Přáním určitě každého psovoda, který cvičí svého psa pro sportovní nebo služební využití, je mít srdnatého, nebojácného a razantního obranáře. Jak toho dosáhnout? To se pokusím popsat v následujícím textu.

Ovšem neodvažuji se tvrdit, že postupy zde uváděné jsou jediné správné, nebo že jsou ty pravé pro každého psa. Asi v žádném jiném výcviku totiž neexistuje tolik různých a mnohdy i vzájemně protichůdných metodik jako u obran. Metody, které se pokusím popsat, jsem osobně při výcviku používal a stále používám a myslím si, že přinášejí výsledky.

Dvě u nás nejužívanější metody při výcviku obrany jsou (velmi, velmi zjednodušeně):

1. Metoda "Na kořist" - u psa dráždíme a rozvíjíme lovecký a kořistnický pud, výcvik obrany je založen na principu lovení kořisti (rukávu). Figurant je pro psa v podstatě kamarád, který mu umožňuje kořist lovit. Tento výcvik při správném provádění nezatěžuje tolik nervovou soustavu psa. Výcvik je pro psa vlastně velmi zábavnou hrou. Při tomto způsobu výcviku můžete i s povahově slabším psem úspěšně skládat některé zkoušky (hlavně IPO1 až 2, SChH1 a ZVV1), což ovšem způsobuje, že do chovu se mohou dostat i povahově slabí jedinci a pak velmi nepříznivě působit na povahové vlastnosti budoucích generací psů.
2. Metoda "Na zlobu" - u psa rozvíjíme jeho obranný a bojový pud a v podstatě jej učíme bojovat proti figurantovi jako proti velkému protivníkovi. Při výcviku pes s figurantem svádí opravdový boj a tím je nervová soustava psa velmi zatěžována. Povahově slabý pes není schopen tento výcvik absolvovat v celé šíři a mnohdy se takzvaně "zlomí" - dostane se k hranici, kterou nepřekoná a ve výcviku nemůže růst. Ovšem i u tohoto výcviku existují velmi propracované metody jak sebevědomí a povahu psa cíleně rozvíjet a utužovat. Při nesprávném nebo špatně zvládnutém výcviku však může hrozit, že ze psa budete mít agresivní a nebezpečné zvíře. Proto je potřeba mít k tomuto výcviku dostatek zkušeností, nebo cvičit pod dohledem zkušených kynologů.

Začínáme s výcvikem obrany:

Metodika výcviku, kterou se zde pokusím popsat, byla vypracována a popsána už nejméně před dvaceti lety v Německu Dr. Helmutem Raiserem a lze ji úspěšně používat jak při výcviku psů pro služební potřebu, tak i pro civilní sportovní výcvik. Dr. Raiser vycházel jak ze svých vlastních zkušeností získaných při výcviku, tak i z pozorování chování divokých šelem ve volné přírodě. V ČR, pokud jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, tuto metodiku výcviku výtečně ovládají René Konečný a Jiří Ščučka.

Ale nejdřív trochu teorie:

Výcvik můžeme rozdělit do několika postupně navazujících etap, které si později podrobně vysvětlíme:

Z tabulky vidíme, že výcvik postupuje od nejjednodušších činností ke složitějším. V podstatě kopíruje učení mláďat velkých šelem. Mladě vlka také není schopno ihned ulovit jelena, ale rozvíjí své lovecké umění na lovu myší, žab a později například králíků. Teprve až je mladý vlk vyspělý fyzicky a hlavně duševně a i jeho lovecké schopnosti jsou utuženy množstvím menších úlovků, troufne si i větší kořist a postupem času i na jelena.

A ani mladý pes nemůže ihned lovit velkou kořist. Okolo jednoho roku věku není pes ještě vyspělý ani fyzicky, ani duševně natolik, aby byl schopen lovit člověka (jako celek), nebo s ním dokonce bojovat. Pokud k takové činnosti psa přece jen nutíme, vykáže pes sice jakousi zlobu a dokonce i kouše, ale ve většině případů se jedná o strachovou reakci a pes hned na začátku výcviku získá s obranou negativní zkušenosti. Mnohdy je vidět, že výcvik je pak psovi velmi nepříjemný a že za mnohdy "okázalou" zlobou na ještě vzdáleného figuranta se skrývá strach a malá chuť do přímého kontaktu.

Proto je nutné při výcviku postupovat systematicky od nejjednoduššího ke složitějšímu. Hlavně v počátcích výcviku je třeba udělat vše proto, aby byl výcvik obrany pro psa příjemný, zajímavý a aby se na něj pes těšil. S dobře motivovaným psem se totiž pracuje daleko, daleko lépe, než se psem, kterého musíme do výcviku nutit.

Víťa