Katarrh nosu

Katarrh sliznice nosní, zvaný obyčejně rýmou, vyskytuje se dosti často hlavně po nadýchání prachu, škodlivých plynů a také po nastuzení. Může však býti také průvodčím sdělných nemocí nebo psinky a jiných katarrhů sliznic hlavy.

Pes kýchá, drbe si nos, teče mu z nosu a dech má sípavý. Výtok z nosu je napřed vodnatý, později houstne a má tvar hlenu nebo hnisu. Rýma obyčejně přejde za několik dní, ale může se někdy státi vléklou. V nosu nebo v čelní dutině psa cizopasí někdy roztoč jazyčnatka červovitá (Pentastomum taenoides), 20 až 130 mm dlouhá a 3 až 16 mm široká. Obyčejně nezpůsobuje poruch ani zvláštních úkazů, bývá však při pitvě nalezena a je možno, že působí při. katarrhu sliznice nosní, když je výtok z nosu krvavý.

Rýma obyčejně přejde za několik dní beze všeho léčení, drží-me-li psa v teple a očistíme mu nozdry namazavše je pak vaselinou. Při zarputilé nebo vléklé rýmě provádí se inhalace tím způsobem, že hrnec s vařící se tekutinou přidržíme psovi opatrně pod nos, aby páru do sebe vdechoval aspoň 10 minut. Užije se k tomu buď jen obyčejné vodní páry, nebo odvaru heřmánku, dehtové vody, silice jalovcové, nebo se do vařicí vody kápne několik kapek terpentýnu. Kdo má inhalační přístroj, může dáti psu inhalovati slanou vodu, roztok dvojuhličitanu sodnatého nebo kyseliny tříslové. V těžkých případech nutno zavolati zvěrolékaře, který psovi čenich ošetří buď vefouknutím léku, vypláchnutím nebo pomocí štětce.

Katarrh hlasivky.

O sobě přichází katarrh hlasivky málokdy obyčejně pojí se k němu onemocnění hlasivce blízkých ústrojí, dutiny nosní, průdušek atd. Rozeznávati dlužno akutní a chronický katarrh hlasivky.

Akutní katarrh hlasivky.

Příčinou této nemoci bývá nadýchání se prachu, dýmu, dráždivých plynů, vytrvalé štěkání, cizí předmět v hrdle, hlavně však na jaře a na podzim nastuzení. Jinak objevuje se také při psince, záškrtu nebo při silnější rýmě.

Pes kašle, zpočátku sípavě, později odkašlává lehčeji a odhazuje; kašel zbouří se zejména, pustíme-li psa ven. Dotkneme-li se psa v krajině hlasivky, jeví bolestivou citlivost. Ve vážnějších případech dostavuje se horečka a nechuť k jídlu. Tu může nastati také těžký dech, který bývá sípavý nebo chraptivý. Akutní katarrh hlasivky projde obyčejně záhy, ale zanedbá-li se, může se změniti v chronický.

Dávají se priesnické obklady kolem krku a pes chová se v teple, nejlépe v světnici a chrání se před prachem a průvanem. Doporučuje se také tříti krajinu hlasivky kamfrovým olejem nebo jinou prchavou silicí. Při vážnějším onemocnění možno podávati niterně: anisový salmiakový líh 4,0, syrub ibíškový 50,0, za dvě až tři hodiny kávovou lžičku.

Vléklý katarrh hlasivky.

Vleklý katarrh hlasivky pochodí obyčejně z akutního, zejména opakuje-li se dráždění hlasivky; je průvodcem všech otoků v hrdle a napadena jím bývají hlavně stará zvířata. Nemoc rozpoznáme podle kašle, který je sípavý, suchý, mnohdy hekavý nebo štěkavý. Kašel dostavuje se po způsobu záchvatů trvajících několik minut, než se pes zase utiší. Záchvaty dostavují se hlavně v noci a jsou prudké. Nemoc může trvati po týdny, ale také po měsíce, ba i po kolik roků. Může však býti i nevyléčitelnou.

Pes drží se v teple, dávají se mu priesnické obklady a inhalovati slanou vodou (lžičku soli na 1 1 vody), nebo vodu kreolinovou (0,5 až 1%), vodu ichtyolovou (1 díl ichtyolu a 50 dílů vody), páry vody dehtové, roztok nadmangaňanu nebo zředěnou vodu bobkotřešnovou (aqua laurocerassi). Důkladné léčení provede zvěrolékař, který vstříkne léky přímo na hlasivku a předepíše k utišení kašle prostředek pro odměšování hlenu nebo pro omámení nervů (morfium).

Katarrh průdušek čili bronchitis.

Nemoc povstane buď z nastuzení nebo následkem mechanického nebo chemického podráždění (prach, plyny, dým), nebo rozšiřujícímu se zápalem plic na průdušky, nebo poruchou oběhu krve následkem srdeční vady, nebo konečně jedem psinkovým. Přichází hlavně u psů zchoulostivělých, slabých nebo mladých.

Nemoc začíná horečkou a ztrátou chuti k jídlu, dostavuje se kari, který je bolestivý a později spojen s vyhazováním hnisavého hlenu; dýchání je ztíženo a mladí psi dostávají dokonce i záchvaty dušení se. Bezpečně může nemoc rozpoznati jenom odborník na základě physikálního vyšetření.

Katarrh průdušek zvaný též katarrhem plic, může býti buď akutní, který u silných psů bývá do 14 dnů vyléčen, nebo přejde ve vléklý, který se označuje také jako asthma. Vleklý katarrh vyznáčuje se stálými obtížemi při dýchání, a trpívají jím hlavně psi staří s chorobným srdcem.

Kašel, kterým se přirozeným způsobem odměšují hleny a výrony zápalu, nesmí se zastavovati, hnilobný rozklad v rozvětvení průdušek zastaví se inhalováním desinfekčních par (viz zpředu). Každé dvě nebo tři hodiny dává se priesnický obkladek na hrudník. K vůli snazšímu odměšování kašle možno podati při akutním katarrhu: odvar kořenu vítodu senegy 120,0 (upraveno z 10,0 kořenu), syrup lékořice lékařské (sladkého dřeva) 15,0, anisový salmiakový líh 4,0, smícháno podává se za dvě až čtyři hodiny polovina až plná polévková lžíce. Při katarrhu chronickém možno podávati: Kreosotal 10,0, rybí tuk 100,0, dvakrát denně kávovou lžičku. Při zarputilém kašli pomáhá někdy tinktura lobeliová. Vždy však nutno psa chovaiti v teplé a vzdušné místnosti.

Zápal plic.

Nejčastěji dostává pes zápal plic při psince.

Při psince bývá zachváceno obyčejně jen jedno křídlo plic nebo jen jeho část, mohou však býti také obě poloviny plic v zápalu. Jiné příčiny zápalu plic jsou: nastuzení, tuberkulosa, poranění plic bodnutím nebo výstřelem, rakovité boláky na plících nebo konečně vniknutí cizího předmětu do plic. Toto může nastati, když při zvracení nebo podávání léku proti jiné nemoci vnikne něco do průdušky a tudy do plic.

Příznaky zápalu plic lze někdy těžko rozeznati od příznaků katarrhu plic. Může katarrh plic přejíti také v zápal plic, což poznáme podle větších obtíží při dýchání a podle zvýšené teploty těla. Horečka může dosáhnouti jen středního stupně, ale také vysokého. Pes posedá na zadku, dýchá rychle, krátce a povrchně; při tom pohybují se mu žebra a je viděti, jak ho dýchání namáhá. Kašel je trhaný, působí psovi bolest a pozorujeme, že se pes kašli brání. Nasloucháme-li u hrudníku, slyšíme hrčení a rachot, ježto však auskultaci nemůže prováděti laik, je třeba zavolati zvěrolékaře, zjistíme-li příznaky zápalu plic.

Nemoc trvá několik neděl, ale obyčejně devátého nebo až jedenáctého dne dostavuje se krise. Ubývá-li horečky a pes začíná žráti, je jistota, že je na cestě k uzdravení. V opačném případě naplní se plíce krví a nastává smrt udušením a ochrnutím srdce. Z téže příčiny může při rychlém zápalu nastati smrt už po dvacetičtyřech hodinách. Slabší psi obyčejně zhynou, protože nemají dosti síly k vyhazování hlenu.

Léčení zápalu plic musí se prováděti velmi opatrně. Velkého výsledku docílí se priesniokými obklady kolem hrudníku, zvláště natřeme-li hrudník před obkladem hořčicovým lihem. Vdechovati dává se odvar heřmánku, dvouprocentní kreolinová voda, páry terpentýnu (několik kapek do vařicí vody). Pro odměšování hlenu a desinfikování průdušek možno podati: Kreosotum carbonicum 10,0, třikrát denně 5 až 10 kapek do lžíce mléka. Pes musí býti chován v teplé místnosti, kde je čerstvý vzduch, ale nikoliv průvan; musí dostávati potravu živnou, ale lehkou. Při vysokém stupni horečky podá se buď antipyrin (0,25 až 2,0) nebo antifebrin (0,2 až 1,0), ale jenom, je-Ii horečka nejvyššího stupně. Při slabém tepu srdce podá se černá káva. Stane-li se zápal plic chronickým, je nevyléčitelný.

Zápal pohrudnice.

Zápal pohrudnice povstává nastuzením nebo je následkem zázápalu plic, zápalu osrdí, tuberkulosy nebo i jiných nemocí. Může se však vyvinouti také po uhození, kopnutí do hrudníku, nebo byl-li jícen proboden cizím předmětem, ku př. když štěně v době prořezávání zubů hryže dříví nebo brka; jinak také způsobuje zápal polnice otrava krve hnisem a p. Zvláštností této nemoci je, že v zápalu bývá jen jedna strana pohrudnice, při čemž krvavé výměšky shromažďují se v dutině hrudníku a tento exsudat stlačuje plíce a tiskne je vzhůru.

Nemoc tato projevuje se těžkými poruchami. Pes má horečku, mrazí ho, tepna jde rychle, dech je zrychlený, povrchní a stížený. Dýchání děje se s nepohrnutými žebry a za velké námahy svalů břišních. Následkem nahromadění exsudátu bývá na postižené polovině hrudník naběhlý. Dotkneme-li se psa na onemocnělé polovině, projevuje se bolest buď naříkáním nebo se hledí naší ruce vyhnouti; také polehává s oblibou na této onemocnělé polovině. Při poklepu neshledáme zpočátku nic zvláštního; později shledáme na spodní krajině hrudníku t. zv. dutý zvuk, který s pokračováním nemoci šíří se směrem vzhůru.

Léčeni této nemoci vyžaduje obzvláštní péče. Na počátku nemoci, dokud výron stoupá (přibývá-li dutého zvuku v hrudníku), tře se psovi hrudník hořčicovým lihem; později dávají se pilně priesnické obklady na hrudník, jak. bylo naznačeno při zápalu plic. Dobrých výsledků docílí se také obklady ledovými. Stoupá-li teplota těla v povážlivé míře, může se podati některý prostředek utišující horečku, aspirin, antipyrin, laktophenin, salycil a p. Potrava musí býti výživná; dostaví-li se zácpa, podá se prostředek počišťující. Přibývá-li obtíží při dýchání, svědčí to, že se nahromaďuje větší množství výronu a v tomto případě podávají se prostředky pro odvádění moče, ku při odvar listu náprstníku. Nenastane-li zlepšení, musí zvěrolékař provésti operativní odstranění výronu tím způsobem, že probodne prsa.

Když se pes uzdravuje, ale výron do hrudníku ještě trvá, podobá se jeho stav prsní vodnatelnosti, liší se od této nemoci však svou jednostranností, pak že při změně polohy těla neposunuje se tak snadno jako pravá vodnatelnost. Vodnatelnost prsou léčí se na způsob jako vodnatelnost břišní.