Již v úvodu jsem napsal, že se nemíním podrobně rozepisovati o technice výcviku psů, poněvadž v tomto oboru máme krásné české příručky pánů V. Matouška a Jar. Drásty.

Chci se čtenářem jenom uvažovati, jak se stanoviska psychologického máme psa řešiti a jak výsledků svého řešení prakticky využíti, abychom se svým postupem při výcviku přirozenosti psa co nejvíce přiblížili a tím z něho také co nejvíce vytěžili. Chci se čtenářem přemýšleti, jak obejíti všechno, co jest psu nepřirozené a co se pes jen velmi nerad a obtížně učí. Chci uvažovati o správné volbě rasy pro určité výkony a druhy služby a hlavně chci docíliti, aby každý, kdo tuto knihu bude číst, ať už psa má anebo si ho teprve míní opatřiti, naučil se psa neustále pozorovati, rozuměti mu a správně o něm usuzovati, to jest v prvé řadě pochopit jeho přirozenosti a teprve potom dle těchto zařizovati postup a způsob výcviku. Nejvíce si cením cvičitele, který mi předvede perfektního psa, aniž by byl studoval nějaký výcvikový předpis. Krásný výsledek, kterého docílil, je mi nejlepším důkazem, že cvičitel přemýšlel, že psovi porozuměl a jednal tak, že také pes porozuměl jemu. Správným jednáním dovedl si mezi sebou a psem vytvořiti onen žádoucí poměr, který podmiňuje úspěšný a také rychlý výcvik. Tím nechci snad říci, že považuji vydané pomůcky výcviku psa za zbytečné, nebo dokonce škodlivé. Naopak, jsem o jejich veliké hodnotě hluboce přesvědčen a vím, že kdyby jich nebylo, neměli bychom daleko tolik vycvičených psů, kterými se dnes honosíme. Tvrdím však, že nějakou šablonu výcviku, nějaké universální směrnice nelze vydati vůbec a cvičitel je také nemůže v žádné příručce, pojednávající o výcviku, hledati nebo spatřovati.

Pes má svou individualitu, temperament - a charakter jako člověk. Tak jako nenajdeme mezi miliony lidí dvě osoby, jichž individuality, temperamenty a charaktery by byly stejné, tak nenajdeme ani dva psy, kteří by po této stránce byli úplně vyrovnáni. Praktický a schopný pedagog, jemuž je svěřena výchova nejmenších dětí, nesmí vycházeti z předpokladu, že má před sebou plnou třídu šestiletých dětí, s nimiž podle učebné osnovy má za rok absolvovati slabikář. On si musí uvědomiti, že před ním sedí přesný počet, snad 30, snad více individualit, temperamentů a charakterů naprosto různých a povede proto jistě těchto 30 dětí ke konečnému cíli - ovládnutí slabikáře - třiceti různými cestami, z nichž některé budou přímé, krátké a pohodlné, ale jistě bude i řada cest trnitých, klikatých a úmorných. Ale zde bohužel není vyhnutí. Kdyby se těmito obtížnými cestami neubíral, nedošel by stanoveného cíle vůbec.

A právě tak cvičitel, který začne pracovati s mladým psem, nesmí nikdy předpokládati pouze to, že má před sebou psa, kterého podle nějaké příručky prostě naučí, co chce. Chyba lávky. Snad z té příručky bude moci použíti všechno, snad jenom něco, ale možná že také naprosto nic, poněvadž uváděné tam pokyny by mohly býti v naprostém rozporu s přirozeností psa a výsledek šablonovitého a nepro­myšleného jednání podle psaných pokynů mohl by se po týdnech úmorné práce rovnati nule, anebo by dokonce mohl způsobiti naprosté znehodnocení třeba i původně schopného a nadaného psa. Cvičitel nesmí zapomenouti, že při výcviku psa vzniká komplikace tím, že zde máme co činiti vlastně se dvěma individualitami, to jest s individualitou psa, ale také jeho cvičitele. Kdo vydává nějaké směrnice pro výcvik psů, může tak učiniti teprve tehdy, když už řadu psů různých individualit sám vycvičil a prostudoval. Získav tak veliké zkušenosti, píše jistě co nejsvědomitěji buď o psu průměrném, nebo popisuje psa určitého. Samozřejmě, že celou věc řeší pod vlivem své individuality, temperamentu a charakteru. Avšak ten, kdo vydanou příručku přijal za pomůcku výcviku, musí si uvědomiti, že jeho vlastní indivi­dualita může býti eventuelně pravým opakem autora příručky.

Mívám často v praksi až 40 cvičitelů, kteří pracují se psy na jednotném výcviku. Přiznám se upřímně, že splniti se všemi psy předepsané požadavky není naprosto nic těžkého. Velmi těžko však je již po několika dnech poznati neschopné cvičitele a vyloučiti je z výcviku, a ještě je těžší, zladiti 40 lidí se 40 psy tak, aby zde stálo čtyřicet dvojic v každém směru harmonujících a zaručujících dobré a rychlé výsledky výcviku. Často se mi stane, že až po 4 i 5 týdnech, po důkladné úvaze a prostudování povah lidí i zvířat dvojice rozloučím a tvořím nové, lépe se doplňující. První dojem takovýchto přeskupení bývá často dosti nepříznivý, ale později se vždy ukáže, že jsem uvažoval správně.

Proto doporučuji, aby každý, kdo psa chce cvičiti a říditi se při tom podle nějaké příručky, si uvědomil, že příručka mu dává jen jakýsi všeobecný nástin postupu práce a že je na něm, aby si ji pro svého psa s ohledem na jeho přirozenost a individualitu náležitě upravil.

Na samotný výcvik psa jest nám vedle příjemné a ušlechtilé zábavy pohlížeti jako na práci velice vážnou a na psa, jehož míníme cvičiti, jako na surový materiál, z něhož máme vytvořiti něco dokonalého a všeobecně prospěšného. Proto musí cvičitel sebe i psa pro nastávající úkol řádně připraviti.

Nikdy neskládám mnoho nadějí v lidi, kteří na výstavách při spatření krásných psů a jich výkonů vzplanou a po chvíli odcházejí s drahým a vzácným zvířetem vítězoslavně domů. Předem lituji psa i jeho nového majitele, poněvadž vím, že po krátkém čase si budou vzájemně na obtíž, že si neporozumějí a že není daleká doba, kdy vzácné a třeba i nadějné zvíře bude přecházeti z ruky do ruky a stěhovati se znovu a znovu, jakmile svého dosavadního majitele omrzí.

Chce-li si někdo opatřiti psa, musí se nejprve zcela nepokrytě a pravdivě vypořádati se svým svědomím tím, že si zodpoví tyto otázky:

1.Mám psa opravdu rád a neztroskotá moje láska k němu při prvních překážkách a obětech? (Mohu laskavého čtenáře ubezpečiti, že obojích je mnoho.)

2.Cítím v sobě schopnosti, anebo alespoň mám pevnou vůli osvojiti si je, abych psa dobře vychoval a vycvičil?

3.Mám možnost vytvořiti psu zdravé a správné podmínky životní?

4. Budu míti dostatek času, abych se psu mohl věnovati?

5. Jsou moje vědomosti o psu již takové, abych ho mohl bez úhony převzíti pod svou ochranu a péči?

A teprve tehdy, mohu-li na všechny tyto otázky s čistým svědomím říci ano, mám morální právo psa si opatřiti. Ve všech případech, kde tomu tak není, shledáváme se často s velikým rozčarováním a vinu samozřejmě nese pes, který „se nevydařil".

Prosím za prominutí vážené čtenářky, které snad knihu budou čísti, že se na konci této úvahy zmiňuji ještě o jedné otázce, kterou nutno vždy předem vyřešiti, a ta zní: Dovolí mi žena, abych do své domácnosti přivedl psa? Prosím, aby mi bylo dobře rozuměno. Nemám na zřeteli rodiny, kde dámy vládnou. Ale z prakse vím, že hlavní péče o psa (krmení a čištění) spočívá na bedrech hospodyně a je-li tato již tak nutnou denní prací přetížena a veškerou čistotu a pořádek tvoří svou pílí a svýma rukama, pak možná v mnohých případech řekne „ne" a „nechci"! Při tom třeba však může míti pro psa daleko větší smysl, nežli její muž. Zodpověděla si však pravdivě a nepokrytě třetí otázku a řekla, že v její rodině správné podmínky pro život psa vytvořiti nelze, poněvadž byt, který rodina obývá, to nedovolí. Bude tomu tak ve většině rodin, obývajících velkoměsto. Toto resolutni odmítnutí přijetí psa do domácnosti pro svou osobu jenom vítám, poněvadž pes, který nemá výběh na zahradě nebo na dvoře, je obětí lásky svého pána, ještě lépe řečeno paní, poněvadž ona to pravidelně bývá, která s ním desetkrát za den ze čtvrtého poschodí běhá na dvůr, aby se vyprázdnil.

Poněkud jinak musím ovšem mluviti k dámám, kde podmínky pro držení psa jsou a dámy se proti jeho přijetí do rodiny staví bezdůvodně, většinou pro domnělou nečistotu.

Ubezpečuji vás, vzácné dámy, že pes jest zvíře vrozeně čistotné a jest nečistotným jen tehdy, když ho lidé takovým sami udělají, t. j. když mu k čistotnosti nevytvoří podmínky a nehledí si ho. Jinak však jest pes v rodině velmi cenným, může způsobiti mnoho dobra a prokázati mnohé cenné služby. Všimněme si zatím jenom toho, jaký příznivý vliv může míti pes na jednotlivé členy rodiny. Muž, který až dosud hledal zábavu a rozptýlení v kavárně a restauraci, našel novou, poměrně levnou a velmi ušlechtilou zábavu ve psu, který se brzo stane věrným jeho přítelem a dobře mu nahradí společnost ne vždy dosti upřímných lidí. Uznávaje práci, kterou žena koná pro psa, uznává a cení i všechny její práce ostatní, které dříve přezíral a nijak je nehodnotil. A jistě by se našla celá řada ještě jiných příkladů, z nichž by bylo viděti, že pes pomáhá vytvářeti pěkný a zdravý rodinný život. A což teprve, kde jsou děti. Pes nejenom že je jejich neúnavným společníkem a ochráncem, ale je při správném pochopení rodičů vzácnou a jedinečnou živou pomůckou ve výchově dětí v lásce ke zvířeti, jest můstkem, po kterém lze snadno vésti zájem dětí o přírodu vůbec, vychovávati z nich lidi, kteří se o přírodu opravdově zajímají, vidí její krásy a přednosti, rozumí jejím tajům, cítí se její součástkou; lidi, kteří budou vždy veselí a šťastni, poněvadž budou rozuměti mluvě a tvůrčí práci přírody, a to je potěší a osvěží vždy, když pod tíhou shonu denního života budou umdlévati. Ano, takový vliv může na děti míti přítomnost psa v domácnosti, a to snad je zásluha tak veliká, že i sebečistotnější žena - matka nějakou oběť pro psa, ochránce a vychovatele svých dětí, ráda přinese.

Dejme tomu, že si tedy všechny uvedené otázky můžeme zodpověděti kladně, neboť i také domácí paní povolila a schválila příchod psa do rodiny.