik v netečnosti ku zvěři správně vyřešen jen tehdy, když se postaráme o to, abychom štvaní psa vůbec nemusili odnaučovati a učiníme proto všechna možná opatření, aby pes štvaní vůbec nepoznal.

Nevytvoříme mu pro štvaní příčinu a příležitost. Vrozený pud lovu od útlého mládí bude podřimovati, zakrní a neprobudí se k životu nikdy, nebude-li nutností vyvolán. Toho docílíme, budeme-li psa řádně krmiti a již od útlého mládí vychovávati společně s jinou zvěří, jako drůbeží, králíky, holuby.

Tím se stane, že pes bude viděti ve zvěři i ve volné přírodě žijící zjev docela přirozený, na který si zvykne a který ho nepřekvapí. On se naopak mnohdy se zvěří i spřátelí a její přítomnost na dvoře i v poli stane se mu samozřejmou. Zvykne si na ni a bude k ní netečný. Do terénu, kde se dá předpokládati větší počet zvěře, nedoporučuji bráti psa dříve, pokud na dvoře nezvyknul srstnaté a pernaté zvěři domácí, pokud mu zvěř vůbec jest něčím, co podle jeho vrozeného názoru tvoří předmět jeho zábavy a lovu, co mu skytá potravu. Ale i potom Ale i potom je-li vůči domácí zvěři zcela netečný je nutno, abychom ho při prvních cestách terénem, bohatým na zvěř, vedli krátce a pevně u nohy a zabránili mu rázným strhnutím zpět a povelem: „Fuj! - nesmíš!" vyraziti za zvěří, kterou buď navětřil anebo která porůznu vyvstane a prchá, a jejíž pach jest naprosto odlišný a pro psa nesporně daleko láka­vější, nežli pach zvěře domácí.

Ucítí-li čerstvou stopu zvěře, nesmí mu býti dovoleno, aby sklonil hlavu k zemi a šel po stopě. Čím je pes v tomto ohledu méně spolehlivý, tím úzkostlivěji se budeme v přírodě místům se zvěří vyhýbati. Naprosto zavrhuji cvičení psa v netečnosti ke zvěří tím, že se na zvěř nejprve upozorňuje nebo dokonce štve, a pak, pustí-li se za ní, je trestán. Touto methodou nelze nikdy docíliti toho, aby pes viděl ve zvěři zjev přirozený. Podotýkám předem, že z této úvahy eliminuji psy lovecké. Lov však jest psovi vedle potřeby, také zábavou, hrou a vybitím přebytečné energie. Proto jest správné, dáme-li psovi příležitost k vybití energie a vyčerpáme-li ho fysicky dříve, než do terénu se zvěří přijdeme a opatříme-li mu vhodnou zábavu jinou.

Jedná-li se o výcvik psa staršího, který vášeň loveckou již poznal, je nutno zavésti s ním promyšlený výcvik. S úspěchem lze použíti indukčního aparátu, jak jest to popsáno v předešlé stati, jenomže místo lahůdky adjustujeme zde živého králíka, kuře atd. Pokud se týče výběru domácí zvěře k tomuto účelu, doporučuji zvěř vybarvenou co nejpodobněji se zvěří polní. Dále považuji za dobrou pomůcku alespoň 8 m dlouhé vodítko a ostnatý obojek.

Jakmile pes v poli pocítí zvěř a vyrazí za ní, popustíme mu vodítko na celou délku, při čemž se psu, doběhnuvšímu na délku vodítka, obojek stáhne, ostny zabodnou se do krku a způsobí mu značnou bolest. V tom okamžiku projevíme svou nelibost povelem „Fuj!", psa přivoláme a domlouváním uklidníme. Pes brzo pozná, že bolest na krku pocítí vždy, nejde-li klidně u nohy a vyrazí-li svévolně za zvěří. Časem přestane si zvěře všímati vůbec.

Někdy se osvědčuje také bráti mladého psa do revíru a za dospělým zajícem ho pustiti, avšak ne štváti. Mladý pes starého ušáka nikdy nedohoní. Po dlouhém a marném honění vrátí se úplně vyčerpán a zklamán a dobře porozumí pánově domluvě a projevu nelibosti.

Dožije-li se pak vícekrát takovéhoto zklamání, přestane si zvěře všímati vůbec. Tento výcvik může si ovšem dovoliti pouze ten, kdo má svůj revír a podotýkám, že se také vždycky nemusí setkati s úspěchem.

Výcvik netečnosti ku zvěři musí se opakovati, poněvadž vrozená lovecká vášeň nemůže býti u psa trvale odstraněna, nýbrž jen potlačena, a snadno se znovu a znovu probouzí.