Výcvik obrany

Přáním určitě každého psovoda, který cvičí svého psa pro sportovní nebo služební využití, je mít srdnatého,  nebojácného a razantního obranáře. Jak toho dosáhnout se pokusím popsat v následujícím textu. Ovšem neodvažuji se tvrdit, že postupy zde uváděné jsou jediné správné, nebo že jsou ty pravé pro každého psa. Asi v žádném jiném výcviku totiž neexistuje tolik různých a mnohdy i vzájemně protichůdných metodik jako u obran. Metody, které se pokusím popsat, jsem osobně při výcviku používal a myslím si, že přinášejí výsledky.

Dvě u nás nejužívanější metody při výcviku obrany jsou (velmi, velmi zjednodušeně):

1. Metoda "Na kořist" - u psa dráždíme a rozvíjíme lovecký a kořistnický pud, výcvik obrany je založen na principu lovení kořisti (rukávu). Figurant je pro psa v podstatě kamarád, který mu umožňuje kořist lovit.  Tento výcvik při správném provádění nezatěžuje tolik nervovou soustavu psa. Výcvik je pro psa vlastně velmi zábavnou hrou. Při tomto způsobu výcviku můžete i s povahově slabším psem úspěšně skládat některé zkoušky (hlavně IPO1 až 2, SChH1  a ZVV1), což ovšem způsobuje, že do chovu se mohou dostat i povahově slabí jedinci a pak velmi nepříznivě působit na povahové vlastnosti budoucích generací psů.

2. Metoda "Na zlobu" - u psa rozvíjíme jeho obranný a bojový pud a v podstatě jej učíme bojovat proti figurantovi jako proti velkému protivníkovi. Při výcviku pes s figurantem svádí opravdový boj a tím je nervová soustava psa velmi zatěžována. Povahově slabý pes není schopen tento výcvik absolvovat v celé šíři a mnohdy se takzvaně "zlomí". Ovšem i u tohoto výcviku existují velmi propracované metody jak sebevědomí a povahu psa rozvíjet a utužovat. Při nesprávném nebo špatně zvládnutém výcviku však může hrozit, že ze psa  budete mít agresivní a nebezpečné zvíře. Proto je potřeba mít k tomuto výcviku dostatek zkušeností, nebo cvičit pod dohledem zkušených kynologů.

O figurantech

Jak jistě víte, k výcviku obrany je potřeba mít k dispozici figuranta. Ve starší literatuře se často uvádí jako pomocník. Ovšem pomocník je v podstatě kde kdo. Ten co přidržuje vodítko, střílí z cvičné pistole, nebo ten co třeba vaří kafe. Ale figurant je prostě figurant. Je to zřejmě nejméně záviděníhodná role v celém systému sportovního a služebního výcviku. Je to ten co za všechno může, když pes neudělá zkoušku, když pes "nechce" kousat, když se nedaří při výcviku. Ale je to také ten, co má všechno zachránit, když se v předchozím výcviku někde stala chyba, když je pes v obraně slabší atd..

Bezesporu však má figurant při výcviku psa v obraně mimořádně velký význam a to tím větší, čím je psovod méně zkušený. U dvojice psovod - figurant by mělo platit, že oč je psovod méně zkušený,  o to by měl být zkušenější figurant. Ideální případ je samozřejmě špičkový figurant i psovod a vynikající pes. Dobrý psovod však musí umět pracovat i s méně zkušeným figurantem. Musí jej při výcviku vést a před samotným cvičením mu dobře vysvětlit, co má při výcviku dělat. Figurant musí ovšem tyto pokyny při výcviku přesně dodržovat . Cvičí-li začínající figurant s kvalitními psovody a dobrými psy, může se velmi rychle zlepšovat a výkonnostně růst. Dobrý pes Vám na rukávu hned předvede, kde děláte chybu.

Samotné figurování můžeme rozdělit na tréninkové a soutěžní.

Při tréninkovém figurování jde vlastně o samotný výcvik psa v obraně. Figurant musí mít dobré znalosti toho, co se v mysli psa při výcviku odehrává, musí dobře poznat jeho povahu, dobré i špatné návyky, musí poznat slabiny ve výcviku a musí je umět odstraňovat. Musí ovládat metodiku výcviku a uplatňovat ji v praxi.

Soutěžní figurování je předvedením psa na zkoušce nebo soutěži. Jde o prověrku vycvičenosti psa a prověření jeho povahových vlastností. Figurant musí ovládat příslušný zkušební řád a musí být schopen provést figurování všem psům na zkoušce pokud možno stejně a přesně v souladu se zkušebním řádem. Což mimo jiné obnáší výbornou koordinaci vlastních pohybů a výbornou fyzickou kondici.

Mnoho figurantů je výborných při výcviku i při soutěžích, ale jsou samozřejmě i takoví, kteří ovládají jen jednu součást figurování. Někteří jsou špičkoví při výcviku, naučí "kousat" doslova každého psa, ale chybí jim například přesnost, potřebná koordinace pohybů nebo fyzička. Jiní zase bez problémů strojově přesně odfigurují třeba čtyřicet psů, ale nemají vlastnosti potřebné ke kvalitnímu výcviku.

Ještě si dovolím podotknout, že figurant by měl při vždy výcviku používat ochranný oblek (kalhoty i vestu). A to i u psů, které dobře zná.  Každý pes se při výcviku může dostat do situace, kterou vyřeší nečekaně a kousnutí nebo škrábance od drápů velmi bolí a většinou se dlouho a nesnadno hojí.

Začínáme s výcvikem obrany.

Metodika výcviku, kterou se zde pokusím popsat, byla vypracována a popsána už nejméně před dvaceti lety v Německu Dr. Helmutem Raiserem a lze ji úspěšně používat jak při výcviku psů pro služební potřebu, tak i pro civilní výcvik. Dr. Raiser  vycházel jak ze svých vlastních zkušeností získaných při výcviku, tak i z pozorování chování divokých šelem ve volné přírodě. V ČR, pokud vím, tuto metodiku výcviku ovládají René Konečný a Jiří Ščučka.

Nejdřív trochu teorie

Výcvik můžeme rozdělit do několika postupně navazujících etap, které si později podrobně vysvětlíme:

Z tabulky vidíme, že výcvik postupuje od nejjednodušších činností ke složitějším. V podstatě kopíruje učení mláďat velkých šelem. Mladě vlka také není schopno ihned ulovit jelena, ale rozvíjí své lovecké umění na lovu myší, žab a později například králíků. Teprve až je mladý vlk vyspělý fyzicky a hlavně duševně a i jeho lovecké schopnosti jsou utuženy množstvím menších úlovků, troufne si i na jelena.

A ani mladý pes nemůže ihned lovit velkou kořist. Okolo jednoho roku věku není pes vyspělý ani fyzicky, ani duševně natolik, aby byl schopen lovit člověka (jako celek), nebo s ním dokonce bojovat. Pokud k takové činnosti psa přece jen nutíme, vykáže pes sice jakousi zlobu a dokonce i kouše, ale ve většině případů se jedná o strachovou reakci a pes hned na začátku výcviku získá s obranou negativní zkušenosti. Mnohdy je vidět, že výcvik je pak psovi velmi nepříjemný a že za mnohdy "okázalou" zlobou na ještě vzdáleného figuranta se skrývá strach a malá chuť do přímého kontaktu.

Proto je nutné při výcviku postupovat systematicky od nejjednoduššího ke složitějšímu. Hlavně v počátcích výcviku je třeba udělat vše proto, aby byl výcvik obrany pro psa příjemný, zajímavý a aby se na něj pes těšil. S dobře motivovaným psem se totiž pracuje daleko, daleko lépe, než se psem, kterého musíme do výcviku nutit.

Začínáme "kousat"

Prvotní přípravu pro výcvik obrany si může provádět sám psovod  už u velmi mladého štěněte (klidně od 8 týdne věku).  Psovod se snaží psa zaujmout pohybujícím se hadrem nebo kůží. Samozřejmě, velikost a tvrdost hadru musí být přiměřená pejskovi. Hadrem (kořistí) pohybujeme před psem a snažíme se vzbudit jeho zájem. Hadrem pohybujeme při zemi a snažíme se napodobovat panický pohyb malé kořisti. Kořist by se měla pohybovat vždy směrem od psa! Jakmile pes začne kořist pronásledovat, radostně jej pochválíme a po krátké chvilce mu umožníme kořist ulovit. Lehce se o kořist se psem potaháme a necháme mu ji ukořistit a odnést. Jakmile psík kořist upustí, znovu ji uchopíme a psa znovu dráždíme. Opět jej necháme kořist ulovit a přenecháme mu ji. Tuto hru můžeme provádět vždy jen tak dlouho, dokud psa baví a není unaven. Hra má pokračovat pouze do té doby, kdy je pes maximálně kořistí vydrážděn a musíme umožnit psovi aby kořist definitivně ulovil a odnesl si ji do bezpečí (dojde k ukojení pudového cíle) dříve než jej lov kořisti unaví a jeho lovecký pud bude únavou utlumen. Takto si se psem hrajeme i několikrát denně, ale vždy musí platit, že hra nesmí psa unavovat a k jejímu ukončení (ulovení kořisti) musí dojít, když je stupeň vydráždění psa kořistí na maximu. Při lovení, kousání, přetahování a nošení kořisti psa radostně chválíme.

Koušeme na figuranta

Asi od půl roku věku psa můžeme začít cvičit obranu na figuranta. Pozor však na období výměny zubů!

 Než začneme kousat na figuranta, měl by pes znát ze hry s psovodem princip lovení kořisti. Psa připneme na širší pevný (kožený nebo řetízkový) obojek, který není nastaven na stahování. Vodítko by mělo mít délku alespoň dva metry. Dnes už se dá bez problémů koupit obranářská šňůra (do 4 metrů), která je pro tento výcvik nejvhodnější. Postroj na obranu osobně příliš nedoporučuji z několika důvodů:

• Za obojek se pes lépe ovládá,
• pes se tolik nevybíjí "do vodítka" a má proto více sil na výcvik,
• některé činnosti na postroji dělat nejdou, nebo jsou málo účinné

Výcvik začneme tak, že s připraveným psem přijdeme na "plac" a vypustíme psa nejméně na dva metry délky šňůry, psa upozorníme povelem "dej si pozor" a povzbudíme ho k pozornosti. V té chvíli z úkrytu vyběhne figurant, třepotá kůží nebo hadrem, kterou by měl pes už znát z předchozích her. Figurant se pohybuje směrem od psa - nikdy ne přímo proti psovi! - a třepotáním kůže napodobuje panický pohyb kořisti. Tento panický pohyb kořisti spolehlivě stimuluje lovecký pud psa a podněcuje zájem psa o kořist. Psovod psa hlasem chválí a povzbuzuje. Pes na vodítku má mít možnost kopírovat pohyb kořisti, psovod pevně stojí na místě a v podstatě imituje "úvazný kolík". Jakmile je pes dostatečně vydrážděn, proběhne figurant okolo psa nabídne mu kořist (kůži, hadr) k zákusu tak, aby pes lovil unikající kořist. V praxi figurant probíhá po tečně pomyslného kruhu, který může pes na vodítku obsáhnout. Jakmile pes kořist uchopí, figurant ji psovi přenechá. Psovod psa radostně chválí a ihned se psem na vodítku odbíhá od figuranta. Psovod psa povzbuzuje k držení kořisti a stále běží se psem. Běhání s kořistí a její nošení je důležité pro rozvoj loveckého a kořistnického pudu. Většina psů na počátcích výcviku nevydrží nosit a držet kořist příliš dlouho. Jakmile pes kořist upustí, psovod se psem se zastaví, podrží psa tak aby na kořist nemohl pes dostat a odkopne ji od psa. Při tom psa povzbuzuje k zájmu o kořist ("kde ji máš", "uteče ti" a pod.) Ihned přibíhá figurant, kořist uchopí a odbíhá s ní od psa. Znovu psa vydráždí a nabídne mu nový zákus. V jedné sérii by pes neměl absolvovat víc než tři až čtyři zákusy. Po posledním zákusu by si pes měl kořist odnést. nedokáže-li si pes kořist odnést a upustí-li ji ještě na place, přiběhne figurant, uchopí kořist, krátce psa nadráždí a odběhne i s kořistí do úkrytu. Při tomto výcviku figurant ještě psa nesmí nijak ohrožovat ani zastrašovat!

Už v této fázi výcviku by měl figurant používat nebo alespoň držet v ruce buď bič, prut nebo tzv. "ledrštok". I když figurant prutem psa nijak neohrožuje, je důležité aby si na jeho přítomnost pes zvykal od počátku výcviku jako na něco běžného a přirozeného, čeho není třeba se obávat nebo se nad tím vzrušovat. Vezme-li si figurant prut nebo bič až v pozdější fázi výcviku, může na něj pes reagovat jako na nový cizí předmět na který je třeba si dávat pozor a reakce na prut (klacek) je na světě.

Mírně v tréningu pokročíme

Většinou už po několika trénincích pes princip lovení kořisti pochopí a můžeme tedy ve výcviku pokročit mírně dál. Celá činnost zůstává stejná, pouze s tím rozdílem, že figurant začne sledovat a dbát na kvalitu zákusu psa. Po vydráždění figurant umožní psovi zákus stejně jako v předchozím případě, ale pokud pes neuchopí kořist (kůži, peška, rukáv) pevně do celé tlamy (až na zadní zuby) figurant psovi kořist nepustí a provede následující činnost. Tahem za kořist napne psa na vodítku (psovod stále stojí na místě a vodítko pouze pevně drží) tak, že se pes na obojku začne dusit a je pomalu nucen kořist během chvilky pustit. To, že něco není v pořádku a kořist uniká, pes dobře cítí. A proto, že má již většinou rozvinutý kořistnický pud, má pes snahu "něco s tím udělat". V té chvíli figurant tah na okamžik povolí a umožní psovi kořist takzvaně dobrat (pevně uchopit do celé tlamy). Po celou dobu této činnosti psovod pevně stojí na místě a psa ve snaze získat kořist pouze slovně povzbuzuje. Pes by měl provést jeden pevný překus a rázně dobrat kořist do celé tlamy. V té chvíli figurant psovi kořist přenechá a psovod se psem odbíhá a odnáší si kořist. Pokud pes při povolení tahu kořist nepřekousne, figurant znovu "vezme psa do tahu" a znovu psovi povolí až po kratším tahání o kořist. Jestliže ani potom pes kořist nepřekousne na plnou tlamu, přenechá mu ji figurant poté co pes projeví snahu o kořist zabojovat. Při povolení tahu při překusu kořisti musí figurant dbát na to, aby pes provedl jen jeden pořádný zákus a ne několik malých překusů.

Proto je důležité, aby napínání psa na vodítku prováděl pouze figurant, který má detailní přehled o kvalitě zákusu (cítí ho na sobě) a ne psovod, který toho ze vzdálenosti cca 2 až 4 metry tolik nevidí (a necítí). Zde si dovolím dvě malá odbočení:

1. Mnozí psovodi si psa do tahu na vodítku uvádí sami, což já osobně považuju za chybu, nebo alespoň nepříliš šťastné řešení, protože o tom kdy psovi povolit a kdy ho vzít do tahu by měl rozhodovat figurant. Další chybou je to, že mnoho psovodů napíná při zákusu vodítko neustále. Pokud pes provede zákus dobře a při přetahování ("boji") o kořist nepřekusuje a pevně drží, měl by celý boj o kořist probíhat na prověšeném (povoleném) vodítku a figurant by měl pouze krátkým tahem prověřit pevnost zákusu a drží-li pes pevně, měl by figurant znovu tah vodítka povolit. Viděl jsem už celkem dost psů, kteří na napnutém vodítku kousali jako "draci", ale jakmile necítili na obojku tah, okamžitě se při zákusu objevila nejistota, velké množství překusů, ohlížení za psovodem a podobně. Mám za to, že mnohý pes může časem začít neustálý tah vodítka považovat za jakousi podporu ze strany psovoda a když najednou tah zmizí, pes znejistí.

2. Zákus na celou tlamu není pouhým IPO výmyslem, jak někteří, hlavně starší psovodi ve služební kynologii rádi tvrdí, ale opodstatněnou a velmi důležitou součástí způsobu boje velkých šelem. Pokud pes kouše předními zuby a překusuje, způsobuje protivníkovi nepříjemná hluboká svalová zranění, ale protivník je přesto schopen boje a obrany. Ale razantním plným zákusem na dlouhou kost končetiny (předloktí, paže, holeň a lýtko) dojde k tomu, že stoličky, na kterých dokáže pes vyvinout největší tlak, přitlačí svaly, šlachy a hlavní nervová vlákna k dlouhým kostem a neuvěřitelně intenzivní bolest protivníka okamžitě paralyzuje. To, že někdo nechráněný v pohodě ustojí tvrdý zákus na předloktí nebo paži, je ve skutečnosti velmi nepravděpodobné až nemožné. Proto je potřeba takový způsob kousání trénovat. Samozřejmě, že na ringo oblek, manžety nebo rukávy typu VEGA už dokonalý zákus na celou tlamu není možný, zkušenost (podmíněný reflex), že zákus musí být na celou tlamu a velmi razantní, musíme v psovi vypěstovat při kousání na kůži, peška a rukáv, ještě před přechodem na výše uvedené pokročilé pomůcky.

Odebírání kořisti

Důležitou součástí výcviku při rozvoji loveckého a kořistnického pudu je správné odebírání kořisti. Po krátké době, většinou již po několika trénincích přestane pes vybojovanou kořist sám pouštět a drží ji při běhání delší dobu v tlamě. Při běhání psa chválíme za to, že kořist drží, někdy se o ni se psem můžeme potahat a povzbudit jej tak k lepšímu držení kořisti. Postupně se se psem zastavíme v dostatečné vzdálenosti a stranou od figuranta a v klidu psa chválíme. Jestliže po zastavení pes kořist pustí, přibíhá figurant a následuje odebrání kořisti a dráždění popsané již výše.

Jestliže však pes kořist po zastavení sám nepustí a pevně ji drží a hlídá si ji (tento stav je ideální), uchopíme psa klidným pohybem za obojek a za neustálého povzbuzování k držení jej vyzvedneme tak, aby měl přední nohy ve vzduchu. Pes se začne dusit a začne povolovat stisk - kořist mu uniká. Psa slovně povzbuzujeme k držení ("kde ho máš, drž, uteče ti" a pod.), v žádném případě mu nedáváme povel pusť! Pes neumí pochopit, že kořist mu uniká proto, že je námi přiškrcen a ještě zintenzivňuje snahu kořist udržet. Jakmile pes kořist pustí, odkopneme ji nohou od psa a psa spustíme na zem, tak aby na kořist nemohl dostat, po vodítku odručkujeme od psa a znovu jej povzbuzujeme k zájmu o kořist. Znovu nastupuje do té doby pasivní figurant, odebírá kořist a následuje opětovné dráždění a nový zákus. Při pouštění musí být psovod sám v klidu, nesmí se psem takzvaně zápasit. Vždy musí platit, že kořist musí utíkat od psa, nikdy nesmíme psa odtahovat od kořisti. Toto nucené odebírání kořisti velmi intenzivně stimuluje lovecký a kořistnický pud psa. I v tomto případě platí, že výcvik musíme ukončit dříve, než zájem psa o kořist začne opadat, nebo než se na psovi začne projevovat únava! Nejlépe tak, že když je zájem psa o kořist a jeho vydráždění navrcholu, dáme psovi poslední zákus a odvedeme ho i s vybojovanou kořistí do odkládacího kotce, auta a pod.

Další pokračování zde, jak doufám, najdete za několik dní. Těším se na Vaše názory a připomínky. - Víťa -.

pes@cz-pes.cz