Přinášení, resp. nošení předmětů se rovněž přirozenosti psa nepříčí, pokud se ovšem nejedná o předměty, které svým pachem se psovi hnusí nebo svou vnější formou mohou způsobiti psu bolest, ohroziti jeho chrup a býti případně i příčinou vážného zranění dutiny tlamy.

Nošení a přinášení předmětů jest vedle účelného cviku poslušnostního také již důležitým výkonem praktickým. Perfektně musí „přinášeti" psi lovečtí, policejní, z těch pak hlavně ti, kteří jsou cvičeni k záchraně tonoucích, pak psi poslové, které často vidíme s košíčkem, jak za hospodyni obstarávají, nákup, a jiní. Ale i tehdy, má-li někdo psa, který z důvodu praktické potřeby aportovati nebude, doporučuji, aby ho aportovati naučil, poněvadž cvičitele docílený úspěch velice potěší a dá mu možnost poznati psa s jiného hlediska, kteroužto příležitost by bylo škoda nevyužíti.

Psa pak tento výkon neobyčejně těší a přivádí ho do znamenité nálady. Postupuje-li nácvik v praktickém provádění tohoto výcviku rozumě a správně, jest psu také výborným tělocvikem, působícím blahodárně na vývin všeho svalstva, plic, srdce i chápavosti. Dobrý aporteur jest vždy vytrvalý, má úžasnou sílu stisku a krášlí ho neobyčejně pevná, hrdá šíje.

Výcvik v přinášení předmětů má ovšem smysl jenom tehdy, když si umíníme nacvičiti výkon perfektně a psa na dosažené maximální úrovni stále udržujeme., Polovičatost byla by zde psu i cvičiteli jenom ke škodě.

Průpravy pro vlastní výkon dostane se štěněti již v dětství, kdy je vhodnou hrou učíme uchopení a přenášení kapesníku, hadrového míče, duté kosti atd.

Vlastní výcvik: Cvičitel postaví se dva kroky před sedícího psa a dá mu očichati lahůdku, kterou pak nápadně vloží před psem do kousku plátna velikosti asi 20x30 cm, sbalí plátno do podlouhlého balíčku a ováže motouzem. Přistoupí na pravou stranu psa, dá mu očichati balíček a hodí jej asi na 4 kroky před psa, kterého přidrží, aby 5 - 6 vteřin klidně seděl. Pak ukáže pravou rukou na balíček, velí „aport!" a povolí vodítko. Každý pes dobře si pamatuje, že v balíčku je maso a proto pravidelně s chutí skočí a uchopí jej do tlamy. V tom okamžiku velí cvičitel: „sem  a p o r t!", přitahuje psa jemně vodítkem k sobě asi na krok před sebe, velí „sedni", vyčká několik vteřin, uchopí baliček pravou rukou a po několika vteřinách za zřetelného povelu „pusť!" vyjme balíček psu z tlamy a to, je-li třeba, i násilím tím, že tlačí horní pysky proti zubům. Balíček potom před psem nápadně rozbalí a podá maso psovi. Po celou dobu udržuje psa v poloze „sedni". Nechce-li pes při prvních pokusech držeti balíček v tlamě, přidrží mu jej cvičitel, aby pochopil, že má balíček čelistmi stisknouti. Násilím k tomu psa nutiti naprosto nedoporučuji. Toto cvičení provádí se s počátku jednou později dvakrát denně.

Po několika dnech, když už pes balíček ochotně donáší, odnaučujeme ho lahůdce a plátěný balíček zaměníme aportovacím kozlíkem. Každý cvičitel má míti kozlík svůj a jiná osoba nemá jej bráti do ruky. Počáteční cvičení konají se opět se psem na dlouhém vodítku, a teprve když takto aportuje přesně, je ho možno cvičiti volně. Cvičitel hází mu kozlík vždy na větší a větší vzdálenosti a během času může ho snadno vycvičiti v donášení předmětů jiných, nikdy však kamenů nebo předmětů kovových. Tím chrup psa velmi trpí.

Přivykání psa vodě a plování

Každý pes umí plovati sám, aniž by tomu musel býti učen, a většina psů se také ráda koupe. Vodě vyhýbají se pouze psi nezdraví a pak ti, jimž lidé nerozumným jednáním vodu zprotivili anebo v nich vyvolali před vodou strach.

Průměrně můžeme říci, že psi se koupou velice rádi, zvláště za parných letních dnů, a dá to často značnou práci odnaučiti psa koupání svévolnému, poněvadž toto je psu velmi příjemné a láká ho, a mohlo by se snadno státi zárodkem neposlušnosti. Popřejme psu koupání dostatek, ale rozhodně mu nedovolujme koupání samovolné.

Každý pes, jak jsem pravil, plovati umí a jest jenom třeba, aby překonal bázeň před vodou. Nesmí se proto do vody násilně nutiti, nýbrž má se do ní vlákati buď laskavým slovem nebo lahůdkou, anebo ještě lépe, následováním za pánem. Cvičiti se může v jakékoliv vodě, nejlepší jest však voda mírně proudící. Voda má býti přiměřeně, t. j. nejméně 16° C teplá. Cvičitel přejde sám nejprve mělký brod tak, aby ho pes viděl, pak vezme psa za vodítko a přechází s ním brodem sem a tam. Je-li pes klidný, postupuje cvičitel zvolna proti proudu na hlubší místo, aby pes byl nucen plovati. Při prvním cvičení postačí, ploval-li pes několik metrů, později se pravidelně vzdálenost zvětšuje; psa pouštíme do vody volně, neupoutaného na vodítku. Dobře vycvičený pes skáče do vody rychle a ochotně na rozkaz nebo pouhý pokyn cvičitele, a to často i s vysokých břehů bez ohledu na hloubku vody.

Voda proudící, hluboká a temná bude v mladém psu buditi vždy jistou nedůvěru. Proto je dobře zvykati psa na vodu už v dětství a pouštěti ho k vodě jako mladé štěně společně s fenou. Ona nejlépe bude mu uměti říci, jak se má ve vodě chovati, jak se udržeti na povrchu a vysvětlí mu, že není příčiny vody se báti.

Přinášení předmětů z vody

Přivyknul-li pes vodě a naučil-li se plovati a aportovati předměty na suchu, naučí se rychle přinášeti předměty z vody. Na břehu mělké a stojaté vody velí cvičitel psu „sedni!", hodí mu aportovací kozlík asi 3 m od břehu do vody a velí „aport!". Jakmile pes kozlík přinese, odebere mu jej cvičitel týmž způsobem, jak jsem to popsal ve stati o přinášení předmětů na suchu. Cvičitel musí dbáti toho, aby pes, když se vrátil z vody, kozlík řádně odevzdal, t. j. sedl si před cvičitele a čekal, až mu tento kozlík odebere. Teprve potom smí ze srsti vytřásti vodu. Kdyby bylo psu dovoleno, aby se otřásl dříve, než kozlík odevzdal, mohl by jej snadno pustiti, což by se mu mohlo snadno státi zvykem. Cvičitel cvičí s počátku na krátké vzdálenosti ve vodě stojaté, později i pak na vzdálenosti větší a ve vodě proudící, aby pes byl nucen s předmětem plovati.

Jak se pes naučí skákati

Skok jest nesporně jedním z nejdůležitějších výkonů psa v praktické službě, ale jest také velmi zdravým a účelným tělocvikem, utužuje svalstvo psa a pěstuje jeho obratnost a pružnost. Skok sám jest psu výkonem zcela přirozeným a již malé štěňátko se o něj pokouší ihned, jakmile se udrží na vlastních nohách. Skákati se naučí každý pes sám, veden svou přirozeností, aniž by ho cvičitel čemu učil nebo ho nějak ovlivňoval. Avšak skákati poslušně, t. j. dle cvičitelovy vůle a potřeby, musí pes býti naučen.

Nejúčelnější jest přinutiti štěňata ke skákání jíž od nejútlejšího mládí a dovoliti jim zcela libovolné vyřešení techniky skoku. Ať skáčí tak, jak se jim to zdá býti nejsnadnější a jak dosáhnou největších výsledků. Výcvik ve skoku na rozkaz je pak už velmi jednoduchý a spočívá pouze v návyku na povel.

Malá štěňata přinutíme k překonávání překážek velmi jednoduše. Slovo „překonávání" užívám proto, že malá štěňata hned neskáčí, nýbrž překážku ať výškovou či dálkovou přelézají, pomáhajíce si nejrůznějšími, často velmi směšnými způsoby.

Pro štěňata zřídíme úzký, dlouhý výběh, na jehož jednom konci postavíme boudu a na druhém umístíme krmivo. Mezi boudou a krmítkem postavíme pak několik překážek. Z počátku budou to pouze nízké kladiny, později prkna a postupně, jak štěňata budou dorůstati, budeme zvyšovati i překážky.

Štěňata, chtěji-li se dostati z boudy ke krmení, musí předem překážky přelézti, později přeskočiti a naučí se tak skákati čistě automaticky sama, aniž by tomu musela býti zvlášť učena. Často vidíme, že štěňata, hrajíce si, pořádají při dobré náladě hotové dostihy a ve zdolání překážek se v pravém slova smyslu předstihují.

Jedná-li se o výcvik ve skoku u psů, kterým se v mládí této průpravy nedostalo, cvičíme je takto:

Skok daleký: Vyhledáme si suchý, mělký 60 až 100 cm široký příkop. Cvičitel upoutá psa na vodítko, rozběhne se, skočí přes příkop a za jadrného povelu „skočí" strhne psa sebou. Cvičení několikráte opakuje a cvičí pak psa samotného tím, že mu hodí na druhou stranu příkopu aportovací kozlík. Později volí cvičitel příkop širší, zavodněný, se strmými, skalnatými, případně i křovím zarostlými břehy a velmi snadno a brzo docílí toho, že mu pes skáče na povel sám, aniž by mu musel předcházeti příkladem.

Skok vysoký: Ze dvou sloupů a několika prken pořídíme si dřevěnou přehradu o šířce asi 1 m, jejíž výšku můžeme pomocí zasouvání nových prken zvýšiti u vyspělého psa až do 3 m. Výcvik ve skoku vysokém provádíme pak na této dřevěné přehradě obdobně jako výcvik ve skoku dalekém. Začneme výškou 30 - 50 cm a postupným přidáváním prken přehradu zvyšujeme, až docílíme čistého skoku 2 m. Při prvním cvičení přeskočí cvičitel překážku se psem upoutaným na vodítku. Neskočí-li pes za cvičitelem, uchopí jej cvičitel za šíji a velí „skoč!" a psa přes překážku přehodí. Po několika pokusech skočí obyčejně každý pes sám. Cvičíme nejvíce 10 skoků za sebou, abychom psa příliš neunavili a aby tak neztratil chuti k dalšímu cvičení. Skáče-li bez obtíží, zvýší se překážka vždy o 1 prkno, t. j. 15 - 20 cm. Čím výše pes skáče, tím více má býti šetřen. Při výšce překážky 2 m a výše stačí, skočil-li pes na rozkaz dvakráte. Vycvičený pes přeskočí snadno přehradu 2 m vysokou a jednotliví psi zdolávají bez zvláštních obtíží i překážky 3 m vysoké. Tento skok však obyčejně není čistý, poněvadž pes skočí asi do dvou třetin překážky a zbytek přešplhá. Je-li pes vycvičen ve skoku přes ohradu, cvičí se skákati přes překážky v přírodě jako zeď, plot živý, laťkový, prkenný a pod.

Při prvním cvičení přes nezvyklou překážku jest účelné, aby cvičitel podle potřeby psu pomohl, resp. pokud je to možné, šel mu příkladem napřed. Ploty laťové a železné s ostrými hroty jsou nebezpečné, protože na nich pes snadno uvízne zadními běhy a zraní se. Rovněž může býti zraněn při skoku přes ploty drátěné, zvláště jedná-li se o drát ostnatý. Cvičí-li se pes ve skoku přes takovýto plot, musí býti ostny a hroty chráněny. Hodí se k tomu stará látka.

Od počátku jest nutno pamatovati na to, aby pes skákal sem i tam, poněvadž je to důležitá průprava jednak pro aportování přes překážky, a jednak pro depešování a jiné praktické služby. Výcvik děje se tím způsobem, že cvičitel drží psa na šňůře a když pes překážku přeskočil, nutí ho povelem „z p ě t!" a krátkým trhnutím za vodítko ke zpátečnímu skoku. Dovede-li to pes bezvadně na vodítku, cvičí se pak volně.

Skok hluboký lze se psem velmi snadno nacvičiti. Nejlepší pomůckou je příklad cvičitele. Jedná-li se o skoky opravdu hluboké, jest třeba dopad řádně upraviti, aby si pes neublížil. Doporučuji strmý břeh a hlubokou vodu.

Přechod přes úzké lávky: Při různých praktických úkonech (revírování, depešování, stopování atd.) křižují často hlavně v horách psovi cestu horské bystřiny a. strže, které nemůže přeskočiti. Přes takovéto překážky klademe mu primitivní úzké lávky nebo kmeny a jest třeba, aby se přes ně naučil přecházeti. Cvičí se to tím způsobem, že cvičitel učí psa přecházeti po silném kmeni, ležícím nad suchou překážkou a to tak, že kmen nejprve přechází sám a psa za sebou opatrně vede. Přejde-li pes snadno a bez bázně, cvičí se na kladině slabší a na překážce hlubší. Dobře vycvičený pes přechází pak bez jakékoliv obavy nebo závrati sebe hlubší překážku i zavodněnou strž po oblé kladině 15 cm průměru.